Bohyně, kapitola XVII

Během dalších pěti dnů jsem opakovala něco, co už jsem dávno znala, a vůbec mě to nebavilo. Nemám Höngrad ráda. Ta její namyšlenost a povýšené chování mě opravdu štve. Dnes se zase pojede závod, a tentokrát ho vyhraju, ať to stojí, co to stojí. Jenom se budu muset šetřit, Valkýry musí vidět mé stopy ve sněhu. To, co se stalo naposled, se už nesmí opakovat.

   Dalších deset kadetek stálo u stájí, bok po boku se svými neosedlanými koňmi. Höngrad před nimi stála a, rozhlížejíc se po soutěžících, prováděla úvodní instruktáž, kterou ukončila s pohledem na mě, stojící, jako vždy, na kraji: „A žádné podvádění. To se tady nevyplácí.“

   Po startovním signálu jsme nasedli na své koně a utíkali branou ven. Tentokrát jsem byla od začátku mezi prvními, nejspíš taky díky tomu, že kvůli opakování základního tréninku jsem se zrychlila, a že znám průběh závodu. Soustředila jsem se a v duchu si pořád říkala, že nesmím přejít do trysku, jinak bych zase nezanechávala stopy a skončilo by to stejně jako naposled. Elskrovi jsem dala rozkaz, aby se držel mezi prvními třemi, ale aby byl viditelný. Zatím mu to šlo moc dobře. Čas od času, když jsme ztráceli naši pozici, Elskr na vteřinku přešel do trysku, čímž se posunul dopředu, ale tak, že si toho ostatní skoro ani nevšimli a stopy ve sněhu zůstávaly.

   Brzy náš závod narušil dusot kopyt cizích koní. Ohlédla jsem se a za závodícími kadetkami jsem viděla další neznámou družinu, skupinu Valkýr vytahující luky a mířící na nás. Tohle není dobré. Ale Valkýry jsou přece Skadiiny služebnice, ne? Proč by na nás útočily? Tohle mi nejde do hlavy. Tak jako tak, hodlají útočit, a já hodlám zvítězit. Jen by mě zajímalo jak, když budu celá prostřílená. Elskr jako by mi četl myšlenky, a hned při první vlně šípů se společně se mnou na okamžik proměnil ve vzduch – přesně na tak dlouho, aby mnou šípy jen proletěly a neškodně se zabodly do země. Bohužel, dvě kadetky takové štěstí neměly. Jedna z nich byla zasáhnuta do krku, další do zad. Těm útočnicím musím ujet, ale musím po sobě zanechat stopy, kvůli závodu. Proč zrovna teď? A proč zrovna Valkýry? Je to snad nějaké nové vylepšení závodu? Nebo jen hloupý žert?

   Další salva šípů mi proletěla okolo hlavy. Další čtyři jezdkyně spadly z koně, buď mrtvé, nebo vážně zraněné. Byla jsem z toho vyděšená a rozrušená, a i Elskr to cítil. Ne. Musím zachovat chladnou hlavu.

   Valkýry se tělům obratně vyhýbaly a připravovaly další útok.

   Teď už stačí jenom v pořádku dojet na hrad, což se teď zdá jako zbožné přání. My tři už jsme se dokázaly vyhnout nově vyslané smršti šípů. Další už nás však nemine. Valkýry přijely o dost blíž, některé dokonce vytahovaly meče.

   Najednou se však jejich vůdkyně skoulela na zem. Moc jsem toho neviděla, jenom… bílý šíp? Na chvilku jsem se pohledem vrátila před sebe a podívala se na cestu, a když jsem se ohlédla zpátky, už se polovina Valkýr válela na zemi. Většina z nich v sobě měla bílý šíp. Kde jsem ho jen viděla? Známý mužský hlas bojovně pobídl svého koně. Další šíp se zaryl do hrudi nepřítele. Sněhobílý a s orlím perem na konci.

