Bohyně, kapitola XVI

Po pěti dnech tvrdého tréninku rychlé jízdy na koni přišla zkouška, která měla rozhodnout, jestli můžu přejít na boj s mečem, nebo jestli si musím výcvik zopakovat. Ta zkouška byla samozřejmě ve formě závodu.

   Ráno jsme se sešli před stájemi. Závodit nás mělo deset, ale postoupit dál mohly pouze první tři. Každá si vyvedla svého koně, samozřejmě neosedlaného, jenom s uzdečkou. Stála jsem úplně na kraji, ostatní se mě a Elskra bály. Nevím, co jim na něm nahání strach. Dokonce i Höngrad si drží odstup.

   „Usilovně jste trénovaly, abyste se dostaly sem,“ promluvila Höngrad svým rázným hlasem tak nečekaně, že sebou všechny kadetky trhly, „ale dál postoupí jenom tři z vás. Závod bude probíhat takto: až vám dám povel, nasednete na své koně a poběžíte dolů,“ ukázala na masivní ledovou bránu, „tam dvakrát oběhnete horu, na jejímž vrcholu se mimochodem právě nacházíme. Potom se vrátíte zpátky sem. První tři z vás, které se ke mně dostanou, se budou zítra učit boji na koni.“ Höngrad dala pokyn k otevření brány, pak se na nás ještě jednou otočila: „Nezapomeňte, že vše je dovoleno pod jednou podmínkou: žádná krev! A ještě něco,“ zvážněla, „tohle je vaše první cesta ven. Nenechte se zabít.“ Ustoupila a po chvíli zařvala bojovým pokřikem, což byl startovní signál. Hra začala.

   Nasedla jsem jako poslední. Höngrad měla pravdu, jsem hodně pomalá. Než jsem se rozběhla, ostatní už byly u brány. Mám co dohánět. Pobídla jsem Elskra a ten bleskově vyrazil za soupeři. Velmi brzy jsme je doběhli.

   „Doufám, že mi rozumíš, Elskre,“ řeknu v rychlosti, „ale já chci ten závod vyhrát. Chci udělat dojem na Yiana a překvapit ho, až dorazí. Nechci nic opakovat.“

   Elskr mi rozuměl. Zařehtal a jako vítr přešel do trysku. Vůbec se nebál běžet závratnou rychlostí z tak prudkého skalnatého svahu pokrytého tenkou vrstvou sněhu na zledovatělé ploše. Mně nezbylo nic než mu jen věřit.

   Předběhli jsme Valkýry a brzy jsme se dostali do vedení. Elskr běžel hlubokým sněhem tak, že se ani nezabořoval. Ohlédla jsem se a zjistila jsem, že Valkýry jsou kdesi daleko za námi, ale především, že se Elskr opravdu nezabořoval. On po sobě nezanechával ani stopy.

„Zpomal trochu,“ řeknu mu a Elskr přešel do cvalu, který nás však zpomaloval, protože už jsme se zabořovali. Zvláštní.

   Valkýry nás dobíhaly, ale tvářily se překvapeně, když nás uviděly. Zřejmě si nevšimly, že jsme je předběhli. Jedna z nich vytáhla luk a střelila mě do pravého ramene. Tohle přece není povolené! Počkat. Jestli mě střelila, tak poteče krev. A já nechci, aby mou krev viděli! Nevím, co je na ní výjimečné, krom toho, že je stříbrná, ale jestli Yian usoudil, že by mě neměli vidět krvácet, tak to bude mít určitě nějaký význam. I Lunara z toho byla trochu rozpačitá. No jistě, Lunara! S ní bych si mohla popovídat! Ale teď na to není vhodná chvíle. Musím vyhrát ten závod.

Pobídla jsem Elskra a zase jsme přešli do trysku tak rychlého, že jsme za sebou nedělali stopy. Ohlédla jsem se a Valkýra, která po mě střelila, se tvářila hodně překvapeně. Rychle zase svůj luk uklízela a pobízela svého koně, na nás však neměla. Jako divá vichřice jsme se hnali okolo skal. Ta hora sice není moc vysoká, ale široká je dost.

