Tajemství zatracených 6.díl

Kaiso: Jeho rty. Na mém krku. Byly tak horké a já měl chuť si je přivlastnit.
Co ho to popadlo? Co je sním? Nedávno by mě ještě zabil, kdyby jsem se ho jen pokusil políbit a on teď provokuje mě?
„Neprovokuj,“ hlesl jsem.
Neposlechl. Teď mě políbil na rty a já už to nevydržel a přitáhl jsem ho k sobě.
Polibek, který by ze začátku jen lehké otření o rty, jsem proměnil na vášnivý a dlouhý. Chtěl jsem polibek prohloubit a zapojit do něj i jazyk, ale on se zarazil a já se rychle stáhnul. Nechtěl jsem ho vylekat.
„Promiň.“

Simon: „Ehm…ne…to já se omlouvám.“ Otočím se k němu zády. Kouknu na své roztřesené ruce. Co to se mnou je?! Pevně stisknu své oční víčka, když je zavřu. Skousnu si spodní ret, ale něco…něco je ve mně špatně. Ten nějaký cit a touha po něčem, po čem jsem nikdy netoužil.
Náhle jsem slyšel jak se zvedl a táhl mě do ložnice. Museli jsme se převléknout, protože to co máme na sobě, je od krve a nevypadá moc vábně.Podal mi oblečení a otočil se ke mně zády. Když však uslyšel, jak se s tím peru, tak se mě zeptal:
„Nechceš pomoct?“ Slyším jak se směje, určitě tuší co vyvádím.
„Ne! Nekoukej!“ Okřiknu ho a konečně se mi podaří udělat na gumičce uzel – stáhnout kalhoty tak aby mi už nespadly. Přehodím přes sebe jeho voňavou košili šedé barvy se žlutými pruhy – ironie, moje oči jsou přesně takové…co tím chtěl básník jako říct?!
Postavím se a jemně si odkašlu. „Ehm…“ Kaiso se na mě otočí a zůstane na mě zírat. „Je to velké…“ Kalhoty tahám po zemi, nejdou mi vidět ani chodidla a totálně na mě visí, košile by mohla sloužit jako…noční pyžamo – mám ji až ke kolenům. Nevěděl jsem že jsem oproti Kaisovi tak malý. No nevadí… „Vypadám jako strašák do zelí.“ Natáhnu ruce před sebe, rukávy mi zakrývají dlaně a kusy visí směrem k zemi jak jsou mi dlouhé.

Kaiso: *pochybuju, že něco napíšu, jsem totiž úplně vytlemená, takže se omlouvám všem, kdyby to nedávalo smysl xDD*
Jakmile jsem uviděl jak je mu moje oblečení velký, začal jsem se smát.
„Promiň, ale……“ začal jsem, ale zase jsem vypukl v hlasitý řehot.
Po pár minutách jsem se uklidnil. „Bohužel nic menšího tu nemám, ale můžu něco zkusit,“ řekl jsem a přešel k němu.
„Hlavně se nelekni,“ upozornil jsem ho a položil mu ruce na ramena.
Pomyslel jsem na to, jak se to oblečení zmenšuje a přesně padne Simonovi. Zavřel jsem oči.
Pak jsem od uslyšel, jak zapalal po dechu.
Otevřel jsem oči a usmál se. „No, teď ti to sluší víc,“ ohodnotil jsem svoji práci.
*já zkracuju xDDD*

