Bohyně, kapitola XXXI

Valkýry mě přivedly na prázdnou mýtinu. Kirya se posadila na pařez a Steph se postavila za mě.

                „Takže,“ začala Kirya, „jsi spokojená se Skadiinou vládou?“

„Ne,“ znervózněla jsem.

„Chtěla bys jinou vládu?“

„Ano.“

„Pomůžeme ti.“

Ulevilo se mi.

„Ale nejdřív musíme zastavit Irisu. Řekni, znáš Irisin plán?“ ptá se Steph.

„Chce mě zabít, protože se bojí věštby. To je všechno, co vím.“

„A není to ani zdaleka to, co skutečně chce,“ ozval se cizí hlas. Z lesa znenadání vyjela neznámá divoženka, která na sobě měla obyčejnou zbroj řadové Valkýry, ale novou a naleštěnou. Zdá se mi, že všechny Skadiiny bojovnice vlastní stejné koně a mají téměř stejný vzhled. Když se tak nad tím zamyslím, nahání mi to strach, protože pak vypadají jako klony. Ale i tak, každá má jiný obličej a tenhle já znám.

„Fabia!“ vyhrkla Steph. „Co tady děláš?“

                Kirya bleskově vyskočila a vytasila meč. To samé udělala i Steph. Já jen strnula strachy. Vzpomněla jsem si, kde jsem ji viděla naposled.

„To je ta, co nás napadla!“ vykřikla jsem.

„Ale no tak. Napadla je moc škaredé slovo. Řekněme, že jsem vás jen… chtěla pozdravit.“

„Tasenými meči a přichystanými luky?“

„Každý používá jiné způsoby.“

„Proč jsi tady?“ zkrátila rozhovor Steph.

„Plním příkaz. Ale jen pro upřesnění, Diano, Irisa nechce zničit jenom tebe. Nenávidí tuhle říši a lidské pokolení. To je důvod, proč chce moc. Proč chce ničit. Ale abych tady jenom netlachala,“ vytáhla meč, „dáme si malé opáčko, jo?“

Další dvě bojovnice nás obklíčily. Fabia vyrazila přímo ke mně. Sáhla jsem k pochvě, ale meč v ní nebyl. Hmátla jsem na záda, a pak jsem si uvědomila, že luk s sebou taky nemám. Čím se budu bránit?

Fabia udeřila. Skrčila jsem se. Její zbraň se zarazila do země. Díky bohům za schopnost proměnit se v prach. Odskočila jsem. Spojila jsem dlaně. Pomalu se v nich začala formovat kouřová koule. Vyslala jsem ji směrem k Fabii. Nečekala to. Kouzlo ji ochromilo. Získala jsem čas. Hledala jsem obrannou zbraň. Podívala jsem se na spolubojovnice. Kirya právě vyrazila své sokyni meč z ruky. Ta sáhla po luku, který jí Kirya přelomila vejpůl, a tak začala bojovat rukama. Ten meč!

Přiběhla jsem k němu. Druhá Fabiina bojovnice mi na něj však stoupla. Škodolibě se usmála. Smích ji ale hned přešel; v zádech jí strnul Stephin šíp. Vteřinu poté jí z břicha trčela čepel meče. Pomalu se potácela na zem. Z rudnoucího sněhu jsem vytáhla uvolněný meč. Společně se Steph jsem se pustila do boje s Fabií.

Rozmáchla jsem se k jejímu boku. Ona to vykryla a přešla do protiútoku. Steph se přede mě postavila. Bránila mě. Chtěla jsem Fabii obejít a zaútočit zezadu. Fabia mě však odkopla do sněhu. Zatočila se mi hlava. Viděla jsem jen Kiryu, jak se statečně bránila. Už jí nezbývalo moc sil. Nemohla svou sokyni porazit. Zkusím jí pomoct.

Opatrně vstanu. Začnu se soustředit. Zavřu oči, ale ztratím rovnováhu. Musela jsem dostat ránu do hlavy. Zkusím to s otevřenýma očima. Napřáhnu ruce. Soustředím se na onu Valkýru. Na tmu. Temno. Chaos.

Zatáhlo se. Nebe zčernalo. Mohutný blesk udeřil do Kiryiny protivnice, která spadla na zem. Křečovitě se držela za hlavu a křičela bolestí. Rvala si vlasy. Steph mezitím dostala Fabii k zemi. Svůj meč držela u jejího krku. Otočila se. Podívala se, co se stalo. Fabia toho využila a utekla. My jsme si toho nevšímali a přiběhli k pološílené Valkýře zmítající se v křečích.

„Dobrá práce,“ řekla mi zadýchaná Kirya.

„To jsem byla já?“

„Ano,“ přidala se Steph.

„Já ovládla počasí?“

Společnice se usmály. Měla jsem nevýslovnou radost. Dokázala jsem ovládnout počasí! Ale jak jsem to udělala?

„Měli bychom se zbavit těl,“ prohlásila Steph.

„Jo,“ přitakala Kirya, „ale dej mi chvilku. Je to už dlouho.“

„No jo, sedmnáct let, že?“ poplácala předkloněnou Kiryu po zádech.

„To mi povídej.“

„Jakých sedmnáct let?“ zeptám se.

„Od té bitvy. Byly jsme tam obě dvě. Tehdy jsme ještě byly Skadiina čestná stráž, vzpomínáš, Kiryo?“

„No aby ne. Nejhorší tři roky v mém životě. I ten život generála potom byl daleko lepší. A ten stál za velké –“

„Ano, já vím,“ usmála se, „a takhle jsme dopadly,“ obrátila se na mě. „Máš u sebe dvě moc dobré bojovnice, tak si toho važ.“

Přikývla jsem.

„Alespoň jsme svobodné,“ zaskřehotala Kirya a napřímila se. „Tak je jdeme odnést.“

Začaly jsme u pomatené Valkýry. Svázaly jsme jí nohy a ruce a odnesly do blízké jeskyně. Tam jsem se měla postarat, aby nevydala další hlásku. Mezitím přinesly Kirya a Steph tu druhou, mrtvou bojovnici. Nakonec jsme se odebrali zpět do tábora.

 

¤             ¤             ¤

„Přišli jsme pozdě,“ zalitovala Idunn sledující dvě Valkýry jdoucí do jeskyně. Někoho nesly, ale už bylo možné vidět pouze nohy.

„Alespoň víme, kam ji dali,“ řekl věčně optimistický Yian. „V noci se pak pro ni stavíme.“

„Ne, teď.“

„Teď nemůžeme. Ani za chvíli. Valkýry si hlídají své oběti.“

Bojovnice zmizely z dohledu. Yian s Idunn vyskočili zpoza stínů a zkoumali mýtinu.

„Bránila se,“ Yian se podíval na kaluž krve, „zranila jednu z nich. Ale bylo jich na ni moc. Asi tak čtyři nebo pět.“

„Proč pro ni nejdeme?“

„Protože se sem přijdou ujistit, že nikdo nezmizel. Pro nás tu bude bezpečně, až nebude nikdo, kdo by to tady musel zkontrolovat.“

„Takže nejdřív musíme zaútočit na jejich tábor.“

„Správně.“

Z jeskyně se ozvaly blížící se hlasy.

„Honem pryč!“ zašeptala Idunn a společně s Yianem se stáhla zpět do lesa.