Velká střepovská pouť 2

Michael se zastavil a unaveně se zahleděl na oprýskanou ceduli se sešlým nápisem: „Pozor, území kyklopů!“ Tuhle ceduli čte pokaždé, když prochází pouští Ostrých zubů a to už se ani nedá spočítat. Pokaždé mu ta cedule připomene, jak je jeho život obyčejný a jednotvárný, ale s tím nemohl nic dělat. Přehodil si brašnu plnou jídla a vody na druhé rameno a pomalu vyrazil dál.

Foukal poměrně silný vítr, který do něho vrážel a cítil jak mu vlezlá zrnka písku vráží do tváří a na skla leteckých brýlí, které měl na ochranu. Už se viděl doma, v posteli se sklenkou kořalky, ale na to si bude muset ještě nějaký den počkat.

Trvalo dvě hodiny, než se dostal k Ostrým zubům, podle kterých se tahle poušť pojmenovala. Byli to obrovské vysoké ostré bílé výběžky. Bylo jich tu 15 a vlastně to byla spodní čelist něčeho, co tu před několika set milióny lety žilo.

Pomalu procházel a prohlížel si zuby tyčící se vysoko do nebe. Každému ten pohled naháněl hrůzu, ale on vždycky měl spíš pocit bezpečí, když konečně narazil na něco jiného, než na jednotvárné duny písku a pár palmiček nebo keříků.

Zastavil se, když těsně vedle jeho boty dopadlo kopí.

Zvedl pohled od klacku s kamenným hrotem a zadíval se na kyklopa, který vykukoval z poza jednoho zubu a pak si všiml dalších 3 a pár jich určitě bylo za ním a čekali co se bude dít.

„Že vás to furt baví.“ povzdechl si a upravil si řemen brašny. Vzal kopí a pootočil se, což agresivní a hloupé kyklopy přiměli k útoku a v tu ránu v něho letělo další 4 kopí.

Přikrčil se a s chladným klidem první odrazil násadou kopí, které držel a to se zlomilo, tak ho jen hodil do písku a skočil stranou. Ostatní kopí neškodně dopadla do písku, ale cítil, jak ho něco udeřilo do zad, ale dál netečně klečel a po chvilce se zastavil. Bylo to další kopí s ulomenou špičkou.

Ozvalo se mnohonásobné zlostné a zklamané zavrčení.

Kyklopové ho takhle napadali pokaždé a jemu to nevadilo. Vlastně to byl taky stereotyp.

Kyklopové se shromáždili u ležících kopí a jeden si se zlostným výrazem vzal kopí, které Michaela zasáhlo, ale akorát mu natrhl plášť.

Kyklopové se mezi sebou začali hádat svou drmolivou rychlou řečí a neustále si na něho ukazovali a sledovali ho.

„Tak já půjdu...“ řekl si pro sebe a pomalu se rozešel dál a kyklopové ho chvilku sledovali a něco po něm pokřikovali. Věděl o čem se zhruba tak baví. Jak to, že ho kopí nezabilo a jak to že je to tak pokaždé. Jednou na něho vytáhli i pušku, kterou asi někomu ukradli, ale ta taky nefungovala. Nejspíš se asi hádají, jestli je prokletý, nebo jestli je snad nějaký duch nebo bůh.

Když prošel kolem posledního páru zubů, kyklopové ho přestali pronásledovat a Michael opět osaměl a pokračoval v cestě.

 

 

Stmívalo se, když vystoupal na vysokou dunu a před ním se rozprostíralo malé údolí, kterým protékala řeka, podél které rostly stromy a tráva na které se pásl dobytek. V srdci údolí bylo menší město a v jeho středu byla kamenná věž, ve které se právě začalo rozsvěcet světlo pro poutníky. Tady se Michael narodil a žil, ale doufal, že to dlouho trvat nebude.

