Velká střepovská pouť 3

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se vážně Treison, vysoký černovlasí elf, sedící za masivním dubovým stolem a jasně zelenýma očima sledoval malou zrzavou dívenku sedící naproti na židli.

„Kdybych nebyla, nešla bych za vámi, mistře. Četla jsem bratrovi knihy a vím co to obnáší.“ řekla s ledovým klidem a oplácela vážný pohled elfovi, který se po chvilce ticha zvedl a povzdechl si.

„Jsi ještě dítě, ale mluvíš jako dospělí člověk.“ S těmi slovy se zadíval z okna na zahrady královského paláce a založil si ruce za záda.

„Nemám dětství... “ pronesla prostě a ostrým chladným pohledem sledovala Treisona, který se na ni podíval s pozvednutým obočím.

„Moje malá Mirbo, na svůj věk jsi dost skeptická.“ pousmál se a vrátil se ke stolu jen aby začal přerovnávat už tak srovnané papíry.

„Tak naučíte mě to?“ zeptala se trpělivě, i když ji trpělivost pomalu docházela. Snažila se být co nejuctivější k jedinému elfovi nacházejícím se v královském paláci lidí, který je i zároveň osobním mágem královské rodiny.

Treison se zadíval někam stranou a nepatrně pokyvoval hlavou. Mirbo to sledovala a hned ji došlo, že mluví s těmi elfskými předky, o kterých elfové furt mluví a uctívají je.

„Znal jsem pár mágu, kteří využívali svou astrální sílu ke tvoření věcí, malých i velkých,“ povzdechl si a opět se posadil už s menší grácií a vážností, „skončili jako prázdné nádoby, neschopny jakéhokoli pocitu. Nedokázali milovat či nenávidět, nevěděli co je to strach co je to svědomí. Pak nedokázali nic, jen se bezduše procházet, sedět nebo ležet a pak zemřít.“ Poslední slova pronesl takovým tónem, že Mirbo zamrazilo, ale nedala to nijak znát.

„Chci to umět,“ řekla rozhodně „A ty mě to naučíš.“

Treison se na desetiletou holku zahleděl a mírně zavrtěl hlavou. I když žil mezi lidmi, nikdy je nepochopí zcela a nikdy ho nepřestanou překvapovat.

„Jsi člověk... tvá síla není tak velká, na rozdíl od nás, elfů. Zemřeš třeba i o dvacet let dřív, než ostatní lidé a kdo ví, jestli při smyslech nebo jako bezduchá bytost.“

„To mi nevadí... nebojím se smrti.“ Mirbo se při těch slovech mírně pousmála a mírně se naklonila přes stůl, „Dokážu to, co by jiní nedokázali. Uvidíš.“ mírně se na elfa zamračila a poprvé v jeho očích uviděla náznak znepokojení a možná trochu strachu.

„Dobrá, naučím tě to, ale varoval jsem tě. Až budeš umět vše co je potřeba, odejdeš. Nechci vidět, co se s tebou bude dít.“ řekl elf rozhodným tónem a Mirbo věděla, že to je konec jejich rozhovoru. Seskočila ze židle a bez jediného slova zmizela z pracovny.

 

 

Hlavní přístav byl po ránu poměrně klidný. U srázu kotvilo mnoho malých lunů a pár obchodních lodí z Adoru a mezi nimi byla zakotvená i Temujinova loď, před kterou všichni mlčky stáli a prohlíželi si ji.

„No, vypadá hezky, myslela jsem si, že to bude horší.“ řekla Mirbo a pomalu se vydala jako první po molu k lodi.

„Jo, člověk si asi myslí, že má nějaký vrak, ale jeho otec byl fakt dobrej pirát, tedy člověk... a ták.“ řekl Drivan, na kterého narazili, když mlátil jednoho trpaslíka, protože se mu snažil prodat železo za přehnaně vysokou cenu.

„Zajímalo by mě, kam pojedeme, když už jsme se rozhodli pro praktické využití našich sil.“ poznamenal Feronidas, když se vydal za sestrou, která už dávno byla na lodi. Virgo ho poslušně následoval a spokojeně při tom vrtěl ocasem.

