Bohyně, kapitola XIII

Ráno jsme si boj s mečem a trochu i kouzla zopakovali a dál už mě Yian nechal, abych se učila sama. Zvláštní. Vždy mi byl ochotný pomoct, ale teď… Je nějaký zaražený. Jako by ho něco trápilo. Možná zpytuje svědomí za ten včerejšek.

Dnes bych měla pokročit dál, na lukostřelbu. Odpoledne jsem se sešla s Yianem dole na nádvoří. Přes záda měl přehozený svůj vlastní bílý luk a stejnobarevný toulec s šípy, na jejich koncích byla orlí pírka.

„Máš opravdu nádherný luk,“ poznamenám obdivně, „to je moje?“ ukážu na prostý dřevěný luk, který Yian držel v ruce, a toulec s několika šípy u jeho nohou.

„Ano, nasaď si je.“ Popruhy mi pomohl upevnit a nasadit si luk jsem zvládla sama. To není až tak těžké.

Přešli jsme k terčům. Yian vytáhl svůj luk a bleskově vystřelil - ani jsem nepostřehla, že by si vytahoval šíp - a zasáhl střed.

„Teď je řada na tobě.“

Vytáhla jsem luk.

„Držíš ho správně. Teď vytáhni šíp a chyť si ho mezi prsty. Takhle. Dobře. Teď natáhni tětivu.“

„Co to je?“

„Ten provázek mezi dřevy.“

„Jo aha. Jde to ztuha.“

„To si zvykneš. Tak. Teď zamiř a pak vystřel. Mimochodem miř na ten terč.“

Střelila jsem, ale šíp nedoletěl moc daleko.

„Nevadí. Zkusíme to znovu. Vytáhni si další šíp a zamiř.“ Yian mi pomohl nasměrovat luk tak, aby šíp k terči aspoň doletěl. Přitom jsme se drželi za ruce, a to mě až moc rozptylovalo.

„Yiane! Yiane!“ přes nádvoří běžela Irisa, oblečená jenom do lehké košile na spaní a do kožených kalhot. Běžela bosa a celá vyděšená. Yian se rychle obrátil a tím radikálně změnil dráhu šípu, jež jsem právě vystřelila. Omylem jsem zasáhla jednu z Valkýr trénujících nedaleko terčů.

„Pardon,“ omluvím se a radši luk na chvíli odložím. Irisa se právě přiblížila k Yianovi a celá v slzách se mu sesypala do náruče.

„Co se děje?“ zeptal se jí ustaraně.

„On ... Da-ahmn… o-o-oh-on…“ vzlykala.

„Klid. Uklidni se. Přestaň naříkat a řekni mi, co se stalo.“

Irisa se chvíli snažila uklidnit a přestat plakat. „On je pryč, Yiane,“ naříkala stěží a s hlubokým dechem, přemáhajíc sama sebe, aby se nezhroutila.

„Kdo?“

„Oni… Unesli ho. Je pryč.“

„To ne,“ zarazil se Yian a okamžitě zvážněl, „ví o tom Skadi?“

„Ne. Ta vůbec neví, že tady byl. Aspoň doufám.“

„Musím ho jet hledat. Hned. Vyřiď Skadi, že jsem musel naléhavě odjet, že je to něco velmi důležitého. Vymysli si, co. Jsi na to expert. Hlavně to udělej co nejrychleji. Já si zatím osedlám koně a vyrazím.“

„Prosím, Yiane, dovez mi ho zpět,“ žadonila Irisa.

„Budu zpět tak rychle, jak to jen půjde. Teď jdi. Najdi Skadi a vyřiď jí můj vzkaz.“

Irisa přikývla a se vzlykem odběhla. Yian se potom obrátil na mě.

„Dnešní trénink končí,“ mluvil naprosto vážným hlasem, „musím odjet. Hned. Zítra se hlas k Valkýře jménem Höngrad. Řekni jí, že sice nemáš dokončený výcvik v boji na dálku, ale že jsem tě za ní poslal já. Ona to pochopí.“

„Co se děje?“

„Přeskočíme střelbu z luku a zaměříš se na něco jiného. Lukostřelbu dořešíme až po mém návratu.“

„Já myslím, kam jedeš? A proč tak narychlo? Co se stalo?“

„To není tvá věc. Tohle je záležitost má, Irisy a všech ostatních bohů. Ale ty se do toho nepleť. Pro tvé vlastní dobro,“ obrátil se ke stájím umístěným v levé části podloubí rozkládajícího se přes celou levou stranu pevnosti. Za chvíli byl zpět a seděl na krásném čistě bílém koni. Pobídl jej a rozběhl se ledovými branami ven z hradu.