Velká střepovská pouť 5

Král Henry V., starý muž s vrásčitou tváří, šedými vlasy a matně modrýma očima skoro bez života, stál na balkóně svého pokoje a sledoval zapadající slunce. Opíral se o hůl a ztěžka oddechoval námahou.

„Jsem starý, tak starý.“ povzdechl si a podával se na osobu stojící vedle něho.

Vysoký blonďatý muž v tmavě modrém plášti s kapucí se na krále šibalsky usmál a v rudých očích mu zajiskřilo.

„Rád sleduji jak lidé stárnou, protože je to něco co mi démoni neumíme.“ řekl a položil králi bledou ruku na rameno a pokynul mu, ať si sedne do křesla vedle kterého byl prostřený stůl.

Král si ztěžka sedl a chvíli nabíral ztracený vzduch a roztřesené ruce si položil do klína.

„Posluž si Lucifere,“ řekl král a mladý muž jen přikývl a posadil se na druhé křeslo a pustil se do jídla, „Před smrtí jíst nebudu.“ dodal král a opět se zahleděl na krvavý západ slunce.

Lucifer si přehodil nohu přes nohu a s pohledem upřeným na krále si usrkl vína. Chvilku ho převaloval na jazyku a vychutnával si chuť. Uznale se podíval na sklenku a vzal si celou lahev a schoval si ji pod plášť.

„Tohle už taky nebudeš potřebovat.“ poznamenal tiše a začal si ho kapes strkat jídlo, které se mu líbilo.

Král ho nechal a mírně zavrtěl hlavou. Lucifera znal už hodně dlouho a bral ho jako synovce nebo jako jiného příbuzného, kterého si prostě oblíbil. Na démona se často choval jako dítě. Byl malicherný, často roztěkaný, sebevědomí a člověka uměl dobře přesvědčit svou nevinou tváří, ale Henry věděl, že je to jen maska, pod kterou schovává svou pravou povahu.

„Jak jde pátrání?“ zeptal se král a natáhl se pro kus dušeného vepřového, ale než ho stačil vzít, Lucifer mu ho podal a tvářil se docela starostlivě.

„Co tak koukáš? Jsem starý!“ rozčílil se král a Lucifer sebou cukl a pak se jen usmál a zakousl se do jablka.

„Ano, jsi starý, ale nikdy jsem to nebral nijak vážně. Tolik lidí už zemřelo stářím. Viděl jsem jejich seschlé tváře, vyhublé ruce a prázdné výrazy, ale přeci jen ty jsi někdo jiný... pro mě.“ pronesl Lucifer s pohledem upřeným do těch mdlých očích smrtelného člověka.

Král se na démona podíval a vnitřně se usmál. Věděl, že to říká jen aby mu usnadnil odchod a taky aby se mu ještě více vlichotil, ale i tak to starce potěšilo a krátce se zasmál.

Lucifer se na něho pohoršeně zadíval a napil se vína, „Směješ se mi?“ zeptal se dotčeně a král v těch slovech slyšel ryzí upřímnost.

„Nikdy jsme neslyšel démona takhle mluvit. Je to jako poslouchat cizí řeč.“ usmál se král a slunce zapadlo, mizelo za obzorem a na nebi začal opět vládnout měsíc s hvězdami.

„Už je čas, už chci jít. Tenhle svět mě už nebaví, ale mám jednu prosbu.“ král se natočil k démonovi, který ho zvědavě pozoroval.

„Pamatuješ si na Eleanor, mojí sestru?“ zeptal se král a démon se zamyslel.

„Jo, pamatuji. Ta se nějak zapletla s tím chlápkem z přístavu, ne?“ Král přikývl a mírně se zamračil.

„Byla mladá a moc hezká, ale moc důvěřivá. Já dědi nemám, to moc dobře víš a ani jsem nemohl, kvůli mé nemoci, ale ona děti mít mohla a dokonce jedno má, ale stihla to říct jen mě, protože pak zemřela a já to nikomu neřekl. Teď, když zemřu, on je jediný, kdo může usednout na trůn, ale těžko říct, když byl vychován tím pirátem, nebo kdo to byl.“ povzdychl si král a Lucifer jen přikyvoval a tvářil se zamyšleně.

