Nardy - kapitola 2/5

„Taková pozornost. Co chceš?“ Vyměnily si pohledy, tak podobné, až z toho mrazilo.

 

„Vždy rovnou k věci. Potom se divíš, že to nefunguje.“ Anna sem moc často nechodila. Vlastně tu nebyla od doby, kdy se to stalo matčinými pokoji a přestalo to být jejími.

 

„Nefunguje to, protože se nesnažíš.“ Odsekla starší žena a podívala se na dno svého poháru.

 

„A ty ano?“ Tohle byla zbytečná debata, věděly to obě, ale ani jedné se to nechtělo přiznat.

 

„Proč se mě někdy nezeptáš, jen tak, jak se mi daří?“ Znělo to ublíženě.

 

„Ale já přece vím, jak se ti daří.“ Konečně se posadila, už jí nebavilo kroužit tu kolem. „Dostávám pravidelné zprávy.“

 

„Mohla by ses alespoň pokusit projevit kousek citu.“ Zvedla číši do výšky, aby té natvrdlé holce došlo, že chce dolít.

 

„Učila jsi mě, že dáma by city projevovat neměla.“ I ona si nechala nalít, přestože neměla v úmyslu pít. „Sklízíš, co jsi zasela.“

 

„Kdo by řekl, že jsi poslouchala.“ Ze sukně si ometla smítko a vrhla na svou dceru pohled plný hraného úžasu.

 

„Vždycky poslouchám, matko. Nevšimla sis?“ Opřela se v křesle, tahle debata jí začínala nudit a přišla kvůli něčemu jinému. Dáma s vysokým účesem smutně pokývala hlavou.

 

Anna byla skutečně výborný posluchač. Lidé zpravidla řekli ty nejdůležitější informace v průběhu zdánlivě banálního rozhovoru, a tak bylo důležité poslouchat bedlivě vše.

 

„Neměla jsem to tvému otci dovolit, králem se měl stát tvůj bratr. Má měkkost je můj největší hřích.“ Anna se na ní podívala, ale přes její chladnou masku nemohl proniknout ani náznak citu, který by se tam uvnitř mohl ukrývat, byla to už obehraná písnička.

 

„Teď, když sis ulevila, přejděme k věci.“ Dopřála si malý lok. „Král Teonass nesmí mít do korunovace čas k obtěžování mé osoby, tak se o to postarej. Na zábavu jsi vždy byla přeborník.“

 

„Což by znamenalo, že bych se musela věnovat i té pochybné ženštině. To po mě nemůžeš chtít!“ Vykřikla pohoršeně. Opravdu, královna nebyla z bytostí, se kterými by se chtěl člověk setkávat příliš často.

 

„Ovšemže můžu.“ Anna si přehodila nohu přes nohu, matčiny přehnané reakce si nevšímala. „A teď, zajímá mě to děvče.“ Lavynia se vědoucně ušklíbla a její předešlý výlev byl rázem zapomenut. Společenské aktivity pro ni nebyly takový problém, jak se ráda a často tvářila, vlastně se nemohla dočkat, kdy se bude moci předvést.

 

„Myslela jsem si, že tě zaujme.“ Opět dopila. Neměla by to s tím pitím přehánět. „Ale ještě není na službu u tak velkého dvora připravena.“ Anna protočila oči. „Alespoň jednou bys mi mohla vyhovět. Dám ti jí, až přijde vhodná chvíle.“

 

„Což bude?“ Znovu si usrkla, ale to víno pro ni bylo moc silné.

 

„Příští jaro.“ Odpověděla s naprostou samozřejmostí.

 

„Nu dobrá, ale jestli je nudná, tak ji nechci.“ Otráveně si pohazovala nohou, vrstvy látek u toho poskakovaly. V těchto dnech musela chodit v bohatých šatech i mimo společenské akce a dávala okatě najevo, jak ji to obtěžuje.

 

„Není nejbystřejší, ale nudná, to skutečně není. Ovšem její otec nebude nadšen.“ Matka se usmála, jakoby se jí vybavila nějaká příjemná vzpomínka a zacukalo jí v oku. Dřív bylo Anně líto, že krásu své matky nezdědila, ale postupem času o tom přestala přemýšlet. Alespoň nemohlo být pochyb, že je dcerou svého otce.

 

„Její otec mě nezajímá. Ta rodina není v postavení, kdy by si mohla diktovat podmínky. Koruně dluží velkou finanční částku a nepředpokládám, že by se to chystala změnit.“ Uškrnula se a matka se zatvářila otráveně. Takové debaty už pro ni spadaly mezi státní a ty ji přirozeně nudily.