Simon: *Jahu už to na něm nebude vyset, ještě že tak…uff… - setřela si kapičky potu xDDDD*
Zatajil jsem dech. To oblečení se začalo scvrkávat na mojí velikost. „Skvělý.“ Vykulím zrak a kouknu na Kaisa. „Jak jsi to udělal?“ Zajímám se a prohlížím si jeho dobře odvedenou práci.
„Super!“ křiknu nadšeně a kouknu mu o očí. „Děkuji.“ Vlepím mu malou pusu na tvář, těsně ke rtům a otočím se k odchodu. Vzpomenu si na to co mi říkal. Co mi říkal o jeho životě tady beze mě…někdo ho zaklel…zauvažuju. „Hm…“
V místnosti ucítím cizí energii, Kaiso ihned skočí přede mě a vytáhne svůj meč. Ani jsem nepostřehl že ho má u sebe.
Objevil se před námi. Modrá záře zformovaná do bytosti, kterou nikdo neznal, dokonce ani Kaiso. Sám se divím čí vzal na sebe podobu tentokrát. Záře jen mírně přikývla hlavou a sklouzla pohledem na mě. „Kaiso, odstup a odejdi, musím s ním mluvit sám.“ Přikázal Duch lesa.
Já se však pohotově skrčím za mým ochráncem. „Nechoď.“ Špitnu. Mám z něj strach.
„Neboj se mě Simone, jen s tebou potřebuji mluvit o samotě.“ Přejde ke mně blíže na vzdálenost pár centimetrů a přiklekne ke mně. Je totiž moc vysoký a já jsem od něj snad o dvě hlavy menší. Je skoro stejně vysoký jako Kaiso, až na to že Kaiso je o deset centimetrů menší než Duch lesa. Teda pokud je to jeho pravá podoba. „neublížím ti.“ Šeptl ke mně.
Zakroutím hlavou a schovám se více za Kaisa. „Kde mám vzít tu jistotu? Věřím jenom Kaisovi…jenom jemu…“ Šeptnu tiše, cítím jak se začínám třást. Nikdy jsem takové potíže neměl, myslím že z toho co se mi posledně stalo jsem si něco odnesl. Něco hrozného. Nesnesl jsem ničí přítomnost, jenom tu Kaisovu. Proto jsem se za ním skrýval jak jsem mohl. *Ok..dost srandy vracíme se do starých kolejí! xD*

Kaiso: *škodaaaaa…..a mě to trošku začalo bavit xDD*
Zase je tady. Proč se pořád zjevuje? Nikdy se mi tak často nezjevoval. Sakra. Co se tady děje? A proč chce mluvit se Simonem?
„Nikam nejdu,“ odporoval jsem.
„Jdeš!“ přikázal.
„Nenechám ho tu. Nevím co s ním chceš udělat!“
„Už jsem to řekl. Chci s ním mluvit.“
„Budeš o tom mluvit s ním, ale za mojí přítomnosti. Jasné?“
„Neodporuj mi, Kaiso!“
„Já se tě nebojím. Jasné? Budu s tebou takhle mluvit, nejsem žádná bábovka. Klidně mě zabij, ale kdo ti potom pomůže vyhánět ty, které tu nechceš? Jako například Sunquina?“
„Kaiso….“
„Ne! Budeš o tom mluvit jak s ním, tak se mnou!“
Duch se na mě podíval a já se najednou ocitl za dveřmi ložnice. A zamkl se tam s ním.
„Otevři! Hned!“ křičel jsem a bouchal do dveří.
Nic se nedělo.
„Sakra!“ Kopl jsem do dveří a pak se sesunul na zem vedle dveří a opřel jsem se o zeď.
„Kruci,“ řekl jsem již v klidu.



