Bohyně, kapitola XXXV

„Pst, Diano,“ probudil mě Yianův šeptající hlas, „jsi vzhůru?“

„Eh, co?“

„Takže jsi.“

„No… jo.“

„Pojď ven.“

„Co? A proč?“

„Tak pojď.“

„Eh,“ ospale jsem zamručela a promnula si oči. Vylezla jsem ze stanu. Yian už seděl na koni.

„Co? To mám ještě vylézt na koně?“

„On ti Elskr pomůže.“

„Eh.“ Stěží jsem vyskočila na svého koně.

„Tak kam pojedem?“

„Nech se překvapit.“

Jeli jsme krokem, ale cesta nebyla dlouhá. Yian zastavil na nejbližší louce.

„Podívej,“ ukázal na oblohu. Postavila jsem se těsně vedle něj a podívala se vzhůru. Strnula jsem úžasem. Tak velký, krásný a jasný měsíc jsem v životě neviděla. Svou oranžovou barvu hlásal po celém nebi. Bylo to vážně kouzelné. Upřeně jsem se dívala do velkého měsíčního kotouče. V tichosti jsme si tu krásu vychutnávali. Povzdychla jsem si a upoutala jsem tím Yianovu pozornost.

„Valkýry mi taky něco vysvětlily. Ani nevím, proč to dělám, ale… Odpouštím ti.“

Yian se pousmál. „Odpouštět je naše podstata. Ať už jsme lidé, nebo ne.“

Poprvé od Idunniny smrti jsem se usmála. Rychle jsem se rozptýlila do vzduchu a teleportovala se do Yianovy náruče. Objala jsem ho okolo krku a on mě okolo boků. Naše rty i duše se spojily v něžném polibku, který byl nyní sladší než všechny ostatní.

Dlouho jsme v sevření setrvali, a zůstali bychom tak snad celou noc, kdyby nás však nevyrušilo něčí sarkastické tleskání.

„Ale, ale, ale,“ z lesa se vynořila divoká Valkýra sedící na bílém koni, „kohopak to tady máme?“

Byla plně ozbrojena. U boku jí visel meč a přes záda luk z lipového dřeva. Blonďaté rozpuštěné vlasy splývaly pod ramena. Podívala se na Yianův bílý luk.

„Ale no tak,“ postěžoval si Yian, „to nemůžeme mít chvíli klid?“

„Za to může tvůj zbloudilý šíp!“ ukázala na Yiana. Z lesa vyšly další Valkýry, které nás obklíčily. Jedna z nich měla obvázanou hruď a v ruce držela Yianův slonovinový šíp. Hrot se leskl rudou krví.

„To nebylo úmyslné,“ hájil se Yian, „nechtěl jsem nikoho zranit.“

„My neodpouštíme,“ řekla vedoucí Valkýra. Její tvář mi byla povědomá... Fabia!

„Přišla ses pomstít, Fabie?“ zvolám. Fabia se na mě podívala. Zlomyslně se usmála.

„Mladá bohyně a zapletla ses s nečistým? To se dalo čekat od někoho, jako jsi ty,“ dodala pohrdavě. Dostala jsem pořádný vztek. Přemístila jsem se zpět na Elskra a vytáhla luk. Naučila jsem se, že musím být vždy připravená. Natáhla jsem tětivu a vystřelila. Fabia se šípu obratně vyhnula. Vrhla na mě nenávistný pohled. První krok byl udělán.

Fabia vzala svůj luk a zaútočila na mě. Šípu jsem se vyhnula a střelu jí oplatila. Ostatní Valkýry vběhly do boje s meči v ruce. Všechny útočily na Yiana. Ještě, že je na koni - má výhodu. Spolupracoval s Shaque a odvracel jeden útok za druhým. Já se zatím vyhýbala moři Fabiiných šípů.

Valkýry srazily Yiana k zemi. Už se nestíhal bránit. Vystřelila jsem ještě jeden šíp a seskočila z koně. Nejdřív jsem mu ale řekla, ať rozptýlí Fabii.