„Takže je dědic a pokud ho najdu, bude vládnout stále tvá rodina. Proč jsi to nikomu neřekl?“ zeptal se najednou a král mírně pokrčil rameny.

„Byl by kořist... pro tvé druhy i pro ty mé. Nedivil bych se, kdyby ho někdo zabil z konkurenčních rodin. Můj rod se na trůně drží již několik generací a žádnému z těch spratkům nedovolím, aby ho mé rodině sebrali.“ zavrčel král a Lucifer se napřímil.

„Jak chceš dokázat, že je to opravdu dědic? Nikdo mu třeba neuvěří, ani když to budu tvrdit já. Mohli jsme ho hledat taky dřív.“ zeptal se a královi oči nabrali jasnější barvu.

„Bylo by to riziko. Myslíš si, že démoni jsou lstivý? Lidé jsou někdy horší než vy. Zpátky k věci. Můj předek získal v souboji s drakem velmi silnou zbraň, meč, který měj v sobě sílu té bestie. Ta moc ale poslechne jen děti mého předka. Poslechl by mě, mou sestru a její dítě. Ostatní si myslí, že je to jen přikrášlení bardu, ale já věřím, že ten meč existuje a pokud všem ukáže jeho moc a že on ji umí velet, dokáže tak i svůj nárok na trůn.“ Lucifer pozorně poslouchal a pak se usmál a postavil se.

„A ty nevíš kde ten meč je, že.“ konstatoval a král se zahleděl na hvězdy.

„Já to možná nevím, ale elfové to ví. Král elfů s Henrym na té výpravě byl, on to bude vědět a ty ho přesvědčíš, aby ti to řekl.“ ukázal na démona prstem a ten se nad jeho náhlou odhodlaností přikrčil.

„Jelikož je to tvé poslední přání, pokusím se ho vyplnit, ale víš o co mě žádáš, takže do mě nevkládej takovou naději, jakou vidím ve tvých očích. Můžu zařídit, aby se tvého trůnu zatím nikdo ani nedotkl.“ řekl Lucifer a postavil se. Král se také postavil a přistoupil blíže k démonovi, nebo člověku, král v tom už nedělal rozdíly.

„Najdu ten meč a pak najdu syna tvé sestry.“ usmál se démony a král mu položil ruce na ramena.

„Kéž bys byl ty můj syn.“ řekl král a Lucifer se zatvářil zaskočeně a král cítil jak démon ztuhl.

„Ne, to bys nechtěl.“ zašeptal Lucifer a položil ruku na královo čelo, které náhle zchladlo, král zbledl a padl na zem v klidném spánku. Dřív než mohli stráže Lucifera zahlédnout, rozplynul se v kouř, který se zformoval do tmavého jestřába, který zmizel ve tmě.

Zelený drak byl vyklizený a vylidněný až na partu lidí u kulatého stolu. Svítilo jen mdlé červené světlo a vzduch konečně nebyl prosycený vůni bylin jako předtím.

Rose, majitelka a recepční hotelu seděla vedle Temujina a Feronidase, kteří se zamyšleně dívali na Michaela, který jejich pohledy očividně snášel nevlídně a mírně se mračil.

„Takže, plán je jasný,“ začala Rose a prohlédla si přítomné, i Virga sedícího po boku Michaela a zvědavě pokukoval. „Jelikož jsi nezničitelný, jak mi bylo řečeno, budeš velmi vážený a nenechají tě jen tak utéct. Aréna je jedno z nejtajnějších míst, které se nijak netají svou činností, ale svým umístěním ano. Cesta tam není, ale cesta ven je vždycky, jediný problém je v tom, že nevíme kde je. Ale ty si jistě poradíš.“ usmála se a Michael se ještě víc zamračil.

„Musíš uznat, že je to nejrozumnější. Mě by zabili a jeho taky.“ Řekl Temujin a ukázal na Feronidase, který se na něho podíval poněkud šokovaně.

