Nardy - kapitola 2/6

Rámus za jeho zády pomalu utichal, pomaleji, než by řekl. Slavili a nejspíš v tom budou pokračovat až do rána, ale on něco slíbil a měl ve zvyku sliby dodržovat. Pokračoval po schodišti, od jednoho světla ke druhému, od strážného ke strážnému. Nikdo z nich se ani nepohnul, když kolem nich procházel, a tak to bylo správně.

Konečně došel do bodu, kam už žádný zpěv a hlahol nedoléhal. Na chvíli se zastavil. Byl tu takový božský klid. Uhladil si vlasy, aby mu nepadaly do čela a zamrkal, před očima se mu udělaly mžitky. Rychle kolem něj prošel jakýsi mladík, ale snad ho ani nepoznal. Podle jeho výrazu se vracel ze záletů. Byl nejvyšší čas pokračovat v cestě.

Neušel ani deset kroků, když se málem srazil s kapitánem. Spí ten chlap vůbec někdy?

„Vaše veličenstvo?“ Tak byl to pozdrav nebo se ho ptá, jestli je to on?

„Pane. Máme hezký večer, že?“ Trochu se narovnal a ruce založil za záda. Zakýval se jako třtina ve větru a potlačil říhnutí.

„Spíš už ráno, pane.“ Kapitán nakrčil čelo, jakoby přistihl svého podřízeného při porušování předpisů. „Nepotřebujete doprovod?“

Narmo se usmál, ale ve skutečnosti ho to setkání spíš obtěžovalo. „Není potřeba, dobrou noc.“ Protáhl se kolem něj.

„Dobrou noc, pane.“ Máno se uklonil a neochotně pokračoval chodbou.

Kdo by byl řekl, že bude tak složité se dostat k cíli. Začínal být rozčílený, protože mu další ze služebných zastoupila cestu. „Uhněte mi z cesty.“ Zahřímal, ale ani se nepohnula.

„Vaše veličenstvo, královna už spí!“ Pronesla se vší vážností svým pisklavým hláskem, který mu rval uši. Vzdychnul si a odstrčil ji stranou.

„Tím líp.“ Než stačila zaprotestovat, sám si otevřel dveře, protože to nevypadalo, že by se to chystal udělat někdo za něj, proklouzl dovnitř a zase tiše zavřel. Byl si celkem jistý, že sem už ho nikdo pronásledovat nebude.

V rohu hořela jedna dlouhá svíčka. Buď se po tmě bála, nebo její slabé světlo mělo zaručit, že se v noci nezraní, pokud by vstala. Mezerou mezi těžkými závěsy dopadal na postel pruh měsíčního světla. Popošel blíž, aby se na ni podíval. Bylo to poprvé, co měl možnost uvidět ji spící, což bylo úsměvné, když byl už týden ženatý, ale bylo to tak. Opřel se o pelest a chvilku ji jen tak pozoroval. Byla tak klidná a vyrovnaná, hlavu stočenou ke straně, dlouhé vlasy rozhozené kolem, jednu ruku podél těla, druhou složenou na břiše. Podlaha pod ním zavrzala. Zavrtěla se, ale neprobudila.

Prudce se narovnal. Nepřišel, aby se díval, jak spí. Trochu se mu tím pohybem zatočila hlava. Přemýšlel o vhodném postupu a rozhodl se, že bude lepší nejdřív vlézt do postole a teprve potom ji vzbudit, jinak by po něm mohla něco hodit. Rozvláčně přešel k volné části postele a začal se svlékat. Stáhnul si kabátec a hodil ho na zem, košile šla taky celkem dobře. Že je opilý víc, než si myslel, si uvědomil, když se pokusil zout si vysoké boty. Po chvíli zápolení se mu to podařilo, ale donutilo ho to se zamyslet. Alkohol už dostal na kolena větší muže, než byl on a neměl v úmyslu se nechat ztrapnit.

Tkanici u kalhot si po krátké úvaze zase zavázal a zalezl pod bílou přikrývku. Když bylo jasné, že Anna tvrdě spí, přitulil se ještě blíž. Položil si hlavu na její polštář, poblíž jejího drobného ramene a ruku omotal kolem pasu. Kdo by řekl, že bude stát o to usínat vedle téhle dívenky?

Rty měla pootevřené a občas hlasitěji vydechla, jak se jí něco zdálo. Pohladil ji po tváři a dlaň nechal spočinout na hrudníku. Cítil, jak jí bije srdce. Skoro ho to dojalo, ale to byl jistě následek všeho toho pití. Nakonec takhle usnul, omámený vůní levandule a s iluzí, že všechno je v naprostém pořádku.

Kdyby ho netlačil plný močový měchýř, nejspíš by její procitnutí prospal. Takhle to měl všechno z první ruky a nebyl to špatný pohled. Přišla služebná, roztáhla závěsy, a když si všimla, že Anna není v posteli sama, zase urychleně odešla. Trochu ho překvapovalo, že si to mezi sebou ráno neřekly. Do očí ho udeřilo ostré světlo, což pro jeho bolavou hlavu nebylo nic moc, ale po pár vteřinách se vzpamatoval.

Anna se v jeho náruči zavrtěla. Někdy v noci se k němu přitulila a teď měla tvář opřenou o jeho nahý hrudník. Na malý okamžik to vypadalo, že se přitiskne ještě těsněji a znovu usne, ale zvedla hlavu a překvapeně se na něj podívala.

