Bohyně, kapitola IX

Ráno jsem se probudila ještě před východem slunce, takže jsem měla dost času na to se pořádně zase umýt a chvíli si odpočinout. S prvními paprsky jsem si potom začala oblékat svou zbroj. Už mi to celkem jde, jenom v botách je problém – díky ošklivým puchýřům, které z nich mám, se mi obouvají čím dál tím hůř a o chůzi radši ani nemluvím.

Než vyšlo slunce, byla jsem připravena na trénink.

Na nádvoří už mě čekal Yian s mečem v ruce. Přistoupila jsem k němu a vytáhla svou zbraň. Trénink mohl začít.

Yian byl zaměřen na mou pravou stranu těla. Není se ani čemu divit – vždyť je levák. Máchl poprvé, já se však otočkou vyhnula a udeřila do boku. Yian se napřáhl a hned po mém útoku, jako by ránu vůbec necítil, přiložil svou čepel k mému krku.

„Udeř sem a nepřítel je mrtvý,“ pousmál se a ustoupil, „je to jedno ze smrtelných míst.“

„Která jsou ta další?“

Že já jsem se vůbec ptala. Následovaly bolestivé rány jílcem do břicha a na šíji. Ale aspoň si zapamatuju, kam mířit, aby nepřítel zemřel. Ne že bych teda chtěla někoho zabíjet, to zase ne. Možná jenom zranit nebo zmrzačit…

Zaujali jsme základní postoj. Zaútočila jsem jako první. Yian můj pokrok zastavil natáhnutím meče nad hlavu a v rychlosti vytáhl dýku, kterou přiložil k břichu. Potom mě odkopl. Trochu jsem to musela rozdýchat, ale Yian mě posunkem ruky provokoval a troufale vyzýval k dalšímu boji. Jeho drzost mě naštvala tak, že už ani nevím, jak jsem skončila na zemi.

„Nenech se vyvést z míry,“ poučoval, „zachovej chladnou hlavu, protože zuřivý člověk je nepozorný člověk.“

Znova jsme zaujali základní postoj. Těmi svými bláboly už mě, ačkoliv to myslí dobře, vytáčí.

Pomalu jsme kolem sebe kroužili. Hledala jsem Yianova slabá místa a přemýšlela jak se k nim dostat. Zkusila jsem to na pravé rameno, ale hned mě odrazil. Já se však jen tak nevzdám. Pořád jsem na něj dorážela, všechno bezúspěšně. Když jsem se na chvilku zastavila, abych se alespoň trochu vydýchala, Yian okamžitě přešel do útoku a já jsem ani nestihla vytáhnout dýku na obranu. Jeho mocné útoky jsem odrážela mečem a někdy i náloketníkem. Po sérii těchto celkem úspěšně vykrytých útoků zavál vítr. Byl ledový, ale hřál mě. Připadal mi takový… temný. Hvízdal a houkal skoro jako nějaký duch. Já se však nebála, naopak, nabírala jsem síly. Jako by mi ten vítr dával energii, kterou teď tolik potřebuju. Smysly se mi zbystřily a cítila jsem, jak se ve mně probouzí něco, co dosud spalo. Něco zvláštního, nevídaného. Každopádně jsem měla chuť nakopat Yianovi zadek.

Vytáhla jsem dýku a přešla do protiútoku. Z jedné strany jsem na Yiana šla s mečem, z druhé s čepelí. Měl co dělat, aby se vůbec ubránil. Nakonec jsem mečem místo na pravý Yianův bok zaútočila zespodu na levý, jen to o zbroj zajiskřilo. Potom jsem ho kopla do břicha, a když už byl na zemi, dýku jsem mu přiložila ke krku. Yian to jen ztěžka rozdýchával. Pořád se na mě díval svýma vytřeštěnýma očima, ze kterých sršelo překvapení a hrůza. Ostatní Valkýry se na nás taky dívaly.

„Jak jsi to udělala?“ zmohl se Yian, když se trochu uklidnil.

„A co jako?“

„Tys byla vítr.“

„Ne, to nebyla.“

„Ale ano.“

„Ne. Ty jen nechceš uznat porážku.“

„Možná bych tě měl trochu přiučit magii, aby ses to naučila ovládat a nemusela mě takto překvapovat. Pak si teprve dáme zábavný souboj. Takový, ve kterém bude povoleno všechno – včetně kouzel.“

Dál už jsme nebojovali. Vyhlédli jsme si osamocené místečko a tam jsme se usadili. Yian mi vysvětloval základy magie: „V magii se vlastně využívá paměťových, takzvaných morfických polí, která spojují všechny říše. Říká se jim taky astrál. Jsou nesmírně stará, ale ne starší než Yggdrasil. Na ta pole se napojíš a s jejich pomocí můžeš například ovládat myslí předměty nebo i živly. Musíš se to ale naučit. Když se zkoušíš napojit poprvé, je nejlepší meditace nebo několikadenní odříkání jídla a spánku. Anebo… No, to asi nevyužiješ. Když ale uspěješ, pak už další spojení bude rychlejší a jednodušší. A potom se odtud můžeš dozvědět o minulosti každého člověka a zvířete, které tu žilo před námi. Do astrálu se totiž zapisují všechny jejich vzpomínky. To je však už velmi obtížné. My se zkusíme zaměřit spíš na to ovládání předmětů a živlů vlastní myslí. Je to všechno o soustředění. Zavři oči a odpočívej. Vnímej to ticho. Ten klid. Jen zhluboka dýchat a čekat.“

„Čekat na co?“

„Na to, až se ti podaří napojit se na morfické pole.“

„To bude trvat jak dlouho?“

„Jak dlouho se dokážeš soustředit?“

„Tři až pět minut.“

„Hodně dlouho.“

Otráveně jsem zamručela a zavřela oči. „Boj byl teda zábavnější,“ postěžuju si.

