Cesta do neznáma - III. část

„Tak jsme asi překročili hranice našeho světa.“řekl Remus s chladným klidem.
„A kde jsme teda teď?“zeptala jsem se trochu zaraženě.
Netušila jsem, že je i více světů. Myslela jsem, že celý svět je jedna velká říše, kde máme povolené splnit si svá přání. A najednou zjišťuji, že je tu vlastně ještě víc světů.
„No… Kolem našeho světa jsou čtyři další. Země věčné noci, Svět šesti sluncí, Země zlomených ostří a Svět čtyř dob. Tohle vypadá na svět čtyř dob.“ Řekl nevzrušeně Remus a pokrčil rameny.
Trochu se zamyslel a začal se rozhlížet po okolí. Asi hledal nějaké důkazy pro své tvrzení, ve kterém světě se momentálně nacházíme. Já jsem netušila, jaký je v těch světech rozdíl, a tak jsem toto přemýšlení nechala raději na něm. Přecijen se po té podivné zemi motal déle, než já. A tak jsem ho jn pozorovala a čekala, na co přijde a co mi o tom světě řekne víc.
„Jo… Trefil jsem se, Svět čtyř dob. Teď jsme ve středověku, nevím, kam se dostaneme v těch dalších třech dobách.“ řekl po chvíli zadumaně a pokračovali jsme v jízdě.
„Už jsi v tomhle světě někdy byl?“ zeptala jsem se ho a čekala jsem, že odpoví ano, neboť věděl, o je to za svět.
„Ne… Nikdy jsem nevystrčil nos za hranice našeho světa… Nezajímalo mě, jak to vypadá v těch ostatních.“ odvětil prostě Remus a pokrčil lhostejně rameny.
„A není to nějak špatný svět?“ zeptala jsem se.
Člověk nikdy neví, co ho čeká. A já už se raději nedivila ničemu, protože bych tu pusu měla překvapením pořád otevřenou. A to by mě za chvíli asi bolela čelist. Ostatně bych se možná ještě stále divila, že je Remus se mnou.
„Ani ne, Marilyn. Jde jen o to, že vůbec netuším, co ten název znamená. Tedy si nejsem zcela jistý, jak budou následující dny probíhat. Vím jen to, že kouzelná přání tu nefungují.“ oznámil Remus a jen mírně pokrčil rameny.
„Neboj, Reme. Dokud jsme spolu, nedovolím, aby se ti cokoliv stalo.“ usmála jsem se na něj a pohladila ho po vlasech.
Remus mi úsměv sice opětoval, ale bylo na něm vidět, že má stále strach z toho, co nás na cestě za hádankou může potkat. Kromě toho vypadal, že není moc zvyklý cestovat. Jeho neustálé přestávky tomu nasvědčovaly. Ani já jsem sice na cesty nebyla příliš zvyklá, ale nepotřebovala jsem zastavovat zdaleka tak často. Kromě toho jsem si byla zcela vědoma toho, že nás to při cestování poměrně zdržuje. Ovšem není divu, že měl Remus strach. Za hranice svého světa se nikdy podívat nebyl, a tak nevěděl, co nás čeká.
Dlouho jsme klopýtaly úzkou stezkou plnou písku, zato bez jediné známky života. Po krajích stezky dokonce ani nerostly žádné malé rostlinky, natož pak keře a stromy. Nebe bylo podivně zatažené a to Removi na strachu moc neubíralo, spíše naopak. Písek byl navíc nezvykle jemný a kůň často klopýtal, neboť se mu kopyta zabořovala do písku. Slunce, ačkoliv přes černá mračna nebylo nikde vidět, nás nepříjemně pálilo a zásoby vody tak pomalu ale jistě ubývaly. To mě velice znepokojovalo, protože bylo velmi obtížné odhadnout, za jak dlouho se vůbec k nějaké vodě dostaneme a budeme si moct naše zásoby doplnit. Dlouhá doba ticha mi byla nepříjemná a tak jsem přemýšlela, jak začít s Remem konverzaci.
„Ty…. Reme?“ zeptala jsem se pomalu a velmi nejistě.
„Ano, Marilyn?“ znejistěl Remus, nejspíše cítil nejistotu z mého hlasu.
„Proč ses tak zarazil, když se tě Alexandra zeptala, jestli jsme se už vzali?“ zeptala jsem se a netrpělivě jsem očekávala jeho odpověď.
