Nardy - kapitola 2/4

Spala hodinu, pokud vůbec, nedokázala se vedle něj uvolnit. Teď už ne, chvilkové vzrušení opadlo a ona byla opět ve střehu. Pořád trvala na tom, že se mu nedá věřit, přestože vypadal tak nevině. Anna sklouzla pohledem vedle sebe. Ležel nahý na břiše, rukama si držel polštář a ze spaní se usmíval. Skutečně, jako beránek. Jak se to říká, vlk v rouše beránčím.

 

Vstala, ze země sebrala svůj plášť a zahalila se do něj. Lehce se zamračila, sebrala ještě jeho košili z křesla, utřela si jí stehno, po kterém stékalo jeho semeno, a hodila ji zpět do křesla. Neviděla jediný důvod, proč by na to měla používat vlastní oblečení.

 

Tiše otevřela dveře do předpokoje a zasyčela na komornou, která tam čekala. Děvče ihned zareagovalo, takže se Anna mohla přesunout do oblékárny. Neměla v úmyslu se tu zdržovat do rána, čekalo na ni moc práce.

 

 

Probudilo ho slunce, které mu svítilo do očí. Kdy naposledy spal tak dlouho? Zprvu si myslel, že to bude příjemné procitnutí, ale jakmile uviděl prázdné místo vedle sebe, pochopil, že nebude.

 

Posadil se na posteli a zadíval se na služku, která právě vešla do pokoje. Otráveně se zamračil, samozřejmě celá zčervenala, nevěděla kam s očima.

 

„Co? Nikdy jsi neviděla muže?“ Obořil se na ni, ale dost možná neoprávněně, vzhledem k jejímu mládí. Byl dost hlasitý na to, aby to přilákalo další ženu, tušil, že to je jedna z dam.

 

„Mám poslat pro vašeho komorníka, Vaše veličenstvo?“ Zdvořile se mu poklonila, ale na Narma to žádný dojem neudělalo. Odhodil přikrývku a vstal.

 

„Zvládnu to sám, vypadněte.“ Ženy si vyměnily pohledy a s prásknutím za sebou zavřely dveře. Už slyšel všechny ty řeči. Natáhl si kalhoty, ale když si chtěl přes hlavu přetáhnout košili, uviděl tu skvrnu. Nečekaně mu to na tváři vykouzlilo úsměv, přesně něco takového se od ní dalo očekávat. Odhodil ji na postel a polonahý vypochodoval z jejích komnat a urychleně se přesunul k sobě.

 

 

Seděla ve své pracovně dlouho, oči se jí klížily únavou, ale teď už si jít lehnout nemohla. Hlava jí sama klesala a musela ji vždy násilně zvednout. Zamrkala, aby se trochu vzpamatovala, když se dveře rozletěly. Stál v nich ten Oberonův mladíček, plnou náruč lejster, které se jí jistě chystal položit na stůl. Došel až téměř k ní, když vzhlédl a uviděl svou její maličkost. Jakoby mu nohy vrostly do země.

 

„Dobré ráno.“ Pozdravila ve snaze prolomit trapné ticho.

 

„Já … já, ehm, Vaše veličenstvo, omlouvám se, ehm, nevěděl jsem, že …“ Jak s tímhle člověkem má do budoucna jednat, když nedá dohromady kloudnou větu?

 

„To je v pořádku, položte to sem.“ Ukázala na volný roh, veškerou nahromaděnou korespondenci dnešní noci vybavila, a tak tam měla volno. Chlapec poslechl a zmizel. Viděla tu úlevu v jeho ramenou.

 

Neuběhlo ani pět minut, když zaslechla rychlé ťuknutí do dveří. „Dobré ráno, Oberone.“ Pozdravila, aniž by zvedla oči.

 

„Dobré ráno, madam.“ Stařík za sebou pečlivě zavřel. „Vás bych tu tak časně nečekal.“

 

Tázavě zvedla obočí. „Ano?“

 

„Je všechno v pořádku? Chci říct …“ Přerušila jeho snahu zvednutím ruky.

 

„Vím, co chcete říct, ale nechte takové obavy jiným, buďte tak laskav.“ Netoužila se zpovídat právě jemu.

 

„Jistě.“ Na vyzvání se posadil a upravil si brýle na nose.

 

„Tak, máte nějaké novinky?“

 

„V tuhle hodinu?“ Poznamenal kriticky. Podívala se na něj, moc dobře věděla, že pro jeho zvědy není špatná hodina nikdy.

