Tanec bláznů 18

Špičkou brokátové baleríny šťouchla do ohlodaných pozůstatků ženy, povalujících se okolo pranýře „To nevypadá na vlky.“
„Medvěd to také nebyl.“ Vesori zafuněl a přičapl k horní polovině těla. Vnitřnosti přebrané a roztahané okolo, smíchané s mušličkami a penízky otrhanými z oděvu. Z levé paže zbyly jen kosti. Předloktí pryč, zbytky pravačky o ulici dál. Svaly zad i s kůží pryč, ňadra odtržená a nejspíš sežraná, hrdlo rozervané, lebka rozšlápnutá. Bez očí, bez mozku. Tváře a brada, nos a uši pryč. Zbyla jen kůže na čele a opodál stržený skalp. „Dost sežraná, ale…“ změřil vzdálenost mezi rýpanci na žebrech „Jestli tohle byla jedna rána, spíš si to hrálo.“
Lada se k nim otočila zády a, do připravené ošatky, začala sbírat zbytky ženy. Když měla plno, jen ji tiše položila vedle bedny, kterou stejným způsobem naplnil Živej a chvíli své dva společníky sjížděla mnohoznačným a přesto neidentifikovatelným pohledem. Nakonec duševní bitvu prohrála a odfrkla si. „Přišlo to zvenčí! Stejně jako ona.“ Pak si dala ruce v bok „No!? Je tu ještě někdo, kdo k tomu může něco říct?“ pohledem loupla po Živým, který se, shodou okolností s, nyní najemno natrhanou, ženou setkal jako první. Ten se rozhodl nechat si chvilku na rozmyšlenou, tak jen mlčky pokrčil rameny a popadl bednu, aby ji odnesl za město. Někde tam, v lesíku mladých štíhlých stromků se stříbřitou kůrou, právě místní vyměřovali hřbitov.
Vesori se namáhavě zvedl na nohy. Už nebyl nejmladší a v noci se, skrze ten vřískot, stejně nedalo spát. „Takže to není nic místního?“ Když zavrtěla hlavou, pokračoval „No, tak to najdeme a ulovíme… nebo jinak donutíme neporušovat pravidla občanského soužití. A už by se to nemělo opakovat. Tedy za předpokladu, že…“ „Že já najdu díru, kterou to sem vlezlo, a ucpu ji.“ Povzdechla si Lada a popadla ošatku.

