Bohyně, kapitola XXIV

„Vy? A Idunn?“ byla jsem zmatená. Věřila jsem jí jako vlastní matce, a pak se ukázalo, že je má matka. Co se ještě dozvím? Že Yian je můj bratr? Nejradši bych nevěděla, co přijde dál.

   „Vím, že je to šok, Diano,“ Idunn mi dala ruku na rameno a ukázala na karty, „ale teď na to není čas. Musíme jednat, a to rychle,“ obrátila se na Yiana. „Yiane, řekni nám všechno, co – “

   Dveře se rozrazily a v nich stála rozzuřená Skadi. Vypadala, jako by se právě vrátila z výpravy. Na zbroji schla čerstvá krev. Skadi vstoupila do místnosti a přilbu ledabyle hodila na stůl. Všichni jsme poklekli a Idunn začala ze země sbírat spadlé karty. Skadi si nás všechny zlostně přeměřovala.

   „Takže,“ začala vládkyně naštvaně, „kdo je ten zrádce? Kdo tady znevažuje mé postavení a kuje pikle proti mé rase?“

   Podívala jsem se za Skadi a ve dveřích jsem spatřila Irisu se zlomyslným úsměvem na tváři. Z jedné strany ji nenávidím, z druhé strany, po tom, co jsem dnes viděla, k ní mám tak trochu pochopení. Přesto mě však jako odpověď na Skadiinu otázku napadá právě ona.

   „Yiane?“ podívala se na něj, „Diano?“ přeměřila si mě. „Lunaro?“ dodala s opovržením. Irisa přišla ke Skadi a něco jí pošeptala do ucha. Bohyni to rozezlilo ještě víc.

   „Vy dva,“ ukázala na mě a na Yiana, „poškozujete mé jméno nečistými činnostmi. Hostím vás tu, živím vás tu, a vy unášíte – “ zarazila se. Nejspíš nevěděla, co dál říct. Irisa jí zase něco pošeptala.

   „Unášíte mé nebohé Valkýry a pak je jezdíte zachraňovat, abyste vypadali jako praví hrdinové, a potom se při nemravných aktivitách domlouváte na mém svržení z trůnu a na vaší hrůzovládě! Jsem si jistá, že i ztrátu Vapendodu jste nahráli a sami si ho schováváte někde v tomto hradu! Ale to vám neprojde. S okamžitou platností vás dva – “

   „Promiňte mi mou smělost, má paní,“ začala opatrně Idunn krčící se ve tmě na kolenou, „ale vím zcela jistě, že ten, koho hledáte, stojí za vámi a radí vám říkat tyto nesmysly.“

Skadi nenávistně přimhouřila oči, ale nechala ji mluvit.

   „Ten únos nebyl úmyslný, ale krádež Vapendodu ano. Neplánovala jej však Diana, ale její sestra, Irisa. Zajděte k ní do pokoje, jsem si jistá, že meč bude u ní.“

   „Zdá se mi, že toho víš až moc. Nepatříš k nim náhodou?“

   „Ne, madam, vždy jsem sloužila jenom vám. Celých šestnáct let – “

   „Celých šestnáct let jsem tě živila a ubytovávala tady, a ty ses mi ani jednou nijak neodvděčila.“

   „To není pravda – “

   „Ty se mi snažíš odporovat? Kdo jsi, že si něco takového dovoluješ?“

   „Jenom váš sluha, madam.“

   „A přesto mi odporuješ? Za to tě trest nemine.“

   „Ne, prosím,“ úpěla slabounkým bázlivým hlasem, „já vám jen chtěla pomoci. Přivést na správnou cestu.“

   „JÁ určuju správnou cestu, a nikdo jiný!“ oboří se na ni Skadi, „To JÁ vybírám cestu a ta má je VŽDYCKY správná! Ty, ničemný malý červ parazitující na mé velkorysé pohostinnosti, máš být ráda, že vůbec žiješ!“ Nemilosrdně ji vzala za kápi a zvedla ji na nohy. Lunara se se zavřenýma očima snažila, aby bohyně neviděla do její tváře, a bezmocně shlížela do země.

