Nardy - Intermezzo - Zelené hory

Stál na vrcholu kopce, lhostejný k tomu, jestli ho někdo uvidí nebo ne. Vítr se mu opíral do pláště, ale nebyl to ten ledový nepříjemný vichr, tenhle byl teplý, plný jarní vůně, která mu zaplňovala chřípí a nutila přivírat oči. Líbilo se mu tu, krajina se vzdouvala a klesala, nejprve divoce, potom mírněji, až do roviny kolem hradu. Bylo to tu plné života, všechny ty vesničky, farmy, tohle ze své země neznal. Tam se lidé uzavírali do velkých kolonií kvůli bezpečnosti, nežili v osamocených staveních nebo jen velice výjimečně. Ten otevřený prostor byl problém, nebylo se kam ukrýt, lapit nepřítele v děsivé nevědomosti, napjatém očekávání. Vše bylo jako na dlani, jeho úmysly by byly odhaleny dříve, než by je stačil zrealizovat.

Otočil se za sebe. Do svahu šplhal jeho věrný společník a tvářil se více než otráveně. Podal mu ruku, aby mu v jeho konečném snažení pomohl, a pak se vrátil ke své dosavadní činnosti, pozorování města před sebou.

„Co tu ještě děláme?“ Zeptal se otráveně muž a černou kápi si stáhl do ošlehaného obličeje. „Není to moc bezpečné.“ Musel si ji přidržovat, aby mu nespadla zpět na záda.

Opravdu si nemyslel, že by se jim mohlo něco stát. Byl přesvědčený o tom, že král o přítomnosti jejich malé skupinky ví a záměrně je nechává na pokoji. Copak by bylo možné se po téhle zemi, v době, kdy jsou všichni na nohou, vyděšení probíhající válkou, potulovat nepozorovaně? Ne, chtěl, aby se přijel na Hidden podívat, aby viděl, čemu bude muset čelit.

„Navíc by ses měl připravovat na útok někde jinde.“ Alcarnarmo vystavil opálenou tvář slunci.  Na nose a čele mu vyskákalo spoustu pih, ale to bylo to poslední, co ho trápilo. Nemohl s ním souhlasit. Byl přesně tam, kde měl být. Pro jeho další postup bylo nezbytné si Hidden prohlédnout, žádné popisy v knihách a vyprávění zvědů nemohlo realitu nahradit.

„Tallos mi nedělá starosti. To kupecké město je postavené s takovou okázalostí, že ani nejde ubránit.“ Odfrkl si napůl posměšně. Navíc v něm bylo tolik krys, že mu dost možná některá z nich otevře hlavní bránu. „Hlavní problém leží přímo před námi.“ Ukázal prstem do dálky na hlavní město. Přes hranice se jeho muži převalili jako obrovská masa vody a stejně tak se to stane s Tallosem, pokud to bude potřeba, ale tohle bylo něco jiného. Nedokázal odhalit jediné slabé místo, které by mu posloužilo jako výhoda. Mohl by ho obléhat měsíce, možná roky a stejně by nejspíš nedokázal zabránit alespoň dílčímu zásobování ze severu. Silou se do něj nedalo dostat a zatím nenašel nikoho, kdo by mu byl ochoten pomoci zradou. I v těch největších hadech byla zakořeněna až posvátná úcta k tomuhle místu. Byla to skutečná výzva.

„Tvůj otec si to nemyslí.“ Skepticky mlaskl, protože stejně jako jeho syn, starého krále nijak v lásce neměl. Byl to samolibý hřmotný chlap, kterého bylo všude moc, a dřív jednal, než myslel, což způsobovalo nemalé potíže. Jeho povaha se horšila úměrně tomu, jak Narmo dospíval a vyzrával. Bylo nad slunce jasné, že jeho syn ho ve všech ohledech dalece předčí, snad jen v množství vypitého piva ne.

„Můj otec je idiot, pokud si myslí, že cesta k vítězství vede skrze dobytí Tallosu.“ Uhladil si vlasy, které mu padaly do očí, už mu tak narostly, že si je musel svazovat. „Klidně bych ho mohl vypálit do základů i s polovinou královské rodiny a Nardy to na kolena stejně nesrazí.“ Složil dalekohled a zastrčil si ho za opasek. Nechtěl ho ztratit, byla to šikovná věcička, a teď by těžko sháněl náhradní.

