Bohyně, kapitola XXIX

Vychází slunce. Vchod do stanu se otevřel a rozespalý Yian vyšel ven. Protáhl se a zívl. Zamrkal a pohlédl na vedlejší stan, ze kterého právě vycházela Idunn. Oba si na pozdrav pokynuli hlavou. Idunn si promnula oči a podívala se ke třetímu plátěnému příbytku.

   „Diana ještě spí?“

   „Vypadá to tak,“ Yian přešel ke stanu, otevřel ho a párkrát zatleskal: „No tak, Diano, je čas vstávat! Šup šup, ty ospalče, už je – “ zarazil se. „Pryč.“

   „Cože?“

   „Diana je pryč,“ zděsil se a otočil k Idunn, „prostě tady není.“

   „Opravdu?“

   „Opravdu. Podívejte se.“

Idunn nakoukla do Dianina stanu a zhrozila se.

   „Skutečně tu není. A má tam opravdu nepořádek. Mohla by si tady někdy uklidit.“

   „Pochybuju, že odešla dobrovolně.“

   „Žádné známky únosu tady nevidím. Možná se šla projít.“

   „Na celou noc?“

   „A ztratila se.“

   „V tom případě ji musíme najít. Bez ní nemáme nejmenší šanci Irisu zastavit.“

 

¤               ¤             ¤

„Myslíš, že bylo dobré Dianu vyhodit, teto?“ Irisa seděla na bílém koni a jela s dalšími třemi elitními Valkýrami po lese. Vedle ní se potom na svém koni z ledu vezla bohyně zimy Skadi. Všichni byli plně ozbrojeni.

   „Byla to nutnost, neteřinko moje. Je moc nebezpečná.“

   „Ale i tak. Neměli jsme se jí spíš zbavit?“

   „A jak bys to chtěla udělat? Diana je tvá sestra. Taky je bohyně. A je jenom jedna cesta, jak zabít boha.“

   „Jsou i jiné cesty. Možná by stačilo jen useknout hlavu. Bez jablka by neměla šanci přežít.“

   „Hmm,“ zamyslí se, „možná. Ale na to už trochu pozdě, nemyslíš?“

   „No já nevím. Možná ne. Ale Lunaru jsme vyhazovat neměly.“

   „Ne Lunaru, má milá, ale Idunn. To Idunn musela pryč. Lunara tu mohla zůstat. Léčila mé Valkýry.“

   „A co Yian? Kdo teď tvé Valkýry bude trénovat?“

   „Yian není jediný trenér. Jsi tu ty, Höngrad, Ebera a Lada. A mohla bych ještě vzít další jednu nebo dvě trenérky.“

   „Ale i tak…“

   „Já vím, že pro tebe hodně znamenal.“

   „Víc než to. On je součástí rodiny. Ačkoliv dost nezodpovědnou součástí.“

   „Každá bytost, která v sobě nese aspoň kapku božské krve, je součástí naší rodiny. On bohužel taky. Z toho si nic nedělej. V každém rodu musí být černá ovce.“

   „Zdá se mi, že těch černých ovcí je tady spousta. Jako by nebyly černé mezi bílými, ale bílé mezi černými.“

   „Dnešní svět je těžké pochopit. Je plný lží a intrik. Je těžké najít ve stádu aspoň jednu bílou ovci, a když se najde, není za sebe ráda, protože vyčnívá. Není lehké být bílými ovcemi, ale je to náš úděl. Měli bychom ho nést na hrudi a pyšnit se jím.“

   Irisa se usmála. „Asi máš pravdu, teto.“

   „To bez pochyby mám.“

 

   „Zdá se mi,“ přerušila nastolené ticho Irisa, „že nad tím vším ztrácíme kontrolu. Že nevíme, co ti tři teď dělají, nevíme, kdy udeří.“

   „V tom máš asi pravdu. Vyšlu na ně pár svých Valkýr, které povedou po stopě vlci, aby zjistily, co ti tři dělají. Budou to takové naše hračky.“

   „Ta představa se mi líbí,“ usmála se Irisa.