„Moje krychle jsou velmi účinná obrana, takže jediný kdo by umřel by jsi byl ty.“ ohradil se Feronidas a Rose zvedla ruku a ostře se na oba podívala.

„Chcete dostat svojí kámošku zpět nebo ne?“ zeptala se a Temujin přikývl.

„Máte štěstí, že jsem tu já.“ řekla a napřímila se, „Chlapy se nikdy nedomluví.“ dodala a pak se opřela lokty o stůl a podívala se na Michaela, který celou dobu seděl mlčky.

„Je to jednoduché, uděláme menší povyk mezi lidmi a všichni uvidí, jak jsi jaksi nezničitelný a pár hodin a budeš v Aréně. Pak už to bude jen na tobě.“ pokrčila rameny a opřela se o opěradlo židle. Dlouhým zlatým drápem se opatrně poškrábala na tváři a mírně povytáhla obočí.

„Skvělí.“ vytrousil Michael a pohladil Virga na hlavě.

„Taky si myslím.“ přikývla Rose a postavila se. „Pánové, je čas. Za chvilku svítá a pokud chcete někdy vidět vaši kamarádku živou, měli byste si máknout.“ Všichni se postavili a Temujin si nebyl moc jistý tím co dělají, ale nemůže tu někoho nechat. Michael, i když to nedával nijak najevo byl rozhodnutý se dostat do Arény a na všechny byl nepříjemnější než jindy, protože měl trochu strach. Všichni ho měli, až na Rose.

Rose za nimi přišla hned to ráno, co zjistili že je pryč a všechny ostatní hosty vyhodila ven aniž by jim vrátila peníze a vypadala dost hrozivě na to, aby si nikdo nestěžoval. O Aréně věděla jen to málo co se vědět mohlo a chtěla jim pomoct hlavně proto, že ji stejně zmizel její snoubenec. O Arénu se proto zajímala víc, ale raději s tím přestala, když zjistila, že ji sledují androidi z přístavu.

Rose jim řekla, kudy na náměstí, kde uskuteční plán a pak se rozdělilo. Temujin šel s Virgem a Feronidas, Michael a Rose šel každý sám.

Náměstí bylo velké, tudíž prostorné a byli zde davy různých bytostí. Uprostřed se tyčila velká socha z bílého mramoru. Byl to pegas s roztaženými křídly s korunou a hrudním plátem z pozlaceného kovu. Všichni se sešli právě u té sochy.

Temujin pokynul Virgovi a ten si nenápadně sedl mezi lidi, které nijak nezajímal fakt, že na k boku přidělaný malý kanón, který se zaměřoval na Michaela.

Rose začala křičet a tím na sebe strhla pozornost lidí kolem.

„Je to zloděj, ukradl mi všechny peníze, určitě je to nějaký perverzák!“ kopla Michaela do holeně, ale ten jen mírně cukl obočím, ale nijak se nehnul.

Lidi najednou nějak začali mizet, místo toho aby třeba pomohli a s tím Rose počítala a uskočila stranou k Temujinovi, který zvedl ruku a Virgo zaštěkal a postavil se.

Ozvala se rána a kolem psa zavířil kouř a prach. Střela proletěla vzduchem a zasáhla Michaela přímo do zad. Lidé kolem začali křičet a pár jich začalo utíkat, ale víc než to se většina chtěla podívat, jak bude tělo toho zloděje rozmašírované na zemi.

Michael to snášel dobře. Cítil jen, jak ho něco udeřilo do zad, zavrávoral a kolem něho vyšlehli plameny a kouř. Zavřel oči a čekal, že se kouř rozplyne. Necítil žádnou bolest, jen ten náraz a víření vzduchu prachu a kouře.

Temujin na tvářích mnoha bytostí viděl šok, ale u některých jisté zklamaní, nad kterým se jen ušklíbl. Michael tam stál, jako před tím a oklepával si popel prach. Byl sice dost rozcuchaný a černý od kouře, ale jinak vypadala zcela v pořádku.