Simon: Chvěju se po celém těle. To jak Kaisa vyhnal mě vyděsilo natolik až jsem ztratil rovnováhu a padl na zem. „C-Co chceš?“ Zajímám se.
„Nechci ti ublížit, potřeboval jsem s tebou jenom mluvit.“ Řekl když stál naproti mně a díval se do mých očí. „Máme stejné oči, Simone.“ Řekl s mírným pousmáním. Po chvíli modré světlo zmizelo a přede mnou stál dlouhovlasý modrovlasý mladík okolo dvacetinou let. Nestárl. Asi tak jako Kaiso. Jeho oči byly naprosto stejné jako ty moje. Nechápal jsem.
„K-Kdo vůbec jsi?“ Ptám se vyděšeně. Když se ke mně skloní vyjeknu.
„Důvěřuj mi. Kdybych ti chtěl ublížit, udělám to již dávno a nijak se s tebou nepárám, jasné?“ Řekl rázně a natáhl ke mně ruku. „Pojď.“ Pobídl mě ať jeho ruku příjmu, ať mě může vyzvednou na nohy.
Já však jenom zakroutil hlavou.
Povzdechl si a skrčil se ke mně do dřepu. „Simon není tvé pravé jméno.“ Začal mluvit.
„C-Cože?“ Zajímám se.
„Vím co říkám, znám tě celou dobu. Narodil ses ve vesnici s velmi divnou silou, která tě poslouchá aniž bys o tom věděl, reaguje podle tvé mysli, nemusíš ji vůbec trénovat stačí přikázat nebo si to jen myslet a stane se to.“ Vysvětlil mi věc, kterou už dávno vím.
„Odkud to všecko víš?“ ptal se.
„Je ještě brzo říct ti pravdu, ale můžu ti pomoct, přišel jsem kvůli tobě.“ Pověděl. „Slyšel jsem tvé myšlenky, jak uvažuješ nad tím co se asi Kaisovi stalo, že ho zakleli.“ Postavil se a napřímil se. „Pravdou je že to udělali kvůli tobě, čekali tvůj příchod Simone a věděli že on tě potřebuje, tak aby na tebe počkal musel trpět.“ Pověděl sklesle.
„To je ale příliš kruté.“ Sklopím zrak k zemi. „A..proč zrovna já? Proč jsem to já na koho měl čekat?“ Zajímám se.
„Osudu neporučíš.“ Pokrčil rameny. „A já poslouchám osud.“ Pověděl. „Osud je můj otec.“
„Vás je víc?“ Zajímal jsem se.
„Ano.“ Přikývl. „Já jsem dostal na starost les, moje sestra má na starost oceány, jeden z mých bratrů vládne ohni a další větru. Ty Simone jsi jeden z nás, nejsi náš bratr, ale patříš k nám, vládneš vším čím vládneme my. K tomu všemu máš srdce magického zvířete. Opatruj svojí sílu, dovedeš s ní neuvěřitelné věci, jednou.“ Řekl tiše.
Tohle jsem naprosto vypustil z hlavy. Nemůžu to přijmout. Určitě se spletl ale není čas se tu s ním dohadovat. „Jak můžu Kaisovi pomoci?“ Ptám se odhodlaně.
„Pojď se mnou, zavedu tě za těmi, kteří ho prokleli.“ Řekl.
Mírně vytřeštím zrak. „Kaiso musí se mnou, já sám nejdu, bojím se tě.“
„Kaiso s tebou nemůže!“ Křikl a já se přikrčil.
„Bojím…Bojím se tě…děsíš mě.“ Vytrysknou mi slzy z očí. Když se mě snaží dotknout, jen se s mírným křikem oddálím. „Nemůžu…nemůžu s tebou jít.“ Kroutím hlavou a lapám po dechu z toho šoku který mi způsobil. Bojím se…nemůžu odejít od Kaisa bez něj to nepřežiju.
„V tom případě ti na něm tolik asi nezáleží.“ Prohodil nadřazeně. „Je to tvým osudem, musíš to udělat dříve či později tě to stejně dožene, Simone.“ Mé jméno řekl tak bezduše. Pravda…tvrdil že to není mé pravé jméno.
„Musím se o tom poradit s Kaisem.“ Šeptnu.
„Nic takového! Nesmí to vědět!“ Chytil mě za zápěstí a já začal strachy křičet.
„Ne! Nech mě!“
Nakonec se zformoval do duše, do podoby v jaké ho znají všichni ostatní. „Půjdeš se mnou ať chceš nebo ne.“ Zamračil se.
Kaiso: *Jenny…nechceš si to dopsat sama?? =DD*
Uslyšel jsem křik. Vyskočil jsem na nohy a začal znovu bušit do dveří.
„Ty jeden hajzle! Co mu děláš!! Otevři ty dveře ať si to s tebou můžu vyřídit!“ křičel jsem.
Náhle jako když utne. Ticho po pěšině.
„Sakra!“
Vytáhl jsem svůj meč a povolil jsem svoji sílu. Meč se rozzářil temným světlem a já dveře rozřízl napůl.
Vešel jsem dovnitř a naproti mně stál duch lesa a svíral Simona.
„Nech ho na pokoji!“ zahřímal jsem.
„Musí jít se mnou!“
„Ani za nic, nenechám tě s ním odejít. To mě radši zabij!“
„Víš že to nejde!“
„Tak odejdi!“
„Ne! Musí jít se mnou!“
Měl jsem toho plný zuby. Rychlím krokem jsem k němu přešel a rozmáchl se mečem.
„Víš, že ti ten meč ublíží, tak zmizni!“
„Kaiso….!“
„Vypadni!“ nenechal jsem ho ani doříct větu.
Naposledy se na mě podíval a řekl: „Já se pro něj vrátím.“
„A já ho zas a znovu budu chránit.“
Pak zmizel.
„Konečně.“ Otočil jsem se na něj a zeptal se: „V pohodě?“