Jak se mé nohy dotkly sněhu, Elskr se změnil v oblak plynu, který začal Fabii dráždit. Zmocnila jsem se meče a začala jsem Yiana chránit. Odrážela jsem jeden útok za druhým. Jednu z Valkýr jsem srazila na zem a chladnokrevně probodla. To už stál Yian na nohou a bojoval proti dalším dezertérkám. Probodl tu, která ho předtím srazila.

V zabíjení jsme se střídali. Brzy zbyla už jenom Fabia. Elskr ustoupil a přenechal ji nám. Fabia otevřela oči a spatřila, že její společnice jsou mrtvé. Zase. Otočila koně a utekla. Zase. Teď už se to ale nestane jako naposled. Ne.

Dnes mi neuteče.

Nasedla jsem na koně a vydala se za ní.

„Diano, nech ji!“

„Ne! Už jednou utekla, podruhé už to nedopustím! Je načase sklidit to, co jsi zasela, Fabie!“ křičela jsem.

Škoda, že je Fabia Valkýra. Hůř by se pohybovala ve tmě a dala by se lépe chytit. Bohužel, jako všechny Skadiiny bojovnice, má skvělý zrak a orientační smysl. Ještě že mám svého Elskra, který teď vidí za mě a vyhýbá se stromům.

   Fabii pronásleduju už asi půl hodiny a nezdá se, že by to bralo konce. Yian je hned za mnou a pořád říká, že to, co dělám, je naprostá šílenost, ale já ho ignoruju. Nemám ráda, když mi někdo znepříjemňuje život, a to právě Fabia dělá. Potřebuje zdůraznit, že nemá neomezenou moc a nic nezůstane bez ozvěny. Já jsem ta ozvěna.

Konečně mám Fabii na dohled. Do té doby jsem běžela podle stop ve sněhu.

„Elskre,“ promluvím ke svému koni, „teď nebo nikdy. Víš, co máš dělat.“

Elskr zařehtal na souhlas a přešel do rychlejšího trysku. Běželi jsme tak rychle, že jsme byli jako vzduch. Vlastně jsme OPRAVDU byli vzduch. Takhle se teleportuje kůň. Rozběhne se a v určité rychlosti se přemění v prach. Pak se přemístí na dané místo, v našem případě pár metrů před Fabii. Když jsme se jí zčistajasna objevili na cestě, překvapeně vyvalila oči a prudce zastavila, přičemž se její kůň postavil na zadní a shodil ji na zem. Než se stačila vzpamatovat, měla u krku můj meč. V tu chvíli přijel Yian. Shaque se jen snažila popadnout dech.

„Diano,“ snažil se mě zastavit, „nedělej to.“

„Už jsem zabila tolik lidí za tak krátkou dobu, počínaje mojí matkou.“

„To ty jsi zabila Idunn?“ zvedla hlavu Fabia. Meč jsem jí přitlačila víc na krk.

„Ty mlč,“ obrátím se zpět na Yiana, „další život už to nijak nezmění.“

„Ale můžeš změnit její život,“ prosil.

Koutkem oka jsem kontrolovala, jestli se Fabia nesnaží utéct.

„Prosím,“ žadonil Yian, „nebuď jako Irisa.“

„Já nejsem jako ona. Nezabíjím pro zábavu. Mám pro to důvod.“

„I pro smrt Idunn?“ vložila se zase Fabia.

„Ne,“ přitlačím ostří tak prudce, že jí trochu proříznu kůži. Rudá krev jí stékala pomalu po krku a zbarvovala i můj meč, „to byla nehoda.“

„Máš pravdu,“ přiznala Fabia, „nejsi jako tvá sestra.“

Zamračím se. Tuším něco zlého, ale nechám ji mluvit.

„Irisa je ten nejudatnější Ván, kterého jsem kdy měla tu čest potkat. Nelituju toho, že jsem jí sloužila,“ dokončila.

Yian byl v šoku. Já dokončila to, pro co jsem sem přišla a zatlačila jsem. Můj meč projel Fabiiným hrdlem a vyjel na druhém konci krku. Fabia obrátila oči v sloup a krev se jí vyvalila z úst. Její hlava se složila na zem a sníh zrudnul její špinavou krví. Dostala, co si zasloužila.