 

„No, něco by se snad našlo.“ Zadíval se do papírů, jakoby tam snad měl poznámky. Neměl, ale jednou jí řekl, že to vypadá učeněji. „Král, ten všeobjímající idiot, se během noci zpil do němoty, takže nestačil nic vymyslet, ovšem jeho nohsledi jsou jako včeličky, úpěnlivě studují. Ten druhý se nám zatím nevyspal do krásy, ani dobré nálady. Dávám tomu tak hodinu, než si o tom bude špitat celý hrad.“ Oberon se tvářil spokojeně, Anna jeho nadšení nesdílela a také mu to řekla.

 

„Proč? Klepy jsou dobré. Odvádějí pozornost od skutečných problémů.“ Jeho poznámka se neshledala s pochopením.

 

„Něco dalšího?“

 

„Nic převratného. Nechám vám tady váš dnešní program.“ Letmo si seznam prohlédla, ale nevzbudil v ní velký zájem. Vážně měl mizernou náladu? Usmála se spíš pro sebe. „Jedla jste něco? Nemám vám nechat přinést nějakou snídani?“

 

„Díky, nemám hlad. Snad jen silný čaj.“ Potřebovala se trochu probrat. Opět se vrhla mezi papíry, mohla dnešní dlouhý den využít alespoň k něčemu. Zároveň měla jistotu, že ji tu nikdo nebude otravovat, Oberon velmi dbal jejích přání a věděl, že například matka do tohoto pokoje přístup nemá, i když ona by sem stejně nepřišla.

 

 

Převlékl se, měl v úmyslu navštívit cvičiště, trochu si shladit žáhu. Dokonce už poslal pro Amrase, ale došel posel od otce. Ten starý ničema se zase ožral tak, že teď nebyl schopný vylézt z komnat.

 

„Nemusel jsi mě tahat z postele tak časně.“ Zavrčel přítel a významně si zívnul. Spíš šlo o to, kdo byl v té posteli s ním.

 

„Trocha tréninku ti neuškodí, když máš teď tu novou funkci.“ Škodolibě se zašklebil při pohledu na jeho uniformu.

 

„Ale ale, tady někdo vstal špatnou nohou. To byla tak špatná?“ Založil si ruce na prsou v očekávání odpovědi, ale Narmo kolem něj prošel, jakoby ho neslyšel.

 

„Nejdřív se musím stavit za otcem.“

 

„Ale no tak!“ Vykřikl rozčíleně a vydal se za ním chodbou. „Co najednou ty tajnosti? Nikdy jsi neměl problém se podělit.“

 

„Amrasi, nech toho, dneska ne.“ Otočil se na něj vážně a on poslechl. Za ta léta věděl, že když má Narmo tuhle náladu, nemá cenu z něj cokoliv tahat.

 

„Dobře, jako bych nic neřekl.“ V obraně zvedl ruce, dál šli tiše.

 

Vešel ohlášen, a přesto našel otce nedbale oblečeného a rozvaleného v křesle a macechu v jeho posteli. Seknul po ní pohledem, který shrnoval veškeré city, které k ní choval, pohrdání. Otec se tomu jen ušklíbl.

 

„Vypadni.“

 

„Co?“ Ozvala se dotčeně, když pochopila, že to patřilo jí.

 

„Slyšelas, vypadni! Chci si promluvit se synem.“ Počkal, až jeho žena opustí místnost, potom se zvedl a vzal Narma kolem ramen, jakoby snad byli skutečná rodina. „Tak, teď mi řekni, co hodláš dělat s tím naším problémem.“

 

„Už jsem ti říkal, abys to nechal na mě.“

 

„Skutečně, říkal. Ale kam to zatím vedlo?“ Zněl klidně, ale jeho syn moc dobře věděl, jak to v něm vře. „Hm?“

 

„Jak to myslíš?“ Bude si to muset všechno vyslechnout, ať už chce, nebo ne. Otec se tak rád poslouchal.

 

„Ona se chystá tě odstřihnout, nenechá tě korunovat králem!“ Lehce zvýšil hlas a postavil se naproti němu. „Říkals, že se o to postaráš. No, nevypadá to tak. Ta malá potvora prý skoro celou noc proseděla v pracovně. Nechceš mi snad říct, že ti o svatební noci utekla z postele, že ne?“ Jeho obličej zbrunátněl ještě víc.

 

„Neutekla mi z postele.“ Prohodil otráveně.

 

„To se mi náramně ulevilo!“ Už téměř křičel. „Už něco sakra dělej!“ Zřejmě ho rozčilovalo, že zůstával klidný.