Simon: *Nemůžu za to že on měl prostě plno keců, které jsem ignorovala – a úspěšně heč! xD – z toho plyne že minulý odstavec jsem mohla v klidu vynechat ;D *
Zakroutím hlavou. „Mluvil dost divné věci.“ Pokusím se o úsměv. „Ale už nevím jaké.“ Pověděl jsem. „Řekl že můžu zlomit tvojí kletbu, proto mě chtěl odtáhnout pryč protože ty se mnou nemůžeš, ale…když se mě snažil zvednout ze země…měl jsem strach Kaiso, jsi jediný kterého se nebojím, pozoruju to, protože jsem s nikým nepřišel od té situace do vztyku a jen se zjeví on s tím že nám pomůže a já…já…“ Vhrknou mi slzy do očí. „Já ho ani nenechal aby mi pomohl na nohy. Tak moc se bojím že by se to opakovalo…že by mě někam zavřel jako nějakou zbraň.“ Povzdechnu si a setřu si slzy. „Kaiso…on byl hodný…spravedlivý a…objevil se mi v pravé podobě – lidské podobě.“ Kouknu na něj. „Má stejné oči.“ Pokusím se o úsměv. „A taky…“ Obejmu ho. „Nevím jestli je to možné ale cítím z něj podobnou sílu jako mám já, jak je možné že o mě všecko ví?“ Zajímám se a konečně mu dám prostor aby se projevil a řekl svůj názor.
*Tolik k tomu že předchozí odstavec měl jednu stránku a tenhle sotva deset řádků xDD To je ale najednou rozdíl co? ;D *


Kaiso: *no to teda….ale stává se xDDD hlavně že víš co psát, já s tím mám kolikrát problémy (hrozně to zamotáváš xDD )*
„To bude v pořádku. Nic se neděje, jsem tu s tebou, dobře?“
Objímal jsem ho a raději nepouštěl. Byl úplně otřesený z toho, co slyšel, i když si nejspíše polovinu nepamatuje.
„Jak jsi to myslel, že se ti objevil v pravé podobě?“
„On je člověk, vypadá jako mi, ale nestárne,“ vysvětlil mi.
„No nazdar.“
Jak asi vypadá? Proč má stejné oči, jako Simon? Co se tady sakra děje? Tyhle otázky mi vířily celou dobu v hlavě. Museli jsme tam tak stát několik minut, dokud jsem nepřerušil ticho.
„Pojď, půjdeme spát. Myslím, že za dnešek jsme toho prožili dost,“ řekl jsem mu.
Vůbec se nehnul. Podíval jsem se mu do obličeje. Spal.
„Teda, ty upadneš rychle do spánku.“
Vyzvedl jsem si ho do náruče a odváděl z ložnice, protože tady v tom zdemolovaným prostředí spát nechci. Naštěstí mám náhradní ložnici, takže se tam vyspíme.
Přešel jsem naproti do té druhé ložnice a položil jsem ho na postel. Chtěl jsem odejít, aby až se probudí nedostal šok, že jsem s ním spal v jedné posteli, ale on mě držel pevně za ruku. Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nešlo to.
„To je ironie,“ šeptl jsem potichu.
Takže jsem si lehl na druhou půlku postele a chvíli ho pozoroval. Docela jsem mu záviděl, že má tak klidný spánek, ale za chvíli jsem usnul taky, aniž bych věděl jak.