Město se nijak nejmenovalo, nepotřebovalo jméno, protože to bylo jediné město na míle daleko. V tuhle dobu se v ulicích pohybovali jen zarostlí chlapíci s kvérem proklatě nízko, lehce oděné ženy, které se na všechny kolem dívali z poza bohatě zdobených vějířů a také zapomenuté a pochybné existence. Město bylo tvořeno především hospodami a nevěstinci, byla tu jedna pravidelně vykrádaná banka, barák šerifa, který byl momentálně opuštěný a nějaké obchody a zubožené domy. Dál od města to bylo mnohem lepší, kde byli statky a mlýn a dokonce malá kaplička.

Michael zamířil do jedné postranní uličky, ale cestu mu zastoupila dvojice žen v jednoduchých šatech s rozparkem až do pasu a vějíři si ovívaly pestře nalíčené tváře.

„Ahoj mladej, nechtěl bys okusit kousek ráje?“ zeptala se jedna a svůdně se na něho zahleděla, ale on se na ni podíval bez sebemenšího zájmu.

„Ale nedělej se... určitě bys neodmítl šťavnatou broskvičku, ne?“ obě se uculili a ta co na něho mluvila k němu natáhla ruku, ale on se odtáhl.

„Mám na spěch, běžte si otravovat někoho jiného...“ řekl chladně a obě mírně odstrčil stranou, aby mohl projít.

„Tss, křupan, určitě to doma dělá akorát tak s krávou...“ zasyčela a obě uraženě odešli.

On si jich už nevšímal a ještě víc se těšil, až vypadne pryč.

Dům jeho rodiny stál u řeky a mlýn, který byl kus dál, byl taky jejich. U domu se páslo stádo ovcí a mezi nimi hrdě postával vraník, který se k Michaelovi okamžitě vydal.

„Nazdar Blesku,“ pozdravil starého koně, který rodině sloužil už mnoho let a z brašny vytáhl mrkev, kterou Blesk vděčně začal chroupat. Pohladil staré, ale hrdé zvíře po šíji a vydal se domů.

„Mami, mami... Michael je zpátky!!“ ozvalo se hned, jak otevřel dveře a vešel do chodby, kde stála plavovlasá dvojčata a obě se na něho vrhli.

„Nazdar Viki a Niki, doufám, že jste mámu moc nezlobily.“ objal je a pak se sedl na stoličku a sundal si boty. Byli plné písku.

„My? Za co nás máš! My jsme andílkové.“ řekli obě najednou a posadili se ke stolu.

„Oh, díky Bohu, že jsi se vrátil, už jsem si myslela, že jsi se někde zdržel.“

Michaelova máma vypadala starší než jak doopravdy byla. Bylo to kvůli starostem a nepříznivosti tohoto místa. Všichni v rodině měli plavé vlnité vlasy a jeho máma je měla až po kolena, ale teď je měla spletené do copu.

„Sedni si, táta přijde za chvilku.“ usmála se a vzala si od Michaela věci a zmizela v kuchyni. Sedl si začal jako vždy sestrám vyprávět, ale pokaždé to musel vyprávět jinak a mnoho věcí si domyslet, aby to nebylo tak nudné.

Netrvalo dlouho a ozvali se kroky. Do jídelny se vřítil menší statný muž se sekyrou a roztáhl s nadšením ve tváři paže.

„Ale! To je přeci můj nezničitelný prcek!“ zasmál se a sekyru opřel o zeď a sedl si do čela stolu, „Tak tě tu zase vítám... čekám jen, až se jednou nevrátíš a vydáš se konečně do světa, jak furt slibuješ.“ zasmál se a dobrácky mu zacuchal vlasy.

„To taky udělám, ale ne takhle.“ řekl a zadíval se na otce.

„Nic jiného bych od tebe taky nečekal, nevychoval jsem tě jako podvraťáka.“

Michaelovi se dost ulevilo, když matka přinesla večeři, což znamenalo ticho a jíst, takže nemusel dál rozebírat plánovaný odchod.