Úplně jsem zapomněla, že je to závod. Začala jsem se dívat po okolí a kochat se nádhernou nedotčenou přírodou. Zaslechla jsem hlasité vytí vlků a řekla si, jak krásní vlci vlastně jsou.

Elskr výhružně zařehtal. Podívala jsem se před sebe a tu myšlenku hned ztratila. Smečka divokých bílých vlků vyběhla z jeskyně a stála nám v cestě. Hrozivě cenila zuby. Zmocnil se mě strach. Ne, oni mi nemůžou pokazit tak krásný závod! Oni ne! Vytáhla jsem meč, ale zapomněla jsem se držet stehny, a tak jsem spadla. Naštěstí je ten sníh hluboký, takže to bylo jako pád do peřiny. Ale vlci se ke mně přibližovali. Kde je Elskr? Měl mi pomoct!

Vstala jsem a mečem jsem se  začala ohánět. Pak mi došlo, že proti vlkům s mečem nemám šanci. Je potřeba něco menšího, s čím budu obratnější… Vytáhla jsem dýku a čekala. Jeden z vlků se na mě vrhl a srazil mě na zem. Jen stěží jsem dokázala držet jeho klapající ostré tesáky od mého těla. Potřebuju víc síly na to, abych ho mohla odhodit. Bohužel ji nemám. Slyšela jsem ržání koní. Valkýry se blížily. Honem, pomoc!

Jako temný stín se tu zjevil můj milovaný Elskr a se žhavýma očima planoucíma jasně rudou barvou se divoce oháněl a zaháněl vlky pryč. Dokonce se měnil v prach a kouř, kterým vlky trápil a nutil k ústupu. Nakonec jsem sebrala sílu a to poslední divé zvíře odhodila pryč. Honem jsem se vyhoupla na Elskra, pohladila ho a poděkovala mu. Pak jsem ho pobídla a jako vítr jsme uháněli pryč. Opravdu se Elskr změnil v prach? Nebo se mi to jen zdálo? Možná by to vysvětlovalo, že neděláme žádné stopy a že Valkýry nekladly žádný odpor, když jsme je na začátku předjížděli. Ony nás totiž neviděly. Jenom kouř, vítr. Jak to ale Elskr dělá? Jak je možné, že to umí jenom on? Jak je možné, že je tak výjimečný? Zajdu za Lunarou a zeptám se jí na to. Ale nejdřív dojedu ten závod. Už jenom vyjet nahoru na hrad.

Už jsme měli hradní bránu na dohled a vítězství na dosah. Nic už nás nemohlo zastavit. Už jsme byli na rovině, která vedla na nádvoří, ale jen co jsme se dostali k bráně, zpoza rohu vyjely další bojovnice. Byly to Valkýry ze Skadiiny čestné stráže. Královnina elita.

Překvapily nás natolik, že Elskr se splašeně postavil na zadní. Byla bych se udržela, kdyby se přímo pode mnou nerozplynul. Tvrdě jsem dopadla na zem a zlomila si ruku.

„Dávej pozor!“ řekla jedna z nich. Měla jsem sto chutí těm bojovnicím vynadat, že mi pokazily závod, ale něco uvnitř mi říkalo, že to není dobrý nápad. Složitě jsem se sbírala ze země a telepaticky volala Elskra. Proč mi nepřijde na pomoc teď? Náskok máme, ještě pořád není nic ztraceno! Nebo ano?

Ano. Právě okolo mě projely dvě Valkýry a s bojovým pokřikem vběhly na nádvoří. Hned za nimi přispěchala i třetí. Bomba. Byla jsem tak blízko a stejně z toho nic nemám. Elskre! Sakra, kde jsi?

Doběhl za mnou, až když poslední Valkýra vběhla dovnitř.

„Vážně díky,“ obořím se na něj, „mohli jsme vyhrát! Teď si ten trénink musíme zopakovat,“ vjedu na nádvoří, „příště už nic takového nechci,“ dodám šeptem.

„Vida, vida, vida,“ pronesla posměšně Höngrad čekající se založenýma rukama, „kdopak nám to dojel? Poslední a jako jediná se zraněním, jak typické. Podvod se očividně nevyplácí.“

   Sesedla jsem z koně a nenávistně jsem se na Höngrad podívala. Kvůli šípem prostřelenému ramenu jsem se pro bolest nemohla pořádně narovnat. Zlomenou ruku jsem si držela u těla.