Simon: *Spinkanieee neeee! Spinkanie je nudaaa Q,Q *
Probudil jsem se svírajíc Kaisovou ruku. Chvíli jsem na něj jenom zíral s očekáváním že se probere a políbí mě na dobré ráno. Ale spal jako dřevo. Pousměju se a přitulím se k němu blíže. Jen co se dotknu rukou jeho odhalené kůže na hrudi projede mi myslí pár slov.
„Pokud ho chceš zachránit, pojď se mnou.“
Ihned se otočím ale nikdo nikde nestál. Zakroutím hlavou.
„Možná že pro tebe neznamená tolik, jak říkáš.“
Proč se mi zdá že ten jehož hlas mi mluví do hlavy je někde v pokoji? Nasucho polknu a vstanu z postele s tím že se porozhlédnu po jeho úkrytu. Otevřu dveře a automaticky jdu směrem ke schodům. Nikdy mi neřekl co je ve druhém patře, ale jsem ochoten to zjistit. Vyjdu schody a otevřu dveře. Místnost byla prázdna posetá pavučinami a plísní. „Co je to za místo?“ Zajímám se.
Přede mnou se objeví zrcadlo. Před chvílí tam ještě nebylo. Co se to děje?
„Jen někteří můžou spatřit svůj osud.“ Ozve se za mnou, ve zrcadle vidím odraz modrých vlasů.
„Duch lesa?“ Zajímám se.Snažím se neukázat svůj strach.
„Neboj se, nepřiblížím se.“ Pověděl mi a posadil se na okenní parapet. „Vím že nejsi ještě připraven důvěřovat.“ Poví a já se mírně uvolním.
„Tohle zrcadlo je-“
„Dal jsem ho zde, abys viděl svojí budoucnost. Musíš vidět pravdu.“ Poví mi tajemně. „Nakoukni.“ Pobídne mě a já se zahledím do zrcadla.
Náhle jako kdyby mě vcuclo do sebe. Vidím Kaisa i sebe. Oba jsme šťastní. Co mě však zaráží nejsme v lese. Pak obraz zmizí.
„Krásná budoucnost, viď?“ Pousmál se Duch lesa.
„Kaiso bude moct odejít?“ Kouknu mu do tváře.
„Jen když se mu rozhodneš pomoct, tak jak jsem říkal, on tě potřebuje a ty jeho.“ Řekne. A jsme zase tam kde jsme byli.
„Změní se hodně věcí tím předem daným činem?“ Ptám se zaujatě, začínám o tom uvažovat.
Duch lesa přikývne. „Změní se víc než čekáš.“ Prozradí budoucnost a seskočí z parapetu. „Až budeš připraven, zavolej mě ve své mysli, přijdu si pro tebe, tak jak jsem slíbil. Je jen na tobě jak dlouho budeš oddělovat váš osud.“ Pousměje se a rozplyne se jako modravé světlo. Zrcadlo náhle praskne, ale žádné střepy, ani rám. Vše zmizelo v jediný okamžik.
Chvíli si ještě přebírám všecky pro a proti, pak se odeberu v tichosti dolů. Rozhodl jsem se jít ven, najít nějaké jídlo, dokud Kaiso spí.


