Jiný svět

„Život není to, co chceme, ale to co máme.“

Autor: Arnošt Lustig

Žít tam, kde žijeme my, je těžké. Lidé zapomněli na to jak vypadá důvěra, láska, čest nebo soucit. Musíme bojovat o životy. Já bojoval o svůj život a o životy mých blízkých.

My žijeme v minulosti dob dávných, v ruinách zapomenutého světa. Četl jsem mnoho knih, které popisovali ten svět. Krásný svět, podle mě. Staré knihy, které se v rukou rozpadaly. To budu vždy milovat v životě i po smrti. Nikdy jsem nepochopil, jak to mohlo zajít až sem.

Naše společnost je rozdělená. Oni jsou ti, kteří měli v životě štěstí. Dokázali se udržet tam kde jsou pomocí špíny, kterou házeli po ostatních. Lidé ze shora nejsou o nic lepší než my, bojují o svá místa v životě, stejně jako my. Každý hraje svou hru sám za sebe. Lituji každého člověka, kterého potkám. Já sám sebe litovat nemůžu, protože zemřu, já se můžu radovat. Opouštět tenhle svět je velmi uklidňující. Naši lidé umírají kolem 50 let i dříve, protože dýcháme špinavější vzduch, nemáme léky, voda se musí několikrát čistit než se dá vypít, žijeme v troskách a o svět se dělíme s divokými zvířaty. Děti si hrají mezi pobořenými zdmi a většina z nich jsou sirotci. Většina z nich už umí střílet, zacházet s čepelí a mnoho dětí si brzy zašpinila ruce krví. Moc brzy přichází o dětství, o to dětství které si pamatuji já.

Ti nahoře bojují z pýchy a ctižádosti, mi bojujeme o holé životy a nejen to. Naše budoucnost je černá jako pera havranů, kteří hledají krmi v ulicích. Jejich města jsou chráněná bariérami a mnoho jejich měst se vznáší ve vzduchu. Jsou oddělení od reality a jen pár z nich se s námi setkává. My o nich víme, ale oni o nás ne. Jejich děti neví o tom, že tam venku na zažloutlých pláních, na zakalených vodách a v zarostlých ruinách žijí stejní lidé jako oni.

Měli jsme stejné právo na to žít, ale oni nám ho odepřeli, jako by to byli bozi. Možná se tak cítí, ale doufám, že brzy přijde něco, co jim otevře oči a oni padnou na trní zloby mých lidí.

„Dědečku?“ ozval se jemný hlas a zatřásl netrpělivě mou rukou. Cítil jsem chlad, byla venku a bez rukavic.

„Jsi studená, jako led.“ vydrali se mi stěží slova ze suchých úst. Chtěl jsem odejít, ale jak můžu před ní. „Jdi si hrát, maličká.“

Hebká ručka mě pohladila po tváři a děvče si povzdechlo. „Tak jo, ale už jen na chvilku. Maminka říkala, že ve tmě si hrát nemůžu.“ řekla a slyšel jsem, jak vyběhla z místnosti ven. Byl jsem rád a mohl jsem odejít. Doufám, že si nebudou moc zoufat.

Bylo mi 9, když mi zemřel děda. Člověk, který pro všechny z klanu tolik znamenal. Byl moudrý a vždy mluvil velmi uváženě a chtěl v lidech probouzet lidskost, které věřil a která z našeho světa rychle mizela. Já jsem ho vždy poslouchala a má matka také. Doufám, že ten svět, kam šel po své smrti, byl takový jaký si vždy přál mít.

Seděla jsem na střeše jednoho z domů na předměstí. Byl porostlý břečťanem a vysoko nad ním se tyčili stromy s bílou kůrou a světle modrými listy. Jejich větve byli zkroucené do spirál a viseli z nich liány, na kterých se houpali malé obratné opice s třemi dlouhými černými ocasy.

Užívala jsem si trochu stínu v letních dnech a navíc to bylo ideální místo na hlídku. Opice vydávali hekavé zvuky a ukazovali si na mě prsty. Byli chytré a taky pěkně drzé, pokud jim ukážete, že máte něco na zub, nebo něco co se leskne. Já jim vždycky něco přinesu a už si mě pamatují. Jejich černé lesklé oči mě sledovali a v očekávání pohupovaly ocasy.

Vytáhla jsem z brašny pár naleštěných kovových kroužků a na slunci jsem je chvilku převalovala mezi prsty a opice nadšeně zavýskali, když se kov zaleskl ve slunci. Hodila jsem kroužky na střechu kousek od sebe a sledovala, jak se neohroženě spouštějí po liánách dolů pro nové poklady. Samozřejmě se o ně začali prát, což taky byla ta nejzábavnější věc. Neprali se surově, byl to spíš takový tanec. Kdo lépe zavrtí boky a ocasy vyhrává cenu, ale na pár facek taky dojde.

