Bohyně, kapitola XXXII

Je úžasné, že mám nové spojence, a ještě úžasnější je, že jsou to zkušené Valkýry. Cestou zpět mi říkaly o svých zážitcích z bitev a různých výprav. Kirya jednou porazila velkého Leviatana, což je něco jako přerostlý plejtvák obrovský. Steph zase stála proti Tyrovi, a byla by vyhrála – kdyby to nebyl bůh války. Jsem moc ráda, že zrovna ony dvě a skupiny, kterým velí, budou bojovat po mém boku.

                Hlídka, kterou jsem měla minulou noc, se mi moc líbila, a tak jsem si ji vzala i dnes, tentokrát se Steph. Hlavně si nesmím zapomenout meč, aby to nedopadlo jako ráno. Svůj luk mám, ale v Yianově táboře, takže cestou zpět jsem si našla kus dřeva a rozhodla jsem se, že si z něj vyřežu další luk. Je skoro stejný jako ten předtím, včetně zdobení: na horní části luku létají draci, v té spodní zase stojí lukostřelci střílející šípy po okřídlených tvorech. Uprostřed jsou nějaké neurčité znaky. Kruhy, kříže, trojúhelníky a křivky. Někde se do sebe zaplétá několik symbolů najednou, jinde zase vystupují samostatně. Koneckonců mé magické já se jen tak nezmění… Jen přemýšlím, který luk si nechám, až je budu mít oba u sebe.

Sedly jsme si k ohništi, ve kterém ještě žhnulo pár uhlíku, a Steph mi začala vyprávět o tom, jak čelila tlupě ledových obrů. Barvité líčení jejího souboje jsem však skoro nevnímala. Pořád jsem měla v hlavě Yiana. Jestli ho ještě někdy uvidím, jestli mu dokážu do očí říct, že mu odpouštím, jestli spolu zažijeme ještě nějaký hezký večer. Nemůžu se na něj zlobit věčně. Moc se mi po něm stýská. Jak to s ním jen vyřešit?

Najednou jsem zaslechla šustění v křoví. Rozhlédla jsem se. Kde je Steph? Asi někam odešla, když jsem si okolního světa nevšímala.

Nastražila jsem uši. Slyšela jsem blížící se kroky několika lidí. Plížili se. Vstala jsem, vytasila meč a zamžourala jsem mezi stromy. Jen stěží jsem při vyhaslém ohni a stromy zastíněném měsíci rozlišila siluety lidí od kmenů.

Ozval se bojový pokřik a jedna z postav zaútočila. Úspěšně jsem se ubránila a osobu jsem srazila na zem. Valkýry uslyšely cinkání mečů a vylézaly ze stanů. Kirya z nich byla nejrychlejší, ale i ona stačila říct jen: „Nedělej nic ukvapeného, Diano!“

Ale bylo pozdě. Zprava na mě vyskočila další postava a já v té rychlosti udělala to, co by udělal každý: máchla mečem. Ostří se svištěním prořízlo vzduch a projelo měkkým tělem, které se bezvládně zhroutilo na zem.

„Diano?“ Ten hlas jsem hned poznala.

„Yiane?“

Steph právě přiběhla. Viděla, jak je celý tábor na nohou a šokovaně hledí mým směrem.

„Přišla jsem o něco?“ zeptala se. Yian luskl prsty a na jeho dlani se objevil plamínek ohně, který osvítil jeho tvář. Trochu do něj foukl a on se rozjasnil. Záře dopadala na všechny z nás. Rozhlédla jsem se. Pokud je tady Yian, měla by tu být i… To ne. Prosím, že jsem neudělala… Ať to není…

Pohlédla jsem k druhé postavě. Všichni jsme vyděšeně vzdechli a o krok ustoupili. Ano. Byla to ona. Je to ona.

V kaluži božské krve leželo bezvládné Idunnino tělo, zcela výjimečně v bojové zbroji Valkýr. Její hlava napůl zastřená stínem se kutálela o pár metrů dál. Ještě pořád jí pár svalů cukalo. Oči byly vytřeštěné strachem a překvapením. Zůstali jsme tam stát jako solné sloupy. Nemohu tomu uvěřit. Já… Zabila jsem vlastní matku.