   „Tak vidíš. Hned jsem ti spravila náladu. A ještě ti ji o něco vyspravím. Jsi jediná, komu tady můžu věřit. Ta nejschopnější bohyně. Byla bys skvělá jako vládkyně. Až tady jednou nebudu, Irisko, nastoupíš na mé místo. Budeš vládnout Niflheimu.“

   „To je pro mě neskutečná čest, tetičko,“ hrála překvapení, „nebudeš litovat.“

   „Svých rozhodnutí nikdy nelituju,“ řekla a šla dál.

 

   Zpoza křoví jsem se dvěma dalšími Valkýrami sledovala Skadiinu loveckou družinu.

   „Opravdu řekla Irisko?“ zeptala jsem se šeptem. Bylo mi z toho jejího předstírání zle.

   „Bohužel. Je to hřešení proti přírodě.“

   „Je tak falešná, až to bolí,“ zašeptala Kirya, vůdkyně divokých Valkýr, krčící se napravo ode mě.

   „Irisa?“

   „Ano,“ odpoví druhá, „Skadi je jen blbá. Snadno se s ní manipuluje.“

   „Tady žádná zvěř nebude,“ usoudím, když skupina odejde, „pojďme to zkusit jinam.“

   „Dobrý nápad. Zvířatům se z toho výjevu udělalo špatně a radši utekli pryč.“

   Vyskočili jsme z křoví a vydali se lovit jinam.

 

   Zpět do tábora jsme se vrátili celkem brzy. Během několika málo hodin jsme ulovili polární lišky a soba. Kdybych nepřivolala Elskra, aby nám úlovek odvezl, nedonesli bychom ani polovinu z toho.

   Zbývající Valkýry nás čekaly v osadě. Pár lišek jsme upekli na ohni a zbytek jsme nechali v jednom ze stanů, aby se na něj nedostal hmyz a různá havěť, ale pod sněhem, aby se nezkazil. S přicházející tmou jsme si určili hlídky a v noci pak uhasili oheň, aby si nás nikdo nevšiml.

  

   Seděla jsem na zemi s mou společnicí Kiryou a hlídala, jestli někdo nejde k nám.

              „Jak můžeš v té tmě vidět?“ zeptám se po dlouhé odmlce, „já nevidím ani svoje ruce.“

   „My už jsme tak vycvičené. Když v divočině strávíš tolik času jako my, zvykneš si. Musíš, jinak nepřežiješ jedinou noc.“

   „A jak dlouho už tady vlastně žijete?“

   „U Skadi jsem sloužila pětadvacet let. Před deseti lety jsem zběhla.“

   „Proč?“

   „Skadi není dobrá královna ani vůdkyně. A když přišla Irisa… Nejdřív to bylo požehnání. Radovali jsme se z nové bojovnice, kterou můžeme vychovávat už od útlého věku. Jak však začala dostávat rozum, všechno šlo z kopce. Využila Skadiiny náklonnosti a začala s ní manipulovat.  To nám stačilo. Odešly jsme. Navždy.“

   „Hele, mám pocit, že se tam něco hýbe.“

   „Máš pravdu,“ ztišila hlas.

   „Je to zvíře?“

   „Ne. Valkýry.“

   „Kolik jich tu vůbec je?“

   „Stovky po celé říši. Je mnoho osad s divokými Valkýrami. Některé jsou přátelské, jiné ne.“

   „A tyhle?“

   „To uvidíme.“

   Kirya se postavila do bojové pozice. Postavila jsem se vedle ní a společně jsme vytasily meče.

   „Vstoupili jste na naše území,“ řekla varovně Kirya. „Odejděte, dokud máte čas.“

   Jedna z vetřelkyň se přiblížila.

   „Kiryo, jsi to ty?“ promluvila.