 

„Je to všechno?“ Pokaždé, když se se svou matkou setkala, se dostavil okamžik, jako byl tenhle, kdy by chtěla navázat hovor, jaký obvykle matka s dcerou vedou. Chtěla by se jí svěřit se všemi svými obavami a trápeními, ale pokaždé, když už chtěla otevřít pusu, tak její mozek vyslal signál, že to dělat nemá. Aby potlačila rozmrzelost, vytasila se s něčím, co původně neměla v úmyslu.

 

„No, vlastně je tu ještě někdo, kdo má u mě vroubek.“ Usadila se ještě pohodlněji, protože tohle měla v úmyslu si vychutnat. „Je tu jedna dáma, která se mi svěřila, že není tak zcela potěšena představou, že by do konce života měla zůstat zavřená na jisté nejmenované tvrzi.“

 

„Děláš mi to schválně?“ Matce se rozšířily oči hrůzou.

 

„Jistěže ne, jsem královna, je mou povinností starat se o blaho svých dvořanů.“ Hlavně některých.

 

„Ty opravdu nechceš, abych byla šťastná, že?“ Anna by nedala moc za to, že ten smutek byl jen dalším mistrovským divadelním číslem.

 

„Dej mi jediný důvod, proč bych před tím tvým nemorálním románkem měla dál přivírat oči. Ten člověk stále ještě má manželku.“ To jí na něm vadilo asi nejvíc a také Selechův výraz, který nasadil, když tato záležitost přišla na přetřes.

 

„Protože ho miluji.“ Anna sledovala svou matku, každý její záchvěv, jen aby odhalila lež. Jenže nic, v jejím výrazu nebylo nic, co by jí přivedlo na stopu. „Poprvé ve svém životě jsem udělala něco ze své vlastní vůle! Neber mi ten pocit vítězství, ne teď, když jsi mě ukolébala svou nečinností.“ Prudce se postavila, tento rozhovor se blížil ke svému konci. Rychlým krokem přešla ke dveřím. Bylo možné, aby říkala pravdu? Měla v takovém případě na to právo? Kolikrát si říkala, že by chtěla dělat věci jen tak, protože chtěla.

 

„Přivítáš ji na svém dvoře, matko.“ Starší žena se k ní otočila se slzami v očích.

 

„Mám si snad před tebou kleknout na kolena a prosit tě jako poslední ubožák?“ Zakřičela, ale Anna už její zuřivý výraz neviděla, prohnala se předpokojem následována svým doprovodem. V hlavě už se jí rýsoval plán, jak z toho ven. Nebyla tak tvrdá, aby ji neobměkčily slzy vlastní matky. Zároveň neměla v úmyslu porušit slib, který Elinor dala, byla to celkem zábavná osůbka.

 

 

Oberon se zamračil, jak to dokázal jen on. „Je to moudré, madam?“

 

„Prostě to udělejte.“ Vzdychla si Anna. „A dejte tomu člověku jasně na srozuměnou, že pokud se toho pokusím využít ve svůj prospěch, přijde o hlavu dřív, než si to stačí uvědomit. Tohle je poslední milosrdenství, kterého se mu ode mě dostane.“ Udělala další krok ke dveřím, doufala, že tohle je poslední záležitost, kterou dnes bude muset řešit.

 

„Jsem od Jejího veličenstva královny Írimë povinen vám předat poznání na čaj, dnes odpoledne.“ Šlehla po něm zlostným pohledem.

 

„Jak se opovažuje! Copak si myslí, že bych s ní strávila dobrovolně byť jen půl hodiny svého života?“ Výbuch vzteku byl rychlý a krátký, už když zvedala hlas v otázce, z ní vyprchával.

 

„Nemůžete ji tak okatě přehlížet, veličenstvo, to je nanejvýš nevhodné.“ Anna zvedla hlavu a jen tak si prohlížela kazetový strop, jakoby přimrzla na místě. Několik nádechů jí vrátilo ztracenou rovnováhu. Nemělo smysl si vylévat špatnou náladu na Oberonovi, jako to dělával otec. Vždycky si říkala, že nebude tak vzteklá jako on, tolik jí to vadilo.

 

„No dobře. Vyřiďte jí mou omluvu, něco si vymyslete, a pozvěte ji třeba na snídani v mých zahradách, jako náhradu.“ Vypustila přebytečný vzduch. „A zajistěte, ať je u toho hodně lidí, abych se s ní nemusela moc bavit. Ještě něco?“ Ten výraz znala moc dobře.

