Bohyně, kapitola XXVI

Ráno jsme se najedli a já jsem s Yianem začala zase trénovat. Idunn mezitím odjela ulovit oběd.

„Sleduj soupeře. Pozoruj jeho pohyby. Najdi slabinu. Potom vyhraješ,“ poučoval mě Yian. To mi teda chybělo. Kroužili jsme okolo sebe a čekali, kdo zaútočí první. Nakonec to byl Yian, který mě udeřil do pravého boku.

„Využívej celého svého těla,“ pokračoval hlasem, který mě vytáčel, a sekl mi do chrániče rukou, kterým jsem odrazila jeho ránu a s radostí ho bouchla do zad. Yian můj další úder blokoval a bodl směrem k břichu.

„Proč jsi to udělal?“ zeptám se dotčená a znechucená jeho přítomností.

„Ale no tak, musíme to rozebírat?“

„Chci to vědět,“ seknu směrem ke krku, ale jsem blokována.

„Já opravdu nechtěl. Myslel jsem, že Irisa není zlá. Mýlil jsem se.“ Máchl mečem, přitáhl si mě k sobě a políbil.

„Jak ti teď můžu věřit?“ odstrčím ho a odměním ho smrští krátkých ran, které Yian hravě vykryl.

„Jsme spolu v divočině,“ hájil se. Udeřil zespodu, kde jsem ho vykryla, rozmáchl se k pravému boku, kde taky neuspěl, udělal otočku a pár ladných kroků a už mi držel meč pod krkem.

„Nic jiného ti nezbývá.“

Naštvaně jsem jeho zbraň poodstrčila a připravila se na další kolo. Zaujali jsme postoj a začali.

Nikdy není dobré zaútočit první, a tak jsme okolo sebe dlouho jenom kroužili. Navzájem jsme se dívali do očí a sledovali každý pohyb. Každý z nás čekal na tu nejmenší chybu, nepatrné zaváhání oponenta. Hlas někde uvnitř mě mi řekl: použij kouzla. Jak jsem je jen využívala?

Už vím. Představovala jsem si, jak se měním, a pak jsem vždy vyrazila. Dobrá tedy, zkusím to.

Představila jsem si něco plynného. Mraky, mlhu, vzduch, kouř. Dým vycházející z ohně. Jak se vznáší, stoupá do nebes. Pak se rozběhnu a napřáhnu se. Srazím Yiana na zem.

„Takže ty si chceš hrát, hm?“ Yian se zazubil a vstal. Zdá se, že se mi proměna povedla. Budu to muset zkoušet ještě častěji. Ale Yian kouzla umí taky a chce si s nimi hrát.

Jeho oči mu zrůžověly. Trochu mě zmátlo, jak tam jen tak stál bez nejmenšího pohybu, ale hlavní je, že nereaguje. Rozmáchla jsem se, ale jakmile se má čepel dotkla jeho těla, rozplynul se.

„Co to…?“

„Za tebou!“ ozvalo se zezadu. Otočím se a Yian se s podlým úsměvem na tváři špičkou meče dotýká mého krku.

„Buď vždy připravena. Na cokoliv. Nikdy nevíš, odkud útok přijde. Obzvlášť u Irisy.“

Rozestoupili jsme se a znova začali. Hodnou chvíli jsme kolem sebe kroužili. Potom se z dálky ozvala Idunn, která se právě vracela z lovu. Yian se otočil a tohle byla má šance. V podobě tichého kouře jsem se k němu přiblížila a párkrát ho sekla do zbroje. Potom jsem ho kopem do břicha srazila na zem a pod krk mu nastavila špičku svého ostří. Yian se na mě překvapeně podíval, pak se ale usmál. Idunn mezitím vyjela zpoza stromů. Její dlouhé černé vlasy volně vlály ve větru. Přes záda měla jednoduchý luk a před sebou, na hřbetě koně, vezla mrtvého jelena.

„Vezu oběd!“ zvolala s úsměvem. Podívala jsem se k ní a toho zase využil Yian. Můj meč odrazil, vstal, na zem srazil mě a přiložil svou zbraň k mému krku. To bylo rychlé. A podlé.

„Vždycky buď ve střehu. Vždycky,“ usmíval se.

„Ale no tak, už s tím přestaňte a pomozte mi,“ postěžovala si Idunn a sesedla z koně. Yian stáhl svůj meč a podal mi ruku. Nevděčně jsem ji chytila a vstala.

Pomohli jsme Idunn sundat jelena z koně. Svázali jsme mu nohy a hlavou dolů jsme ho pověsili na dlouhou dřevěnou tyč. Idunn mezitím založila oheň, ke kterému jsme si potom sedli a čekali, až bude oběd hotový.

Po jídle jsem si ještě chvíli povídala s Idunn. Poznávala jsem ji a zvykala si, ač těžce, na fakt, že je má matka. Postupně jsem jí začala tykat a ona mi vyprávěla své zážitky z válečných tažení, kterých se za svůj tisíciletý život zúčastnila, a že jich nebylo málo. Yian mezitím ležel ve svém stanu. Ráda bych za ním šla a povídala si s ním - aspoň chvilku - ale pořád nevím, jestli mu můžu věřit. Jsem na něj pořád ještě naštvaná a nestrávím s ním víc času, než bude potřeba. Aspoň zatím.