Kaiso: *ty jo…..co mám podle tebe spát?? Spím…..že já jsem se do toho pouštěla xDD*
Zdál se mi další sen, který jak jsem doufal zapudil ve své mysli. Bohužel, ale ne. Sen se pořád opakoval a opakoval. Já jen doufal, že se proberu. Což se nedělo.
„Ne!“ mumlal jsem.
Házel jsem sebou na všechny strany a doufal, že se proberu.
„NE!“ vykřikl jsem a vyletěl do sedu.
„Sakra…..zase ten sen.“
Proč se mi to pořád zdá? Je to hrozný si to pořád opakovat. Jak zabíjíš vlastní rodinu, kterou jsi miloval. A proč vlastně? Protože se tvá síla uvolnila a rodiče to zasáhlo.
Podíval jsem se na místo, kde měl ležet Simon, ale neležel.
„Simone!“ vykřikl jsem.
Ticho. V celém domě nikdo nebyl, vycítil jsem to.
Vyletěl jsem z ložnice a zaměřil se na jeho sílu.
Byl venku a snažil se něco ulovit, nebo najít k snědku.
Usmál jsem se.
„A já se o tebe tak bojím.“
Vyšel jsem z domu a chvíli poslouchal jeho pokusy něco chytit. Byl tak neopatrný. Musel jsem se začít smát nahlas.


Simon: Slyšel jsem jak se za mnou někdo moc dobře baví. Ihned na to ho chytím do větrného lasa a mírně se pousměju. „Neměl bys mě brát na lehkou váhu, Kaiso.“ Pousměju se znova a vymrštím ho do koruny jednoho stromu. „Tak hodně štěstí, zkus to ty.“ Laškovně se usměju a koukám jak se drží větve, aby nespadl k zemi a nenabil si zadek.
Když seskočí dolů i s veverkou, které zlomil vaz zamračím se. „To není fér, jsi zkušenější.“ Zamumlám. Nechci si přiznat porážku.
Nakloní se ke mně ale já se jen otočil na patě a provokativně zůstal stát k němu zády. Na tváři mi stále hrál ten pobavený úsměv.



Kaiso: *už zase veverka??? Že já nechytla nic jiného xDDD*
Hrozně jsem se lekl, když mě vyhodil na strom, ale naštěstí jsem se chytl. Držel jsem se jen rukama a pode mnou bylo snad deset metrů vzduchu. Rozhoupal jsem se a vyhoupl se na tu větev. Zůstal jsem bez hnutí a po očku sledoval Simona, který se na mě tak nevraživě podíval, až jsem se skoro rozesmál.
Nade mnou se zastavila veverka. Hned jsem ji sebral a zlomil vaz, než začala ječet.
Seskočil jsem ze stromu a přešel k Simonovi s výtěžným úsměvem. Naklonil jsem se k němu, abych ho políbil, ale on se otočil ke mně zády.
Tak to neměl. Veverku jsem hodil na zem a já ho chytl za boky a otočil k sobě. Když jsem spatřil jeho trochu vyděšený výraz, jen jsem se usmál.
„Nemáš provokovat,“ šeptl jsem mu do ucha a políbil ho na krk.



Simon: Uvolněně stojím. To co udělal mi doslova rozehnalo husí kůži po celém těle. Cítil jsem jak mne hladí rukama po hrudníku přes košili. Mírně jsem naklonil hlavu dozadu, abych ukázal že se mi to i líbí – i když si své počínání neuvědomuju. „Kaiso.“ Unikne mi z úst, když jeho polibky směřují na rameno. Mírně se ošiju a nechám ho ať mi pomůže do sedu. Vrátí se zpět k mým rtům, políbí mě a já se mírně připojím. Mé nevinné pohyby rtů naznačují, že se nijak moc líbat neumím. Cítím se trapně, ale v tuhle chvíli nebyl čas na myšlenky typu co si asi o mě myslí…Nyní jsem si užíval jeho pozornost. Objal jsem ho kolem krku. Pocítil jsem jak mne jemně a nenápadně přitlačil k sobě blíže. Jemně se ošiju ale nechám ho. Prozatím. *hihihi xD*



Kaiso: Přitáhl jsem ho k sobě blíže. Líbal jsem ho dál a polibek jsem prohloupil. Nezarazil se. Tentokrát ne. Vyprovokoval jsem jeho jazyk k akci a chvíli jsme si je proplétaly.
„Kaiso,“ uniklo mu znovu ze rtů, když jsem se od něj na chvilku oddálil.
Uculil jsem se a znovu jsem si přivlastnil jeho rty. Byly tak neodolatelné, tak hebké, když jsem se jich dotýkal těch svých. Nechtěl jsem už nikdy přestat v našem líbání a proplétání jazyků, které nebralo konce.
Hladil jsem ho po zádech a on mi zajel rukama do vlasů, až jsem se trochu zarazil, jak jsem byl překvapen.