 

„Kapitán Amras …“ Pokračoval Oberon v imaginárním soupisu věcí, které je potřeba vyřídit.

 

„Bože, nemohli bychom se toho člověka zbavit? Už jen to jméno mě přivádí k zuřivosti!“ Vykřikla a všechna její koncentrace byla pryč.

 

„Kapitán Amras, kapitán Máno a Jeho excelence čekají vedle v záležitosti korunovace, madam.“ Anna se podívala po dveřích, u kterých stála. Pokud jsou za nimi, jistě ji slyšeli. Otráveně mlaskla, aby dala na srozuměnou, že ji měl varovat dřív.

 

„Nemohl by to vyřídit prostě někdo jiný?“ Sykla.

 

„Obávám se, že příprava korunovace připadá tradičně do rukou královny, madam.“ Posunul si brýle na nose. Anna si odkašlala.

 

„Ale my nekorunujeme nového krále, že?“ Pronesla dostatečně nahlas, aby to dolehlo ke všem uším a rozrazila dveře do pokoje před svou pracovnou. „Pánové.“ Pozdravila a prosvištěla kolem nich, aniž by se zdržovala s nějakými zdvořilostmi.

 

„Vaše Veličenstvo, dovolte, abych důrazně protestoval …“ Zpustil otylý muž a na břiše mu u toho poskakoval těžký odznak jeho úřadu. Anna se prudce otočila.

 

„Ale u jiných dveří, arcibiskupe. Nebudu to říkat dvakrát!“ Hodnostář zbrunátněl, ale už se neodvážil říct ani slovo. Ještě měl v živé paměti, jak mu vyhrožovala, že jeho místo zaujme někdo jiný, více loajální. Podívala se na Mána, ten se škodolibě usmíval. „Pojďte se mnou, kapitáne, a vy …“ tvářil se neutrálně, ale dobře si všimla, jak mu cukl koutek oka. Anna se usmála, jen tak pro sebe, aby to nikdo jiný neviděl. „… pokud nedokážete zvládnout své muže, jsem si jistá, že můj kapitán vám bude ochotně nápomocen v upevnění jejich morálky. Nepřeji si být ještě někdy nucena vyslechnout stížnosti na výtržnosti jimi páchané.“ Nadechl se k protestu. „Můžete jít.“ Otevřela další dveře a zmizela v pracovně, následovaná svým kapitánem. Viděla jeho výraz, který jasně říkal, že by jí velmi rád dal na srozuměnou, kdo je tady pánem, a proto raději zmizela, jelikož by už v další vteřině neměla sílu něco takového ignorovat.

 

Amras se málem srazil s arcibiskupem ve dveřích, jak se oba uraženě dali na odchod. Oberon dával přednost diplomatičtějšímu jednání, ale trocha křiku někdy nebyla na škodu. Když nic jiného, jí se tím uleví a bude se moci lépe soustředit. Škrobeně se jim uklonil a i on zmizel v pracovně své paní. Později to bude muset všechno urovnat.

 

„Kolik mužů si sebou přejete?“ Máno stál před jejím stolem, téměř nikdy si nesedal.

 

„Minimul, jsou to křtiny, ne vojenská přehlídka.“ Usmála se, ale ještě z ní sálal ten doznívající vztek.

 

„Jeho veličenstvo se také zúčastní?“ Někdy se tvářil tak přehnaně škrobeně, že si nebyla jistá, jestli si z ní utahuje nebo ne.

 

„Pro Boha ne! Chcete mi zkazit každou radost?“ A to platilo pro oba přítomné. „Mimochodem, nemohli byste vymyslet něco, co by ho na nějaký čas zabavilo?“ Byla unavená, tak unavená, že si to nikdo ani nedokázal představit. Ráda by ze své hlavy na krátký čas vypustila alespoň něco.

 

„Někomu vyhlásit válku?“ Zkusil Máno.

 

„Dobré, ale raději něco, co si naše pokladna může dovolit.“ Uchechtla se.

 

„Například turnaj?“ Nadhodil Oberon a směle čelil kapitánovo pochybovačnému pohledu. Anna si v duchu propočítávala, kolik by to stálo.

 

„Toho se nezúčastní, věřte mi, není ten typ.“ Pokud si byl něčím skutečně jistý, tak tím, že Narmo nebral boj jako možnost se předvést, ale jako nutnost. Nebavil se jím.