                Přišla doba odpoledního tréninku. Idunn seděla na neopracovaném kmeni, ze kterého si udělala provizorní lavičku a sledovala nás. Yian a já jsme si nasadili zbroj a vzali si své zbraně. Rozestoupili jsme se a začali s výcvikem.

                Pomalu jsme okolo sebe kroužili. Potichu jsme přešlapovali po již udusaném sněhu. Yian chvilkami ustupoval nebo přistupoval, aby zjistil, jakou mám obrannou taktiku, a podle toho se pak zachoval.

Tyhle začátky bývají nejhorší. Čekat, kdo zaútočí první. Hledat soupeřovy chyby. Být trpělivý. To mi na soubojích nejvíc vadí. Je to soutěž ve vytrvalosti a tu já vždycky prohraju. Dnešek samozřejmě nebyl výjimkou.

Ze samé nudy jsem se přestala soustředit a Yian, jakožto zkušený bojovník, to hned zjistil a využil šance. Vykročil vpřed a vší silou mě udeřil do pravého boku. Musím se soustředit, ale to vůbec není jednoduché, když mi dal tak velkou ránu a ten bok mě pořádně bolí, navíc Yian už útočí znova, na mé nohy. Trefil se mi zezadu do kolena a celou nohu tím podlomil. Klečela jsem a snažila se vzpamatovat. Yian se ke mně otočil čelem, rozmáchl se a mečem mi přistál na krku.

„A hlava je dole,“ řekl, „takhle rychle bojuje Irisa. Využije tvé nepozornosti a během chvíle je po tobě.“

Idunn zaujatě tleskala: „Výborně, Yiane, skvělá technika!“

„Ještě ty ho podporuj,“ naštvaně dodám a začnu pomalu vstávat. Yian mi podal ruku.

„Nepotřebuju tvou pomoc!“ osopím se a se zatnutými zuby se, opřená o meč, s obtížemi postavím. Udělali jsme si rozestup a začali znova.

Zase jsme okolo sebe kroužili a zase jsme hráli hru Vydržíš?Tentokrát ji však vyhraju. Už jsem se chystala zaútočit.

„Kouzla! Použij kouzla, Diano!“ vyrušil mě Idunnin hlas. Otočím se na ni: „Děkuju, teď přijdu o moment překvapení!“ A taky jsem přišla. Yian mě kopl do břicha a srazil na zem. Během chvilky se mi u krku leskla čepel.

„Díky,“ zachraptím na Idunn sarkasticky a postavím se na nohy.

Zaujali jsme základní postoj a začali nanovo. Po chvíli nekonečného kroužení jsem si řekla, že by to chtělo začít. Pořád jsem se dívala do Yianovy tváře, ale v hlavě jsem se soustředila na sebe. Na kouř.

Nebylo to lehké, ale podařilo se mi se vypařit. Věděla jsem to. Cítila jsem tu volnost. Vyskočila, nebo spíš vyletěla, jsem na jednu z vysokých borovic, což bylo až neobvykle jednoduché. Seděla jsem na špičce stromu s mečem v ruce a sledovala zmateného Yiana, který teď chodil okolo a hledal mě. Idunn se dívala vzhůru, jako by věděla, kde jsem. Ladně jako veverka jsem přeskakovala ze stromu na strom, ale ani jeden se díky tomu, že jsem byla kouř, neohnul. Yian neměl nejmenší tušení, kde jsem. Musím říct, že se člověk jako plyn pohybuje opravdu výborně.

Odrazila jsem se a proletěla několik metrů, než jsem začala klesat, ale jsem si jistá, že to jde nějak ovládat.

Ano, jde. Myslí. Skok mi tak vyšel na centimetr přesně. Dopadla jsem přímo na Yianova záda. Jeho jsem shodila a já bezpečně dopadla na zem. Zviditelnila jsem se a přichystala se na rozhodující ránu, ale Yian se otočil a napřáhnutím ruky zabránil v průchodu mého meče. Boj ani zdaleka nekončil.

Když jsme se takto přeměřovali, Yian postupně vstával a vzpamatovával se. Nakonec mi zbraň svedl z cesty a sekl, naštěstí do vzduchu. Stihla jsem včas uhnout. Udělala jsem malou piruetu, pomocí které jsem se dostala za Yiana, který se sice otáčel společně se mnou, ale ne dost rychle. Čepel mu projela zbrojí, až to zajiskřilo. Yian využil setrvačnosti a jílcem mě bouchnul do zad. Upadla jsem a ucítila jsem jeho nohu vítězně položenou na zádech. I na zátylku jsem pocítila chladný závan ostří jeho čepele.

Ne. Tenhle souboj musím vyhrát. Nesmím se tak lehce vzdát.