 

„Nemusíš mít obavy. Pokud je to všechno, tak já půjdu.“ Nečekal, až bude propuštěn. Měl dost jeho dechu, jeho řečí, celé jeho osoby. Zmizel dřív, než mohl pokračovat, mohli se tak dostat do fáze, kdy by jeho výlevy pokračovaly celé dopoledne a to by nedopadlo dobře. Jejich křehkému příměří hrozil konec, kdykoliv se setkali.

 

Prvnímu vojákovi, kterého na kraji cvičiště potkal, vyškubl meč a rovnou na Amrase zaútočil. Ten jeho ránu sotva vykryl. Zasypával ho ranami, jakoby to nebyl přítel, ale nejhorší nepřítel.

 

„V klidu, jo?“ Vykřikl, když mu ocel prosvištěla těsně kolem oka.

 

„Já jsem naprosto v klidu.“ Vyrážel ze sebe mezi jednotlivými výpady. Amras měl na jazyku několik vtipných poznámek, ale pro jistotu si je nechal pro sebe. Dneska zase skončí v prachu.

 

Jejich půlhodinové zápolení skončilo Amrasovým pohmožděným ramenem, naraženou ledvinou a šrámem na předloktí. No, taky se párkrát trefil.

 

„Už je ti líp?“ Vyškrábal se na nohy.

 

„Jo.“ Promnul si naražený bok. „Díky.“

 

„Rádo se stalo.“ Uvolnili místa dalším a sedli si na lavici s výhledem na cvičiště. „Řekneš mi už, co se stalo?“

„

Vlastně nic moc.“ Pokrčil rameny. Amras skepticky mlaskl. Pokud tohle bylo nic, měl se v budoucnu na co těšit. „Jen je to s ní těžší, než bych čekal.“ Ve zkratce se podělil o zážitky z uplynulé noci, veškeré detaily si nechal pro sebe. Řekl jen tolik, aby si Amras mohl udělat obrázek.

 

„Kdo by to do ní řekl, do mršky.“ Pokýval hlavou skoro obdivně. „Co budeš dělat?“ Přesně pro tohle nechtěl zabíhat do detailů, Amrasova povrchnost přístupu k ženám, nebyla Narmovi blízká. Zjišťoval, že co se týče Anny, začíná být háklivý na to, jak se o ní kdo vyjadřuje. Ale aby jí nelichotil, měl to tak vždycky. Jeho matka ho vychovala v úctě k ženám, sama byla příkladem dokonalosti tohoto něžného pokolení a on k nim tak přistupoval.

 

„No, podruhé už se nachytat nenechám.“ Opřel se o opěradlo a tvář vystavil slunci.

 

„Nechci ti brát iluze, ale mám dojem, že my se necháme nachytat vždycky, když některá zvedne sukni.“ Ušklíbl se spokojeně. K jeho překvapení se Narmo hlasitě zasmál.

 

„Nejspíš máš pravdu.“

 

 

Amálie nemohla vzrušením ani dospat, za celá ta léta se jí nepodařilo královnu ani zahlédnout, ale dnes, dnes to dokáže, protože si poprvé sebou mohla vzít mladší sestru, navíc je matka pustila dřív, takže teď měla slibné místo a malé děti přitahují pozornost, čímž se její šance zvyšovaly.

 

Sevřela sestřina drobná ramínka, aby se jí nikam neztratila. Bylo tu tolik lidí, snad v životě jich tolik pohromadě neviděla. Všichni se tísnili a mačkali, však to byla velká událost a výborná příležitost urvat z toho něco pro sebe. Bylo zvykem, že panovník či vysoká šlechta rozdávala chudším obyvatelům dárky, pokud se událo něco tak mimořádného, jako byla svatba.

 

Amélie se těšila, doufala, že se na ní dostane, ale mnohem víc stála o to je vidět na vlastní oči. Šuškalo se o něm po celém městě a Amélie se pomalu dostávala do věku, ve kterém ji muži zajímali víc a víc. Sestřička zase celé dopoledne žvatlala o tom, jaké šaty bude královna mít. Její starší sestra už dámu z vyšší společnosti viděla, všechny ty nádherné látky a ozdoby pro ni nebyly tajemstvím, ale neznamenalo to, že by se ráda nepodívala. Pokaždé to bylo jako výjev ze snového světa.

 

Dav propukl v jásot, už byli tady. Prostrčila hlavu mezi dvěma vojáky, aby se mohla podívat. Stačila ovšem jen zahlédnout chumel vznešeně oblečených lidí, než byla zatlačena zpátky.