 

„Možná, ale bude mu muset přihlížet.“ Annin úsměv nabyl neobvyklých rozměrů.

 

„To vy také, jako první dáma.“ Opravdu jí nechtěl kazit radost, ale turnaj musel být zaštítěný vhodnou dámou, jinak by celé zápolení postrádalo smysl. Tradičně se zápasilo o náklonnost urozené ženy.

 

„A co kdybychom první dámou udělali někoho všeobecně žádanějšího, pro ten úkol jako stvořeného. Někoho, kdo se této cti zhostí s radostí?“ Máno naklonil hlavu na stranu, bavil se tím jejím šibalským výrazem. Oberon si upravil brýle na nose, což znamenalo, že se mu ten nápad nelíbí, ale pravděpodobně ho realizuje. Marie bude mít radost.

 

 

Narmo měl připravené dvě možnosti, kterými se tato debata mohla odvíjet, a nyní čekal, kterou bude třeba použít.

 

„Vaše veličenstvo, pokud mohu, již jsem byl Jejím veličenstvem požádán, abych se účasti na turnaji vzdal ve prospěch kapitána.“

 

„Skutečně?“ Nasadil překvapený výraz, ale jen takový, aby tohoto muže vyloženě neurazil. „Pokud je to pro vás nepříjemné, stejně tak mohu nařídit, aby se Amras této pocty vzdal ve váš prospěch.“ Stejně jako Anna si uvědomoval, že by působilo zbytečný rozruch, kdyby se ti dva proti sobě utkali. Mohlo by to vyvolat dojem, že si vyřizují účty skrzeva velitele svých osobních stráži.

 

„To nebude nutné, Vaše veličenstvo.“ Což bylo jedině dobře, jelikož Amras by se tak snadno přesvědčit nenechal. Bylo by to jako mávat býkovi před očima červeným hadrem. Obzvlášť, když tam Anna nastrčila tu svojí špiónku, která mu tak lezla na nervy. Chvíli uvažoval o tom, že se z toho zkusí také vyvléct, ale na to by mu samozřejmě jeho drahá žena neskočila.

 

„Nicméně.“ Začal rozverněji a ani se nesnažil mu nabídnout místo. „Byl jsem zpraven, že jste velmi zdatný šermíř.“

 

„Pokud to někdo říká.“ Pokrčil rameny bez zájmu a Narmo si musel přiznat, že se mu ten chlap líbí čím dál víc.

 

„Rád bych se osobně přesvědčil, jaké schopnosti má muž, který ochraňuje život mé dámy.“ Byla to výzva, které nemohl odolat. Nejraději by duši vymlátil úplně z někoho jiného, ale to nešlo. Tohle byla taková příjemná alternativa.

 

„Kdykoliv si budete přát, Vaše veličenstvo.“ Lehce se mu uklonil a sám se vzrušením naježil. Slyšel o princovo umění ledacos.

 

„Dobře.“ V zrcadle si upravil límeček košile. Měl dnes večer ještě program. Nechával svou drahou Annu už moc dlouho v klidu. Nemohl v ní vyvolat pocit, že její úhybné manévry mají úspěch. „Kapitáne, mám v úmyslu spojit trénink našich mužů, myslím, že jim to prospěje.“ Máno ani nemrkl, přesto nedokázal zcela zakrýt ten pobavený výraz. „Máte něco proti tomu? Nebo i toto musí schválit královna?“ Kysele se ušklíbl, jen tak pro oko.

 

„Její veličenstvo, se obvykle o výcvik vojáků nezajímá.“ Narmo rozuměl jejich potřebám velmi dobře a dokonce i zhýčkaná hradní stráž jistě uvítá možnost se pobít mezi sebou. Natož ta jeho smečka hrdlořezů, kterou si přivezl, a které bylo tak těžké zvládnout. Zabije tím dvě mouchy jednou ranou. Jen budou potřebovat víc ranhojičů než obvykle.

 

„Pak jsme domluveni, kapitáne. Dobrou noc.“ Měl akorát tak čas se vydat ke svému cíli.

 

Máno se uklonil a zmizel nevídanou rychlostí. Čekala ho hromada papírů k vyřízení, posledních několik dní na ně ani nesáhl a nevypadalo to, že by to někdo udělal za něj. Dnes k tomu byla vhodná příležitost. Královna byla v knihovně, což znamenalo, že ho už nebude potřebovat, a Jeho veličenstvo, ať si hlídají jeho lidé nebo Oberonovi špehové.

