Nardy - kapitola 3/2

Jakmile si jich všimla, otočila se, a co nejrychleji vyrazila na východ, domů. Už delší čas měla pocit, že ji někdo sleduje, ale neměla pro své tvrzení pádný důkaz, takže otci ani nic neříkala. No, možná měla. Odhlédla se přes rameno, byli moc blízko. Vykasala si sukni, aby se jí šlo snadněji a sklonila hlavu. Šaty na ní těžkly, mokré vlasy se jí lepily na zátylek, ale za nic na světě by teď nezpomalila.

 

Tiše zaklela. Měla se vydat na druhou stranu, ne do vesnice, ale k hradu. Možná by narazila na nějakou hlídku. Ale jak to měla udělat, když oni právě od hradu přicházeli nebo alespoň z toho směru. Ještě zrychlila, teď bylo stejně nad slunce jasné, že o nich ví. Nohy jí podkluzovaly, ale stále se snažila zvýšit tempo.

 

V polovině kopce, za kterým byla její vesnice, ji jeden dohnal a srazil k zemi. Padla obličejem do mokré trávy. Vzepřela se na loktech, ale ta rána byla tak tvrdá, že potřebovala chvilku. V zátylku jí pulzovala bolest.

 

Než se stačila vzpamatovat, byla postavena na nohy. Pokusila se mu vysmeknout, ale docílila jen toho, že ještě zesílil stisk na jejích ramenou.

 

„Klid holka, chceme si jen promluvit.“ Ozval se ten druhý, vysoký chlap s jasnýma očima a šátkem přes obličej. Rozhlédl se kolem sebe a našel, co hledal. Klára se tím směrem dívat nemusela. Na pomezí stál dřevěný seník, co si pamatovala. Dřevěná přízemní stavba chatrné konstrukce, ale jejich potřebám zjevně vyhovovala.

 

Vyrazil tím směrem a jeho druh před sebou strkal mladou ženu, protože Klára už rozhodně nebyla děvče, i když tak pořád vypadala. Odhrnula si vlasy nasáklé vodou z čela, před hodinou začalo pršet a zdálo se, že do rána nepřestane. Otočila se po tom druhém a málem sebou znovu plácla, protože zakopla o jeho nohy. Zaklel, strčil do ní, aby nabyl ztracenou rovnováhu a Klára toho využila.

 

Její útěk skončil dřív, než začal. Ucítila nepříjemně silný stisk na zátylku. „Kampak?“ V jeho hlase zazněl jasný posměch. Smýkl s ní takovým způsobem, že skoro upadla, opět. „Nedělej tyátr, už tam skoro budeme.“ Musela skoro běžet, aby jeho dlouhým krokům stačila.

 

Závora za nimi zapadla a Klára byla hozena na čerstvou vrstvu sena. Mohla se zkusit bránit nebo utéct, ale mohla tím svoji situaci ještě zhoršit. Někdy bylo lepší počkat, jak se to vyvine. Toporně čekala, co se bude dít a chlupy na těle se jí u toho ježily hrůzou. Větší z chlapů si proti ní dřepl a chvíli si jí jen tak prohlížel, jakoby se ujišťoval, že mají správnou osobu. Ten druhý čekal venku. I kdyby se jí povedlo zbavit tohohle, narazí na toho druhého, protože jiný východ odsud nebyl a dřevo nebylo ještě tak chatrné, aby se jí ho podařilo vyrazit.

 

„Buď vstřícná a rychle se vrátíš domů.“ Zřejmě došel k závěru, že se nespletl. Klára přemýšlela, co jí asi tak může chtít. Ať už to bude cokoliv, neřekne ani slovo. Moc dobře si pamatovala, co vždycky říkal otec. Jediné, co nás drží naživu je oddanost královské rodině. Všechno co víme, musí zůstat za každou cenu utajeno. Samozřejmě, nemuselo se to týkat královny, ale Klára žádné jiné tajemství neznala, a tak to pro ni byla logická volba.

 

„Co se stane, když ne?“ Přikrčila se v kupce sena, připravená kdykoliv uhnout ráně, která by mohla přijít. Nebyla z cukru, za život jich schytala víc než dost, i její muž byl vznětlivá povaha, ale tenhle vypadal, že by jí snadno přerazil vejpůl.

 

„Odpověď znát nechceš.“ Zřejmě se škodolibě zašklebil, ale přes masku to moc vidět nebylo.

 

„Jestli mě zabiješ …“ Byla si celkem jistá, že by se to královna dozvěděla a snad by alespoň její rodinu ochránila. Její život to nespasí, ale …

 

Byl nervózní, ne ze samotného úkolu, to byl jen další v pořadí, ale moc dobře věděl, že to nemusí vyjít. Jeho možnosti byly značně omezené, což situaci komplikovalo. Nesměl jí zabít, zmrzačit, ani zbít tak, aby to bylo patrné na první pohled. Jak z ní má něco vytáhnout? Pokud to nebude úplná padavka, neřekne mu nic a jeho pán bude velmi nespokojen, což po tom nebývalo příjemné pro nikoho v jeho okolí.