Simon: „Dopusť mi.“ Šeptnu, při čemž mi steče slza. Když se oddálí a vytřeští na mě zrak, použiju zemi. Kořeny jsem nasměroval tak aby jejich hrubost Kaisa srazila k zemi a už se ani nepohnul.
Chvíli jsem jen seděl na místě a díval se na bezvládné tělo toho, kterého jsem musel oblbnou, jen abych mohl nepozorovaně odejít. „Tohle mi neodpustí.“ Zakroutím protestně hlavou.
„Myslím že odpustí, jenom ti to trochu spočítá.“ Šeptl za mnou modrovlásek.
„Bude to v pořádku?“ Ptám se. Zavolal jsem ho již ve chvíli kdy jsem se pokoušel venku lovit.
Duch lesa jenom mírně přikývl a já sebral mrtvou veverku a dál ji Kaisovi do ruky. „Kdy se asi probudí?“ Zajímám se.
„Půjdu ho probrat až tě zavedu do středu lesa.“ Slíbil. Šel celkem dál přede mnou protože věděl, že mu ještě stále moc nedůvěřuju.
„Řekneš mu pravý důvod toho všeho?“ Kouknu na něj se slzami v očích. Bolí to takhle zraňovat jedinou bytost, na které vám záleží.
„Pokud to tak budeš chtít.“
„Byl bys moc hodný, děkuji.“ Přikývnu.
Do dvou hodin jsme došli k jedné jeskyni. Byla celá temná a šla z ní divná aura.
„To je ono?“ Zajímám se.
Duch lesa jenom mírně přikývl. „Ať už se od nich dozvíš cokoliv, věř že mají pravdu.“ Zavaroval a zmizel jako obláček modrého kouře právě tam, kde slíbil že zaskočí, až mě sem doprovodí.
Já se pomalým krokem vydal najít ty čarodějnice. Ať už by měly být ukryté kdekoliv.



Kaiso: Probíral jsem se. Chytl jsem se za hlavu.
„Au..“ Hrozně mě třeštila.
„Kruci, proč mě praštil??“
Sedl jsem si a chvíli tak zůstal. Nejdivnější však bylo, že jsem nikde necítil jeho sílu. Nikde jsem ho neslyšel.
„No to snad….“ Obával jsem se nejhoršího.
„On vážně….!“
Odešel. S…. „Duchu lesa!“ zakřičel jsem.
Objevil se přede mnou.
„Kde je?!“ optal jsem se ho hned.
„Pryč.“
„KDE!“
„Myslím, že ti už řekl, že tě chce zachránit, ne?“
„KDE, SAKRA!“
„Někde, kam ty by jsi už nikdy nevešel,“ odvětil tajemně.
„To je mnoho míst. Kde je, prosím,“ začal jsem žadonit.
„Pokud ti to řeknu, okamžitě tam poběžíš. Nesmím, jinak by se to nepovedlo.“
„CO BY SE MĚLO POVÉST!“
„To uvidíš, až se vrátí.“
„Ale no ták…..!“ křičel jsem.
„TICHO!“
Zarazil jsem se. Pro jednou na mě zvýšil hlas.
„Šel tě zachránit. Tak ho nech.“
„Na úkor vlastního bezpečí?!“ vykřikl jsem.
Neodpověděl.
„Jestli se mu něco stane! Zabiju tě!“
„Nestane.“
„Proč si to myslíš?“
„Protože tomu tak chce osud a já osud poslouchám,“ vysvětlil mi.
Mě poklesla brada. On že poslouchá osud? To ani náhodou. Kdyby o poslouchal, já bych už byl dávno mrtví. Duch lesa nejspíše věděl, co se mi honí hlavou.
„On je tvůj osud.“