„Dobré ráno.“ Usmál se na ni.

„Co tu chceš?“ Vsunula mezi ně ruce, aby se odstrčila. Narmo jí v tom nebránil, ale úplně pustit ji nechtěl.

„Říkal jsem, že přijdu, ale tys mi mezitím usnula.“ Anna si jasně vybavovala, jak nervózně celý večer přešlapovala, jestli přijde nebo ne. Nakonec si šla lehnout, protože se dozvěděla, že je stále s těmi svými kumpány. „Neboj, můžeme si to vynahradit klidně hned.“ Zajel rukou pod přikrývku. V noci se jí košilka vykasala až skoro k pasu a teď měl volný přístup k její hladké kůži. Pohladil ji po zadečku a spokojeně se zazubil.

„To bys nesměl smrdět jako tchoř.“ Zamračila se a jeho dlaň setřásla.

„Do teď ti to nevadilo.“ Uznával, že asi nebude z nejvoňavějších, alkohol se mu vypařoval z pórů, ale na druhou stranu nemohla čekat, že bude pokaždé vonět po růžích.

Anna se zapýřila, nejspíš se jí nelíbilo, že se probudila spokojeně schoulená v jeho objetí. Narmo ani neměl v úmyslu zajít někam dál, nebyl tak úplně v kondici, ale neznamenalo to, že ji nemůže trochu poškádlit.

„Teď mi to vadí.“ Otočila se na druhý bok, aby se posléze mohla posadit a vstát, ale k tomu už nedošlo. Hmátl po ní a přitiskl ji k sobě. Políbil ji na odhalenou lopatku a neomylně vyhledal nejcitlivější místo na jejím těle.

„A jak dlouho ti to vydrží?“ Zašeptal jí do ucha skrz prameny vlasů. Trochu se bránila, ale to ho neodradilo.

„Až do konce.“ Mírně se vzepřela a nakopla ho do kolene. „Myslíš si, že můžeš mít všechno, co chceš?“ Vysmekla se a přetočila, aby mu viděla do tváře. Sedla si vedle něj na paty a tak si lehl na záda, aby na ni dobře viděl. Dokonce si rukama podložil hlavu ve snaze dát jasně najevo, že ten kopanec s ním ani nehnul. Trochu to bolelo.

„A ty snad ne? Oba dva jsme vychovaní ve víře, že ostatní jsou povinni nám vyhovět.“ Znovu ji pohladil, tentokrát po stehně, prostě tomu nedokázal odolat. Anně očividně došla slova, jen se na něj tak dívala a přemýšlela o tom, co mu na to odpovědět. „Nechceš mě ve svojí posteli? Nevadí, rád se s tebou podělím o tu svou, ale nemysli si, že mě můžeš ignorovat. Oba máme v tomto ohledu jisté závazky vůči zemi.“ Škodolibě se ušklíbl. Vytahovat tyhle nesmysly nebyl nejlepší nápad, ale jeho mozkové závity jely sotva na padesát procent. „A ty jsi pro mě příliš lákavé sousto, než abych ti ve tvém asketismu vyhověl.“ Postupoval výš, ale jakmile se dostal k oblině jejího ňadra, jeho ruku odstrčila.

„Nejsem kus masa.“

„To nikdo netvrdí.“ Zvedl se do sedu a políbil jamku mezi klíčními kostmi.

„Chováš se tak.“ Rukama ho od sebe odtlačila.

„Ale Anno, to se ti mám dvořit?“ Jeho výraz dával jasně najevo, že to nemá v úmyslu. „Nevěřila bys mi ani slovo.“ Kolik lichotek už jí řekl a stejně se vždycky tvářila stejně. „A já nikdy nebudu poslušný pejsek, který skáče, jak ty pískáš.“

Anna si odfrkla. Byla v tom všechna její nevole a rozhořčení, nad danou situací. Měl jí toho hodně co říct, ale ona nebyla připravená poslouchat. „Až pochopíš, že nejsem sluha, kterým můžeš vláčet, budeme schopni spolu mluvit.“

Vstal, aby se oblékl, protože jeho potřeby se znovu začaly hlásit o slovo a taky sem už každým okamžikem musí někdo přijít. Cítil to hmatatelné napětí a nervozitu služebnictva přešlapujícího za dveřmi pokoje. Mohl si ji sice vzít jen, aby jí dokázal svou převahu, ale propast mezi nimi by se jen prohloubila. Nechtěl se vydávat cestou, na které by ji musel ubližovat tak dlouho, až by se zlomila.

„A ty pochop, že nejsem tvůj majetek.“ Stále seděla na posteli, možná překvapená, že nic dalšího nebude, trochu rozrušená a dotčená, ale stále připravená mu odporovat, jakoby na tom závisel její život.

„Nikdy jsem tě za něj nepovažoval.“ Natáhl si druhou botu a kabát si volně přehodil přes ruku. „Naopak, myslím si, že málokdo by v tak obtížné situaci dokázal obstát.“ Myslel tím samozřejmě její komplikovaný nástup na trůn a několik let bitev se šlechtou, než jí začali respektovat. Na světě bylo mnoho méně zdatných vladařů a on se ji nesnažil nahradit pro její neschopnost.

Usmál se tím svým chladným způsobem a odešel. Anna několikrát zamrkala. Měla to snad být skutečná lichotka? Nebo jen chytrý tah jak ji zmást?