Michael jak jinak než beze slova šel s ním. Feronidas do něho poslední dobou hustil teorie o využití krychlí a Michael se osvědčil jako dokonalý posluchač. Mlčí a poslouchá, žádné připomínky.

„Našel sis to teda týpky... “ zavrtěl hlavou Drivan a podíval se na Temujina, který si stále prohlížel s lehkým úsměvem loď.

„Nevím kdy se vrátíme, snad brzy...“ podíval se na trolla, který se zasmál.

„Nebo se nevracej vůbec...“ zahřměl a poplácal Temujina na rameni.

„Ještě něco bys měl mít... jako každý kapitán, bys měl mít klobouk, ale vypadal bys divně, tak jsem ti sehnal papouška.“ řekl nadšeně troll, pootočil se a ukázal na bedny, na kterých doopravdy seděl papoušek, který měl peří zbarvené snad do všech odstínu modré a každým pohybem se odstíny měnily.

„Je hezký.“ řekl Temujin a prohlížel si zvíře, které se na něho zahledělo velkým žlutým okem a přešláplo.

„Jo, je hezký, ale je to debil. Rozumí každému slovu a dokáže na něco i odpovídat, ale nedivil bych se, kdybys ho jednou našel udušenýho na zemi. Je posedlý rozebíráním a požíráním mechanomyší.“ zavrtěl hlavou Drivan a ušklíbl se, „Patřil nějakýmu kápovy, který s řemeslem už prásknul a začal dělat do keramiky a nabízel ho za slušnou cenu.“

Temujin jen na zkoušku pozvedl paži a čekal, jestli papoušek vzlétne a opravdu zamával křídly a přeletěl na připravenou paži.

„Tak se měj kapitáne, budu ti držet palce...“ zazubil se troll a ukázal řadu ostrých zubů.

Temujin se otočil a vydal po molu k lodi.

Loď byla jedna ze starších modelů, ale otec na ně stačil dát nové motory. Podle toho, co si Temujin pamatoval, tátovi tuhle loď mnoho lidí závidělo. Když se na ni člověk zadíval, vyděl v tom loď ze starých pirátských příběhu s nádechem nových vyspělejších časů. Krásná loď, která prodělala tolik dobrodružství a teď patřila jemu.

Lodě zde neplují na vodě, ale létají ve vzduchu, jinak by se propadli do Temnoty.

Temujin o Temnotě slyšel spousty různých domněnek, co to je, co to je a na co to je. Nikdy si nevybral čemu věřit a proto Temnotu raději nijak nevnímal, ale to bylo těžké, protože když se na ni člověk zadíval z vrchu, vypadalo to jako to nejkrásnější noční nebe, jaké kdy kdo viděl.

Temujin vyšel na palubu a rozhlédl se. Bylo mu líto, že tu otec není.

Papoušek vlétl a usadil se v lanoví, kde si začal načechrávat peří.

Mirbo se nakláněla přes masivní zábradlí a Virgo na ni zvědavě hleděl.

„Ty kráso... zajímalo by mě, proč zrovna vypadá jako noční obloha, když tomu všichni říkají Temnota.“

„To nikdo neví, říká se jí tak už od začátku věků a já se přikláním k teorii, že pod Temnotou je svět uzavřený do krychle, který žije stejný život jako my.“ pronesl Feronidas.

„Já si myslím, že tam je velký prd.“ odfrkla si Mirbo a pomalu se vydala k řídícímu panelu lodi.

„Já si myslím, že tam je svět mrtvých,“ řekl pochmurně Michael a zahleděl se někam do dálky, „Svět, ze kterého se nelze vrátit.“

Temujin se na něho zvědavě podíval, ale jen přikývl a vyšel po krátkých schodech za Mirbo, která s úsměvem prohlížela panel.

„Na to zapomeň, tady budu já a řídit loď.“ řekl Temujin a mírně ji s úsměvem odstrčil.