„Tak to bohužel. Bohové to mají jednodušší. Těm pomáhá Yggdrasil a jeho míza v jejich krvi, a to jim umožňuje téměř ihned vysílat myslí rozkazy neživým předmětům tak, aby je hned vyslyšely. Proto bohové používají kouzla radši a častěji než smrtelníci. Ale i ti se s dlouhým tréninkem dokážou napojit na pole rychle a využívat těchto sil stejně rychle jako bohové. Jen to trvá o hodně déle se na tu úroveň dostat.“

„Hmm.“

Dál jsme meditovali a čekali, až se něco stane. Slyšela jsem hlasy. Něco šeptaly, ale nerozuměla jsem jim. Zvuky brzy vymizely a nahradil je vřískot a zpěv různých ptáků, nejdřív havranů, potom to přestupovalo přes velké dravce až po malé papoušky a slavíky. Jejich řev však byl nesnesitelný. Chtěla jsem je umlčet. Zaťala jsem ruku v pěst a představovala si, jak v ní držím meč, se kterým bych mohla bojovat. Představovala jsem si to tak živě, že jsem dokonce cítila jeho jílec potažený kůží.

„Diano?“

Hlasy utichly.

„Jo?“ Nic mi nepřipadalo reálné.

„Kde jsi to vzala?“

„A co?“

„Ten meč.“

„Cože?“ otevřu oči a spatřím přesně tu zbraň, kterou jsem si představovala. „Co to…? Já si to jen představovala!“

„Tak to vypadá, že hmotu z nehmotného už umíš. Co dál? Třeba nahromadit sílu a poslat ji určitým směrem?“

„Zkusit to můžu.“

Spojila jsem ruce a se zavřenýma očima jsem si představovala, jak se energie mezi mými dlaněmi hromadí a sílí. Potom jsem ji poslala dopředu.

„Výborně. Zvláštní. Kouzla ti jdou až neobvykle lehce.“

„K čemu mi to všechno vlastně bude? Co je vůbec magie?“

 „Magie je prastaré umění shromažďování a využívání energie. A k čemu ti bude? Tak například k vytvoření hmoty ze vzduchu, třeba stanu, když budeš potřebovat někde přespat. Nebo k vytvoření jídla, vody… Ale taky něčeho víc. Můžeš život brát i dát.“

„Jak se dává život? Jak je to možné? Na boha si hrát nemůžu.“

„Můžeš se jím stát. V jistém smyslu. Kouzlo probuzení mrtvého není těžké, ale přivodit správné podmínky je nesmírně obtížné. Pokud není v dosahu tělo mrtvého – což často opravdu nebývá – potřebuješ materiál pro lidské tělo.“

„Takže budu sbírat kůži a slepovat ji jako Frankenstein?“

„Ne. Zamysli se. Z čeho byli podle legendy vytvořeni první lidé? Ve všech možných mýtech? Co říkají indiáni?“

„Vím já?“

„Že vzešli ze země. Takže potřebuješ hlínu. Jíl. Potom velké nadání na kouzla, přítomnost duše, která musí být nějakým způsobem otisknutá v morfickém poli a životní energii umírajícího.“

„Proč?“

„Má-li jeden vstoupit do světa živých, jiný musí vystoupit. Je to pravidlo a bez něj nikoho neoživíš. A pak je tady riziko, že neoživíš správnou duši.“

„To jde?“

„Bohužel ano. Víš, když člověk zemře, jeho duše tělo opustí a hledá světlo. Když jej však nenajde, bloudí po světě. Někdy se lepí na lidi, kteří pak musí živit sebe i ty duše. Jiné jen naprázdno chodí po světě a hledají světlo. Jedno je ale táhne všechny: životní energie. Někdy ale stačí jenom kosti a kůže. Takže když někdo umírá, je dost možné, že v jeho blízkosti se budou chvíli vyskytovat nehmotné bytosti, aby se nasytily rychle vyprchávající energií. A když bude někdo blíž, než ten, koho chceš oživit, bude znovuzrozen on. A zbloudilé duše nemusí být vždycky jenom hodné. Ale oživování je pasé. Je to příliš nebezpečné a náročné. No a pak je tady možnost vyvolat démony, a jejich pozornost vyvoláš jednoduše: prolitím krve. Démoni se živí masem a krví, ale hlavně tou krví. Jsou však mnohem nebezpečnější než zbloudilé duše. Proto ti nedoporučuju dělat ani jedno. Soustřeď se radši na jídlo, pití a zhmotňování stanu či nějaká obranná a útočná kouzla. Ale na démony a oživování rovnou zapomeň.“