 

 

Kdysi se pokoušela najít systém, který by jí umožňoval probrat se zdejšími svazky v jasném pořadí, které by jí funkčně dopravilo ke komplexnímu vědění. Po několika měsících došla k závěru, že pokud je to možné, tak ona takové schopnosti nemá, a rozhodla se prodírat se těmi nekonečnými regály podle potřeby nebo nálady. Obzvláště ve dnech, kdy nehledala nic konkrétního, objevila zajímavé kousky. Dnes to nebyl ten případ. Hledala velice konkrétní věc, ale neměla představu, kde by ji měla nalézt, a tak už dvě hodiny pátrala bez výsledku.

 

Sedla si do křesla, aby prolistovala knihu, kterou si vybrala. Zběžně prolétla stránky a odložila ji na komínek již vyřazených svazků. Hlasitě si vzdychla. Knihovník ji bude ráno proklínat, až bude všechny ty knihy ukládat na svá místa.

 

Nejdřív si toho ani nevšimla, byla příliš rozrušená, ale po pár dnech, když si po nocích přehrávala v hlavě slova vyřčená v Černoboru, si uvědomila, co jí tam pořád nesedělo. Důvod, proč se k tomu neustále vracela a nebylo to jen z rozrušení, bylo v tom víc. Ona řekla: Setkal jsi se s nimi.

 

Ale co tím myslela? O lidech by nikdo z nich nemluvil, pokud vyloženě nezasahovali do jejich záměrů, lidé je nezajímali. Snad další jejich rodu? Anna odmítavě zakroutila hlavou, aniž by si to uvědomila. Řekla by s námi, nikoliv s nimi. Musel tu být někdo další, přítel či nepřítel, tvorové stejně mocní nebo mocnější než byli obyvatelé starého lesa. Ale kde se s nimi setkal a proč o tom Anna neví? Proč nikdo ani nic nenaznačí!

 

Oberon se tvářil, že je to holý nesmysl. Anna s ním nesouhlasila. Proč by to jinak říkala? Neměla důvod lhát nebo si něco vymýšlet. Byla o tom tak přesvědčená, že trávila dlouhé hodiny hledáním jakékoliv poznámky či zmínky, která by ji popostrčila k cíli. Nesnášela nevědomost, tápání ve tmě.

 

Včera dopoledne, když muži byli na lovu a ona měla za sebou tu otravnou společenskou snídani, s knihovníkovou pomocí prošla staré mapy, ale nenašla tam nic, co by jí bylo k užitku. Pokud tam něco bylo, Anna to nedokázala poznat.

 

Do seznamu vyřazených si zapsala další titul, aby se nevracela později k těm stejným a vyšla po úzkém točitém schodišti na ochoz a tentokrát věděla, pro co jde. Uvažovala o tom a vypadalo to jako logická možnost. Na východě se rozkládalo jen moře, nic víc, na sever by se Alcyonský princ nedostal jinak, než přes Nardy, což by se mu bez povšimnutí nepodařilo, a od skončení války rozhodně do této země nevstoupil. Území oněch bytostí se tedy muselo nacházet na západě nebo jihu. Anna se rozhodla pro jih. Alcyon byl obrovský a mohl se po něm pohybovat beze strachu, pokud chtěl i nepovšimnut. Stejně tak po územích rozkládajících se u velké pouště, jelikož ty jim byly nakloněny a nedovolily by si ohrozit ho na životě.

 

Vytáhla z knihovny velký svazek nazvaný Dějiny Alcyonského království.  Musela ho sevřít oběma rukama, aby byla schopná ho unést. Ne, že by toto království mělo tak bohatou historii, ale autor této publikace měl sklony k dramatičnosti a i okolo banalit dokázal vystavět vskutku hrdinské příběhy. Anna se kdysi touhle knihou probírala a líbilo se jí, jak je to napsané, právě pro nedostatek historických faktů a přemíru patosu, ale teď ji napadlo, že někdo pod tou slupkou polopravd by se mohlo ukrývat vodítko k ukojení její zvědavosti.

Opatrně sešla dolů, bedlivě dbajíc na to, aby si nepřišlápla lem šatů, který si díky knize v náručí nemohla přidržovat a pomalu se vracela ke svému křeslu. Bylo její oblíbené. Stálo v místě, kam ode dveří nebylo vidět, padalo sem přesně tolik světla, kolik bylo potřeba a hlavně, nebyl tu průvan, což bylo při delších návštěvách velmi potřeba. Dobré přirozené osvětlení dnes docenit nemohla, protože se před pár hodinami setmělo, ale ostatní kvality přetrvávaly.