„Umíš to vůbec řídit, je to dost složitý.“ řekla Mirbo, poté co ho probodla ostrým pohledem a napřímila se.

„Samozřejmě, že ano... tedy umím to co potřebujeme k tomu, abychom se plavily. To stačí.“

Mirbo se na něho zadívala netečným pohledem a Temujinovi bylo hned jasný co se ji asi honí hlavou.

„Běž si raději vybalit věci a připravit se, ano.“ usmál se Temujin a ona se jen otočila na patě a odešla.

Veškeré zásoby a přenos věcí zařídil Drivan. Mirbo nebyla nijak náročný člověk, vlastně ji to bylo jedno. Celou dobu někam odbíhala a sháněla věci, které nikomu neukazovala a rovnou si je schovávala do kajuty. Michael na tom byl stejně, až na to, že ten aspoň pomáhal. Nejnáročnější byl Feronidas, který si bez milosti diktoval co kam patří a museli mu dát ještě jednu menší místnost navíc, protože si přitáhl hromadu knih, svitků a cetek, které on označil jako veledůležité artefakty.

Temujin si začal prohlížet panel. Spousta tlačítek, malé obrazovky, páčky, samolepky.

Z přemýšlení ho vytrhlo děsivé zakašlání a hekání, jako by se někdo dusil. Rozhlédl se a všiml si papouška jak mává křídly a dusí se, ale pak mu něco vypadlo ze zobáku a s cinkáním dopadlo na podlahu. Papoušek se pak zavrtěl a dál spokojeně posedával.

Temujin slezl a podíval se na tu věc. Byla to matice, malá a celá od slin a slizu.

Ušklíbl se a vzhlédl k papouškovi, který mu pohled oplatil.

„Mecha – Mecha.“ zakrákal a zaklapal zobákem.

„Měli bychom už vyrazit... začíná se stmívat.“ pronesl Feronidas za jeho zády. Temujin se k němu otočil. Držel v rukou mapu a nadšeně se zahleděl na kapitána, „Našel jsem jedno zajímavé místo.“

Temujin mu pokynul a Feronidas k němu natočil mapu a ukázal na malý ostrom.

„Jmenuje se Allpana II. Je to ostrov, kde dřív pobývali Bohové a je tam ukryto mnoho pokladů a artefaktů, to je přeci jedna z věcí, které piráti hledají, ne?“ vyhrkl Feronidas a mírně se usmál.

„To-zní... zajímavě,“ přikývl Temujin a vzal si mapu, aby si ostrov mohl prohlédnout. Byl asi 2 dny cesty na jihovýchod. Přišlo mu to jako dobrý nápad, protože to nevymyslel.

„Tak fajn, zadám kurz do autopilota a pojedeme tam. Žijou tam lidé?“ zeptal se pro jistotu.

„No jistě, ale převážně tam žijí Titáni, ale s lidmi mají příměří, takže si nemyslím, že budou problémy.“ zavrtěl hlavou.

„To doufám,“ pomalu se vydal zpět k panelu a Feronidas ho následoval,„ Titáni nejsou zrovna moc přátelští.“

„Já vím, že nemají moc hezkou minulost, ale to elfové taky ne a podívej jak je mají všichni rádi.“

„Rádi, v jakém slova smyslu.“ poznamenal Temujin.

„Já myslel, že elfové jsou bytosti světla a země, samozvané dobro.“ Zapnul panel a ten se s hučením rozběhl. Tlačítka se rozsvítila a na obrazovkách začali přeskakovat křivky, čísla, měřiče a grafy.

„Jo, posledním pár století, ale před tím měli na svědomí vyvraždění ras ze severu, proto je to teď zapomenuté pusté místo pohlcené ledem a nikdo tam nechce. Jsou tam duchové, přízraci, spectry a další divné věci.“

Temujin se nad tím zamyslel, ale pak to pustil z hlavy.

„A Titáni nebyli o nic lepší, i když bojovali ve jménu Bohů a vlastně to co dělali pak napomohlo vzestupu lidské rasy, což je muselo dost namíchnout, protože pak Bohové opustili tento svět a nechali je tady.“ řekl Feronidas a sledoval panel.

