Bohyně, kapitola XIX

Náš nový vztah jsme se rozhodli utajit, proto se ke mně ráno Yian choval naprosto chladně a profesionálně, ale i tak jsme se na sebe usmáli, když jsme se uviděli. Dostala jsem od něj novou plátovou zbroj, celou naleštěnou a zdobenou zlatem. Jen, co jsem si ji vyměnila, Yian mě poslal do stájí, ať si osedlám koně. Tentokrát však počkal venku.

   Když jsem vyšla ze stájí, Yian hladil bílou klisnu v lesklé zbroji.

   „To je tvůj kůň?“ zeptám se.

   „Ano. Jmenuje se Shaque.“

   „Krásné jméno.“

   „To ano, ale mně se víc líbí Sofie. Shaque je ale její pravé jméno.“

   „Tys jí jméno nedal?“

   „Ne. Nikdo tady svým koním nedává jméno. Koně jim říkají, jak se jmenují.“

   „Jak?“

   „Většinou telepaticky. Myšlenky koně se vnesou do tvé hlavy a naopak. Určitě už jsi to se svým koněm někdy zažila.“

   „Možná,“ odmlčím se. „Tak co je na řadě dnes?“

   „Poslední zkouška.“

   „Bezva!“

   „Po jejím úspěšném složení budeš plnohodnotná Valkýra.“

   „Super!“

   „A já tě na ní budu doprovázet.“

   „To je úžasné!“

   „Zkouška bude trvat týden.“

   „To už není tak úžasné.“

   „Budeš muset přežít v divočině.“

   „To není ani super.“

   „Jídlo i vodu si budeš muset obstarat sama.“

   „A bezva už vůbec ne.“

   „Vyjíždíme hned. Nasedni a pojeď za mnou. Se Skadi už jsem to vyřídil. Povolení máme.“

   Nasedla jsem na koně a společně jsme vyjeli branami ven. Vjeli jsme do lesa a hned jsme začali hledat vhodné místo pro založení tábora.

   „Yiane,“ začnu, „proč na mě při závodu útočily Valkýry? Já myslela, že ony jsou spojenci.“

   „To nebyly obyčejné Valkýry, ale divoké.“

   „Jaký je mezi nimi rozdíl? Ty divoké ještě nebyly zkroceny?“

   „Ne. Ony zběhly od Skadi. Jsou považovány za zrádkyně. Máme povolení je zabíjet na potkání.“

   „Kde žijí?“

   „Tady v lesích. Zakládají si tábory. Někdy kočovné, jindy dlouhodobé. Tam žijí. V okolí pak loví a bedlivě hlídají své teritorium.“

   „To z ní jako nějaký dokument o zvířatech.“

   „A přesto jsou to velmi nebezpeční LIDÉ. Dávej si na ně pozor. Ještě nejsi dost dobrá, abys je byla schopna porazit.“

   Vjeli jsme na mýtinu.

   „Tady můžeme postavit tábor.“

   Sesedli jsme a Yian mi dal jasné pokyny. Mám použít kouzla, abych postavila stan, protože jsme neměli zhola nic, dokonce ani látku.

   Stan se mi postavit podařilo, ale stalo se něco divného. Když jsem otevřela oči a pyšnila se nad svým výtvorem, koutkem oka jsem zahlédla své ruce. Nebo spíš to, co měly být ruce. Zvedla jsem je a podívala se na ně. Místo paží se mihotal jemný černý dým, jehož pramínky se navzájem proplétaly.

   „Co to je?“

   „Co?“ Yian se obrátil a popošel ke mně. Spatřil obláček kouře a hned mu bylo jasné, co se děje.

„Diano, myslím, že je načase, aby ses něco dozvěděla.“ Vybídl mě, abych se posadila na kmen poraženého stromu ležící u nově vytvořeného ohniště.