Položila jsem pušku vedle a otočila se ke skupince. Úplně o mě ztratili zájem a nevnímali mou přítomnost. Začali kolem sebe hopkat a vrtět se. Neudržela jsem se a začala se tiše smát.

Brzy bylo dobojováno a kroužky byli rozebrány, takže se opice vrátili do lián a dál si mě nevšímali, protože to co chtěli už dostali a svoji svačinu jim rozhodně dávat nehodlám.

Podívala jsem se na krajinu kolem a všechno bylo tak klidné. Listí šumělo v lehkém vánku a mezi stromy jsem akorát zahlédla malé stádo koní. Vždycky když jsem měla hlídku já se nic nedělo, ale když ji měli ostatní, vždycky se něco stalo. Buď se blízko města potulovali vlci, nebo medvědi či zahlédli lidi z jiných klanů, ale já vidím jen opice a koně a ještě ptáky kolem, velmi záživné.

Jen jsem si odfrkla a roztáhla jsem si přikrývku na slunce a sundala zelené tílko, abych mohla trochu relaxovat, když už nic jiného. Sundala jsem si i boty a lehla jsem si. Musela jsem nasadit spokojený výraz a ještě by se hodili listy Tawuče, ale poslední dobou je to označené jako nedostatkové zboží, škoda.

Z chvilky klidu a míru mě vyrušilo šustění, které ale nebylo od větru nebo od opic. Zaslechla jsem i jak se odlupuje omítka heknutí, jak někdo lezl. Nahmatala jsem pušku a čekala, až ten dotyčný vyleze nahoru.

Narušitel se asi snažil být nenápadný, ale mému vytrénovanému sluchu unikne jen málo co a ten dopad byl dost hlučný a neotesaný. Díky tomu mi došlo, kdo to je.

Prudce jsme se zvedla a namířila hlaveň pušky přímo na jeho hlavu. Zorničky se mi zúžili a díky tomu jsem nemusela jako ostatní mžourat a zvykat si na náhlé světlo.

„Co sem lezeš, Tome?“ zeptala jsem se pozvedla hrdě hlavu, aby bylo jasno kdo tu má pušku.

Thomas, nebo Tom, byl stejně starý jako já a byl to dokonce soused, ale nikdy jsme spolu moc nemluvili, tedy do doby, než mu umřela mamka a z nějakého důvodu začal se mnou mluvit. Byl o hlavu větší než já, štíhlý a zelenooký hnědovlasý tajnůstkář a vynikající šermíř. Vlasy měl rozcuchané, jako vždycky. Pochybovala jsem o tom, že zná pojem hřeben, nebo že by ho napadlo si to upravit aspoň prsty. Ne, spoléhal vždycky na mně, ale mě se líbil s tím na hlavě, člověk ho nemusel brát vážně, když si představil jak mu tam hnízdí párek ptáků. Byl pohledný a vždycky si nechával strniště, aby vypadal starší a jako muž. Fakt vtipný.

„Co? Nudím se.“ řekl na rovinu a přešel ke mně. Hlavní jsem ho dloubla do stehna a pak jsem ji položila vedle.

„Kdy ty se nenudíš? Ne, počkej, já to vím. Když spíš, jíš nebo trénuješ. To abys furt spal, jedl a trénoval, nebo všechny zabiješ svým neustálím kňouráním.“ uculila jsem se na něho a opřela lokty o zem. Tom jen protočil oči v sloup a sedl se vedle.

„Tak co? Něco nového?“zeptala jsem se a prohlížela jsem si jeho poněkud napjatou tvář. Nejspíš zrovna nebyl o nic víc ve své kůži než obvykle.

„Nic moc. Jen jsem se trochu chytil s Colinem.“ řekl monotónně a hleděl před sebe.

Odfrkla jsem si a zaklonila hlavu. „Už zase?“ zasmála jsem se, ale pak jsem si sedla a nabrala vážnější vyraz. „Proč? Jste bratři, no ne?“

Tom pomalu stočil pohled a podíval se mi přímo do očí. Musela jsem opět odolávat jeho pohledu, který si přímo říkal o obejmutí nebo aspoň ten pohled, když koukáte na malé štěňátko.

„Trochu jsem ho zmlátil a on zase mě... výměna názorů.“ řekl a mírně pokrčil rameny.

„Aha, a o čem ty názory byli?“ zeptala jsem se a snažila z něho vytáhnout podrobnější info. S odpovědí si dával dost načas, protože si sundal nejdřív sundal opasek s noži a krátkým mečem a pak brašnu, kterou nosil každý a nakonec si sundal i košili a nechal si jen bílé tílko. To si mohl sundat taky, ale co.

