Bohyně, kapitola XI

Dnes je zataženo. Přes husté šedivé mraky proniká jen málo světla. Při takových podmínkách se špatně trénuje, ale my musíme být připraveni na vše. Možná proto mě Yian ani dnes nešetří. Pořád jen útočí a nejednou mě zahnal do kouta. Kéž bych znala způsob, jak ho porazit.

„No tak, Yiane,“ skučím, „trénujeme už tři hodiny v kuse. Dejme si pauzu.“

„To slovo Valkýry neznají.“

„Proto jsme tady sami?“

Yian se zarazí. Celé nádvoří je prázdné. „No jo, vlastně.“

„Proč jsou vůbec všichni pryč?“

„Připravují se,“ ukončí trénink a přesune se do stájí. Následuji ho.

„Na co?“

Jen co jsme se usadili na seně, otevřela se velká dřevěná vrata se Skadiiným erbem, ve kterém stříbrný orel pyšně roztahuje své perutě, označujícím královské soukromé stáje. Na nádvoří vjíždí Valkýry v nablýskané zbroji s pozlaceným lemováním na každém plátu a stříbrným Skadiiným symbolem na hrudi. Ty ženy, na rozdíl od ostatních, nesou na své hrdě vztyčené hlavě přilbici stejně krásnou jako je jejich brnění a s bílými křídly dmoucími se na spáncích. V pravé ruce třímají dlouhá kopí a halapartny, pod jejichž ostřím ve větru vlají bledě modré praporce, a na předloktí jsou koženými pásky připevněny dlouhé bílé štíty s velkým obrazem jednoduchého keltského uzlu, symbolem Valkýr. I ty jsou lemovány zlatem.

Ženy na svých koních pyšně cválají po nádvoří a rozmisťují se. Vytváří uličku cti od vstupní brány až k hradu.

„Na tohle,“ odpoví Yian.

Trumpety a lesní rohy oznamují příchod vážené osoby. Velká ledová brána se otevírá. Vstupují muži porostlí mechem tak, že vypadají víc jako chodící stromy a louky než jako lidé, hrají na různorodé starodávné strunové nástroje, jako jsou lyry a loutny, a dřevěné dechové nástroje jako flétny a pikoly. Za nimi jdou pěvci oblečeni do bílých rób, doprovázení elfími dívkami a ženami v zeleném oblečení a lýkových botách. Mezi nimi se na zvířeti tak roztodivném, jaké ani nedokážu popsat, veze mladý atraktivní muž, jehož dlouhé světlé vlnité kadeře vlají ve větru a i v dnešním šeru se lákavě lesknou. Košile na něm volně splývá a zelené kalhoty spočívají na jeho nohou jako palmové listí.

„Vidíš ten jeho toulec?“ ukazuje Yian. „Jsou v něm všechny básně, co napsal. A ve vozech za ním jsou jeho sochy a obrazy.“

Za gardou elfů jedou zlaté zdobené kryté vozy tažené otroky.

„Táhnou je lidé a bytosti, které ho zradily či neposlouchaly rozkazy a příkazy v kodexu říše.“

„Proč vůbec tahá tolik věcí s sebou?“

„Je to jeho armáda. Říká, že slova a umění jsou silnější než meče.“

„Jo, vražedná kombinace,“ zasměji se, „umřela bych nudou.“

Odmlčím se.

„Kdo to vlastně je?“

„Baldr, bůh umění a vzdělanosti.“

„Proč sem jde?“

„Je to tradice. Všichni hlavní bohové, kterých je dvanáct, se každý rok někde schází na ples. Je to výjimečná a prestižní slavnost potvrzující mír mezi bohy. Zároveň se na ní rozdávají jablka Yggdrasilu na další rok. A když už se mají sejít, tak v plné parádě.“

Za Baldrem, jehož konvoj právě vchází do hradu, už pochoduje další průvod – maskované osoby v pláštích volně se vznášející nad zemí a vojáci v šedivé zbroji nevydávající žádný hluk.

„Někde mezi nimi se skrývá Heimdall,“ vysvětluje Yian, „bůh ostražitosti. Jestli ho chceš vidět, hledej v tom davu jeho velké kladivo.“

Zaměřila jsem se na pochodující vojáky. Očima přejíždím po každém jednotlivě, ale nenacházím ani kladivo, ani jeho majitele.

„Ples slouží taky pro upevňování vztahů.“

Náhlé ostré bílé světlo mne na okamžik oslepilo. Když jsem pak znovu otevřela oči, zjistila jsem, co mi vzalo zrak. Je to doslova armáda neobvykle vysokých mužů v nefalšované lesklé zlaté zbroji. V jejich čele kráčí čtyřmetrový kolos vypadající jako kus zlata. Jediný důkaz jeho lidskosti jsou jenom šedé uhrančivé oči měřící si zpoza přilby vše okolo.

„Forseti, bůh spravedlnosti. Míru spravedlnosti si ale určuje sám, a tak je tak nějak jasné, že sobě dopřeje luxus a ostatní nechá žít v chudobě.“

„A co tenhle?“

Ukážu na staříka, jehož zrzavé vousy protkané šedinami splývají k pasu. Není ozbrojen, nemá brnění. Vypadá jako mnich. Jde sám, obklopen jen několika liškami velikosti dobrmana.

„To je Bragi, bůh poezie.“

„Vypadá chudě.“

„A který básník není?“ zasměje se.

„A kde má on své básně? Ten před ním je měl s sebou.“

„Tenhle je má taky s sebou. Tady,“ poklepe si na čelo.

Chvíli bylo ticho. Nikdo nepřicházel. Pomalu jsem se zvedala a chystala se do pokoje. Znenadání zahřmělo. Branou prochází další osazenstvo. Posadím se a čekám, kdo se vynoří.