„Polovinou? Jeden umírající princ, který už dost možná zaklepal bačkorama, není polovina.“ Amras byl přesvědčený, že to princátko už nežije, při tom poranění, které mu způsobil, by se tomu hodně divil. Přes ten pohrdlivý tón musel uznat, že ho korunní princ mile překvapil, nebyl v boji tak neschopný, jak se povídalo a chvíli to dokonce vypadalo, že by Amrase dokázal zranit vážněji, než byla ta zanícená rána na předloktí.

„Královna se ke svému synovi připojila, se souhlasem mého otce. Nejspíš si myslí, že tím někomu uškodí, pokud obléhání nepřežije. Byl u toho prý galantnost sama.“ Byl natolik dobře obeznámen s poměry na královském dvoře, že se k tomuto názoru nepřikláněl. Nic nenasvědčovalo tomu, že by král podepsal kapitulaci výměnou za život své ženy. Kdyby to tak bylo, nikdy by ji nepustil.

„A co chceš teda dělat?“ Podíval se na něj doufaje, že dostane nějakou seriozní odpověď a ne obvyklé náznaky. Bylo těžké se v jeho myšlenkách orientovat a stačit jeho tempu.

„Ukážeme starému pánovi, že má důvod se nás bát, a půjdeme si popovídat o příměří.“ Usmál se široce tím svým zvláštním způsobem, který vystihoval všechny jeho emoce a zároveň neprozrazoval o jeho osobě zhola nic. „Koneckonců oni mají princeznu a mi prince.“ Amras protočil oči. Nějak si nedovedl představit, že by ten mladíček dokázal něco víc, než se bez pomoci vymočit. Byl vhodný leda tak jako cvičný terč.

„Nemyslíš tím svého idiotského bratra, že?“ Vzdychl a přitáhl si plášť blíž k tělu, neměl v lásce všechno to vlání a překážení přebytečné látky.

„Mám snad ještě nějakého jiného?“ Zeptal se naoko nechápavě. „Myslím, že pro tu roli bude ideální.“ Co víc si přát? Princeznička bude vyšívat a jeho bratříček bez jeho souhlasu neudělá vůbec nic. Narmo bude vládnout Alcyonu a skrze bratra i Nardy. Byl jako oddané štěně. Což byla jedna z mála věcí, které nerozuměl. Nikdy mu náklonnost (ani otevřené nepřátelství) neprojevoval, vlastně se choval, jakoby neexistoval.

„Nezapomínej, že král má ještě jednoho syna.“ Mlaskl Amras, když viděl jeho spokojený výraz.

„To máš na mysli toho, který je momentálně v Jižním přístavu?“ Který byl mimochodem v obležení stejně, jako Tallos, tudíž by nebyl neřešitelný problém se, v případě nejvyšší potřeby, i druhého prince zbavit.

Amras už raději mlčel a věnoval se přípravám na cestu zpátky. Jedna věc byla, že se dostali sem, ale teď budou muset dojet zpátky k vojsku, protože armáda bez velitele je k ničemu. Položil Narmovi ruku na rameno a zadíval se stejným směrem, jako on. Chápal jeho touhu, jeho ambice, potřebu dokázat otci, jak moc ho převyšuje, ale zároveň měl obavy, aby ho všechny tyhle touhy jednou neovládly a nepřipravily o všechno. Něco mu říkalo, že celý tenhle podnik není dobrý nápad.

„Co uděláme s ním?“ Nezáleželo mu na něm, ale pokud ho protáhnou sebou, bude je akorát zdržovat. Nebyl v nejlepším stavu. Alcarnarmo se otočil, aby se na jejich vězně podíval. Poslední dny už si ho skoro nevšímal, všechno co věděl, už prozradil dávno. Nic moc to nebylo, ale bohužel se nedokázali dostat k někomu užitečnějšímu.

„Už ho na nic nepotřebuju.“ Pohledem se vrátil k městu.

„Dobře.“ Amras sestoupal ze svahu a bez rozpaků podřízl zajatci hrdlo. Považoval to za milosrdenství, i když někdo by si myslel, že by ho měl nejdříve nechat naposledy pomodlit. Amras to měl za zbytečné zdržování, všichni se stejně jednou sejdou v pekle. Otřel si o mrtvolu čepel dýky.

„Zakopejte ho, ať vrány nepřitahují zbytečnou pozornost.“ Čím dýl jejich tábořiště najdou, tím líp. Muži nespokojeně zahučeli, ale nikdo se neodvážil protestovat. Věděli, že by se jim to nevyplatilo a zároveň neměli důvod zpochybňovat autoritu ani jednoho z nich.