   „Steph?“ složila zbraň. „Steph!“ Radostně Valkýru objala. „Tak ráda tě zase vidím. Už jsi konečně dostala rozum a zběhla od Skadi?“

   „To bys nevěřila, co se na hradě děje.“

   „Tak pojď, sedni si a povídej. A ostatní pojďte taky. Jste naši hosté. Diano, to je Steph, moje stará známá a spolubojovnice.“

   „Diana? Ty jsi ta Diana? O tobě se všude mluví!“

   Posadili jsme se a rozdělali oheň. Kirya seděla hned vedle Steph a dychtivě se dožadovala nových informací. S prvním zažehnutým plamenem Steph začala vyprávět: „Valkýry jsou neklidné a zdá se, že Skadi taky. Ví, že každým dnem se Ragnarök blíží, a jsou stále nervóznější. Připravují se na poslední bitvu. Proslýchá se, že bohyně jménem Diana svrhne Skadiinu vládu. Taky je známo, že ona bohyně je společně s Bojovníkem a s právě nalezenou Idunn ve vyhnanství. Skadi to chtěla udržet v tajnosti, ale to by je nesměla nechat odejít za bílého dne a po nádvoří. Všichni jsme Idunn viděli.“

   „Proč proboha vyhnala i Yiana?“ zeptala se Kirya, „ten byl vždycky takový Skadiin mazánek.“

   „To byl. Skadi ho ale přistihla při tajném plánování převratu. Aspoň takhle to tvrdila. Všechny ho obdivujeme. Skadi díky němu slábne. Přidává se k nám stále víc lidí.“

   „No jo,“ naštvaně se zašklebím, „náš svatoušek Yian.“

   „Co proti němu máš? A kde je vůbec?“

   „Upřímně, zkoušela jsem jedno kouzlo a ztratila jsem se. A Yian mi moc nechybí. Zaslepil mě, využil mě a zneuctil, a přitom spolupracoval s Irisou. Když jsem to zjistila, snažil se to u mě zalepit nějakými žvásty o tom, jak mě miluje a jak byl zaslepený.Pf! Vzbudil ve mně důvěru a potom ji měl zneužít. Zradil mě, a to se neodpouští. Už se jím nikdy nenechám ovládat.“

   „Ale no tak,“ Kirya mě chytila za ruku a chlácholivě se mi podívala do očí, „znám Yiana dost dlouho na to, abych věděla, že on by tohle neudělal. Alespoň ne dobrovolně. Jsem si jistá, že ho Irisa nějak zmanipulovala. Jestli toho lituje, myslí to upřímně. Taky vím, a nejsem tady sama, jaká Irisa ve skutečnosti je. Víme, že něco plánuje, a ačkoliv nemáme tušení, co to je, víme, že to není nic pěkného. Irisa je bohyně lží. Když chce, přesvědčí každého, aby udělal, co ona chce. Nedivím se, že Irisa využila zrovna Yiana. Kdo by mu nevěřil? On tě nezradil a ani by to nechtěl. Jestli se dokázal dostat z Irisiných chladných lživých pařátů, je to velký úspěch a určitě měl dost velkou motivaci. Nejspíš právě tebe a určitě se teď kvůli tomu hodně trápí. Je to skvělý muž, tak ho nezahazuj jen tak za hlavu. Byla by to opravdu škoda.“

   „Možná, že on má rád mě, ale já nemám ráda jeho.“

   „Lžeš sama sobě a moc dobře to víš.“

   Vrhla jsem na Kiryu nechápavý pohled.

   „Vidíme ti to na očích,“ vysvětlovala Steph. „Tak co? Odpustíš mu?“

   Podívala jsem se do země. Po tváři se mi při vzpomínce na Yiana skoulela slza.

   „Já nevím,“ složila jsem hlavu do dlaní. Kirya mě objala.

   „Neboj se toho,“ povzbuzovala mě Steph.  „Odpouštět je lidské.“

 

   Lidské. Opravdu to řekla. Byla bych mu odpustila. Kdybych byla člověk.