Když se navečeřeli bylo všechno jako dřív. Každý si všímal sám sebe. Sestry si v pokoji hráli, než je matka šla upozornit, aby šli spát. Michael se vrátil do svého pokoje v podkroví a chvilku si ho prohlížel, než si vzpomněl co a jak kde má.

Sáhl pod postel a vytáhl velký kufr, který otevřel a s lehkým úsměvem se zadíval na věci v něm.

Byli to věci co patřili jeho staršímu bratrovi, který ale před třemi lety zemřel na písečnou horečku. Tohle mu bratr odkázal. Jeho revolver, koženou vestu, několik rukopisů a náčrty a jeho oblíbený velký šátek, který nosil, když šel do pouště. Nebylo toho moc, ale i tak to byli jeho nejoblíbenější věci v celé domě.

Vzal si revolver a zamířil.

„Bam!“

„Michaele, jdi už taky spát! Ráno se umyješ, je ti to jasný!“ ozvala se matka zdola a tak všechno raději schoval, kdyby se rozhodla ho navštívit.

Převlékl se a lehl si. Usnul bez problémů a v duchu si představoval, jak s bratrovým revolverem bojuje proti zločinu.

 

Bylo něco málo po půlnoci, když se ozvali první výkřiky. Michaelem zatřásli dva páry malých rukou.

„Vstávej! Něco se děje!“ vyhrkli dvojčata a neustále s nám vrtěli, dokud se neposadil.

„Co je?“ zeptal se rozespale a naslepo každou chytil za ruku.

„Město hoří! A máma s taťkou jsou pryč.“ řekli a obě začali natahovat.

„Prosím, nebrečte... “ postavil se a šel se podívat z okna. Ten pohled ho okamžitě probudil. Město bylo v jednom ohni, ale ten oheň nebyl obyčejný. Byl v něm obličej. Ďábelský obličej, který se smál a pojídal domy, stromy, lidi i zvířata.

„Musíme pryč!“ vyhrkl a vytáhl kufr, ze kterého si vzal všechny věci. Rychle se oblékl, vzal si vestu a kolem krku si omotal bratrův šátek a k pasu si připnul revolver.

Obě sestry se za ním vydali dolů. Měli pravdu, nikdo doma nebyl.

„Kam mohli jít?“ do dveří něco silně vrazilo a ozvalo se naléhavé odfrknutí a zaržátí.

Všichni vyšli ven a před dveřmi čekal Blesk a energicky vrtěl hlavou směrem k mlýnu.

„Dobře brachu, jdeme.“ sestry se rozeběhli s Bleskem k mlýnu, ale on se zadíval na město, jak hoří, ale ten obličej už tam nebyl. Neslyšel žádné hlasy, až na sestry jak vyděšeně vykřikly. Rychle se za nimi rozeběhl a zastavil se před mlýnem.

Na zemi leželi dvě těla, jejich rodiče, jako by spali, ale bylo mu jasné, že tomu tak není. Nad těly se tyčila vysoká černá postava, která byla protkaná rudými žilkami.

„Opět se setkáváme...“ postava se otočila, byl to ten obličej, který viděl v ohni. Zlý, odporný a zlověstný. Rudé oči toho démona žhnuly jako dva uhlíky.

„Přišel jsem si pro svou – výplatu.“ pronesl démon.

„Vůbec nevím o čem mluvíš!“ vykřikl a tiskl k sobě sestry, které začali brečet. Blesk neochvějně stál vedle něho a kopytem rozrýval zem.

„Nevíš? No jistě, už je tomu dávno,“ pronesl nostalgicky démon a naklonil se blíž k ležícím tělům, „bylo ti teprve 6 a takové děti rychle zapomínají sliby.“ zvedl ohnivý zrak k němu a opět se napřímil.

Michael se zamyslel. Srdce mu bušilo a v hlavě se mu míhali různé vzpomínky a pak si vzpomněl na něco, vzláštního.

„Ten pták, mluvící pták...“ pronesl polohlasem.

