Seleniina Věštba; Endórion 01

        

         S tichým povzdechem jsem se usadila na dřevěnou lavici pokrytou černou kůží do nitra královského kočáru.

         „Pitomé rukavičky.“ zaklela jsem, když se mi jedna z nich zasekla v zapínání mého cestovního pláště.

         „Vaše veličenstvo.“ zhrozil se můj věrný sluha Bérec, když za sebou zavíral malá dvířka kočáru, který se dal s tím okamžikem do pohybu. „Neměla byste se takto vyjadřovat. Kdyby Váš otec…“

         „Já vím, já vím.“ zarazila jsem ho spěšně. „Otec.“

         Vím, že bych tak přemýšlet vůbec neměla, ale… do Endórionu jsem se vůbec netěšila. A už vůbec ne na něj, na mého otce. Na krutého krále Celimara, jehož zlost a přísnost pronikala i do našeho soukromého života.

         Nejednou jsem se stala svědkem toho, jak bezostyšně uhodil mou útlou bojácnou matku Enaldin. A ani já se nevyhnula jeho přísnosti…

 

         Když mě nechal zbičovat poprvé, bylo mi dvacet let. Právě jsem mířila do knihovny, když jsem si všimla, jak do otcovy pracovny vešla městská stráž s mladým chlapcem, jehož tvář byla celá od krve. Dveře nechali pootevřené. Postavila jsem se za ně a nahlédla jsem zvědavě dovnitř.

         „Pane, chytli jsme tohohle chlapce při krádeži městských zásob v podměstských sklepeních.“ říkal právě otci jeden ze strážců.

         „Cos tam pohledával, chlapče?“ zeptal se ho král, aniž by vzhlédl od dokumentů, které právě pročítal.

         „Pane…“ začal chlapec, druhý strážce ho však násilím shodil na zem.

         „Na kolena, když mluvíš s králem!“ sykl na něj zlostně.

         „P-pane králi.“ zakoktal se chlapec, když se namáhavě zvedal na kolena. „Má vesnice je chudá. Jen jsem… chtěl jsem, aby její obyvatelé měli co jíst.“

         „Zabít.“ zarazil ho otec nevzrušeně.

         „Cože?“ hlesl chlapec.

         „Řekl jsem zabít.“ zopakoval král. Otočil stránku a ledabyle mávl rukou. „Odveďte ho do žaláře. Zítra ráno…“

         „Ne!“ vyhrkla jsem a rázným krokem jsem vešla do místnosti.

         „Co prosím?“ zašeptal otec ledovým hlasem.

         Hlasitě jsem polkla. Znervózněla jsem. Strachy se mi svíraly všechny tělesné útroby. Ale byla jsem odhodlaná se mu postavit. „Řekla jsem ne.“ zopakovala jsem klidným hlasem, i když jsem se klidně vůbec necítila.

         „Nemáš jediné právo…“ přivřel otec zlostně oči.

         Cítila jsem, jak se mi roztřásly ruce, jak se mi po čele spustily pramínky potu, když jsem ho přerušila a hlasitě jsem řekla: „Zákon praví, že jako právoplatný dědic trůnu mohu Vaše rozhodnutí eliminovat, Výsosti.“

S vystrčenou bradou jsem se otočila ke strážcům, kteří na mě vyjeveně zírali. „Odveďte toho chlapce zpět do města.“ nařídila jsem jim. „Dejte mu tolik jídla, kolik pobere.“

         „Můj p-pane?“ zakoktal se jeden z mužů a s vyděšeným výrazem ve tváři pohlédl na mého otce.

         „Udělejte, co říká.“ pravil král tlumeným hlasem a dál na mě zlostně pohlížel. Já jen přikývla. Už jsem se nezmohla na další slova, strach mne již ochromil.

         Strážci i s chlapcem opustili místnost. Mladík mne však před odchodem obdaroval zvláštním pohledem bez výrazu. Na ty jeho hnědé oči jsem však nikdy nezapomněla.

         „I přesto, že obdivuji tvou odvahu postavit se králi,“ řekl mi otec, „neměla jsi to dělat, Selasiel. Trestu se nevyhneš.“

         Ten den jsem utržila na dvacet ran bičem.  Počet však nebyl natolik vysoký jako v den, kdy se otec dozvěděl o tom, že jsem pomohla uvězněné Divožence Josinelle uprchnout z laperronských podzemních cel. Má holá záda byla padesátkrát zmrskána a nikdy se z toho pořádně nevzpamatovala…

        

         „Má paní?“

         Překvapeně jsem zamrkala. Vzpomínání na otce mě téměř uspalo. „Děje se něco, Bérecu?“ promnula jsem si ospale oči.

         „Za chvíli jsme ve městě.“ odpověděl mi sluha a poněkud roztržitě si promnul svou kozí bradku, která se v paprscích Edenu červeně leskla.

         „Už?“ podivila jsem se a usadila jsem se k okraji lavice. Odhrnula jsem černý závěs ze skleněného okýnka kočáru a pohlédla na šedé hradby Endórionu, který se neodvratně blížil. „Vždyť jsem jen na okamžik zavřela oči.“ namítla jsem s údivem.

         „Vaše Výsosti, spala jste téměř šest hodin.“ podotkl Bérec a v očích mu vesele zajiskřilo.

         „Těch padesát let v Laperronu uteklo nějak moc rychle.“ poznamenala jsem a v podbřišku jsem ucítila ten známý nepříjemný pocit, který jsem mívala pokaždé, když jsem se vracela do hlavního města.

         „Nemějte strach, princezno.“ konejšil mě Bérec. „Dopadne to jistě skvěle.“

         „Moc přesvědčivě se však netváříte.“ zamračila jsem se. Muž se jen omluvně pousmál a stočil svůj zrak na krajinu, kterou jsme právě projížděli.