   „Já nepodváděla! To ony.“

   „Slyšela jsem Valkýry, jak si o tobě povídaly. Viděly tě uběhnout jenom jedno kolo. Měla být dvě!“

   „Ale já je ujela poctivě!“

   „Tohle si zkoušej na někoho jiného! Zítra ráno se uvidíme u stájí. Trénink absolvuješ znovu, a tentokrát tě snad přejde nálada na podvádění.“

   „Ale - “

   „Zítra ráno u stájí. Jo a s tou rukou si zajdi k Lunaře. Nechci, aby sis na ni stěžovala.“

   „Jo, jasně,“ zamumlám a odvedu Elskra do boxu.

 

 

¤              ¤             ¤

 

   Při cestě za Lunarou jsem byla duchem někde jinde. Střídavě jsem přemýšlela o dnešním závodu, nepříjemné Höngrad a, samozřejmě, o Yianovi. Na něj se zapomenout nedá. Co přede mnou skrývá? Proč tak najednou zvážněl, když za ním Irisa doběhla? Kdy se vrátí? Proč na něj pořád musím myslet? Doufám, že se to všechno brzy dozvím.

   Přišla jsem ke dveřím a zaklepala. Potom jsem je otevřela a nakoukla dovnitř.

„Neruším?“

„Ne, ne, jen pojď.“

Lunara zrovna stála u okna a mnula si ruce. Zdá se mi to, nebo jsou mladší než naposled? Rozhodně vím, že předtím byly samá vráska a že nehty nebyly černé.

„Co to máte s rukama?“ zeptám se. Lunara se odvrátí a ustoupí do stínu. Tam se zase obrátila ke mně.

„Nic, to nic není, ale ta tvá nebude v pořádku. Pojď sem. Podívám se na to.“

Přistoupila jsem a ona se mi podívala na záda, kde ještě pořád z ramene trčel šíp.

„Tohle trochu zabolí,“ řekla a šíp mi co nejrychleji vytáhla z těla.

„Au!“

„Už je to dobré. Počkej, ošetřím ti tu ránu, aby přestala krvácet a později se nezanítila,“ podívala se na mě, „i když u tebe to myslím problém nebude,“ přešla ke kotlíku a z poličky nad ním vybírala nějaké byliny. „Slyšela jsem, že už jsi jela závod.“

„Ano. Tam mě taky ty Valkýry střelily a Elskr zradil.“

„Elskr?“ Lunara překvapeně upustila lahvičku, která se roztříštila o zem a tekutina v ní se rozlila po polovině pokoje.

„Můj kůň. To kvůli němu mám zlomenou ruku. Když jsem vjížděla na nádvoří, samozřejmě s velkým náskokem, překvapily nás Valkýry ze Skadiiny čestné stráže. Elskr se vyplašil a shodil mě na zem. Nebo tak něco. Nevím, bylo to… nebylo to normální.“

„To nebyl Elskr, kdo se vyděsil, ale ty. Ty ses vyděsila a on se zachoval jako ty. Proto se trénuješ. Aby ses naučila vždy zachovat chladnou hlavu.“

„Proč ho hájíte?“

„Nehájím. Jenom…  Ukaž, ošetřím ti ty rány.“

„Víte, při tom závodu se stalo něco zvláštního.“

„A co to bylo?“ Lunara mi právě kapala do rány po šípu výtažek z bylin, který mě pálil. Potom mi rameno obvázala.