„Nechápu, jak tomu můžeš rozumět.“

„To samé bych mohl říct každému mágovi, kterého kdy potkám.“ zasmál se Temujin a zatáhl pákou, zmáčkl velké rudé tlačítko a na dotykovém displeji nastavil kurz a rychlost pro autopilota.

„Tak, to bychom měli...“ řekl, když se z burácením zapnuly motory vespod lodi a dva menší po stranách. Vyšlehl z nich modravý plamen a plachty se uvolnili a jako bílé závoje zavlály ve vzduchu a pak se loď dala do pohybu.

Ze dveří vyletěla Mirbo s hřebenem a rozhněvaně se podívala na Temujina.

„To jsi mi nemohl říct, že startuješ! Já se chtěla koukat.“ zavrčela a dal si česala vlasy.

„Tak příště.“ řekl a mírně přimhouřil oči, když se mu do tváře opřel vítr.

Mirbo za nimi vylezla po schodech a zadívala se na vzdalující se Hlavní přístav, pak se otočila a prohlédla si příď a prázdný prostor, který se před nimi pomalu začal rozprostírat.

„Tohle je šílený, já bude mi blbě...“ zavrčela a zastrčila si hřeben za opasek.

„Kam vlastně jeden chytráci?“ zeptala se a podívala se na kapitána.

„Na Allpanu II.“ vyhrkl s širokým úsměvem Feronidas a zamával mapou ve vzduchu.

„Aháá, takže se necháme sníst Titány, to beru.“ pokrčila rameny a zadívala se na mapu a začala se s bratrem dohadovat, kam pojedou příště.

Temujin se po chvilce přestal vnímat, protože jeden vychvalovat významnost krychlí a druhý zas významnost techniky.

Nechal je tam s čistým svědomím a šel do své kapitánské kajuty, aby si taky zkontroloval věci.

 

 

Mahara seděla v cele a s kamenným výrazem sledovala švába, který si to hnal po podlaze. Divoce vyhlížející žena vydala hrdelní zavrčení a odtrhla od brouka zrak a zahleděla se na puklinu ve zdi.

Byla zavřená už měsíc, byla zavřená, i když nic neprovedla. Zákony na Allpanu se dost změnili, pomyslela si s povzdechem.

„Hej, ty číčo.“ řekl hrubý hlas a ona se k němu líně otočila, „Připrav se, za chvilku půjdeš do arény.“ zasmál se tlustý žalářník, „Vsadil jsem na tebe dost slušný prachy, tak se opovaž prohrát a chcípnout.“ poté odešel a stále se smál.

Mahara jen nakrčila obočí a pomalu se postavila.

Prohrábla si husté černé vlasy a přešla k malému umyvadélku, kde byla čistá voda. Opláchla si obličej a paže.

„Drav de noir, “ zašeptala, „Drav de noir.“ zopakovala a zavřela oči. Čekala, dokud pro ni opět nepřišel tlustý žalářník společně s dalšímu dvěma chlapy a neotevřeli ji celu.

„Tak šup, číčo, jdeme na to. Jestli vyhraješ, přemluvím chlapy, aby tě večer nechali na pokoji.“ zasmál se, ale smích ho přešel, když se Mahara ani nehla.

„No, tak, přestaň a dělej!“ vyhrkl a natáhl k ní ruku, ale Mahara se prudce otočila a otevřela oči. Její jindy jasně zelené oči nyní zářily temnou fialovou a kolem ni se začali pohybovat stíny.

Muži zacouvali, ale ten tlustý v klidu stál a hleděl na ni jako na dokonalou trofej.

„Už jdu, pane.“ zavrčela a vyšla z cely. Vzala si od jednoho muže dva krátké zahnuté meče, kterým na východě říkají šavle a vydala se v jejich společnosti do arény. Arény, která má pobavit Titány a ti si vybírají a neptají se.

Zabij, nebo budeš zabit.