Bohyně, kapitola XXI

Probudilo mě čísi vrčení. Ospale jsem nakoukla ven, kde divocí vlci vyhrabávali tu mrtvou lišku. Byla jich celá smečka, nejméně deset téměř stokilových jedinců. Vypadali hrozivě. Ne, není jich deset. Ještě další přicházejí. Ale na rozdíl od ostatních jsou tihle trochu pocuchaní, někteří kulhají, ale všichni příchozí mají svou bílou kožešinu slepenou čerstvou krví. Jak obyčejnou rudou, nejspíš jejich vlastní, tak i jinou, narůžovělou. Zaslechla jsem nedaleké vytí a brzy poté i skučení dalších vlků. Co se tam děje? Kde je Yian? Neměl mě už dávno vzbudit, abych pomohla v obraně našeho tábora? Nebo je to snad součástí zkoušky?

„Yiane?“ vyjdu ze stanu a rozhlédnu se. Yianův stan je na cucky. Sníh okolo je celý rozházený jako po boji a vláčivé stopy vedou do lesa.

„Yiane!“ zhrozím se. Není čas si nasazovat zbroj. Musím jednat rychle. Jsem si jistá, že ta narůžovělá krev, co si s sebou příchozí vlci přinesli, je Yianova. Rychle popadnu dýku a nijak chráněná, bez kyrysu či nárameníků, s vysokými botami jako jedinými obrněnými, se rozběhnu po stopách.

Šlépěje ve sněhu, které jsem následovala, mi ukazovaly celý průběh Yianova… útěku?

Vlci ho překvapili, to je jasné. Nejdřív se snažil získat převahu, ale brzy se musel stáhnout do obrany. Chtěl mě vzbudit a varovat, ale oni ho povalili na zem. Na tom místě leželo tělo jednoho mrtvého vlka, dle ran ho asi Yian několikrát pobodal a potom se vydal na ústup. Snažil se běžet, ale každou chvíli jej zvířata srazila, ale on je nechtěl zabíjet. Odhazoval je do okolí. Asi se snažil odpoutat pozornost, aby nešli po mně, běželo za ním aspoň dvakrát tolik tvorů, než co jsem viděla v táboře. Tamhle je další mrtvé tělo. Tentokrát je tu i ona narůžovělá krev. Yiana zranili. Musím si pospíšit. Už se blížím, vím to. Slyším to. Cítím to.

Asi po sto metrech jsem tam doběhla. Byla to jedna menší mýtina, kde se v jejím středu na udusaném sněhu v paprscích ranního slunce třpytily dva druhy krve, vlčí a polobožské. A já k nim neváhám přidat další. Mou i jejich. Tam na té krvi byla tlupa divokých zvířat, všichni na jedné hromadě, zuřící, kousající, lačnící po mase. Někde pod nimi leží Yian. Musím mu pomoci!

Rozběhnu se a s dýkou v ruce tam do té hromady skočím. Vlci jako by vycítili mou přítomnost a odhadli můj úmysl. Oni rozestoupili se, když jsem skočila, ruka napřažená k útoku, a já už nestihla zvrátit situaci. Při dopadu jsem akorát Yiana bodla do ramene. Rychle jsem zbraň vytáhla a odvrátila tvář od jeho bolestného překvapeného výrazu čelem ke smečce, která nás obklopovala. Skočila jsem mezi ně a do nejbližšího své ostří zarazila tak chladně jak do Yiana před vteřinou. Dalšímu projela má zahnutá čepel mozkem a vypíchla oko třetímu, který se taktéž brzy setkal se Smrtí. Jeho další bratři jej ve chvilce následovali.

Dostala jsem se do nálady. Byla jsem nezastavitelný zabíjecí stroj. Tomu jsem probodla břicho, toho rozpárala, jinému od tlamy po čelo zasunula dýku, až její špička trčela ven, další zas podříznuté hrdlo měl, a tak to šlo, dokud už nezbyl jediný vlk schopný nebo natolik pošetilý se mnou bojovat.

Tak jsem tam v pokleku zrychleně dýchala, s přivřenýma očima a zuřivě vyceněnými zuby, hledíc do okolí a hledajíc dalšího zuřivce. Krev z dýky skapávala na zem a barvila sníh do rudého odstínu. Její pach mísený s mršinou se táhl do širokého okolí. V dáli jsem slyšela ustrašené vlčí vytí, jak vůdce smečky velí k ústupu.