„Když jsem s Elskrem běžela tryskem, tak nedělal žádné stopy. A když nás potom překvapili vlci, tak se proměňoval v kouř a tím je zaháněl.“

„Elskr není obyčejný kůň, mé dítě. Má cit pro magii. Schopnosti, které má jeho vlastník, ovládá i on, a naopak. Zkrotit jej však může vždy jen jedna jediná osoba. Tak je to u všech takových koní.“

„Jakých? Ono jich je víc?“

„Ano. Je jich spousta, ale všichni mají svého pána. Například osminohý Sleipnir, opředený mnoha legendami, patří Odinovi. Skadi vlastní Ino a Tyr vlastnil Kriga.“

„Vlastnil?“

„Ano. Ještě před sedmnácti lety.“

„Co se tehdy stalo?“

„Odehrála se jedna bitva. Jedné straně velel Tyr, té další Idunn. Tyr byl bohem války, Idunn temnoty. Boje netrvaly dlouho – jenom pár minut – ale následky měly tragické. Většina bojovníků na obou stranách byla mrtvá, další spousty zraněné. Idunn a Tyr zmizeli. Už nikdy je nikdo neviděl.“

„Co se s nimi stalo?“

Lunara zaváhala. „Nevím. Nikdo neví,“ znovu se odmlčela. „Jediné, co ti můžu říct, je, že Idunn použila mocné kouzlo, kterým Tyra spoutala a uvěznila do jisté skříňky. Tyr však na ni taky seslal jedno kouzlo. Sám nevěděl, co způsobuje, ani Idunn, velká čarodějka používající pouze mentální sílu, neměla tušení. Obě však byla úspěšná.“

„Páni. Jak je možné, že toho tolik víte?“

Lunara se zasmála: „Za svůj dlouhý život jsem byla na mnoha místech a viděla spoustu věcí.“

„Měla jste jistě fascinující život.“

„Ani nevíš jak.“

„Povězte mi o něm víc.“

„Ne, to nemohu.“

„Proč ne?“

„Jsi velmi vychytralá,“ usmála se, „zaháníš mě do slepých uliček. Povím ti to. Až přijde ten správný čas.“

„Proč mluvíte tak tajemně?“

„Tak a hotovo. S tou rukou dnes nehýbej, ale zítra už by to mělo být v pořádku. Nanejvýš za dva dny. Kdykoliv budeš potřebovat, přijď za mnou, ráda ti pomůžu.“

„Počkejte. Ještě něco bych chtěla vědět.“

„Ano?“

„Co přede mnou tajíte? Vy a Yian?“

„Jak to myslíš, mé dítě?“

„Yian mě sem zavedl jen kvůli malému škrábnutí jenom, aby ostatní neviděli mou stříbrnou krev. Vy jste byla zaražená, když jste se dozvěděla, že nejsem Irisa, ale Diana. Teď jste si dala hodně záležet, abyste zastavila krvácení. Co se tu děje? Proč nechcete, aby ostatní věděli, jakou mám krev? Proč mi to nechcete říct?“

„To je na dlouhé povídání. Takovou krev mají jen výjimeční lidé. Lidé jako ty,“ vytáhla dýku, kterou měla pro případnou obranu za pasem a bodla se do prstu, „nebo já.“ Stříbřitá tekutina se jí zatřpytila na ruce. „Vidíš? Je důležité, aby se o tom ostatní nedozvěděli. Potom by se k tobě mohli chovat podezřívavě, přetvařovali by se, hráli si před tebou na tvé spojence a přitom za tvými zády brousili nůž, který ti do nich potom bez milosti vrazí. Jen když o tobě skoro nic neví, uvidíš, kdo je skutečně tvůj spojenec a kdo ne. Je to však velmi tenká hranice. Když o tobě nebudou vědět vůbec nic, budou se tě obávat, protože neví, co jsi zač a čeho jsi schopna. Když jim budeš říkat všechno, budou znát tvé slabiny a pak tě klidně zabijí. Proto nechceme, aby se ostatní dozvěděli, jakou máš skutečně krev. Abys nepřekročila tu tenkou čáru.“

   Budu dělat, že jí to věřím, ale pořád si myslím, že to není všechno. Určitě přede mnou ještě něco skrývá. Ona i Yian. A co mají já, Odin, Tyr a Skadi společného? Skadi je vládkyně Niflheimu a Tyr a Odin taky něčemu vládnou, ale já nejsem královna ničeho. Tak co máme my všichni společného? Znám tři osoby, které by mi mohly odpovědět, ale Yian je teď pryč, Lunara už není ochotná mi odpovídat a za Irisou chodit nebudu. Vypadá to, že víc nezjistím, dokud se Yian nevrátí.