„Nemám ty otázky rád… Nikomu do toho přeci nic není… Kromě toho jsem nevěděl, co mám odpovědět, protože ve středověku se k sobě nesezdaní lidé nemůžou mít tak, jak se k sobě máme, Marilyn.“ Odpověděl a trochu se pousmál.
„To je pravda, také jsem váhala, než jsem to řekla. Ale myslím si, že by to stejně poznali, když nemám prsten.“ Oplatila jsem mu úsměv.
Pomalu jsme se blížili k lesu pod hradem, ze kterého bylo slyšet vytí vlků. Nejspíše z toho důvodu se Remus rozhodl les objet. Nebyl si však jistý, zda nebude nutné lesem přecijen projet. Rozhodl se však, že dokud se to nezkusí, nebudeme to vědět jistě. Tak jsme tedy vyjeli okolo lesa, dál po písečné stezce. Zvláštní bylo, že čím byla stezka dál od lesa, tím života ubývalo. Postupně už mizeli i uhynulí ptáci, kteří občasně leželi podél stezky. Jako by stezka sama znamenala smrt, což mě zrovna moc neuklidňovalo. K tomu jsem začala silně pociťovat příval náklonnosti k oné stezce, jako by se mi to smrtelné ticho a vzduch bez zápachu i líbilo. Ani vítr tu nevál, jen sluneční žár nás dál spaloval, ale byla bych se ráda obešla i bez něj. Remus se zde necítil dobře, já však ano. Měla jsem pocit, jako by mě s tímto místem něco spojovalo. Jako bych k tomuto místu měla jakési pouto, o kterém jsem doposud sama nevěděla, a které mi až do dnešního dne zůstalo skryto. Cítila jsem obrovskou touhu projít se bosa po tom měkkém písku, a tak jsem se vymluvila, že si potřebuji odskočit. Procházela jsem se po horkém písku a nohy jako by mi přirůstaly k zemi. Částečky písku mě šimraly na chodidlech, ale bylo mi to příjemné. Jak jsem se tak procházela, narazila jsem na místo, odkud se cosi třpytilo a svítilo. Šla jsem pomalu k té věci z většiny ukryté pod pískem a klekla jsem si na zem, abych to mohla vyhrabat. Když jsem to vyndala z písku a oprášila, zjistila jsem, že jde o řetízek černé barvy se stříbrným přívěškem ve tvaru hada, který pevně svíral temně rudý drahokam. Nasadila jsem si ho na krk a drahokam se ihned rozzářil rudě. Z dálky jsem slyšela Removo volání, tak jsem přívěšek rychle ukryla pod lem šatů a vydala jsem se zpět za ním. Sice se mi moc vracet nechtělo, ale nechtěla jsem, aby něco věděl o tom, co jsem našla. Chtěla jsem nejdřív sama přijít na to, co to vlastně je.
Remus netrpělivě překračoval pot u koně a stíral si pot z čela, což nejspíš znamenalo, že zásoby vody se nám už opravdu hodně ztenčily. Jistě, ve světě, kde by fungovala přání, by to asi nebyl problém, ale tady to problém byl. Těžko říct, kdy najdeme zase nějakou řeku, snad bude nějaká u těch hodin.
„Kdes byla tak dlouho, Marilyn? Už jsem se o tebe začínal bát.“ Zeptal se Remus a vyčítavě se na mě podíval.
„Jen jsem se trochu prošla.“ Odpověděla jsem vyhýbavě a naskočila jsem na koně.
Remus naskočil také, a vyjeli jsme dál po Mrtvé stezce (tak jsem si ji v duchu pojmenovala). Pozorovala jsem nebe a shledávala jsem, že obloha se čím dál, tím víc zatahuje. Začínala asi noc, to však bylo znát i na Remově únavě. Jenže na odpočinek nebyl čas, pokud jsme do rána chtěli být v cíli. Bylo nám předem jasné, že cesta nebude jednoduchá, ale mohli jsme v duchu děkovat Haroldovi za koně, bez něj by to bylo ještě obtížnější. Začínalo se trochu ochlazovat a my jsme se pomalu, ale jistě blížili k lesu. Zdál se mi opravdu povědomý, že bych ho už někde viděla? Ach ano, vždyť to byl ten samý les, který jsme ještě odpoledne chtěli objet. Vše tomu nasvědčovalo, jen vytí vlků bylo teď v noci silnější a temnější. Removi přeběhl mráz po zádech a trochu zamračeně se na les podíval.