„Diano,“ probudil mě z transu Yianův hlas znějící za mnou. Otočím se a uvědomím si, co jsem udělala. Přistoupím k němu a z šátku, co mám okolo krku na zahřátí, buduji provizorní obvaz, kterým mu rameno ošetřuji.

„Je mi to tak líto,“ vyčítám si se slzami v očích. Vztek a zuřivost mě náhle přešel.

„Díky.“

„Za co?“

„Že jsi je pobila,“ náročně zvedne pravou ruku a pohladí mě po tváři. Všimnu si na ní četných kousanců a škrábanců. I na břiše měl dosti vážná zranění, a levé koleno muselo být v sevření silných čelistí, jelikož tam po něm zbyly ještě dost hluboké krvácející stopy. Jemně jsem jeho ruku uchopila a položila na zem, aby s ní moc nehýbal.

„Tábor je na cucky,“ pokračoval Yian.

„Ale i tak se tam musíme vrátit. Alespoň pro zbroj.“ Odtrhla jsem další kus látky a obvázala jím Yianovi břicho a potom i koleno. Pomohla jsem mu vstát a při chůzi jej co nejšetrněji podpírala. Jen velmi nerada jsem si dala jeho levou ruku, jejíž rameno jsem sama probodla, přes krk. Bohužel, jinak nebyl schopný chůze. Chudák teď hodně trpí.

„Podívej,“začal Yian jen, co jsme se vrátili. „Všechno je zničené.“

Opatrně jsem ho posadila na kámen a obhlížela škody.

Oba stany byly na kusy. U ohniště zbyla jen hromádka popela a pod nedalekým stromem ležely zbytky mrtvé lišky. Odházela jsem ty cáry látky kdysi tvořící naše stany a podívala se na naši zbroj. Zdá se, že oba kyrysy přežily. Kéž by se však dalo říct to samé o zbytku. Nárameníky a náloketníky byly zničené nebo ztracené, rozházené někde po lese. Kroužkové pláty opasků však vlci zničit nemohli. Aspoň ty nám zbyly. Meče byly nedotknuté, ale můj luk byl zlomený, rozkousnutý napůl. Yianův však přežil. Tak to vypadá, že já už si ani nezalovím. To, co zbylo, jsem si nasadila a potom se podívala na Yiana.

„Bohužel, ty si nemůžeš nic navléknout,“ řeknu lítostivě, „ty rány musí dýchat. Zbroj by jim neprospěla.“ Yian přikývl a pokusil se vstát, hned se však posadil zpět s bolestným výrazem, chytaje se nejprve kolena a potom i zraněného ramena.

„Jen zůstaň, jak jsi. Já to vezmu.“ Pískla jsem a vzápětí se před námi zjevil Elskr. Yian hvízdl taky a brzy k nám přiběhl i jeho kůň, bílá klisna Shaque. Pomohla jsem Yianovi vyhoupnout se do sedla, potom jsem naložila jeho zbroj k sobě a naskočila jsem na Elskra.  Byl čas vyrazit jinam.

¤              ¤             ¤

„Dcera je na své poslední zkoušce,“ žena v kápi se dívala z hradního okna na nádvoří, kde trénovaly Valkýry, „měla bych se podívat, co ji čeká.“

Odstoupila a přešla ke starému dřevěnému stolu.  Tam v šeru vyložila vedle sebe tři karty: jedna ukazovala rytíře s pohárem, druhá byla vzhůru nohama a vyobrazovala anděla. Ta poslední, nejdůležitější, nesla symbol nekonečna, na jejímž pozadí byl svět. Žena si karty prohlížela a usmála se.

„Svůj úkol dokončíš,“ zaradovala se, „a tvůj vztah s Yianem ti přeju. Ačkoliv…“

Svýma vrásčitýma rukama vzala karty a dala je ke zbylým sedmdesáti pěti umístěným ve vaku na poličce hned vedle bylin.

„Jen mám jedinou starost, Diano,“ řekne si pro sebe stařena, znova se dívající z okna, „co ti na to řekne tvá sestra.“

Povzdechne si.

„Chudák Irisa.“