-IOI-

Paluba se zhoupla a žbrlením proniklo několik zpěněných proudů vody. Ucouvla, aby si nenamočila boty, ale pohled měla stále pevně ukotvený na boku větší lodi. Vlastně nebyla větší, byla obrovská! A byla blízko. Kdyby natáhla ruku, mohla by se dotknout jejího, kovovými pláty pobitého, trupu. V podvečerním světle se matně leskl vlhkostí a vysoko nad její hlavou se třpytila změť čar zaschlé soli. Jako jinovatka. Vedle ní se zastavil jeden z námořníků a poukázal na obra razícího si cestu do přístavu „Proviantní loď. Přišel čas vyrovnat účty za invazi.“
Ohlédla se „Ty mě máš na starosti?“
Chlapec, mladší než ona, s nezakrytou hlavou, pokrčil rameny „Tak nějak.“ Hořká pachuť jeho poznámky jí neunikla, ale nechala to plavat a vrátila pozornost lodi „Tohle nemůžeme nikdy naplnit! Vešlo by se tam celé město…“
„Asi ano, ale muselo by se namlít na jemno a s lodí párkrát zatřást.“ Nebyla si tak jistá, jestli je to specifický druh humoru, nebo nad tím opravdu uvažuje. Raději se zaposlouchala do jeho, ještě dětského, hlasu. Pochopila, že operuje s poměrně omezenou slovní zásobou a některá slova zvláštně komolil. Nicméně přízvuk byl dokonalý, dokonce řeč doprovázel gesty, jaká používali místní. Nebýt dalších okolností, považovala by to za drobnou vadu řeči a nenapadlo by ji, se zeptat „Odkud jsi?“ Koutkem oka zachytila jeho lehký úsměv, který možná byl tak těžký, že by svou vahou rozdrtil srdce. „Netuším.“ Rychle odvedl hovor jinam „Podívej se na čáry ponoru.“ Vztáhl ruku k něčemu, co by považovala za drápance na bachratém boku druhé lodi. „Je ze tří sedmin naložená, co se ovšem týče váhy, objem je o něčem jiném. Pokud veze píci, což je pravděpodobné…“ odmlčel se, jako by snad řekl víc, než chtěl a po očku na ni mrknul „Tebe to nenudí?“
„Ne, chci vědět, co čeká město, kde žiji. Divíš se tomu?“
Obr, majestátně proplouvající kolem, jim odhalil pohled na část kormidla velkou jako člun, o který se chlapec za ní opíral. „Naloží tu jen část nákladu a pak popluje zase dál. Možná i něco vyloží…“
„Další vojáky?!“ vyděsila se. Už takhle bylo ve městě víc cizinců, než místních.
„Ne! Jen to ne…“ zasmál se. „Zpravidla vozí jen zásoby, nepřepravují živý náklad. Ale nic není jistější, než nejistota. Myslel jsem to tak, že pokud bylo zjištěno, že vám tady něco chybí, tak to tahle loď přivezla. Tady to vyloží a dá k dispozici nám i obyvatelům města. Pak naloží přesně stanovené množství odvodu, jen tolik aby to nepoškodilo místní ekonomické struktury, a odpluje jinam.“ Vykulila oči a chtěla se zeptat, jestli to správně pochopila.
„Teď jste součástí říše a Říše se o vás postará. Záleží nám na vaší prosperitě. To je to, co je tady cenné. My nejdeme po zlatě ani po zrní jako takovém, ale po síle, která ho tvoří.“ Zamrkal a polknul „To jsme se dostali daleko…“ trošku zmateně zakličkoval „ Tohle jsem ti vůbec neměl říkat! Na to máte přijít sami.“ Podrbal se za uchem a pokrčil rameny „Promiň. Vlastně jsem se chtěl jen zeptat, jestli něco nepotřebuješ. Z domova, ze skladu, nějaké zdravotnické pomůcky, nebo svoje osobní věci a tak…“ Mira ucítila, jak se něco změnilo. Jako by se z chlapce náhle stal jiný člověk. Byl to stejný pocit, jako když za vámi někdo stojí, pak odejde a na jeho místo si stoupne někdo další. Jenže on tam pořád byl! Otočila se k němu a pořádně si ho prohlédla. Téměř ničím se nelišil od desítek podobných vyčouhlých desperátů potloukajících se v přístavní čtvrti a na hřišti za městem. Mezi nimi nikdy nikoho tak mladého nezahlédla. Mlžně si vzpomněla na někoho, kdo mluvil o dlouhém výcviku.
„Kolik je ti let!? Nejsi moc mladý na válčení.“
Usmál se a pak se poplašeně rozhlédl kolem „Máš pocit, že právě válčím?“ zeptal se spiklenecky. „Od šesti do patnácti, a pak do jedenadvaceti jsou dvě etapy standardního výcviku. Ne každý projde oběma.“
„Ty jsi prošel jen jednou? Nevypadáš na patnáct.“ Nedůvěřivě se zhoupla na patách a pohladila si břicho. Tipovala mu tak třináct, možná méně.
„Procházím jiným, než standardním výcvikem a tohle je jeho součástí.“ Něco v jeho hlase ji odradilo od dalších otázek ubírajících se tímto směrem. Sklonila hlavu a vstřebala to nevyřčené varování.
„Kdo je on.“ pohybem ruky naznačila, že myslí svého svěřence. „Je nutné, aby byl spoutaný? Je to nepřítel?“
Chlapec se zachmuřil a Mira vycítila něco jako návrat k jeho původní karmě. „Momentálně ano.“ uprskl po chvilkovém přemýšlení a provrtal ji, téměř hladovým, pohledem. Původně chtěla začít hudrat, že s ním potřebuje hýbat a otáčet ho, ale vycítila, že z tohohle může dostat víc. Ten klábosivý byl vcelku milý chlapec, ale neřekl by jí nic užitečného. Tenhle byl příjemný asi jako had v botě, ale pokoušel se jí vést. Chmátla po laně, které ji hodil, s vědomím, že je nejspíš otrávené „A jaká je v tom celém moje role? Netvrď mi, že máte nedostatek…“
„... zdravotnického personálu?“ doplnil slova která marně hledala, než stačila vyhrknout něco sprostého o jejich felčařích. „Ty ho k nám přivedeš zpět.“
„Jak!? Proč zrovna já!?“ rozkřikla se na něj.
„To nepotřebuješ vědět.“ Zaváhal „Ne, pokud na to nepřijdeš sama a pokud už nato přijdeš, nebuděš potřebovat, aby ti to někdo opakoval.“