„Přesněji fénix,“ upozornil démon. „Uzavřeli jsme spolu dohodu. Já ti dal nezničitelnost, žádná fyzická síla ti nemůže ublížit a za to jsi mi slíbil lidské duše, ale jak vidím, musím si to zařídit sám. Měl jsi na to 12 let, to je docela dost.“

Démon náhle zmizel a objevil se přímo za ním. Než stačil zareagovat, démon mu vytrhl sestry z náruče a jeho odhodil stranou. Blesk vykopl, ale démon i ze sestrami zmizel.

„Ne!“ vykřikl Michael a rychle se postavil a vytáhl revolver, „Kde jsi?!“

„Tady jsem.“ zahřměl hlas a Michaela opět neviditelná rána odhodila.

„Hloupé děcko!“ zasmál se hlas. Démon se objevil u Bleska a dotkl se dlaní jeho hlavy. Kůň se vzepjal a jeho kůží začali probleskovat plameny a jeho oči zrudly a vyšlehly z nich plameny. Když opět dopadl na zem, nebyl to jeho Blesk, ale další zlé stvoření. Ohnivý kůň, který démona odveze do Pekel.

Michael to vyděšeně sledoval a po chvilce si uvědomil, že brečí.

„Jsem vyrovnáni... “ pronesl démon, když z jeho černočerného těla vypadli jeho mrtvé sestry, bledé jako čistý kus papíru.

„Žil pokojně, nezničitelný Michaeli.“ Vyhoupl se na koně a z třeskem zmizel v kouři a plamenech.

 

„Nic ho prý nezničí, ani rána z děla, ani... ani... prostě nic.“ pronesl nadšeně obchodník a kousl si do jablka.

„To jsou kecy, uvidíme, až ho sejmu já.“ Mirbo práskla dlaní do stolu a všichni se na ni zamračili.

„Pokud to jen zkusíš, uzavřu tě do – krychle.“ zahrozil Feronidas, ale Mirbo si jen odfrkla a mávla rukou.

Temujin se vrátil pohledem k obchodníkovi a mírně pozvedl obočí.

„Nic, prostě nic. Prý uzavřel dohodu se samotným Ďáblem a prodal svou rodinu a celé město, aby byl nezničitelný. Vypadá jako nějaký elegantní kovboj z těm pitomých filmů, ale podle mě je to nějaký podřadný démon.“ zašeptal obchodník a podal Mirbo žluté oválné ovoce, „Na, to by ti mohlo chutnat.“

„To si nemyslím, nikdo dobrovolně neuzavírá pakt s démony, to by musel být buď hodně hloupí, zlý nebo šílený.“ řekl Feronidas a zkoumal zvláštní fialové ovoce, které se hýbalo, tak ho raději položil zpět.

„Já jen říkám, co jsem slyšel. Už je tomu tak nějak... 3 roky, co to město lehlo popelem.“

„Dobře, díky...“ Temujin mu podal pár mikrodat a všichni se rozešli ulicí Vrenosu, města nedaleko Hlavního přístavu.

„Jestli ho potkáme, uvidíme, jestli přežije takový nukleární výbuch.“ řekla Mirbo a zakousla se do ovoce, které ji nejspíš zachutnalo.

„To se opovaž!“ vyhrkl Temujin a zamračil se na ni.

„Hm, nejspíš opravdu uzavřel dohodu s démonem, protože nikdo se jen tak nerodí nezničitelný.“ řekl zamyšleně Feronidas a začal si pohrávat s krychlí, kterou si vykouzlil.

„Tak ho jdeme najít a uvidíme.“ rozhodla Mirbo a usmála se na Virga, který šel po jejím boku.

 

 

Ptali se lidí, ale každý říkal něco trochu jiného. Někteří říkali, že je to polobůh, jiní, že je to syn andělů, ale všichni se při tom tvářili, jako by mluvili o nějakém světci.

„Já jsem o něm tedy neslyšela... nejspíš je to celebrita.“ odfrkla si Mirbo.