 

„Proč začínat rozhovor negativně. Pojďme si popovídat jako dva rozumní lidé.“ Jeho hlas byl silný a nadřazený, nesměla podlehnout dojmu, že by se dal obměkčit, protože on se nedal. Žádné romantické představy o něm neplatily, dělal svou práci svědomitě, ať už byla jakákoliv.

 

 

Marie ji táhla za ruku dovnitř, obě zachumlané v pláštích, z nebe padalo boží dopuštění. Kdo by řekl, že se tak rozprší? Anna ze sebe oklepala vodu, která se ještě nevsákla do látky a stáhla si kapuci. Myslela si, že to bude jen podzimní přeprška, ale tohle do rána neskončí, bylo dobře, že vyhledali nocleh pod střechou.

 

„To má být špatný vtip?!“ Vykřikla Marie, když důkladně prozkoumala místo, kde měla nocovat. V rohu se kývala lucerna s napůl rozteklou svíčkou, kterou tam pověsil mladík, se kterým se potkali, na jedné straně byla uvázána kráva a ta druhá byla zaházena senem. Zvíře hlasitě zabučelo, nelíbilo se mu, že ho někdo vyrušuje. Anna hlasitě kýchla, všechen ten prach ji dráždil. „Budeme nocovat v chlívku!“ Mariin hlas byl schopen vyšplhat do nečekaných výšin.

 

Královna pokrčila rameny, nic jiného jim stejně nezbývalo. Ti lidé byli tak chudí, že jim těžko mohli nabídnout něco lepšího, mohli být rádi, že jim neprší na hlavu. „Všechno je v životě jednou poprvé.“ Pokusila si uhladit navlhlé vlasy, jen tak ze zvyku.

 

„Ale některé věci by se zkoušet neměly. Tohle je ten případ!“ Marie ukázala obviňujícím prstem do pléna, mezi obočím se jí utvořila hluboká vráska. Vzápětí se podrbala se na hlavě, jakoby už teď na ni naskákala všechna havěť z okolí. Annu její chování přestávalo bavit, už to trvalo celý den. Unaveně si vzdychla.

 

„Neřekla bych, že jsi taková citlivka.“ Usmála se na ni, ale Marie na to nereagovala, zdálo se, že toho má dost.

 

„Já bych zase neřekla, že tobě to bude jedno.“ Anna jen pokrčila rameny, jí všechen ten přepych nechyběl. Možná proto, že si byla vědoma dočasnosti tohoto řešení. Dnes bude spát na seně a zítra v drahých polštářích, ale pochybovala, že bude více šťastná. Svou situací by se trápila jen, kdyby to tak mělo zůstat.

 

„Zítra si dáš horkou koupel, oblékneš si něco hezkého a všechno bude v pořádku.“ Pohladila ji po rameni. „Nikdo nepozná, že jsi v noci spala na seně.“  Uchechtla se, přestože tušila, jak moc to Marii rozčílí.

 

Zvenku se ozval hlasitý smích a vzápětí do jejich „ložnice“ nakráčel Máno s úsměvem od ucha k uchu doprovázený oním chlapcem. „Vašemu choti se podařilo zbytky našich zásob vyměnit za džbán teplé medoviny.“ Ustoupil ze dveří, aby jim uvolnil cestu. „Což znamená, že budeme bez snídaně, ale zato s pěknou kocovinou. Račte mě následovat.“ Tyhle samohonky byly téměř vždy zkouškou odolnosti žaludku.

 

 

Klára by nikdy v životě neřekla, že pocítí takovou bolest, že je něco takového skutečně možné. Setřela si slzy a podívala se na svého věznitele. Opíral se o stěnu a znuděně si ji prohlížel. Měla pár minut a snažila se v tom čase co nejvíc vzpamatovat. Při představě, že bude pokračovat, se jí rozklepala brada. Nechtěla brečet, na něj to stejně nijak nepůsobilo, takže se cítila ještě víc bezmocně. Promnula si pochroumaná chodidla, na kterých na první pohled nebyla patrná žádná známka poškození. Několik z těch drobných kůstek rozhodně nebylo, kde měly být.

 

„Kdypak tě asi začne postrádat tvůj muž?“ Venku se už setmělo, museli o ní mít starost. Ani se nepozastavila nad tím, že ví, že nějakého má. Ale proč se na něj ptá? Byla snad někde další skupina mužů, kteří drželi jeho? I kdyby, on o ničem z toho neví a kvůli němu mluvit nebude.

 

Cloumal s ním vztek, ale nedával to najevo. Potřeboval něco zjistit, cokoliv, nemohl se vrátit s prázdnou, ale ta ženská byla tvrdohlavý mezek. Nebo prostě měla mnohem větší strach z někoho jiného. Kdo by řekl, že jejich malá Anička bude mít před ním v něčem navrch?