   „Nemáš ani odvahu se mi podívat do očí!“ prudce ji odhodila na stěnu. Lunara se praštila do hlavy a ztratila vědomí.

   „Ty špíno,“ nenávistně si na ni odplivla. „A vy,“ ukázala na nás, „odejděte. Odejděte z tohoto hradu, než si to rozmyslím, a už se nevracejte!“ pohrdavě se ještě jednou podívala na Lunaru. „A tuhle nevděčnou čarodějnici vemte s sebou!“ otočila se. „Ať vás venku sežerou divocí psi!“ zamumlala u dveří.

   Jen, co odešla, spěchali jsme k Idunn. Sundali jsme jí kápi zmáčenou od božské krve a hadrem jsme se snažili zastavit krvácení.

   „Pořád žije,“ řekla jsem, „aspoň že tak.“

   „Je to bohyně. Tohle ji nezabije. Na, podrž jí ten hadr na ráně. Já jdu najít nitě. Je potřeba to zašít.“

   „Když je bohyně, proč bychom teda měli ránu zašívat?“

   „Protože Yggdrasil neléčí, ale drží při životě. To Jablka léčí. Navíc by mohla vykrvácet. Tak to tam teď silně přitlač.“

   Yian spěšně přešel přes místnost a prohrabával Idunniny poličky. Já mezitím vší silou stláčela hadr na hlavu.

„Hele, co to tam je?“ pokývnu hlavou směrem k nůši zakryté látkou. Yian se k ní přiblíží a nahlédne do proutěného koše.

„To je ještě lepší než nit!“ zajásá. Vezmě rudá jablka a přiběhne k nám.

   Odsunula jsem hadr a Yian nad ránou ovoce rozmačkal. Šťáva se vlila do trhliny a vpila se do krve. Byli jsme svědky mocné síly yggdrasilských jablek – Idunnina rána se totiž začala zacelovat a hojit. Když byl tento problém vyřešen, zbylo už jen jediné: přivést ji k vědomí. To, jak se zdá, Jablko neumí.

   „Chce to nějaký šok,“ přemýšlela jsem.

   „Jo, ale jaký? Hrad se řítí! Ne, to nezabralo. Hmm… Jsem tvůj bratr! Ne. Vymysli něco!“

   „Jsem těhotná!“ vykřiknu.

   „Cože?!“ Yiana jsem šokovala. Otázka jestli to probralo i Idunn. Prý to lidé v bezvědomí slyší.

Idunn zamrkala a pomalu pohnula hlavu. Nepatrně pohnula rty: „Řekni mi, že je to vtip. Dalšího vnuka nechci.“

   Objala jsem ji. „Samozřejmě, že to byl jen vtip, Idunn. Jsem ráda, že ses probrala.“

   Idunn se usmála: „Už na mě takové věci nezkoušej, dceruško.“

   I Yianovi, zdá se, spadl kámen ze srdce.

   „Nerad to ruším, ale Skadi nás vyhnala. Měli bychom co nejdřív opustit hrad. Neuposlechnutí rozkazu Skadi přísně trestá.“

   „Máš pravdu, Yiane,“ souhlasila Idunn a vstala, „měli bychom jet.“

   Když jsme scházeli po schodech, Valkýry, které jsme míjeli, Idunn pokorně zdravily a přátelsky se na ni usmívaly. Vypadá to, že se jim ta lživá zpráva od Skadi ještě nedonesla, anebo mají Idunn až příliš rády na to, aby těm žvástům věřily. Když jsme potom šli do stájí pro koně, řekla, že nás počká na nádvoří a začala si tam povídat s kadetkami.

   Právě jsem s Yianem vycházela ze stájí, když na nádvoří vkráčela Skadi. Kadetky se okamžitě odtrhly od Idunn a pokračovaly v tréninku.

