Bohyně, kapitola XV

„Nuže dobrá,“ řekla Höngrad nevděčně, „první lekce. Umíš jezdit na koni?“

„Ano,“ odpovím hrdě, ještě v extázi z mého posledního vítězství.

„Ne, neumíš. Jinak bys tady nestála a neučila se jezdit.“

„Ale- “

„Valkýry,“ zdůraznila, „jsou mistryně v boji, a to na zemi i na koni. Ale aby dosáhly vrcholu svého umu, musí se se svým koněm sžít. Musí stejně dýchat, stejně se pohybovat, stejně myslet. Kůň není pouze dopravní prostředek, ale váš druh, vaše druhé já. On k vám přiběhne na pomoc v nejvyšší nouzi, on vás odveze do bezpečí, s ním půjdete do boje, více či méně předem prohraného. Vy se o něj musíte starat jako o svého vlastního otce, pečovat o něj s upřímnou, bezmeznou láskou. Když bude v úzkých, vy mu přispěcháte na pomoc a dostanete ho ze spárů smrti. Budete se snažit docílit tak hlubokého duševního spojení, že když zemřete vy, zemře i váš kůň, a naopak. Vaše cesta za tímto duševním poutem začíná právě teď,“ shlédla na mě, „kde máš sedlo?“

„Nemám.“

„Tak ho ani neber. Dnes nebude potřeba. V boji, kdy na sobě budeš mít těžké brnění, se budeš muset rychle vyhoupnout na koně. Budeš muset rychle seskakovat a rychle běhat. To tě dnes naučím. Nasedni na koně.“

V rychlosti jsem si přemítla všechno, co mě učili o jízdě bez sedla. Jednou rukou jsem se chytila kohoutku, druhou rukou jsem se zapřela o Elskrův hřbet a vyskočila jsem. Sedíc na svém koni jsem se podívala na Höngrad.

„Moc pomalé. Znovu.“

   Sesedla jsem.

   „A co je tohle? I to sesednutí bylo pomalé. Nauč se rychlosti, jinak tě v boji sežerou zaživa!“

   Zkusila jsem to tedy rychleji, ale Höngrad to pořád nestačilo. Celý den jsem potom strávila jenom tím, že jsem lezla nahoru a dolů. Elskr však měl se mnou trpělivost a držel. Večer se mu za to něčím odměním.

   Byl to náročný den. Nohy už skoro ani necítím, o rukách radši ani nemluvím. Alespoň byla nakonec Höngrad byť jen trochu spokojená s mým výskokem na koně. Musela jsem to provádět snad tisíckrát – z levé strany, z pravé strany, bez rozběhu, s rozběhem.

   Další dny nebyly o nic lepší. Neměla jsem nikoho, s kým bych si mohla popovídat, nikoho, komu bych si mohla postěžovat. Yian je pryč a nevím, kdy se vrátí. Höngrad mě pořád buzeruje a myslí, že je bůhví kdo, když trénuje Valkýry. Je tak nafoukaná. Nutně potřebuju někoho, s kým bych si mohla promluvit!