 

Eva se rozplakala. Pořád do nich někdo strkal a narážel, stály tu už dlouhé hodiny a dívenka byla vyčerpaná. Otřela jí slzy do vlastního rukávu, ale víc toho dělat nemohla. Před lidmi stojící vojáci se vždy rozestoupili jen v tom místě, kde se právě šlechta nacházela a potom se zase neprodyšně semkli k sobě, a Eva už byla moc těžká na to, aby ji zvedla nad hlavu.

 

Zelené pláště se rozestoupili a obě dívky konečně spatřily, na co tak dlouho čekaly. Eva šťastně zavýskla, jenže Amélie poznala, že tohle není ona. Tahle dáma byla starší než její matka, měla světlé vlasy a barevné šaty se složitou výšivkou a v rukou elegantní košíček s drobnostmi. Královna měla být mladá, sousedovic Anna dokonce říkala, že ji jednou viděla z dálky jet na koni, a že byla drobná jako dítě.

 

Sevřela sestru pevně v ramenou a smýkla s ní stranou, čímž uvolnila místo někomu jinému a sama se posunula dál v řadě. Jen co nabyla rovnováhu, ujistila se, že Eva její manévr přestála pořádku, a zvedla hlavu, setkala se očima s výrazně mladší ženou, která na sobě měla jednoduché jasně žluté šaty s širokou sukní. Tato dáma měla tmavé oči a téměř černé vlasy, byla malá, takže se jí Amélie dívala zpříma do očí, přestože ještě sama do konečné výšky nedorostla. Jakmile jí došlo, na koho se to drze dívá, stydlivě sklopila oči a strčila do sestry, aby se jí obě uklonily.

 

Královna se usmála a natáhla ruku k dámě po jejím boku, která svírala košík, ze kterého panovnice rozdávala dárečky. Jenže ta odmítavě zakroutila hlavou a cosi jí pošeptala. Amélie si zprvu myslela, že něco provedla, a proto nic nedostane, ale potom si všimla, že košík zeje prázdnotou, když to došlo i Evě, rozplakala se.

 

I ona posmutněla, ale byla ráda, že viděla alespoň královnu. Nebyla tak hrdá a nedostupná, jak si představovala, a o to víc se Amélii líbila.

 

Využila té krátké chvíle, kdy debatovala s dámou po svém boku, aby si detailně prohlédla celé její vzezření, chtěla si zapamatovat každý detail, aby později někdo nemohl říct, že lže. Měla složitý účes propletený žlutými stužkami, štíhlý krk a na levém rameni tři pihy. Malý rovný nos a pod očima tmavé kruhy z nevyspání, víc nestihla, protože se znovu střetla s jejím pohledem. Možná si to jen namlouvala, ale zdálo se, že ji celá situace mrzí.

 

„Omlouvám se.“ Amélie párkrát zamrkala, měla dojem, že se přeslechla, a strčila do Evy, která se hlasitě rozeštkala. Skutečně se jí právě omluvila? „Och, maličká, neplakej.“ K úžasu přítomných si k té ušmudlané dívence přidřepla, podala jí vlastní kapesníček a pohladila ji po slámových vlasech. Eva se do něj hlasitě vysmrkala.

 

„Promiňte, Vaše …“ Amélie by se nejraději hanbou za svou sestru propadla do země.

 

„Veličenstvo.“ Napověděla jí přísně ona dáma, protože Amélie si nebyla sto rozpomenout na patřičné oslovení. Shlížela na Amélii a její sestru nesouhlasným přísným pohledem, který jasně dával najevo, že považuje něco takového za naprosto nestoudné.

 

„V pořádku. Ty budeš její sestra, že?“ Stále nemohla uvěřit, že se s ní baví. Čím si to nicka jako ona zasloužila? Tohle jí nikdo neuvěří!

 

„Ano, Vaše veličenstvo. Amélie, k vašim službám.“ Pokusila se o novou úklonu. „A tohle je Eva.“ Královna se opět sklonila k mladší dívce. Starší dívce se klepaly ruce i hlas. Všichni v doslechu je pozorovali.

 

„Nu, má drahá, co můžeme udělat, abychom zastavily ten vodopád slz?“ Eva na ni upřela zarudlá kukadla a chvíli přemýšlela, potom se vytáhla k jejímu uchu, ruce založené za zády, a cosi jí pošeptala, což dělala vždy, když něco moc chtěla, ale zároveň se styděla. Na Amélii šly mdloby a na urozené panstvo kolem taky. Cítila, jak rudne, tolik pozornosti v životě nezažila a nebylo jí to ani trochu příjemné.