   „Co tady ještě děláš?“ vyjela na ni.

   „Čekám na dceru.“

   Skadi se zarazila. Horlivě se snažila vymyslet důvod, jak Idunn vynadat.

   „Ty žádnou dceru nemáš, Lunaro,“ řekla nejistě.

   „Prosím,“ odpoví Idunn klidně, „už mi tak neříkej.“

   „Mně nikdo poroučet nebude!“

   Idunn se podívala ke stájím, a když nás dva viděla připravené k odjezdu, rozpažila ruce. Jasná zář indigových očí zpod kápě na chvíli pohasla. Za Idunninými zády, v jedné z úzkých štěrbinek mezi kočičími hlavami, kterými bylo nádvoří dlážděno, začal klíčit malý stromek, který se stále velkou rychlostí zvětšoval. Brzy za ní stál stoletý listnatý strom, který začal kvést bílými květy. Ty zase začaly opadávat a společně s nimi i zelenavé listí. Společně v poryvu náhlého větru vytvořily hustý vír, ze kterého se postupně začala formovat živá bytost. Když se poslední okvětní lístek usadil, k Idunn zezadu přistupoval bílý hřebeček s hřívou ze zelenavých listů a bílých kvítků, s očima jak jarní tráva. Idunn otevřela oči a sundala si kápi. Před překvapenou Skadi a stovkami trénujících Valkýr začala mládnout a ukazovat svou pravou podobu. Prozíravě se usmála.

„Říkej mi Idunn, sestřičko,“ nasedla na svého koně a hrdě s námi odjela.

Přestože jsem se tvářila suverénně, nepřekonatelně a na tváři mi tkvěl úsměv, uvnitř jsem byla rozpačitá a obávala jsem se z budoucna. Už nic nebylo jisté.

¤                ¤             ¤

Irisa utíkala četnými chodbami velké pevnosti. Byla v plné zbroji, ale Vapendod u sebe neměla. Schovávala si jej ve svém pokoji. Teď, s dobrým svědomím, že Yiana, toho zrádce, vyhnala z hradu, nebude nijak rušena ve své práci. Sice už nemůže mít takovou kontrolu nad Dianou a nad tím, co dělá, ale o to víc bude místa pro Irisu a její osobní věci.

„Iriso!“

Irisa se zastavila a ohlédla se. Z nádvoří přispěchala Skadi s překvapeným výrazem v tváři.

„Co se děje, teto?“

„To jsi věděla, že Lunara není Lunara?“

„Cože?“ podívala se za Skadi a spatřila dvojici známých, které právě vyhostila, doprovázené mladou ženou s dlouhými černými vlasy oblečené do Lunařiného šatu.

„Je to Idunn!“

„Má matka? Ale jak?“ zmateně zavrtěla hlavou.

„Ona nás oklamala. Celých šestnáct let tady s námi žila a vydávala se za Lunaru, a teď si vzala tu holku – Dianu – a odjela s ní do vyhnanství!“ Skadiin výraz i hlas se změnil v zoufalý. „Věštba se naplní! Co budeme dělat?“

„Neboj,“ usmála se Irisa, „i já jsem součástí věštby a postarám se o to, aby se nikdy nesplnila,“ sklopí oči. „Mám pro to své vlastní důvody.“

„Ty jsi má záchrana, zlatíčko,“ ulevilo se Skadi. „Věřím ti.“

Konečně je pryč, pomyslela si Irisa, když Skadi odešla, a rozběhla se ke svému původnímu cíli.

„Jsi tak předvídatelný, Yiane,“ řekla si pro sebe, když otevřela dveře do pokoje pro hosty v odlehlé části hradu. Skadi nikdy hosty neměla a Yianův pokoj by byl příliš nápadný, takže se to zdálo jako ta nejlepší skrýš. Navíc tudy nikdo neprojde celé dny.

Irisa se rychle rozhlédla a tvář se jí rozzářila. Je tam.