   Družina v čele s Yianem se blížila na záchranu. Na zbylé nepřátele Valkýry skočily a s bodnutím do krku je odhodily z koní. Hrozba byla zažehnána, a co víc, Yian se vrátil. Už jen půl kola a hned se s ním půjdu přivítat!

   Přijela jsem jako první. Höngrad nás očekávala se založenýma rukama, ostatně jako vždy. Když mě uviděla, jen lhostejně přikývla a posunkem ruky naznačila můj postup. Sesedla jsem z koně a odváděla jsem ho do stájí, když branou, hned po dalších dvou nezraněných kadetkách, projel Yian se svou skupinou. Všechny jeho pomocnice vezly na koni jednu ze závodnic. Nebral se ohled na to, jestli žijí, hlavně, když dorazí na hrad. Projížděli přes nádvoří a poutali na sebe pozornost. Zastavili se uprostřed dvora a tam jezdkyně sesedly a těla svých spolubojovnic opatrně položily na zem. Jediný, kdo s kamenným výrazem stále seděl na koni a vše sledoval z výše, byl Yian, který měl přes břicho převázanou látku, a v ní bylo něco zamotaného. Něco celkem malého. Možná nějaký artefakt? Proč vlastně odjížděl? To kdybych si vzpomínala. Vypadal o něco starší. Možná to bude tím, že se skoro dva týdny neholil.

   Höngrad přistoupila k mrtvým a zraněným kadetkám jako první. Ty živé bez prodlení poslala za Lunarou. Těm mrtvým zavřela oči a složila jim ruce na hruď. U každé z nich něco zašeptala neznámým jazykem. Potom se obrátila k jedné z Valkýr: „Jděte pro Skadi. Tyto ženy si zaslouží důstojné rozloučení.“

   Bojovnice přikývla a odběhla dovnitř. Ostatní se zatím uspořádali do kruhu okolo padlých. Brzy přišla i přes tři metry vysoká žena středního věku. Její vlasy byly bílé a nadýchané jako sníh, ale rovné a dlouhé jako ledovec. Pleť byla jak stěna, oči postrádaly čočky i duhovky. Rty se mrtvolně modraly až do fialkové barvy. Postava byla oděna do dlouhých společenských šatů modrých jak noční obloha a lemovaných hebounkou kožešinou. Skadi, mocná vládkyně této říše, přistoupila k mrtvým tělům a u pasu spojila své ruce. Oslnivé světlo ji pohltilo, a když se zase rozplynulo, už nenosila svůj šat. Místo něj tu stála v matné bílé zbroji, jednoduché a ničím nezdobené. Přes levé rameno byl místo chrániče přehozen kus bílé medvědí kožešiny. Namodralé ruce s bílými nehty pokryly sametové rukavice lemované vzácnou srstí. I vysoké kožené boty jí byly zdobeny, stejně jako kapuce na jejích zádech. Její dlouhé vlasy zakrývala bílá přilba s křídly z pravého orlího peří. Na zádech jí visel sněhobílý luk s šípy. Za opaskem se vyjímal z jedné strany zdobený kavalírský meč a dýka.

   „Zemřely jako bojovnice,“ začala krátce posmutnělým hlasem Skadi, „jejich duchové tak mohou odpočívat.“

S posledními slovy vzpažila a náhle začal padat sníh. Sněhové vločky se usazovaly na padlých Valkýrách a jemný vítr je potom odvál jako listí pryč. Společně s vločkami pak zmizela i těla. Skadi se otočila a celá rozmrzelá se pomalu vydala zpět do hradu. Tohle bylo velmi působivé. Bohové skutečně existují, protože to, co jsem teď viděla, není dílem obyčejného člověka, tím jsem si jistá.

   Rozhlédla jsem se a spatřila Yiana, jak právě velmi opatrně sesedá z koně. Prodírala jsem se davem až k němu.

   „Yiane,“ zvolám, „jsem tak ráda, že ses vrátil!“

   Yian mě ignoroval a přidal do kroku. Co to s ním tak najednou je? Proč se tak změnil? Možná to bude jenom přechodné. Však ona se mu brzy vrátí nálada. Aspoň doufám.