„Víš, ty jsi neslyšela o hodně věcích, pokud se nejednalo o nejnovější model raketometu nebo upgradu,“ začal Feronidas, ale sestra ho udeřila pěstí do ramene a tak raději nepokračoval.

„No, všichni říkali, že se zdržuje u Retrova, což není tak daleko.“ zamyslel se Temujin.

„No snad to není fakt nějaký věřící. Otčenáši zrovna poslouchat nechci.“ zabručela Mirbo a odhodila velkou pecku někam pryč.

Retrov komplex kostelů, kde uctívali 5 druhů náboženství. Byli tak i robotí kněží, kteří mluvili o Křemíkovém nebi a kalkulačkách, pak tu bylo křesťanství, gradoismus, familiismus a budhismus.

Areál byl tak velký, že se Temujin divil, že ho král ještě nezavřel a nezabral svým ctěným pozadím, protože tak velké pozemky nemají snad ani kolem paláce.

Bylo tu mnoho ras, tolik lidí a každý šel někam jinam.

Po hodině pátrání začali pochybovat, že ho někdy najdou, ale nakonec Mirbo zastavila a zadívala se někam do davu.

„Blonďák, vysokej, kovboj a tváří se jako kdyby byl v pohřebním ústavu. Sedí tam u fontány Ježíše s rybou v ruce. Já s ním mluvit nechci.“ řekla na rovinu a zadívala se své dva kolegy.

Feronidas si odkašlal.

„Ne ty ne, mluvil bys o krychlích, takže jdeš ty kapitáne...“ vyhrkla Mirbo a mírně se usmála a postavila se stranou.

„Fajn...“ pokrčil rameny Temujin a pomalu se rozešel k Michaelovi, který seděl na lavice u fontány a prohlížel si dav. Když si všiml, že k němu jde Temujin, mírně se zamračil a zadíval se na zem.

„Zdravím...“ pozdravil Temujin a Michael k němu zvedl chladný pohled a Temujin na chvilku zaváhal.

„Já jsem Temujin a...“ vedle Temujina se najednou objevila Mirbo a pak si sedla nedle Michaela, který se na ni zaraženě zadíval.

„Tady kapitán ti chce říct, že shání kde jaké individuum a tvoří nejlepší posádku na světě. Ty jsi náš nový kandidát. Budeš mít nový smysl života a práci.“ řekla a podívala se na něho s úsměvem.

Feronidas se také připojil.

„Ale má to i své rizika, hlavně ona...“ ukázal na svou sestru a tak se uražene opřela a přehodila si nohu přes nohu.

„No promiň, vědecky bych dokázala, jestli je nezničitelný nebo ne.“

Michael si povzdychl, „Jsem nezničitelný, já bych to měl vědět nejlíp.“

„No jo, ale to jsi ještě nepotkal mě.“ uculila se a pak se podívala na Temujina.

„Budeme chránit práva lidu a brát bohatým a dávat chudým, že kápo?“

Temujin jen zmateně přikývl.

„Hm, to fakt takhle sháníš posádku?“ zeptal se Michael Temujina a ten pokrčil rameny.

„No jo, mám motivaci k tomu sehnat lidi, kteří svou neobyčejností dokážou neobyčejné věci.“

„Já jsem Mirbo a tam ten je můj bratr, Feronidas. My jsme první členové posádky a ještě, tohle je Virgo.“ ukázala na psa, který stál vedle Temujina.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Michael.

„Stoupl na nášlapnou minu.“ odpověděl Temujin a nevšímal si Mirbo, která se na něho pobaveně podívala.

„No ne, on poslouchal...“ pronesla směrem k psovi, který zaštěkal.

„Vy jste ale parta...“ sjel všechny Michael pohledem a pak se zamyslel.

Nemá kde být, nemá vlastně nikoho.

„Dobře, půjdu s vámi, stejně nic jiného dělat nemůžu.“

„Super,“ pronesla spliklenecky Mirbo a postavila se, „Tak to jdeme zapít!“

„Džusem nezletilá...“ poznamenal Temujin.