Bohyně, kapitola XXVIII

„Já… Zabloudila jsem,“ začala jsem nesměle a plná strachu. „Zkoušela jsem si jedno kouzlo a, no, trochu mi nevyšlo.“

   „Jaké kouzlo?“ vyzvídala vůdkyně. Další čtyři Valkýry vylézaly ze stanů.

   „No… Ovládat vítr. Místo toho jsem se omylem přemístila sem.“ Byla jsem už ze všech stran obklíčená. Vedoucí bojovnice mi nevěřila. Přimhouřila oči.

   „Taková kouzla neexistují,“ řekla nenávistně.

   „Kdybych to uměla, tak ukážu, ale rozhodně taková jsou.“

   Valkýra stojící přímo za mnou promluvila: „Viděla jsem něco takového, ale ne u obyčejných lidí.“

   „Já taky NEJSEM obyčejný člověk,“ otočím se a podívám se jí do očí.

   „A co jsi?“ zeptala se povrchně. „Bůh?“ Všechny se povýšeně zasmály.

   „Ano.“

   Bojovnice vyprskly smíchy.

   „Tak nám něco ukaž,“ řekla další z Valkýr, „bůžku,“ dodala sarkasticky.

   „Fajn,“ osopím se. Zavřela jsem oči a vzpažila jsem. Začala jsem se soustředit a spojením rukou jsem se jako kouř nesla větrem. Valkýry už smích přešel. Přeměnila jsem se zpět a přišla k nim.

   „Co po nás chceš?“ otázala se vedoucí bojovnice. Všechny se postavily do řady. Tvářily se vážně a kamenně, ale z očí jim planul strach tak jasně, jako světla Paříže. Meče však neustále tasily v pozoru.

   „Pomozte mi dostat se zpět do mého tábora.“

   Valkýry stáhly své zbraně. Zdá se, že mám nové spojence.