Bohyně, kapitola XVIII

Ráno jsem nevěděla, kdo mě bude trénovat, a tak jsem si pro jistotu nasadila plnou zbroj. Nakonec jsem zjistila, že mě budou trénovat oba dva – Höngrad i Yian.

   Yian na sobě nenechal znát jedinou emoci a byl zamlklý. To se mu vůbec nepodobá. Ani přátelský nebyl. Jediný náznak citu byl vidět jenom, když jsem vyvedla Elskra ze stájí. Cukl sebou, podíval se někam do nejvyšších hradních oken a na chvíli odešel. Než se vrátil, Höngrad mě učila udržet na koni rovnováhu a bojovat na něm mečem. Když se potom Yian vrátil, chvíli mě sledoval, a když zjistil, že boj ovládám už docela dobře, pokynul Höngrad rukou na znamení, že si to dál převezme on.

   „Ale ona ještě není připravená, ještě to není dokonalé,“ protestovala Höngrad. Yian se na ni s vážným výrazem podíval. Höngrad se nadechla na další odpor. Brzy však ztuhla a v jejím výrazu se poprvé objevil respekt k někomu jinému, než k ní samotné, a ustoupila. Yian ke mně se zcela vážnou tváří přistoupil.

   „Vezmi si luk.“

   Poslechla jsem.

   Ukázal na terč o několik desítek metrů dál. Tohle je pro mě úkol, který nemůžu provést, ale bála jsem se Yianovi odporovat. Namířila jsem. Náhle jsem pocítila nebývalou sílu, jako při posledním souboji s Yianem, když mi říkal, že jsem se proměnila ve vítr, a neviditelná ruka jakoby směrovala můj šíp správným směrem. Když jsem vystřelila, zabodl se přímo do středu.

   „Teď v různých rychlostech,“ řekl Yian chladně.

   I to se mi povedlo. Ve všech rychlostech – na koni v kroku, ve cvalu i v klusu, pěšky i za běhu - jsem se trefila přímo do středu terče. Ani nevím, kde se ve mně ta síla a nadání vzalo. Nikdy předtím jsem z luku nestřílela, a už vůbec ne na koni.

   Později Yian usoudil, že už toho umím dost. Na chvíli mě zase předal Höngrad a sám někam odešel. Když se po nějaké chvíli vrátil, mlčky mi pokynutím hlavy naznačil, abych koně odvedla do stájí a následoval mě tam.

„Co ses vrátil, jsi nějaký zamlklý,“ řekla jsem po chvíli strávené usilovným přemýšlením o tom, jak rozpoutat konverzaci. „Co se stalo?“

„Nic,“ odsekne. „Všechno je v pořádku.“

Začala jsem sundávat uzdečku.

„To ti nevěřím.“ Odmlčím se. „Řekni mi, co se děje. Proč jsi tak zaražený?“

Uzdečku jsem pověsila na hřebík.

Uvolňovala jsem popruhy sedla.

„Co způsobilo, že jsi tak chladný? Proč to vypadá, že nemáš žádné emoce?“

Ucítím tlak na svých ramenech. Ztuhnu a znervózním.

„Ale já je mám.“

Pokračuji v sundávání sedla. Položím ho na stěnu boxu a natáhnu se pro deku. Ucítím, jak popruhy mého kyrysu povolují. Trochu bázlivě pokračuji: „Co se stalo na té výpravě?“

Sundám deku. Přehodím ji přes stěnu. Yian si mě přirazí ke zdi. Železný kyrys spadne do sena. Mé rozrušení už musí být znát na sto honů. Nervozitou se třesu.

„Co přede mnou skrýváš?“

Yian mě chytil okolo pasu. Druhou rukou se opřel o stěnu a políbil mě. Úplně stejně jako tehdy Ondřej…

„To už je vlastně jedno…“ zamumlám polohlasem a zavřu oči, abych si to lépe vychutnala.

Tohle je přesně to, co jsem potřebovala; něčí náklonnost. Po těch dlouhých týdnech do mě Yian vnesl nové naděje. Naděje na lepší zítřky.

Cítila jsem se jako znovuzrozená, celá svěží a plná života. Připadala jsem si jako rostlinka vyrůstající z popela.

Yianova ruka nezůstala jen na mém boku. Posunovala se… Výš. Na hruď, na krk, na paži. Rychlými prsty odepnul nárameníky a chrániče rukou, pak se vrátil zpět na hruď. Jeho rty se posunuly na můj krk. Začalo se mi to líbit.

Ve víru vášně jsem se začala činit. Oběma rukama, kterýma jsem ho objímala, jsem odepnula jeho zbroj, která zarachotila o zem. Hladila jsem ho po hrudi a přecházela níž a níž...

Klesli jsme na zem. Sláma byla až překvapivě měkká. Yian mě přetočil na záda a svým tělem mě zahříval.

Naše láska byla stvrzena.