„Před sedmnácti lety se odehrála jedna moc důležitá bitva. Bojovaly v ní Valkýry, gigantičtí lvi, trpaslíci, elfové, trolové, orci, obři a samozřejmě i bohové. Na samém začátku se tyto dvě armády sešly a čekaly, až přijdou jejich velitelé. První došel Tyr, bůh války. Vedl tu početnější armádu na straně bojiště zahalené věčným stínem. Dlouho trvalo, než se ukázal druhý velitel, nebo spíš velitelka. Byla to Idunn. Byla vysoká a krásná, s dlouhými havraními vlasy plnými slunečního lesku. Bojovala pomocí mentality, ne síly. Když Tyr zahájil útok, Idunn vyslala své první kouzlo, a to vyvolalo světlo tak jasné, že oslepovalo. Dlouho trvalo, než jsme se vzpamatovali. Byla spousta mrtvých. Jediné, co jsem tehdy zahlédl, bylo, že Idunn se potácí pryč s malou dřevěnou skříňkou v ruce. Než se jí podlomila kolena, rozplynula se. Od té doby ji nikdo neviděl.“

   „O té bitvě se mi zdálo… ale jakou to má spojitost s tím, že mám kouř místo rukou?“

   „Idunn byla bohyně temnoty. Dokázala se libovolně přeměnit v kouř či havrany. Používala hlavně magii a snadno se k ní dostávala. A ty teď máš její schopnosti.“

   „Cože?“

   „Diano, ty jsi bohyně.“

Vytřeštila jsem oči. „Co že jsem?“

   „Bohyně. Nevím kdy, ale Idunn ti musela dát své schopnosti, když jsi byla dítě. Dala ti svoje a vzala si tvoje.“

   „To je blbost. Moje matka je – “ zarazím se. Kdo je má matka? „Ale mně je přece šestnáct. Ne sedmnáct.“

   „Vyměňovat si schopnosti lze jenom u příslušníků rodiny. Když Idunn před sedmnácti lety zmizela, děti neměla. Co se od té doby událo, to nikdo neví. Jenom ona sama. Ale my dva víme jedno: že ti dala své magické umění. Podle mě jsi její dcera. Ale co je jisté, je to, že jsi bohyně.“

   „A to zas víš jak?“

   „Ta krev. Bohové nemají obyčejnou krev, ale stříbrnou. Proto jsem tehdy nechtěl, aby ostatní viděli, jak krvácíš. Nechtěl jsem, aby se vědělo, že jsi bohyně.“

   „Tys to věděl už tak dlouho?“

   „Ano.“

   „A Lunara taky?“

   „Ano.“

   „Proč jste mi nic neřekli?“

   „Nebyl správný čas. A co se týče Lunary, podle mě o tobě ví ještě víc.“

   „Je vědma.“

   „Ne. Ne, tím to není. Až se vrátíme, zkusíme se jí zeptat.“

   „Myslíš, že ví něco o Idunn?“

   „Ano. Určitě skrývá nějakou podstatnou informaci o Idunn, třeba kde se skrývá nebo co s ní teď je, ale nechce ji říct.“

   „Proč?“

   „To nevím. Možná kvůli ochraně.“

   Na chvíli jsem se zamyslela. „Jak vlastně Lunara vypadá?“

   „Nemám tušení. Nikdy jsem ji na světle nebo bez kápě neviděl. Jenom jí někdy indigově září oči.“

   „Já viděla její ruce.“

   „To já taky.“

   „Ale nevypadaly jako její. Ve tmě byly celé vrásčité, ale na světle ne. Tam vypadaly mladě a nehty byly černé. Když se pak Lunara stáhla zpět do stínu, byly zase stařecké a nehty oschlé a bezbarvé.“

   „Zvláštní. Lunara bude mít co vysvětlovat. Ale to až za týden.  Teď bychom si měli ulovit něco k snědku.“

   Přikývla jsem a společně jsme vyrazili na lov.