Cestou zpět jsem jela napřed. Yian mě za chvíli dohnal. Byl hodně zaražený. Pořád nad něčím přemýšlel.

„Slyšela jsi ji, Diano?“ promluvil nakonec.

„Fabii? Ano,“ neúmyslně jsem nasadila arogantní tón.

„Víš, co řekla?“

„Bylo toho hodně.“

„Řekla, že Irisa byla ten nejudatnější Ván.“

„A co má být?“ Proč vytahuje zrovna tohle? Copak neví, že mi to vadí? Není mi příjemné, když někdo vychvaluje Irisu, nebo ji srovnává se mnou, ale přemohla jsem se a snažila se mé pohoršení před Yianem schovat.

„Víš, kdo jsou Vánové?“

„Ne.“

Yian mluvil trochu vyděšeně: „Vánové je jedna ze dvou ras bohů. Ta první jsou Ásové. Vánové jsou temní bohové, kteří se snaží svrhnout Ásy. Jediná Irisa, zdá se, je k tomu nejblíž. Je fascinující, že ty jsi její dvojče a jsi Ás.“

„A to poznáš jak? Co když jsem taky Ván?“

„Různě. Vystupování. Chování. Krev.“

„Krev?“

„Krev,“ přitakal. „Ásové ji mají protkanou zlatými vlákny, Vánové stříbrnými. Podle toho tu rasu poznáš na sto procent. Ale i tak… nechce se mi tomu věřit. Možná to Irisa jenom hraje. I když…“ seriózně se mi podíval do očí. „ Irisa je nebezpečný člověk. Buď opatrná.“

Mlčky jsem přikývla a pokračovala v jízdě.

 

Přijeli jsme do tábora, kde na nás čekalo překvapení. U lesa stálo pět bílých okřídlených jednorožců a na kmeni na mýtině seděly tři ozbrojené světlovlasé bojovnice. Další dvě, hrdě držící svá kopí, stály po stranách. Se svými kamennými výrazy vypadaly hrozivě. Uprostřed, v bundě a kalhotách s kožešinovým lemem, vysokých botách, také tak lemovaných, s dlouhým mečem u pasu a gigantickým ledovým lukem v pravé ruce, zahalená v těžkém kožichu, stála strach nahánějící, respekt vzbuzující vládkyně této říše, bohyně zimy, Skadi. Upřeně se na nás dívala.

Sáhla jsem po meči, ale Yian mě pokynutím ruky zastavil se slovy: „Jsou tu v míru.“

„On má pravdu,“ přidala se Valkýra stojící napravo, „jsme tady v míru.“

„Co chcete?“ zeptám se.

„Jeho.“

Obrátím se na Yiana. Měl sklopenou hlavu.

„Yiane, co se děje?“

Povzdechl si. „Když jsem ten meč ztratil, měl jsem jenom krátký čas na jeho nalezení.  Teď – “

„Čas vypršel,“ zaburácela hlubokým hlasem Skadi. Mluvila jako robot.

„Co se stane, Yiane?“

Znova vzdechl. „Jdu do vyhnanství. Už nikdy se nesmím vrátit.“

„To ne. Teď ne. Navíc za to nemůžeš. Skadi,“ obrátím se na bohyni, „to Irisa vzala Vapendod. Všechno bylo domluvené. To ona chce vládnout. Ne já.“

„Ty mlč!“ osopila se bohyně. „Irisa by nic takového neudělala! Ona je hodná, laskavá a pečující. Ty jsi plánovala převrat! Yian si svůj trest plně zaslouží, dokonce může být rád, že jsem tak shovívavá,“ natáhla levou ruku. „Pojď, Yiane. Je čas.“

„Yiane,“ prosila jsem, „nechoď.“ Měla jsem v očích slzy. Yian se na mě lítostivě podíval.

„Já musím. Není cesty zpět.“

Po tváři mi stekla slza.