„Myslím, že nemáme na výběr, Reme. Budeme muset jet tím lesem, nic jiného nám nezbývá.“ Řekla jsem a podívala jsem se na něj.
„Asi máš pravdu, ale že by se mi tam nějak chtělo, to se říct nedá. Vypadá poněkud nebezpečně.“
Pomalu otočil koně směrem k lesu, zhluboka se nadechl a pobídl koně k jízdě. I kůň vypadal, že se mu do lesa moc nechce, ale nic mu nezbývalo, a tak pomalu vykročil. Stezka najednou nebyla plná písku, ale byla kamenná a pokrytá místy mechem. Snad to jediné Rema uklidňovalo, byl tu život. Nebe nad korunami stromů bylo temně modré a plné hvězd, vzduch byl cítit jehličím, mechem a houbami. Třeba tu nakonec najdeme i nějakou říčku, pak bychom si mohli alespoň doplnit zásoby. Zaposlouchala jsem se do zvuků kolem a zamyslela jsem se znovu nad naší hádankou. Jaké asi bude vyústění? A není to vše jen past? To nezjistíme, dokud to nevyzkoušíme. Ano, měla jsem z toho trochu strach, ale právě ten strach mě hnal kupředu. Bylo to strašidelné a tajemné dobrodružství, kterého jsem se ale chtěla a musela zúčastnit. Remus se bedlivě díval kolem sebe, těžko říct, čeho se tak bál.
„Marilyn, slyšelas to? Veverka.“ Řekl a ukázal na strom.
„No a?“ zasmála jsem se.
„No co myslíš. Večeře. “ řekl a seskočil z koně.
„Dobře, tak se ji pokus chytit. Já se projdu a podívám se, zda někde nenajdu potůček nebo říčku.“ Řekla jsem, seskočila z koně a popadla jsem naše zásoby na vodu.
Vyšla jsem hloub do lesa, pokračovala jsem dolů ze stráně a pokračovala stále rovně. Sama jsem nevěděla, proč jsem šla zrovna touto cestou, ale něco mi říkalo, že mám jít po ní. A tak jsem pokračovala stále za nosem a vychutnávala si měkký mech do bosých nohou.
Po chvíli chůze jsem zaslechla v dáli šumění vody v řece. Pokračovala jsem tedy za sluchem a těšila jsem se, jak se ochladím. Cesta byla strmá a nohy jsem měla poškrábané od ostružiní, ale chladná, osvěžující voda mi za to stála. Pomalu jsem došla k malé říčce a podřepla jsem k jejímu břehu. Položila jsem vedle sebe naše nádoby na vodu a sklonila jsem se k ní, abych se mohla napít. Do rukou jsem nabrala tu příjemně chladnou vodu a napila jsem se. Hned se mi ulevilo a pila jsem dál, abych ukojila svou žízeň. Ani jsem si nevšimla, že se něco pomalu blíží ke mně.
Když jsem zvedla hlavu, polekaně jsem uskočila. Přede mnou pil z řeky vlk. Pomalu jsem začala couvat a pozorovala jsem ho. Plazila jsem se pozadu dál od řeky, bála jsem se. V tom jsem však nechtěně rukou zlomila větvičku a vlk zvedl hlavu. Se strachem v očích jsem pozorovala to mohutné zvíře, jak se ke mně pozvolna přibližovalo. Pozorovala jsem jeho modré oči a jeho šedočernou srst, která se nádherně leskla v paprscích slunce. Pohled to nádherný, přesto mi z něj naskočila husí kůže. Když byl na dosah ruky, sedl si a pozoroval mě. Pomalu jsem se zvedla a posadila jsem se, vlk se ani nepohnul. Mohla jsem utéct, ale neudělala jsem to. Místo toho jsem se pomalu přibližovala k tomu zvířeti. Touha se ho dotknout vzrůstala s blízkostí nás obou. Natahovala jsem k němu ruku a lehce jsem se ho dotkla. Vlk ucukl a já jsem s leknutím rychle stáhla ruku zpět. Chvíli jen tak seděl a pozoroval mě, pak se zvedl a pomalou chůzí vykročil opatrně ke mně. Asi se mě bál stejně, jako jsem se bála já jeho. Seděla jsem a pozorovala ho, nechtěla jsem ho znovu vyplašit. Po chvilce došel vlk až úplně ke mně a já jsem si všimla, že je to teprve malé vlče. Dívali jsme se vzájemně do očí, já u toho pomalu natahovala ruku, abych si ho mohla pohladit. Nedokázala jsem tomu pokušení dál čelit, musela jsem se ho znovu dotknout. Položila jsem mu ruku na hlavu a tentokrát neucukl. Hladila jsem ho po jeho hřejivé, hebké srsti a pozorovala jsem ho. Vypadal, že se mu to líbí. Vrněl klidně a přivíral oči a já jsem ni neslyšela z dálky Removo volání.