 

Než se stačila vzpamatovat, byla i se sestrou vtažena jemnou pěstěnou rukou do volného prostoru, přítomnými to hlasitě zašumělo. Postupovaly kupředu, aniž by se musely s někým přetlačovat.  Amélie střídala jednu nohu s druhou, sledujíc lem královniny sukně, ani se neopovažovala zvednout hlavu ke všem těm šlechticům, kteří nespokojeně hučeli.

 

Nakonec se zastavily před třemi muži, dva z nich se hluboce poklonili, ten třetí, celý v černém, s ostře řezanými vznešenými rysy jen tázavě zvedl obočí. Amélie se mu nedivila, v těch starých šatech se sama sobě taky nelíbila, jenže on se na ně ještě ani nepodíval. Skoro, jakoby ho překvapovalo, že před sebou viděl královnu. Ta se ovšem jeho výrazem nehodlala nechat zastrašit. V tu chvíli jí došlo, o co její mladší sestra požádala. Jistě jí chtěla udělat radost, protože už týden Amélie nemluvila o ničem jiném.

 

„Zdá se, že se stala nemilá věc. Náhradou za to nedorozumění si tady ta mladá dáma přála se s vámi setkat.“ Amélie byla ohromena, jak moc se královnin tón dokázal změnit. S nimi hovořila vlídně, ale k tomuto muži byla přísná. Možná se za tou drobnou skořápkou skrývalo víc, než bylo na první pohled patrné. On se však nenechal zaskočit, usmál se, mírně, aniž by k tomu skutečně použil celé rty a pokročil k jejich nesourodé skupince.

 

Přeběhl jí mráz po zádech, když se zadíval do těch jejich zarudlých tváří od studu a slz. „Hm, skutečně?“ Amélie měla pocit, že v tom kratičkém pohledu odhalil vše, na co kdy myslela, stydla jí z toho krev v žilách. Tohle nebyl člověk, se kterým by se ještě někdy chtěla setkat.

 

„K vašim službám.“ Překvapivě se jim uklonil a vzápětí zvedl Evu do výšky. Tohle Amélie nečekala. Ta ohromeně zapištěla, ale nezdálo se, že začne znovu brečet. Byla jím naprosto uchvácena. S očima široce rozšířenýma ho sledovala a natahovala k němu ruce. Jak jen to udělal? Vždyť ta nechtěla ani k otci! „Vaše ctěné jméno, madam?“ Při tom oslovení se zasmála a zažvatlala odpověď.

 

„Íva?“ Zopakoval nedůvěřivě.

 

„Eva.“ Opravila špatnou výslovnost své sestry stydlivě a vysloužila si další zkoumavý pohled. Ok rok ustoupila. Mezitím si usadil dívenku na ruce a ona se ho chytila kolem krku, jakoby nikdy nepatřila jinam. Amélie se modlila, aby její mladší sestra nic nevyvedla. „A protože každá krasavice, která projde mou náručí musí dostat dárek ...“ místo ukončení věty vytáhl z váčku u pasu zlatou minci a podal ji Evě, ta ji majetnicky sevřela v dlani. „Co myslíš, dáme jednu i sestře?“ Nadšeně přikývla, ještě si neuvědomovala hodnotu peněz, ale jako každé dítě ráda dostávala dárky. Amélie se neodvažovala natáhnout ruku a dobře udělala, i druhou minci podal Evě. Skoro to vypadalo, že se mu to dítě líbí.  Podívala se na královnu, ale ta se tvářila neutrálně, z jejího výrazu nedokázala vyčíst vůbec nic. Dokonce se teď bavila s mladší ženou, která byla chodícím zosobněním krásy. Pokynul vojákovi stojícímu opodál.

 

„Abyste o vaše nově nabyté bohatství nepřišly, tento mladý muž vás doprovodí domů.“ S tím podal dítě vojákovi, který ho neochotně přijal, volnou rukou pevně sevřel Amélii za rameno a odtáhl ji do davu. Už jen stačila zahlédnout, jak se král sklání ke královně a něco jí šeptá. Ta se zatvářila, jakoby ji bolely zuby. Po jeho přátelském výrazu nebylo ani památky.

 

Amélie se rozhodla, že toho muže nemá ráda, podvědomě se ho bála a vypadalo to, že královna také. Poznala to z jejího napjatého postoje. Přesně takhle stála matka, když se otec vrátil domů opilý a zbil ji.