Tanec bláznů 16

Dny a noci plynuly. Vesori a Lada zoufale hledali, co by ho ještě mohli naučit a stále víc se zajímali spíš jeden o druhého, než o svého svěřence. Živej si začínal připadat jako dítě věčně nadržených rodičů.
Ten třetí nebyl v Malém světě pořád. Přicházel a odcházel si, zdánlivě, jak se mu zachtělo. Živej ale brzy pochopil, že on má povinnosti jinde. Že Lada a Vesori nejsou jediní, kdo nesmí vědět, že tu bývá. Občas se vracel zraněný. Nebo s mizernou náladou. Přistihl se, že se modlí, aby už nikdy nepřišel. Časem se naučil rozpoznat a, možná trochu chápat, jeho humor.
Vesori si možná všiml, že stále víc času tráví v šermírně, stále víc a víc připomínající tělocvičnu. Sám. V noci. A že sám, v noci, odchází do lesa. Pokud si všiml, nepřikládal tomu význam. Stejně jako Lada, rozladěná jeho zhoršující se náladou. Živej býval nepozorný, unavený. Čím dál protivnější. Jako by se uzavíral. Dával si pozor na to, co říká a komu. Pche! Jako by na tom záleželo?!
Začínal mít pocit, že brzy bude mít svaly, šlachy, vazy a další příslušenství tak protažené a dlouhé, že by se mohl zkusit oběsit na vlastní noze. Zatímco si protahoval záda, sledoval háky ve stropě šermírny a zvažoval, na kterém by to bylo nejlepší.
„Jdeme do města.“ ohlásil se nevítaný host. „Na lov.“
„Co budeme lovit?“ zajímal se Živej. Od chvíle, kdy ze země vyrašily hradby, si město stačil prohlédnout a seznámit se s jeho obyvateli. S několika se i spřátelil. Zaměření dnešní lekce mu začalo nahánět hrůzu.
„To, co tam loví teď.“ usmál se kluk. Věděl, jak na něj.
„Počkej, zamotávám se do toho.“ optal se raději ještě jednou Živej. Zvykl si mluvit potichu. Ne šeptat, ale mluvit potichu, krátce a jasně. Přesně vyjádřit to, co je nezbytné. Bez sykání. Zamířil do rohu s červeným kruhem a dvěma fialovými čtverci, který sloužil jako zbrojnice. Chytil ho za límec. Živej srazil jeho ruku a uhnul mu z dosahu. Otočil se a zaútočil. Minul jen o kousek. Kluk se zašklebil „Děláš pokroky…“ a vrátil mu jeho zbraň „… ale pomalu.“ Bradou ukázal na tašku, ležící ve žlutém kruhu, kterou si přinesl sebou „Vezmeme si tyhle.“
Živej si dřepl, v jeho přítomnosti neměl odvahu si klekat, k tašce a otevřel ji. Obsahovala nějakou výstroj a zbraně. Ne tréninkové. „To je vtip?“ Tázavě pohlédl na svého nejnepříjemnějšího instruktora. „Nemyslím, že jsem připravený.“
„Na co připravený? Na mě? Až tak vážně to neberu.“ zahihňal se a probodl ho svým jasným pohledem. „Dole už se umírá.“ uplivl po chvíli a vyskočil z okna.

