Seleniina Věštba; Království

KAPITOLA PRVNÍ

KRÁLOVSTVÍ

         A tak se stalo, že lidé, pomocí magické, a pro oči Obyvatel neviditelné, brány stvořené bohem Aramonem, vstoupili na mírumilovnou Eleanadii.

         Poklidné prostředí zdejších krajů se s tím okamžikem začalo rapidně měnit; lesy mizely v šedi hustého kouře, který vycházel z útrob neznámých technických strojů, a vzácné mohutné stromy, jeden po druhém, za hlasitých zvuků pil padaly k zemi; čiré a průzračné vody zdejších řek a potoků, dokonce i moří, se zkalily černí silně zapáchajícího odpadu, který proudem vytékal z lůn k obloze se tyčících továren; čerstvý vzduch, vždy tak opojně vonící po květinách nebo po čerstvě nasečené trávě, ztěžkl a kolem měst i vsí se nesl zápach nasáklý štiplavou kyselostí; a blankytně modrá obloha skryla svou neutuchající krásu za šedá oblaka hustých továrenských výparů.

         Nejen příroda však po příchodu lidí na Eleanadii utržila rány. Neznámé choroby začaly napadat zdejší Obyvatele, kteří se jim kvůli své neznalosti nedokázali bránit. A prazvláštní zjevení a neobvyklé schopnosti obyvatelstva Eleanadie se od těch lidských natolik lišily, že je lidé pro svou vlastní potřebu začali zkoumat.

 

         Poté, co se z rozlehlých měst i z téměř neobydlených vsí začaly ztrácet děti Mágů, kdy se dotheinští obchodníci nevraceli ze svých cest a do hlubin Ildarského moře se začaly spouštět nebezpečné přístroje, které byly zdejším obyvatelům neznámé, se zástupci Nejvyšších ras sešli na přísně utajené radě.

         „Navrhuji přidat se na jejich stranu!“ zahřměl hlubokým hlasem zástupce Mágů, vysoký a statný tmavovlasý muž s hustým plnovousem, a silou praštil do dřevěného stolu, který pod jeho úderem zapraskal. „Může to pro nás být obrovským přínosem!“

         „Ano? A jakým, Celimare?“ oslovil Mága chladným hlasem bělovlasý Dothein s tváří tak bledou a nádhernou, že ho Obyvatelé běžně zaměňovali za nebeského anděla. Upřel na Mága své pronikavě zelené oči a s posměšným výrazem v obličeji dal muži jasně najevo, co si o něm myslí. „Že společně ovládnete Eleanadii? Že bok po boku budete ničit tenhle svět a zabíjet všechny místní Obyvatele? Tohle je ten váš přínos, Celimare?“

         „Kdyby nás lidi zbavili takové bandy namyšlenců, jakou vaše rasa je, Eytrane, taky bych to bral jako přínos.“ uchechtl se chraplavě asi metrový mužík s holou hlavou a hustým ohnivě rudým plnovousem.

         „Vás jsem se na nic neptal, trpaslíku.“ odvětil ledovým hlasem Eytran a poslední vyřčené slovo téměř vyplivl.

         Zástupce Rachelienů přivřel své tmavé oči a přistoupil k bledému muži, který se nad ním tyčil do výšky jako nehybná socha vytesaná z mramoru. „Tak to ne, Dotheine.“ zavrčel mužík a silně dloubl Eytrana do pevného břicha. „Mně nikdo do trpaslíků nadávat nebude! To si vyprošuji a žádám vás, abyste se mi omluvil!“

         „Nemám se zač omlouvat, Kertaahu.“ zamračil se Eytran a odsunul mužovu krátkou, avšak překvapivě silnou paži dál od svého těla.

         „To jsem si mohl myslet.“ rozčílil se Kertaah. „Vy, Dotheinové, si myslíte, že když jste vyšší a… a krásnější než my, jste nám nadřazení! A o vás to platí také, vy chamtiví Mágové!“ zavrčel Rachelien směrem k Celimarovi, který se při jeho poznámce o nadřazenosti Dotheinů posměšně uchechtl.

         „Tak dost. To by stačilo, pánové.“ zarazila trojici hádajících se mužů drobná rusovlasá Divoženka, jediná žena, která se rady účastnila. „Měli bychom se vrátit k jádru věci.“

         „Ano. Souhlasím s Uriannou.“ přidal se vysoký muž s temně modrou pletí a s dlouhými bílými vlasy. „Ne, že bych snad nevěřil vašim kouzlům, Celimare,“ obrátil se k Mágovi, „ale ani vy jste mi s jistotou nesdělil dobu, po kterou se budu moci bez problémů pohybovat na povrchu. Rád bych již tuto nepříjemnou situaci vyřešil a vrátil se zpět domů.“

         „Jistě, Otharie, máte naprostou pravdu.“ přikývl Celimar, dál však svým zlověstným pohledem probodával Eytrana, který mu ho oplácel s povzneseně vystrčenou bradou.