Když jsem přestala hladit vlka, vstala jsem, abych mohla naplnit nádoby na vodu. Vlk šel v mých patách, jako by byl ochočený. Pomalu jsem nechala chladnou vodu stékat do nádob, chladila mi prsty a hladila je jemnými pramínky vody. Pak jsem nádoby uzavřela, sebrala je a vyšla zpět za Remem, jistě už mě hledal.
Vykročila jsem zpět stejnou cestou, jakou jsem přišla. Pomalu jsem stoupala do kopce od řeky a rukama odhrnovala větve stromů, aby mě nešlehaly do obličeje. Nohy jsem měla trochu poškrábané od ostružiní, ale to mi nevadilo. Z dálky jsem zaslechla Removo volání, tak jsem jen zvolala, že už jdu, a dál jsem postupovala směrem k němu. Vlk mi oddaně kráčel po boku a hlavou se mi lísal k ruce, nejspíš chtěl hladit. Přede mnou už jsem viděla Rema i s koněm, Remus netrpělivě přešlapoval, měl asi strach. Když mě viděl, usmál se, avšak když spatřil vlka po mém boku, dostal trochu strach. Podívala jsem se na malého vlka a pak zpět na Rema.
„Neboj, neublíží ti… Jmenuje se Myrsky.“ Usmála jsem se a pohladila jsem Myrskyho po hlavě.
„Ty sis ochočila vlka?“ zeptal se nevěřícně Remus.
„Ani jsem se nesnažila, přišel sám.“ Řekla jsem a poklekla jsem k Myrskymu.
Remus ho dál podezřívavě sledoval, po chvíli však usoudil, že mu asi můžeme věřit. Pohladil si ho také, i když, pravda, pořád se ho trochu bál. Naskočil na koně, zatímco já jsem pokračovala dál pěšky a po boku jsem měla Myrskyho, který klidně kráčel a chvílemi se na mě díval. Sice byl ještě malý, přesto však z něj čišela síla. Věděla jsem však, že by mi neublížil. Viděla jsem v jeho očích věrnost, jakou u lidí vidět nelze. To mě ovšem nepřekvapovalo, zvířata byla vždy věrnější, než lidé. Zradí málokdy a opouští nás až ve chvíli, kdy zemřou. Měla jsem radost z toho, že jsem Myrskyho mohla vodit s sebou. Bála jsem se totiž, že to Remus zamítne. Mám ale pocit, že Myrsky by za námi šel tak jako tak. Následoval mě přeci už od řeky. Láskyplně jsem si ho prohlížela a sem tam jsem ho pohladila nebo podrbala za uchem. Vždy se na mě podíval a vypadalo to, že mě má rád.
Po chvíli cestování jsme zastavili, abychom se utábořili přes noc. Měla jsem pocit, že tady čas nehrál žádnou roli. Chvíli svítilo slunce, pak najednou vyšel měsíc, a po chvíli zase slunce. Obloha už nějakou chvíli nebyla zatažená. Byli jsme utahaní, tak nám bylo jedno, zda svítí slunce, nebo je na obloze měsíc. Remus seskočil z koně a já s Myrskym jsem šla pro nějaké větvičky, abychom si rozdělali oheň a mohli si upéct tu veverku. Donesli jsme je Removi a on se pokoušel rozdělat oheň. Já a Myrsky jsme seděli opodál a pozorovali jsme ho. Já jsem mezitím stahovala veverku z kůže. Tu jsem potom schovala do vaku, může se nám ještě na něco hodit. Pak jsem Removi podala staženou veverku a šla jsem do lesa hledat nějakou větev, kterou bych mohla použít jako hůl až zase budeme na cestě. Našla jsem si jednu, otrhala z ní menší větvičky, co z ní rostly, a vydala jsem se zpět k již hořícímu ohni, opírajíc se o ni. Remus už opékal veverku, kterou nejdříve napíchl na zaostřený klacík, aby jí mohl nad ohněm otáčet. Já a Myrsky jsme si sedli blíž k ohni, já vedle Rema a Myrsky se stočil do klubíčka vedle mě. Hladila jsem ho po srsti, hůl položenou vedle sebe, a povídala si s Remem o tom, kudy pojedeme, jakým směrem a jak se dostaneme až k zastaveným hodinám.
