Bohyně, kapitola XIV

Otevřela jsem oči a uvědomila si, že jsem na nádvoří. Asi jsem tam nějak usnula. Zvláštní, ani si to nepamatuju.

Podívám se okolo sebe. Všude je příšeří a v dálce hluboká tma. Slyším kroky. Blíží se ke mně zezadu. Přiložím ruku na dýku a čekám, až se ke mně pronásledovatel přiblíží. Potom jsem mu nůž přitiskla ke krku, ale…

„Yiane?“ jsem šokovaná. Kde se tu vzal? „Nebyl jsi na výpravě? Neunesli někoho?“

„Ne,“ odpověděl svůdným hlubokým hlasem, „proč bych měl odjíždět?“ přiložil mi ruku na tvář.

„Prý to bylo něco důležitého. Irisa k tobě doběhla a pak – “

Dal mi prst na ret, abych přestala mluvit a podíval se mi do očí: „Irisa mi nebude poroučet. I kdyby unesli mého vlastního syna, nevidím důvod se vzdalovat,“ přešel do šepotu, „od tebe.“

Pomalu jsme se k sobě přibližovali do jednoho krásného polibku…

 

Křik orla mě probudil z toho snu. Škoda. Takže Yian je opravdu pryč. Někam odjel, takže se tu budu muset postarat sama o sebe, dokud se nevrátí. A to bude… nevím. Nevím, kdy přijede. Jen doufám, že to bude brzo.

 

¤             ¤             ¤

Rozhlédla jsem se po nádvoří a hledala někoho, kdo by mohl být Höngrad. U stájí stojí vysoká svalnatá žena v plné zbroji a pod paží drží dokonce přilbici s bílými křídly. Něco tam říká dalším Valkýrám, taktéž s plnou zbrojí, ale už nejsou tak vysoké jako ta před nimi. Zajdu nejdřív tam.

„Vy jste Höngrad?“ zeptám se, jen co rozpustí své kadetky do stájí.

„Ano,“ zahřměla nepřirozeně hlubokým hlasem. Nepřátelsky si mě měřila. „Co chceš?“

„Poslal mě za vámi Yian. Máte mě prý trénovat, když bude pryč.“

„Á, takže pan Skadiin mazánek si vyjede na projížďku a já abych se mu tu starala o mimina!“

„Já nejsem mimino!“

„Nejsi dost kvalifikovaná, aby ses učila jízdu na koni.“

„Mám vám říct, že pěší trénink dokončím až s Yianem, jak se vrátí. Do té doby mě máte cvičit vy.“

„Takže Bojovník si přetváří pravidla podle sebe. Pak si to s ním vyřídím.“

„Proč mu říkáte Bojovník?“

„Na to se ho zeptej osobně, když je u tebe ochotný dělat výjimky. Každopádně já trvám na svém. Dokud nebudeš mít luk a vlastního koně, žádný další výcvik nebude! A teď padej, jenom tady plýtváš časem!“

Uraženě jsem odešla do stájí. Větvily se do několika místností, kde stály stovky boxů. Ve všech byly andaluské bílé klisny. Skadi je na ně asi vysazená. Procházela jsem se mezi boxy a hledala mezi koňmi rozdíl. Ať už ve jméně, které mělo být na boxu, nebo ve vzhledu. Ale ani jedno ani druhé mi nepomohlo. Jmenovku jsem našla jenom u jednoho prázdného boxu, a tam sídlila klisna Flavia. Ale to bylo všechno. Ostatní boxy byly neoznačené a bez jediného rozdílu. Jak můžou ostatní svého koně poznat?

Náhle jsem pocítila chlad. Jako by se za mnou mihl stín. Otočila jsem se a koutkem oka spatřila, jak přelud utíká doleva, do nejodlehlejší části stájí. Rozběhla jsem se tam. Něco mě tam táhlo a říkalo mi, že se mi nic nestane, a tak jsem se nebála. Když jsem se na stín dívala přímo, neviděla jsem ho, jen jsem cítila jeho přítomnost, a to mi radilo, kudy jít. Pocit zesiloval, čím víc jsem se blížila ke konci chodby. Zastavila jsem se až u úplně posledního boxu. Tam se všechno rozplynulo. Co to mělo být? Proč mě to sem zavedlo? Chtěla bych to vědět.

Rozhlédla jsem se. Nic zvláštního už tu není. Vlastně jedno ano – v boxu nalevo ode mě stojí šedý hřebec s černou dlouhou hřívou lesknoucí se ve světle pochodní. Má nádherné velké oči stejné barvy, jako jsou ty mé. Jen se mi pořád naskytuje otázka, kde se tu vzal?

Ale ať se sem dostal jakkoliv, vím, že je to ten pravý kůň. Můj kůň. Už vím, jak je od sebe Valkýry rozlišují; ony to cítí. To pouto mezi nimi, které je k sobě navzájem spojuje. Stejný pocit mám teď já, když se dívám na svého nového miláčka. Cítím i jeho jméno… Něco na E… Em… Ei… Ne. Já to jméno znám. Mám ho na jazyku. Cítím ho. Chce to jen… Podívala jsem se svému koni do očí. Elskr, no jistě! Elskr, ten je můj. Teď mu jenom nasadit ohlávku a vyjít s ním ven. Ukázat Höngrad, že já cvičit budu. Společně jí vytřeme zrak! Jenom… kde je nějaká uzdečka ? Tamhle jedna kožená visí na hřebíku.

Zkusila jsem mu ji nandat, ale on se začal vzpírat a divoce kopat nohama, jen co jsem se s ní k němu přiblížila. Jak ho teda potom povedu?

O krok jsem ustoupila a o něco jsem zapackovala. Byla to nová, jako uhel černá uzdečka zdobená zlatými foliemi. Kde se tu vzala? Dala bych krk za to, že předtím tady nebyla. No, ať je to jak chce, tuhle už si na sebe Elskr nechal dát. Že by mi ji sám nějak nastrčil? Nebo vykouzlil? Umí vůbec zvířata kouzlit? Ten kůň je velmi zvláštní tvor, vím to. Cítím to…

Vyvedla jsem Elskra z boxu a bok po boku jsem s ním šla ven ze stáje, s úsměvem od ucha k uchu. Když jsme míjeli další koně, ustupovali strachem k zadním stěnám svých boxů.

Vyšli jsme ven a já se porozhlédla po Höngrad. Moc dlouho jsem ji ani hledat nemusela – ona si našla mě. Očividně mě chtěla jít vynadat, že tady nemám co dělat a že mě trénovat nebude, ale jen co si všimla Elskra, zastavila se a překvapeně zůstala hledět. I ona cítila při pohledu na Elskra strach. Přišla jsem s ním k ní, přičemž si Höngrad držela stále alespoň dvoumetrový odstup.

„Tak mám svého koně,“ zvolám odhodlaně, „už mě budete trénovat?“

„Tohle není tvůj kůň. On patřil – “ zarazila se. Spadla ještě do většího obdivu.

„No dobrá,“ pokračovala, když se trochu vzpamatovala, „pro jednou bych snad výjimku mohla udělat. Ale budu tě mít pod dohledem,“ zpřísnila, „budeš trénovat sama a v úctyhodné vzdálenosti od ostatních, aby… mohli nerušeně pokračovat ve vlastním výcviku.“

Vyhrála jsem.