         „Tak co navrhujete, pánové?“ zeptala se Urianna.

         „Já navrhuji spojenectví.“ řekl Celimar rozhodným hlasem v tentýž okamžik, kdy se místností rozlehl Eytranův vznešený hlas: „Navrhuji zaútočit na ně.“

         „Spojenectví?“ podivila se Urianna.

         „Útok?“ odfrkl Kertaah.

         „Nesouhlasím ani s jedním návrhem.“ zamračil se Otharius, zástupce Elkarnů, Vodních Obyvatel. „Naše říše podvodního světa se sice rozprostírá v hlubinách Ildarského moře.“ odpověděl na tázavé pohledy všech přítomných. „Avšak nedávno jsme zjistili, že se lidé snaží vypátrat naše města pomocí prazvláštních přístrojů, o kterých si nejsme jisti, zda jsou nebezpečné či nejsou. Rovněž se do našich vod začal vlévat hutný odpad, který je pro vodní tvory nebezpečný.

         Kvůli tomuto zacházení s naším druhem se k vám, Celimare, nemohu přidat. A ze strachu o vlastní domov a rasu, kterou zastupuji, nemohu vstoupit do otevřené války po vašem boku, Eytrane. Je mi líto.“

         „Souhlasím s Othariem.“ oznámila jim Urianna. „I naše rasa je na pokraji vyhynutí. Lidé kácí lesy a berou nám tak nejen naše domovy, ale i místa pro nová zrození Divoženek. A na základě toho se musíme přestěhovat do prostředí, které nás před lidmi dokáže ochránit. Je mi to také líto, ale ani já se nepřidám ani k jednomu z vás.“

         „A co vy, drahý Kertaahu?“ stiskl Celimar drobnému muži jeho svalnaté rameno. „Přidáte se ke mně? K tomu, kdo se po boku lidí pokusí zničit tyhle namyšlené tvory, kteří se tak bezostyšně povyšují nad vaší vznešenou rasu?“ ukázal štíhlým prstem na bělovlasého Eytrana.

         „I když je vaše nabídka více než lákavá, Celimare,“ ušklíbl se Kertaah, „musím souhlasit s Elkarny a Divoženkami. Lidé unáší naše děti a nemilosrdně vraždí draky, kteří s námi v míru obývají jádra hor. A jejich přátelství je mi, s prominutím, mnohem dražší než to vaše, Celime.

         Ale nemějte strach, příteli. K těm nafrněným Dotheinům se za žádnou cenu nepřidám.“

         „Děláte strašlivou chybu, přátelé.“ pronesl tichým, téměř nehlasným hlasem Jasnovidec, který se do té doby zdržoval jakékoliv komunikace.

         „Souhlasím.“ přikývl Celimar a zlověstně přivřel oči. „Já totiž neberu jinou odpověď než tu, kterou já osobně považuji za správnou.“

         „Tak to máte ovšem smůlu, Celimare.“ odpověděla Urianna ledovým tónem. „S Divoženkama ve svém boji nepočítejte.“ S těmi slovy se k mužům otočila zády a ladným krokem opustila místnost.

         „Ani s Elkarny nepočítejte.“ přidal se Otharius. Lehce se uklonil, pomohl vstát starému Jasnovidci a společně následovali Divoženku.

         „Ba ani s Rachelieny. A myslím, že mluvím i za draky.“ pravil Kertaah. Obdařil muže jedním ze svých posměšných šklebů a houpavě odkráčel.

         „A vy, Eytrane, se těšte na těžká krveprolití, která jste svému lidu svým nesouhlasem s mým návrhem zajistil.“ sykl Celimar směrem k ledově klidnému Dotheinovi.

         „Z vašich prázdných slov strach nemám, Celimare.“ odpověděl Eytran s hrozivým výrazem v jinak andělské tváři. Bez dalších slov se k Mágovi otočil zády a odešel.

 

         Eleanadia se po neshodě zástupců jednotlivých ras rozdělila na pět částí.

         Mágové, v čele s králem Celimarem, zabrali největší území rozprostírající se na Západě Kontinentu. Celimus své rozlehlé království pojmenoval Astellas a v jeho středu nechal vybudovat bohaté hlavní město Endórion.

         Toto nově vzniklé království sdílelo západní hranice s říší Vodních Obyvatel- Ildarské moře. Na Severu se usídlil Eytran Dotheinský a stvořil tak Endalynskou říši, která na Východě hraničila s Iseraiou, říší Divoženek. Vrchy jižního Kontinentu zvané Dellmark obydleli Rachelienové společně se vznešenými a nadměrně inteligentními draky.

         A Eleanadia se tak, poprvé od svého vzniku, ocitla v objetí Temnoty.

 

„Pohleď, má milovaná.“ pronesl Aramon chladným hlasem směrem k Selenii, kterou uvrhl v dlouhý boží spánek, a ukázal na rozdělenou Eleanadii. „Tvůj svět již není tak dokonalý…“