„Myslím, že už bude propečená.“ Oznámil po chvíli Remus a pousmál se na mě.
Sundal veverku z ohně, rozdělil ji na dvě části a mně dal tu větší, abych se mohla rozdělit s Myrskym. Podala jsem mu chléb z vaku, abychom ho k masu mohli přikusovat. Urvala jsem rukou kus masa z veverky a podala ho Myrskymu. Vzal si ho ode mě z ruky a pomalu ho kousal, vypadal, že mu chutná. Vzala jsem si tedy svou část masa a obírala jsem kosti. Bylo to opravdu dobré, hladově jsem k tomu přikusovala chlém a kus chleba jsem hodila i Myrskymu, který se do něj nevybíravě zakousl. Je dobré vědět, že ohledně jídla není vybíravý. Tušila jsem totiž, že ne vždy budeme mít na výběr maso.
Po jídle jsem nám podala zásoby s vodou s tím, že jsme byli kousek od říčky, a že je tedy znovu naplním. K tomu jsem sebrala i lebku veverky a hůl. Remus mě nechápavě pozoroval, neřekl však ani slovo. Šla jsem pomalu k říčce, Myrsky samozřejmě v mých stopách. Byly jsme opravdu jen kousíček od ní, netrvalo dlouho a už jsem klečela u říčky a naplňovala nádoby. Pak jsem si omyla lebku veverky a usušila ji látkou svých šatů. Pak jsem vrazila hůl do země rozdvojeným koncem k sobě a na ten jsem si nandala tu lebku. Skvěle tam pasovala a držela na místě, což mě příjemně potěšilo. Nemělo to žádný hlubší význam, jen jsem si chtěla hůl patřičně ozdobit. Pak jsem posbírala nádoby a zavolala si Myrskyho k sobě a vydala se zpátky k ohni.
Remus se při pohledu na výzdobu mé hole pousmál, ale líbilo se mu to. Usoudili jsme, že je čas jít spát. Byli jsme s Remem dost unavení a i Myrsky vypadal, že by radši spal, i když se zatím statečně držel na nohou a čekal, co mu rozkážu. Když viděl, že si s Remusem leháme, stočil se zase vedle mě do klubíčka a hřál mi záda, jelikož jsem ležela na boku. Pohladila jsem naposledy Myrskyho bo hřbetu, políbila Remuse, zavřela jsem oči a v tu ránu jsem usnula.
Ráno mě probudil Myrsky, který mi olizoval tvář. Spali jsme asi dlouho, byla jsem dostatečně vyspalá, a tak jsem se jen líně protáhla a podívala se na něj. Remus ještě ztěžka oddychoval, tudíž spal. Myrsky měl asi žízeň a nechtěl beze mě nikam odcházet, a tak jsem si do misky, kterou jsem si udělala z dlaně pravé ruky, nalila vodu, a dala mu napít. Hltal chladnou vodu, byl opravdu hodně žíznivý. Když dopil, řekla jsem si, že bych možná měla jít sehnat něco k snídani, abychom se tím nezdržovali, až se Remus vzbudí. Vyrobila jsem si luk a pár šípů, pověsila si je na záda a vyšla s Myrskym na lov.
Po chvíli chůze jsme zpoza křoví začali pozorovat tři králíky, kteří se krmili trávou. Jeden se oddělil od těch dvou, vystřelila jsem po něm tedy lukem. Trefila jsem ho a mezitím Myrsky chňapl do tlamy druhého. Jeden nám sice unikl, ale to až tolik nevadilo, jelikož bychom stejně tolik masa nesnědli, a neměli jsme ho jak uchovávat.
Když jsme se s úlovkem vrátili, byl už Remus vzhůru, a když viděl, co neseme, vítal nás s velkým nadením. Okamžitě jsme se pustili do stahování kůže.