„O tom, proč tě vlastně tady máme. Jsi mutant a navíc jsi přišla z jiného klanu. Kdyby nebylo starého Colinse, tvého 'dědy', dávno by se tě zbavili. Tvoje náhradní matka si tě taky oblíbila a vlastně, valná část klanu tě už bere jako jednou z nás, ale najdou se někteří, kteří tě stále nemůžou nějak vystát. To ty tvoje oči, furt v tobě vidí něco zlého.“ Ten zvláštní klid, kterým to řekl mě odzbrojil. Dívala jsem se do těch zelených očí a pak jsem zavrtěla hlavou a podívala se před sebe.

„Skvělí, to jsem potřebovala slyšet. Za ty oči nemůžu, je to reflex. A to že občas zavrčím nebo vrním... to jde těžko ovládnout.“ vyhrkla jsem a mírně se zamračila. „Ty jsi se kvůli mně popral se svým bratrem.“ konstatovala jsem, „To je milé.“

„Ano, kvůli tomu jsem mu zlomil nos, takže pár dní nebudeme mít klid.“ řekl a trochu do mě strčil a tak jsem se posunula, aby si mohl na přikrývku taky lehnout.

„Bude chtít odplatu za to, že jeho křehoučký bratr jeho veličenstvu zlomil nos kvůli divné holce z předpeklí. Vrrr...“ řekla jsem ironicky a zavrtěla jsem hlavou. „Tenhle svět je fakt rozbitý.“

„Nejsem křehoučký.“ řekl najednou a podíval se na mě pohoršeně.

„Ale jsi, viděl ses někdy? Tvůj bratr je obalený svaly. Má svaly všude, což vysvětluje jeho blbost, protože místo mozku má další biceps. Ty máš sice taky svaly, ale nejsou to ty 'svaly'. Ty máš takový ty, normální svaly, které potřebují hbití a rychlí lidé. Máš hbité svaly on má silné svaly.“ podívala jsem se na něho jestli chápe jak to myslím, ale z jeho výrazu jsem vyčetla akorát to, že je aspoň duchem přítomen.

„Aha...“ mírně se zamračil a podíval se na svoje paže.

„Mě se takhle líbíš.“ vyhrkla jsem hned a usmála se, „Přesně můj typ, opovaž se něco měnit.“ lehla jsem si a promnula jsem si lokty.

„Večer mám hlídku, přijdeš?“ zeptal se tak nevině a polohlasem. Překvapeně jsem zamrkala a chvilku jsem odpověď převalovala v hlavě a pak na jazyku a to zaskočení na mě musela být fakt vidět, protože se najednou zasmál.

„Pokud budeš mít čas a chuť.“ dodal a cítila jsem, jak se na mě dívá.

„Uvidím.“ zmohla jsem se akorát na jedno pitomé slovo. Jsem fakt dobrá.

Leželi jsme vedle sebe. On si zakrýval oči před sluncem dlaní a mě se akorát o něco víc zúžili zornice. Mlčeli jsme a nakonec jsme oba zavřeli oči.

„Co o mě říkal tvůj bratr?“ zeptala jsem se, protože když už tady někoho mám, tak ho využiji ke konverzaci.

„Vážně to chceš vědět?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď, „Říkal, že jsi zrůda, který by měla zemřít nebo být vyhnaná do divočiny kam patříš a pak dalších poznámek o tvých rodičích. Vlastně by mě taky zajímalo, jak to, že jsi... takováhle.“ Otočil se ke mně na bok a prohlížel si mě, což nebylo zrovna moc příjemné, když jste jen v podprsence a šortkách. V člověku to budí všelijaké pocity.

„No, těžko říct, na rodiče si nepamatuji, ale bratrovi můžeš říct, že moje máma byla tygřice a otec zoofil, to ho jistě potěší.“ zatěkala jsem pohledem po okolí a pak jsem se nakonec taky otočila čelem k němu a mírně pozvedla obočí.

„Jo, to ho jistě potěší, aby tě pak mohl pomlouvat a zesměšňovat tě.“ přikývl a smutně se pousmál.

„Mě je to jedno, co si o mě myslí. Já si o něm myslím svoje a kdybych chtěla, taky to můžu říct každému na počkání, ale já taková nejsem.“ ty poslední slova jsem řekla trochu nejistě, protože Tom se na mě díval a lehce se usmíval.

Pohladila jsem ho po tváři a zazubila se. „Ty si taky myslíš svoje.“ Upřímně mi dělalo problém tu ruku stáhnout zpátky, ale nakonec se mi to povedlo i bez nějakých náznaku zdráhání nebo lítosti.

„Měl bys jít, mám tady hlídku a musím se soustředit. Nebo vlastně chci být teď sama a oxiduješ tady.“ opět jsem si lehla a složila ruce na hruď.

Tom se posadil a tvářil se pobaveně, což bylo dobře. Vzal si věci a mlčky slezl po břečťanech opět dolů a já zůstala sama.