                       Černý chlupatý pavouk velký jako poník předbíhá skupinu. Zděsím se. Obejmu Yiana.

„Prosím, ať sem nejde!“ kňučím.

„Klid. Podívej, už jdou pryč.“

Má pravdu. Pavouci už odešli. Místo nich teď po nádvoří kráčí kostry, některé ještě se zbytky svalů na těle. Otřepu se a sevřu Yiana pevněji. Uslyším nářek trpících lidí.

„Proboha, kdo to tu je?“ děsím se.

Černý panter velký jako dodávka se pyšně dme za kostlivci bok po boku se vznášejícím se černým matným stínem, kterému dává konkrétní tvar jedině tmavě fialový kabátec, který je přes oblak přehozen. To mě děsí ještě víc.

„Ten stín je Loki a vedle něj jde Hel. Oba mají na starosti podsvětí.“

„Tak proto jsou tak... hrůzostrašní.“

Uhodí blesk. Dotkne se ledu u vstupních dveří hradu. Zmátlo mě to.

„Co to bylo?“ zeptám se.

„Njord. Bůh moře a bouří. Bojí se, že by v té zimě mohl zmrznout, a tak to vyřešil přes blesk. Na první pohled se to nezdá, ale on je chytrý.“

Radši zabořím hlavu hlouběji do Yianovy hrudi, abych neviděla ta polomrtvá monstra, která ještě stále nezmizela z nádvoří.

„Podívej, tohle se ti bude líbit. Trpaslíci!“ ukáže Yian po chvíli.

Zvednu hlavu. Na lvech jako na koních projíždí zástupy malých mužíků s rozkošnými kladívky na zádech. Skoro všichni se pyšnili šedivými či hnědými až zrzavými plnovousy. Podívám se na ty krásné lvy, na kterých se vezou. Do očí jim nevidím, ale na té hřívě je něco podivného. Nevšedně se leskne.

„Ti lvi jsou zvláštní,“ zamyslím se. „Nevypadají trochu… měděně?“

„Hříva ano. Zbytek je z palladia a zlata. A trochu titanu jako výztuž pod povrch.“

„Co? To jsou jako- “

„Stroje, ano. Ti trpaslíci jsou velmi zruční.“

„Podívej se na zem. Ten led taje.“

„To, že jsou to stroje, neznamená, že jsou chladní. Uvnitř jejich teploty dosahují tisíců stupňů.“

„Jak na tom proboha dokážou sedět?“

„Jsou už zvyklí,“ usměje se, „stejně jako Valkýrám nevadí mráz, Thorovým trpaslíkům nevadí vysoké teploty.“

„A co tenhle?“ řeknu po chvíli a hlavou pokývnu k dalšímu příchozímu.

Branou prochází smečka obrovských vlků nasávající místní vzduch. Jsou černí jak uhel, se stříbrnými břichy. Jen jejich tlapy jsou velké jako malý pes. Vzadu, na konci té velké smečky, hlídá jako bača své ovečky mohutný muž zahalený v šedivém dlouhém hábitu. Zpod kápě zářilo pomněnkově modré oko, když okolo nás procházel.

„To je Odin,“ zašeptá Yian. „Nejvyšší z bohů.“

„Řekla bych spíš, že je to poutník, než nějaký... bůh.“

„Je samotářský. Nestýká se s ostatními, protože mu nerozumí.“

„Proč? Mluví jiným jazykem?“

„Ne. Ale jeho filozofii nikdo nerozumí, a ti, co ji aspoň trochu chápou, se bojí její pravdivosti.“

„Jen další filozof. No a co?“

„Co bys dala za nekonečnou moudrost?“

„Nevím. Asi hodně.“

„On za ni obětoval oko.“

„Až tolik teda ne.“

Yian se usmál a zahleděl se na nádvoří.  Branou prochází další bytosti. Už z dálky jsou vidět bílá křídla lidí doprovázejících velký vůz tažený zlatým kancem. Jak se přibližoval, Yian znervózněl. Úsměv se mu dávno vytratil z tváře.

„Kdo je to?“ zeptám se.

„Podívej, ten kůň určitě potřebuje doplnit vodu.“

Yian vstal a zalezl do boxu za mnou. Postavil se tak, aby nebyl průvodem viděn.

„Co se děje? Kdo je to?“ postavím se a podívám se na něj.

„Nevím,“ koktá Yian. „Ně – nějaká bohyně.“

Otočím se. Průvod právě projíždí okolo. Velký mechanický zlatý kanec táhne masivní vůz z šedého dřeva, ve kterém sedí žena tak krásná, že by i diamanty zdobící její uši a krk zčernaly závistí. Její dlouhé zrzavé vlasy zdobené zlatým diadémem vykládaným křišťály se vábně lesknou a poletují ve větru. Z každého úhlu pohledu vypadá bohyně dokonale, a i když křídla, na rozdíl od svých stoupenkyň, nemá, vypadá jako anděl. Jasnýma zelenýma očima si prohlíží okolí. Své bílé zuby ukazuje na všechny strany.

„Kdo je to, Yiane?“ podivím se, že ji nechce vidět.

„Neskutečně sobecký, povrchní a pyšný člověk.“

„Vypadá mile.“

„Zdání klame,“ začne koně hřebelcovat.

„Ty oči znám,“ zadívám se na mizící bohyni. Zamyslím se.

„Podívej se na mě,“ vyzvu Yiana.

„Fajn,“ povzdechne si, „přiznávám. Ten, kdo právě prošel okolo, je Freyia, bohyně lásky a krásy.“

„Tak tohle je tvoje - “

„Jo. Moje matka. Ta mrcha.“