Rozešel se k Rose, ale ona i Temujin, Feronidas a Virgo zmizeli a on tam zůstal sám na očích všech lidí, kteří o něho pomalu ztratili zájem, ale moc dobře si všiml pár postav v černém oblečení, které náhle zmizeli v davu.

Oklepal se, odfrkl si a pak se nepatrně usmál a rozešel se ulicí někam stranou, ale netrvalo nijak dlouho a v jedné postranní uličce ho obklíčili postavy v černých pláštích.

„Půjdeš s námi.“ řekla jedna z postav a rozplynula se v hustý černý kouř, který pohltil okolí a z té temnoty se na něho zahleděli jasné oči.

„Nic jiného po vás ani nechci.“ řekl a pak se ztratil vědomí.

Mirbo seděla v cele a podezíravě sledovala, jak ji jeden z žalářníků pokládá oběd na zem a pak za ní opět zamyká zámek. Po čtyřech přilezla až k talíři, na kterém byla čočka. Mirbo se ušklíbla a zalezla zpátky ke zdi, kde se opřela a zadívala se na brouka, jak si to peláší k puklině v podlaze z kamenů.

Z prázdného rozjímání ji vyrušilo odkašlání a když zvedla zrak, zavrčela nevlídně a prohrábla si vlasy.

Stál tam Kaverus a žalářník mu podával klíče.

„Tak bych se netvářil, když přichází tvůj pán.“ řekl s úsměvem a vstoupil do cely. Vlasy měl poněkud splihlejší než když ho viděla naposledy a neměl na sobě tu černou koženou zbroj, ale obyčejnou bílou košili, kalhoty a vysoké kožené boty. Nemohla si nevšimnou dýky u opasku a ostře se mu podívala do očí.

„Co chceš?“ zeptala se a postavila se.

„Jsem tvůj pán, mám právo tě vidět.“ řekl mírně a stále se mile usmíval, což Mirbo ještě víc vytáčelo. Arogantní blb.

„Jsi naštvaná, celá rudneš. To je roztomilé.“ zazubil se a opřel se o stěnu cely.

„Mám právo na to být naštvaná a nechci s tebou mluvit.“ řekla a sedla si na stoličku a odvrátila se od něho.

„Otec mi řekl, co by s tebou stalo, kdybys používala tu svoji astrální magii. Byla by škoda, kdybys umřela na předčasné stáří.“ Mirbo se na něho krátce podívala a mírně se na něho zamračila.

„Škoda? Od kdy se zajímáš o to, kdo umře?“ zavrčela a Kaverus se tomu jen zasmál a přistoupil blíž k ní.

„Mě nezajímají ostatní, ale zajímáš mě ty.“ řekl upřímně a Mirbo se na něho podívala s neskrývaným údivem.

„Když jsem tě kupoval, neměl jsem ani v plánu tě poslat bojovat.“ mrkl na ni a klekl si před ní. Mirbo se chtěla odtáhnout, ale za ni byla jen stěna a když pohnul rukou, v té její zazářila duchová energie, ale hned zmizela.

Kaverus se ji podíval do očí, „Nic takového jsem ještě neviděl. Doufám, že jsi dost rozumná na to, abys na mě nezaútočila.“ řekl chladně a mírně nakrčil obočí. I když to byl arogantní a malicherný rozmazlený Titán, vypadal majestátně, jako skoro všichni.

„Zaútočím na tebe, když mi dáš důvod. Nemysli si, že si můžeš cokoli dovolit.“ zavrčela a on se jen mile usmál.

„Můžu si k tobě cokoli dovolit, protože tady žádný práva nemáš, jsi jen otrok a máš jen štěstí, že jsi tak hezká.“ chytil ji za bradu a prohlížel si ji.

Mirbo po chvilce cukla hlavou a měla velké nutkání ho kopnout, ale raději se držela a probodávala ho nenávistným pohledem.

„Najez se a buď hodná.“ zvedl se a nechal ji v cele opět samotnou. Mirbo zůstala seděl na stoličce a sledovala jak dochází a na jednu stranu si přála aby tu zůstal, protože nebyla sama.