-IOI-

Bytosti, žijící v městečku, nebyly lidé. Ale dost se jim podobaly. Připomínaly jakousi očesanou, zjednodušenou verzi lidí. Z dálky, srny chodící po dvou. Mohlo jich být tak kolem tří set. Věděl, že Lada je má, kvůli zdravotní péči, spočítané, ale nenapadlo ho, se jí zeptat. Nezdálo se mu to důležité. Byla noc a většina z nich doma spala. Z komínů stoupal kouř. Živej vyběhl na tichou ulici před jejich usedlostí na vršku homolovitého kopce. Za zády měl šermírnu a stáj, tvořící křídla vstupu na dvůr. Nad hlavou ladinu nevysokou věž a několik hvězdiček, nesměle poblikávajících na bezměsíčném nebi. Hvězdy byly novinka a noc díky nim nebyla tak temná. Chvíli je pozoroval a uvědomil si, že to jsou spíš malé měsíce v oblacích prachu. Nekulaté. Pomalu se posouvající po výseku nočního nebe někde nad rovníkem. Meteoroidy, nebo planetky, jak se psalo v knihách. Malý svět možná brzy bude mít prstenec, nebo dva. Usmál se tomu a skoro vesele se rozeběhl do města. Pak si uvědomil, že tohle je nejspíš jeho první ostrá lekce a v obavě, co ošklivého si pro něj ten hajzlík připravil, se přitiskl ke zdi.
Opatrně postupoval směrem k bráně, odkud chtěl pokračovat zahradami podél hradeb. Kdyby do toho mohl mluvit, tak by to zakázal a podél vnitřní strany hradby by vedly ulice, ne špalíry kozích chlívků. Nicméně město si vyrostlo tak nějak samo. O své vůli. Jeho se na nic neptalo. Nezbylo mu, než přelézat ploty a občas vzbudit některou z fretkovitých bytostí, které tu měli místo psů. Uvázané na řetězech frkaly, ječely a pokoušely se mu zakousnout do kotníků. Prostě jako hlídka v Turákle. Prošel téměř celé město, když na jednom zadním dvorku, zahlédl siluetu. Lidskou. V, téměř měsíčním, světle se zaleskl holý pupík. Byla to žena. Rozhlédla se a půlměsícovitým nožem nadzvedla závoru okenice. Horní polovina těla zmizela v okně a ozvalo se tiché lupnutí. Vzduchem se mrskly nožky a moře pestrých sukní. Zmizela uvnitř. Vklouzl do dvora a zastavil se pod oknem. Fretkouš spal v boudě. Něco ho srazilo k zemi. A dalo mu to pěstí do břicha. A znovu. Třetí ránu zachytil a udeřil protivníkovou pěstí o roh podezdívky. Nicméně ruka se mezitím rozevřela a bez větších škod překonala hranu. Plesklo to. Dostal hlavičku a byl vytažen na nohy. Cizí koleno téměř v žaludku, ale jen poznal, s kým se bije, nechal ho „Na co čekáš?“ zavrněl mu do ucha.
„Jak se tu vzala?“ zavrčel Živej.
„Přivedl jsem je.“ pobaveně naklonil hlavu na stranu.
Je? Je jich tu víc! „Kde jsi byl?“ zajímal se.
„Pořád krok před tebou. Někdy dole, ale většinou nahoře.“
Živej, i v důsledku postrčení do zadnice, vlezl do okna. Ocitli se v malém pokojíčku. Do stropu bylo nízko, protože místní byli malí a Živej se musel krčit. I jeho instruktor stál opatrně a občas se vrškem kapuce vyhnul trámu. Nenarazil. Nikdy. Živej v duchu zaklel. Jediné světlo dovnitř dopadalo otevřeným oknem. V koutě, u vyhaslého krbu, spalo několik dětí. Ouškama si přikrývaly oči a tulily se k sobě, jak je ofouklo. Skrz šprycle nakoukl do spíže a vydal se ke schodům do patra. Zatímco opatrně stoupal, stupeň za stupněm, jeho společník se chytil okraje schodiště a vyskočil nahoru. Jako opice na gumě! Nahoře byly dvě ložnice. Živej znal rodinu od vidění a předpokládal, že v jedné spí staří a druhou obývá jejich syn s mladou ženou a miminkem. Klučina se opřel o zeď a nechal ho v tom samotného. Opatrně otevřel dveře v kratší stěně, ale v ložnici, velké asi jako výsernice, nebyl nikdo, kdo by tam neměl co dělat. Zase zavřel. Jak jeho průvodce, ve tmě, krčí rameny, neviděl. Otevřel druhou, větší ložnici a vešel. Pakliže první ložnice byla sama spíš roh, tahle měla rohy dva. V jednom byla postel, kde spali staří a v tom druhém jarmara. Vyvržená. Podlahu pokrývaly nejrůznější předměty, v chabém světle proudícím malým okénkem, sotva odlišitelné. Musela je slyšet! Jak vkročil dovnitř, dostala se za něj a vyběhla na chodbu. Tam ji zachytil a smýkl s ní o stěnu. Trámy zapraštěly a lety zpuchřelá konstrukce domku, který tu vyrostl sotva před pár dny, se otřásla. Ohnala se po něm nožem, zakřiveným jako půlměsíc. Ruku zastavil a zkroutil, druhou ji uhodil přes ústa. Na kloubech prstů zřetelně ucítil čelist s povolujícími zuby. Neomdlela. Žena se mu pod rukama protočila a nakopla ho mezi nohy. Zavyl a pustil ji. Seskočila se schodů a vyběhla hlavními dveřmi, které se zevnitř nedaly zamknout, protože cestu k oknu jí zahradil ten, kdo ji následoval ven. Všichni v domě, tak necitlivě vytržení ze spánku, začali vybíhat z postelí. Kulhající Živej, šel za sprosťárnami, kterými, hlas jako břitva, kropila svého pronásledovatele. Pan domácí se synem a odvážnou snachou se na něj sesypali. „Do Prkvančic! To jsem jen já! Uhněte, měli jste tu zloděje!“ nadával a probíjel si cestu jejich ranami. Opatrně. Se štěstím nespadl schody a spodní světnicí, kde stará chlácholila děti, se vybelhal na ulici.
„Tak kam běžela?“ zeptal se ho ten zmetek, opírající se o stěnu opodál. Jako by to byl jen úkol pro školáčka.