 

„Moje rodina ví, co má dělat.“ Odsekla, ale ta vidina ji neutěšila. I kdyby už byli na cestě na hrad, než se dostanou ke královně, bude to trvat dlouho a než ji najdou, ještě déle.

 

„Rodina říkáš? Slyšel jsem, že máš doma dva usmrkance.“ Neměl tyhle laciné triky rád, ale zdálo se, že to zabralo. Klára na něj vytřeštila oči. Tyhle ty matky.

 

„Moje děti nic nevědí!“ Naštěstí nemohla vidět ten úsměv, kterému se neubránil. Mělo ho to napadnout rovnou, mohl si ušetřit pár hodin téhle mrzutosti.

 

„Jistě, ale to víš, většinou to odnesou nevinní.“ Nebyl takovému řešení nakloněn, blafoval, i když to neznamenalo, že by to v krajním případě neudělal.

 

„Lžete! Nic jim neuděláte!“ Zatím to vypadalo dobře, ale pokud by výhružky nezabrali, mohl by svého společníka pro jednoho toho usmrkance poslat. Byl to šikovný mladík a on nepochyboval, že by se dokázal nepozorovaně do jejího domu dostat. To mladší by bylo lepší, malé dítě vzbuzuje větší obavy.

 

„Vsadíš na to jejich život?“ Chytil jí pod krkem takovou rychlostí, že se ani nestačila bránit. Rukou se chytila stěny, aby nabyla rovnováhu. Ani si nevšimla, že si do dlaně zaryla dlouhou třísku. Dívala se do těch ledových očí, které jasně říkaly, že by neměla. Nebyla v nich ani špetka pochyb, nic, co by naznačovalo milosrdenství. Klára viděla v životě jen jeden ještě děsivější pohled, ale to už bylo řadu let.

 

„Myslel jsem si to.“ Pustil její krk a prsty zajel do vlasů na týle a bolestivě zatáhl. Musela zvrátit hlavu, aby se k ní nemusel tolik naklánět. Bolestně sykla, když jí v zádech hlasitě křuplo. Její zmučená záda od práce na poli nebyla na takové prudké pohyby zvyklá. „Teď si snad můžeme, konečně, rozumně promluvit.“

 

Možná, že když mu to řekne, tak se to nikdo nedozví. Ihned tu myšlenku zavrhla, lidi většinou nemučí druhé kvůli tajemstvím, které si pak chtějí nechat pro sebe.

 

 

Anna se spokojeně protáhla a převalila na záda. Nos měla opuchlý a podrážděný, nohy a ruce poškrábané od slámy, ale přesto byla spokojená. Marie vedle ní ještě oddychovala, ale Narmo seděl na bobku u otevřených dveří a čistil si boty. Připadalo jí to směšné, všude kolem byl nepořádek a venku bude nejspíš plno bláta po tom nočním dešti. Pokusila se vstát nepozorovaně, ale z hromady sena se neslyšně zjevně dostat nedá. Došla k němu, cestou si upravujíc poválené šaty.

 

„Vypadáš jako bys spala na seně.“ Usmál se a nazul si botu. Venku svítalo, obloha byla plná červánků. Promnula si oči, což asi bude muset nahradit její ranní hygienu.

 

„Od kdy si princové čistí boty?“ Odpověděla mu otázkou. Sama si boty nikdy v životě nečistila a nemyslela si, že by to byla věc, kterou by bylo potřeba se učit. V odpověď pokrčil rameny a začal jí z vlasů vytahovat jednotlivá stébla.

 

„Víš, že takhle ti to sluší?“ Naklonil se k ní a lehce ji políbil. Měla růžové tváře a na spánku přeleženou kůži, ještě tak napůl spala. Kdyby to bylo jen na něm, nejraději by si s ní do toho sena zalezl zpátky. Natáhla k němu ruce, doufal, že udělá něco něžného, ale ona mu několika rychlými pohyby rozčepýřila vlasy. Vypadlo z nich pár stébel. Omotal ruce kolem jejích ramen a políbil ji na čelo, potom ji k sobě přivinul. Nechtěl, aby ho viděla takhle … zamilovaného.

 

„Červánky.“ Vyprostila se z jeho sevření. „Vždycky jsem je měla ráda, ale už jsem skoro zapomněla jaká krása to je.“

 

„U nás se říká, že taková obloha přináší zprávu o prolité krvi.“ Zvedla k němu hlavu, chvíli si ho prohlížela, ale potom se usmála, krátce, shovívavě, aby si snad nemyslel, že tomu uvěřila.

 

„To by musely být každý den.“ Poškrábala se na rameni. „Kde je Máno?“ Z rukávu si vytáhla jedno obzvlášť ostré stéblo a hodila ho na zem. „Kam se to všude nedostane!“ špičkou boty ho odkopla, jakoby ho už nikdy v životě nechtěla vidět.

 

„Stará se o koně. Měli bychom vyrazit.“ Chápavě přikývla a ukázala si na záda.

 

„Něco mě tam kouše.“ Zajel rukou za lem šatů, prsty putoval po páteři, až nenašel, co ji tak obtěžovalo.