Proměnila jsem se v prach a Yian tvrdě došlápl na zem. Tahle schopnost je úžasná! Jako temný oblak plynu jsem se připlížila k Yianovi zezadu. On to však tušil, a tak se otočil a sekl. Naštěstí minul. Není lehké bojovat s neviditelným. Vyskočila jsem a plnou vahou dopadla na Yianova ramena. Jemu se podlomila kolena, poklekl a zaklonil se, aby mě shodil. Musela jsem seskočit. Yian to vycítil, vstal a rozpřáhl se. Trefil se do levé paže. Zakřičela jsem bolestí, ale dokázala jsem se udržet neviditelná. Yian mě však slyšel a obrátil se proti mně. Poslepu šel podle sluchu. Vzpamatovala jsem se tak akorát, abych odrazila jeho útok. Poodběhla jsem pár metrů dál a sledovala ho. Yian se vydýchal a zklidnil dech. Zavřel oči. Najednou jako by mu víčka zarůstala do lícních kostí. Byl to strašný pohled.

O tomhle kouzlu mi říkal. Odebereš si jeden ze smyslů, abys vylepšil ty ostatní. Yian teď usoudil, že zrak mu bude k ničemu. Má pravdu, a tak bych měla být hodně potichu.

Opatrně ujdu pár kroků směrem ke stromům nacházejících se za Yianem. On mě však slyšel a vyrazil ke mně. Zpanikařila jsem – koneckonců, koho by pohled na člověka se srostlými víčky, který jde s naprostou jistotou přímo k němu, nevyděsil?

Vyskočila jsem na borovici. Zděšením jsem se však přestala soustředit a na její vrchol jsem dopadla tak, že mě zase Yian slyšel. Byla jsem zase viditelná. Yian ke mně otočil hlavu a přiblížil se ke stromu. Pustil meč a vytáhl luk. Namířil. Sledující Idunn znervózněla: „Yiane,“ varovala, „tohle není dobrý nápad.“

   Yian ji však ignoroval a čekal na můj pohyb. Teď se musím co nejrychleji rozplynout. Ale je to těžké, když je člověk pod takovým tlakem!

Špička stromu se pode mnou začala ohýbat, a já proto musela vyvažovat. Yian zvedl hlavu a znova zamířil, tentokrát přesněji. Teď to musím dokázat!

„Yiane, ne!“ vykřikla Idunn. Yian si jí nevšímal. Následovalo pár rychlých nádechů. Srdce mi bušilo jako na poplach. Měla jsem strach. Yian uvolnil tětivu. Šíp letěl přímo na mou hruď. V duchu jsem se modlila, abych byla prach. Cítila jsem to. Cítila jsem ten šíp. Ten poryv větru, který vyvolal. Procházel skrz mě. Ohlédla jsem se. Šíp letěl dál do lesa. Stihla jsem to. Proměnila jsem se včas. Podívala jsem se zpátky na Yiana. Nejspíš mu došlo, že netrefil, protože se chystal na další výstřel. V tom už mu musím zabránit. Dokonce i Idunn už vstávala a rozbíhala se k němu. Seskočila jsem na zem a potichu jako vítr jsem se k němu přiblížila. Zatím si pořád myslel, že jsem na stromě, ale uši mu kmitaly jako vysílačky. Zdá se, že něco tušil. Stejně už však bylo pozdě.

Z ruky jsem mu vykopla luk a on pak začal hledat svůj meč. V tom už mu ale zabránila Idunn, která jej chytila za ruce a dala mu je za záda. S mým mečem na jeho hrudi jsem Yiana podkosila a on s hlasitým křupnutím a výkřikem dopadl na tvrdou zem.

Souboj byl u konce.

Ustoupila jsem a Yian pomalu vstal. Idunn začala okamžitě zjišťovat zdroj ošklivého křupnutí. Odepnula mu chrániče a promnula jeho levou ruku. Yian zaťal zuby.

„Je to zlomené,“ usoudila nakonec, „mimochodem výborně, Diano. Ještě pár takových vítězství a už nebude co tě učit.“

„Jak jsem mu tu ruku mohla zlomit? Dopadl do sněhu.“

„Byl tam kámen,“ hájil se Yian, „ne moc pohodlný a ne moc tupý.“

Idunn odvedla Yiana na lavičku a ruku mu ošetřila. Já zatím posbírala zbraně. Idunn utrhla kus látky ze svých šatů a vyrobila z něj trojcípý šátek, kterým Yianovi ruku znehybnila.

„Teď nebudeš pár dnů bojovat,“ řekla.

„Proč to nemůžeš vyléčit kouzly?“ zeptám se. „A co moje zranění?“ Připadala jsem si trochu jako sobec, ale koneckonců Idunn je má matka. Měla by se starat především o mě.

                „Ukaž,“ Idunn se mi podívala na poraněnou paži, „vždyť už ti krev neteče. Zítra nebudeš mít ani škrábnutí. Yianovi to bude trvat o něco déle. Někdy je lepší kouzla nepoužívat a nechat všechno na přírodě. Ne vždy je magie ta nejlepší volba,“ podívá se na nebe. „Brzy bude tma. Udělám večeři.“