Bohyně, kapitola XXX

Steph a její společnice s námi zůstaly přes noc. Zbytek našeho tábora nebyl proti – vždyť to byly známé a dezertérky. Jedny z nás. Všichni teď sedíme u ohně a dojídáme snídani.          

„Tak jak? Nechala sis to projít hlavou?“ zeptá se Steph, když u ohniště zůstaneme my dvě a Kirya.

„Potřebuju na to víc času,“ odpovím nejistě.

   „Je to na tobě, ale on si to zaslouží.“

   „Tak pojď,“ Kirya vstala, „půjdeme se projít, ať přijdeme na jiné myšlenky.“

   ¤          ¤             ¤

Diana, Kirya a Steph odcházely z tábora. Nevěděly však, že jsou pod neustálým dohledem dvou lidí.

   „Tak tady je Diana,“ řekl Yian, „zatoulala se nějak daleko.“

   „Vtrhneme tam?“

   „Ne, ve dne ne. Vykopali bychom si tím vlastní hrob. Chceme-li být úspěšní, musíme zaútočit v noci, až všichni usnou.“

   Dál odcházející trojici pozorovali.

   „Nevypadá jako zajatec,“ konstatovala Idunn. Yian s ní nesouhlasil: „To Valkýry dělají často. Přijmou potenciálního nepřítele, získají si jeho důvěru a potřebné informace a nakonec ho odvedou na opuštěné místo, kde ho svážou, umlčí a uspí, a potom jej hodí do hluboké jeskyně, kde ho nikdo nikdy nenajde. Je to běžný postup.“

„Tohle že udělají mé dceři?!“

   „Tiše, nebo nás uslyší. Ano, je to pravděpodobné.“

   „To jim nedovolím! Pojďme!“

   „Ne. Je to moc nebezpečné. Musíme počkat.“

   „Ale – “

   „Na vaší dceři mi záleží přinejmenším tak, jako vám, ale možná se mýlíme. Nesmíme se ukvapit. Budeme je chvíli sledovat a potom si všechno naplánujeme. Na konec v noci zaútočíme.“

   „Dobrá tedy. Jdeme.“