Yian mě vzal za ruku. Ztišil hlas: „Pamatuj na všechno, co jsem ti řekl. Věřím, že dokážeš zlo porazit,“ stiskl mě. „Neboj, já se vrátím,“ políbil mě. „Miluju tě.“

Pootevřela jsem ústa, abych se s ním mohla rozloučit, ale zradil mě hlas. V krku se mi udělal knedlík. Bezmocně jsem přihlížela, jak jde Yian směrem ke Skadi. Valkýry už nasedly. Před Skadi se začal sníh pohybovat a ze závěje vyběhl kůň z ledu se sněhovou hřívou. Nasedla na něj a celá skupina společně s Yianem odjela vstříc vycházejícímu slunci. Další milovaná osoba mě opustila.

 

¤             ¤             ¤

 

Celý den jsem seděla a přemítala všechny chvíle strávené s Yianem a Idunn. Pořád jsem se obviňovala. Kdybych tady nebyla, všechno by bylo v pořádku.

Kéž bych mohla Yiana ještě někdy vidět. Říkal, že se vrátí, ale kdy? Toho už se nejspíš nedožiju.

 

Pozdě odpoledne se náhle zatáhlo a začalo drobně sněžit; Skadi má asi dobrou náladu. Ráda bych jí ji pokazila.

 Vzhlédla jsem k nebi. Stín měsíce zakrýval celý kotouč slunce. Měla jsem tu čest vidět krásnou korónu. Paprsky šlehaly do vesmíru rychle a silně jako biče, brzy však začaly slábnout, až úplně zmizely.

Nastala tma. Už to začalo, přesně, jak bylo řečeno. Ragnarök je tady. Už je čas. Je čas vypustit havrany.

 

 

¤             ¤             ¤

 

Velký sluneční kotouč už z poloviny zakrývá temná clona. Zlatavé paprsky se míhají nad jehličnatými stromy.

Je zima.

Irisa si své věci ještě víc přitiskne k hrudi. Sotva popadá dech, ale stále vytrvale běží. Není čas na zastávky.

 

„Potřebuju vaši pomoc,“prosila skoro zoufalým hlasem udýchaná Irisa v táboře Valkýr, které nedávno vybídla k útoku na Dianu.

   „Ne, madam, my už vám nepomůžeme,“ odmítla jedna z bojovnic. Vyžádala si tím Irisin nechápavý výraz a úpěnlivý pohled.

   „Ona zabila mou sestru, Iriso,“ zdůvodnila to jiná Valkýra s obvázanou hrudí.

   „Katio?“ Irisa se podívá na právě odpovídající dívku.

   „Diana zabila naši vůdkyni,“ vysvětluje Katia, „zabila Fabii. Jen tak tak jsem stihla utéct.“

Další zdrcující rána pro už tak vystresovanou Irisu.

„Já po vás nechci vraždu. Už ne. Cítím, že se můj čas blíží. Vím to. Brzy se hrad zřítí a já zahynu v jeho troskách.“

   „Ale ty jsi bohyně.“

   „Ano. Bohužel, dnes padne i Yggdrasil.“

Valkýry se zhrozily.

„On je vaše poslední naděje. Nechci, aby zemřel v hradu, jako já. Postarejte se mi o něj, prosím. Ať se nedostane do špatných rukou.“

   Jedna ze starších žen přikývne. „Můžete se spolehnout.“

   „Katio,“ obrátí se na schopnou mladou bojovnici, „je mi líto tvé sestry. Byla mou dobrou přítelkyní. Proto budu dnes bojovat s jejím vrahem a vezmu jej do pekla i s sebou. Tam pak svedeme poslední bitvu. Co se tebe týče,“ předá jí kus pergamenu složený na třetiny, převázaný modrou stužkou a s písmenem „I“ obtisknutým z jejího prstenu na dosud zasychající rudé pečeti.

   „Dejte mu to, až bude správný čas,“ dodá.

   Nastane úplná tma. K nebi náhle vyletí stovky černých havranů. Irisa se ohlédne. Ovládne ji strach a hrůza.

   „Můj čas nadešel,“ řekne ustrašeně, ale v jejím hlase je slyšet i vyrovnanost. „Sbohem.“