Bohyně, kapitola XX

Zvolna jsme jeli lesem a sledovali jakýkoliv pohyb, ale ani tak už jsme asi hodinu neviděli nic živého.

Pořád jsem přemýšlela nad skutečností, že jsem bohyně. Jak je to možné? Nemám několik metrů do výšky, ani nejsem napůl člověk a napůl netvor. Je to zvláštní. Podivné. Ale když se nad tím zamyslím, tak by to dávalo smysl. Ta krev, proč jsem i přes svá zranění přežila, Elskr, a dokonce se i rychle učím boji. Ale to bude možná jenom nadání. Co říkala Lunara? Skadi, Tyr, Odin a já. Máme něco společného, a to skutečnost, že jsme bohové. Všichni máme božské koně. Koně, kteří ztělesňují naši sílu. Zvířecí bohové.

Je to všechno postavené na hlavu. Čím víc se toho o sobě dozvídám, tím víc si uvědomuju, že vlastně nevím vůbec nic.

   „Copak tady nic není?“ zeptám se netrpělivě.

   „Život tady je. Jenom se od nás drží dál.“

   „Proč?“

   „Jsme moc velcí a hluční. Víš co, půjdeme po svých.“

   Sesedli jsme a pěšky jsme se brodili hlubokým sněhem. Yian určoval cestu, já ho následovala. Pořád jsem se musela ohlížet, měla jsem neodvratný pocit, že nás někdo sleduje.

   „Yiane,“ zašeptám, „proč jsi byl po návratu takový přešlý?“

   „Osobní věci.“

   „Co se stalo?“

    „Jeleni,“ zastaví se.

„Co?“

„Ticho,“ zašeptá. „Jeleni.“

   Měl pravdu; za okamžik vyběhlo z lesa stádo jelenů a zastavilo se u nedalekého potůčku, aby se napilo.

   „Sleduj a uč se,“ řekl Yian a potichu, naprosto neslyšně, se přibližoval ke zvěři. Plížil se hustým porostem trávy a keříků, které vyčnívaly ze sněhu. Vytáhl luk a téměř současně i šíp. Během vteřiny se stádo dalo na útěk, vystrašené svým zraněným bratrem ležícím na zemi s šípem v boku a vyplašeně hýkajícím bolestí. Yian k němu přiběhl a vytáhl dýku, kterou vrazil zvířeti do krku, čímž skončil jeho trápení. Přistoupila jsem k němu.

   „Takhle se to dělá,“ vychloubal se Yian dávající dýku zpět za opasek, „teď jsi na řadě ty.“

   Yian si přivolal koně a mršinu na něj naložil. Potom si ho vedl s sebou.

   Brzy jsme narazili na další zvíře, tentokrát na bílou lišku. Vytáhla jsem luk a pomalu se k ní přibližovala. Doufám, že mi při střelbě zase pomůže ta má síla, která směřovala šíp správnou cestou.

   Schovala jsem se za velký kámen a připravila si luk. Čekala jsem na vhodnou chvíli. Když se liška zastavila, aby se podrbala za uchem, vystřelila jsem. Jeden šíp se zarazil do země o pár metrů dál a další zasáhl zvířecí záda. Přeskočila jsem balvan a vytáhla dýku. Jestli má něco zemřít, tak ať je to rychle. Žádnou dlouhou bolestnou smrt nechci, ani pro ostatní, ani pro sebe. Pak jsem se ale podívala na ten šíp, který ji zasáhl. Polila mě horkost a zlost.

   „Yiane!“ okřiknu střelce. „Ta byla má!“

   Yian si zrovna schovával luk. „Promiň.“

   S pohrdnutím jsem si zavolala Elskra a lišku naložila na něj jakožto „svou kořist“. Tu lišku jsem měla ulovit já, nechápu, proč mi ji Yian vyfoukl. Naštval mě tím.

 

¤           ¤            ¤

 

 

   „Ale no tak, vždyť to byla jen jedna liška.“

   Vraceli jsme se z lovu do našeho tábora. Pořád jsem ještě na Yiana naštvaná, že mi vyfoukl můj úlovek, který musím tak potupně vézt na zádech mého koně. Jen ho tím chudáka zatěžuju. Tu lišku by si měl nést Yian, ale on ne, on má jelena! Někdy teda dokáže být hodně namyšlený. Jako kdyby nikdo jiný nesměl v jeho přítomnosti něco ulovit sám.

   „Je to moje zkouška. To mě testují, jestli přežiju tady venku, ne tebe! Už jsem ji měla na mušce.“

   „No tak jsem vystřelil první, no. Děláš z toho moc velkou vědu.“

   „Zase za všechno můžu já, že? Jak jinak. Vždycky za to můžou ženy, muži jsou úplně nevinní! Někdy chápu, proč Skadi nemá muže v lásce.“

   „Feministko,“ sesedl a začal lišku kuchat, „tak si jdi něco ulovit. Jen pro zábavu. Já mezitím připravím večeři.“

   „Myslíš moji večeři.“

„Jo, tvoji večeři. Jasně.“

Odfrkla jsem si a odjela zpátky do lesa. Najdu si vlastní večeři.

 

¤           ¤           ¤

 

„Tak co?“ vyzvídal Yian pečící lišku na táborovém ohni, když mě zahlédl, jak se vracím. Sesedla jsem z koně a naštvaně si sedla k táboráku. Yian mi odřízl kus masa a já jej nevděčně přijala.

„Koukám, že jsi pořád naštvaná. Tak to tak neber,“ usmál se, „zítra je taky den.“ Chytil mě za ruku. Ucukla jsem a odvrátila hlavu. Nehodlám s ním mluvit. Bohužel, tady teď není nikdo jiný.

„Tak jo,“ zvedl se, „já jdu spát. Dobře se najez. Je to tvůj úlovek.“

Ještě jsem se za ním ohlédla, jak odcházel do stanu.

„Už nemám hlad,“ řeknu si sama pro sebe. Odhodím zbytek masa a uhasím oheň. Lišku jsem zahrabala do sněhu pod nedalekým stromem. Pak jsem sundala zbroj a taky se vydala na kutě.