 

Otočila se po tichých krocích a usmála se na knihovníka, který procházel kolem. Ten vypadal, jak se na osobu jeho povolání sluší. Vyšší postarší muž, šlachovitý s bledou kůží a silnými brýlemi na nose. Zahalený do černého kabátce, jako Oberon a vůbec všichni úředníci. Stydlivě jí vrátil její pozornost a pokračoval v cestě.

 

Usadila se do ušáku a zapálila další svíčku, protože jí mezitím jedna zhasla. Na klíně otevřela těžký svazek a začetla se tak, že si ani nevšimla, kdo se usadil na místo naproti, dokud si hlasitě neodkašlal. Nadechla se, aby dotyčného napomenula, že ji vyrušuje, ale nenechala ta slova sklouznout ze rtů, jen nakrčila čelo.

 

„Takové studijní zapálení. Dovedl bych si představit i lepší program na večer.“ Usmál se tím svým širokým úsměvem a Anna profiltrovala všechny jedovaté poznámky, které ji napadaly.

 

„Tak ho běž realizovat.“ Zamručela a sklopila oči ke knize.

 

„To by se ovšem můj partner přede mnou nesměl ukrýt sem.“ Nepokoušel se na ní dvojsmyslně mrknout, ani cokoliv jiného, protože by to jejímu pohledu stejně uniklo.

 

„Ujišťuji tě, že tu jsem jen já.“ Jakoby ho ani neposlouchala a Anna ho skutečně vnímala jen okrajově.

 

„Když jsme tu jen my dva, nač se vracet do ložnice, že?“ Posunul se trochu blíž, aby se k ní naklonil a položil jí ruku do míst, kde mohla mít koleno. To Annu vyrušilo a zvedla hlavu.

 

„Úplně sami tu nejsme a já nemám skandály v oblibě.“ Pronesla, jakoby se jí to netýkalo a žádný návrh jí nedělal.

 

„Mně skandály nevadí.“ Prohodil vesele, ale žádný další krok neučinil.

 

„Pak apeluji na tvé dobré vychování.“ Jestli se o něčem takovém dalo mluvit, soudě podle toho odfrknutí, které z něj vyšlo. „Pokud tě nezastaví to, tak vrstvy mých spodniček určitě.“ Vesele se ušklíbla a znovu se ponořila do rozečteného příběhu. Trhla sebou, když se hlasitě rozesmál.

 

„Nikdo ti neřekl, že v knihovnách se šeptá?“ Utrhla se na svého protivníka.

 

„Řekl, ale už jsem se nikdy nedozvěděl, proč vlastně.“

 

„Protože lidé mají rádi ke studiu klid.“ Mohla by ho přetáhnout tou tlustou knihou po hlavě, ale zítra by mu přes tu bouli nešla nasadit koruna. Někdo by se tomu mohl podivovat.

 

„Vskutku oceňuji, že mám ženu, která si tak váží vzdělání, ale ještě více bych ocenil, kdyby trochu své pozornosti soustředila i na mě.“ Zatvářil se rádoby smutně a Anna se přeci jen odhodlávala použít ten svazek jako zbraň.

 

„Ale já poslední týdny nedělám nic jiného, než soustředím veškerou svou pozornost k tvojí osobě.“ Musela se přemáhat, aby mu nevykala. Nemohla se s tím důvěrným oslovením sžít a už vůbec ne se skutečností, že jí mohl vyrušovat kdykoliv se mu zachtělo.

 

Zcela nečekaně sevřel její ruku ve své. Neucukla, ale zátylkem jí projela křeč, která jasně dávala najevo, že její tělo je připraveno na útok. „Anno, já s tebou nechci pořád bojovat.“ Přejel očima po obsahu stránek. „A pokud máš ráda pohádky před spaním, rád ti je převyprávím, abych ti ušetřil námahu.“ Vrátila mu neupřímný úsměv, právě v ní vzbudil dojem, že se v té knize dá najít něco užitečného.

 

„Děkuji, číst umím, ale ty by sis raději měl jít lehnout, zítra to bude náročný den.“

 

„V tom to právě je. Bez pohledu do tvých krásných očí nedokážu usnout.“ Anna to brala jako kyselou poznámku a zcela ignorovala fakt, že to myslel vážně. Vstal a než odešel, naklonil se ke své ženě a dlouze jí políbil. „Na zítřejší noc si program nedělej.“ Spiklenecky se usmál. „Dobrou noc.“