Bohyně, kapitola XXXVI

Ve zbroji Valkýr, s mečem, krátkou dýkou u pasu a svým vlastnoručně zdobeným lukem na zádech, s vlasy spletenými do zrzavých copů, jsem držela černé otěže zdobené zlatem a sedíc na svém koni Elskrovi jsem čekala na úpatí vysoké skály, na jejímž vrcholu se nachází můj cíl. Vítr se do nás zboku opírá.

Hrad vypadá, jako by se v jeho útrobách rozpoutala zuřivá bouře. Různě zbarvené syté paprsky šlehají v pravidelných intervalech snad ze všech oken. I z místa, kde jsem stála, byl zřetelně slyšet bojový ryk.

„Už to začalo,“ řekla temně Kirya, která právě přijela a zaujala místo po mé levici. Napravo se zastavila Steph. Za námi stály dvě malé družiny jejich stoupenkyň. Kirya ukázala k pevnosti.

„Bohové už mezi sebou bojují.“

„Čeká se už jenom na nás,“ přitaká Steph.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Tak abychom nepřijeli pozdě,“ odvětím odhodlaně a možná i trochu chladně, ale ve skutečnosti jsem nervózní. Nicméně nemůžu nechat Irisu vyhrát.

Společně jsme vyrazily do prudkého kopce.

 

Vstoupili jsme na nádvoří, kde cvičily Valkýry.  Nebo měly cvičit. Shromažďovaly se tam a dostávaly pokyny on Höngrad. Jen, co jsme vjeli dovnitř, Höngrad vydala rozkaz k útoku.

Naši utajení spojenci se vzbouřili a začali bojovat se Skadiinimi loajalistkami na život a na smrt. Steph a její klan vyjely a přidaly se k bitvě. Kirya zůstala vedle mě.

„My se postaráme o Valkýry,“ řekla, aniž se na mě podívala, „ty se postarej o Irisu.“

Kirya vjela do boje. Procházela jsem po nádvoří a sledovala zápasící skupiny. Šla jsem pomalu, abych moc nepoutala pozornost. Projela jsem okolo Steph, u které už ležela pěkná řádka mrtvých. Bojovala s krátkými dýkami proti asi dvaceti dalším Valkýrám.

„Teď je to na tobě,“ usmála se během boje, „hodně štěstí, Diano.“

Už jsem byla u vchodu. Sesedla jsem z koně, ale než jsem vešla, pošeptala jsem Elskrovi do ucha: „Buď mi nablízku. Možná tě ještě budu potřebovat.“ Elskr zakýval hlavou.

 

Je potřeba najít Irisu. Nebo Vapendod. S ním bych ji porazila. Myslím, že její pokoj bude ten, do kterého nechtěla Irisa Yiana pustit. Ach jo, proč je všechno v posledním patře?

Vyběhla jsem po schodech. V každém z pater probíhaly bitky, ale ta největší byla v královském sále, do kterého jsem sotva nakoukla, když jsem okolo probíhala. Z té místnosti se valily všechny barvy duhy, ozývaly výkřiky a bojové ryky, dokonce i Baldrova hudba, která při určitém tónu způsobuje bolest. Ačkoliv bych si to všechno ráda prohlédla detailně, musím jinam.

V posledním patře jsem se podívala na Idunniny dveře a zavzpomínala. Pak jsem ale radši pokračovala, abych se nerozplakala.

Irisin pokoj jsem našla bez potíží. Byl dvakrát větší než můj a byl celý z křemene. Našedlé byly i peřiny a nebesa na posteli. Vlastně to bylo všechno orientované do šedé barvy. Vybrala jsem správně. Zazdila jsem deprese a obviňování se, které na mě padaly v tomto pochmurném prostředí, a začala hledat Vapendod.

Dveře se otevřely a já se leknutím praštila do hlavy o spodek postele. Otočila jsem se a tam stála překvapená Irisa. U pasu jí visel Vapendod a v rukou držela malou dřevěnou skříňku. Vstanu. Irisa se na mě zděšeně podívá. Těká očima sem a tam. Pak se rozběhne pryč.

„Kde jsi to vzala? Vrať se!“ zvolala jsem a utíkala za ní.

Irisa mě vedla do podzemí. S každým patrem níž jsem se cítila hůř. Najednou Irisa zmizela. Bylo to ve vězeňském patře. Pomalu jsem procházela všechny cely. V poslední z nich, až na konci chodby, byla Irisa. Usmívala se. Vešla jsem k ní.

„Iriso,“ začala jsem, „dej mi ten meč.“

Nic.

„Iriso,“ zkouším to znovu, „no tak. Já tě nezabiju.“ Sáhla jsem po meči, ale s prvním dotekem se postava rozplynula. Mříž se zavřela. Na jejich druhé straně stála Irisa.

„Všímej si detailů,“ zvedla ruku. Neviditelná síla mě nadzvedla a připoutala ke zdi řetězy, které tam byly přikované. Měla jsem ukotvené nohy i ruce, nemohla jsem se hýbat. Irisa se vysokým tónem zasmála.

„Ty nemáš šanci ani proti Valkýře, natož tak proti mně. Ale moment, vzpomínám si, že jsi někoho zabila. Někoho bezbranného. Kdo to jenom byl? Už vím! Idunn!“ každé písmeno matčina jména mě bodalo jako tisíce jehel.

„Zpytuj svědomí, sestřičko, budeš na to mít spoustu času!“ odešla.

Musím se odtud nějak dostat. Musím se soustředit i v této stresové situaci. Ale jak?

Zazněl hrom. Překvapilo mě, že byl slyšet tak hluboko, ale dodal mi potřebnou sílu. V prach jsem se proměnila i s otevřenýma očima a bez většího soustředění. Irisa běžela dolů. Musím za ní!

Irisa otevírala četné dveře do zakázané místnosti. Přišla jsem tak akorát, abych viděla, jak padá zámek těch posledních.

„Iriso,“ zakřičím, „dej mi ten meč!“

Irisa se lekla: „Co ty tady děláš? Jak ses dostala ven?“

„Jako Idunn: vzduchem.“

„Tak ona ti dala své schopnosti? To tě vyjde draho. Utopím svou čepel v tvé krvi!“

Skříňku položila a rozběhla se ke mně. Vytáhla Vapendod a naše meče se setkaly. Jiskry dopadly na led, který začal syčet. Navalený adrenalin mi nedovolil vnímat, že jsme pomalu přecházely do zakázané místnosti. Vyhýbala jsem se Irisiným zákrokům a ona dělala to samé.

„Tohle už je trochu nudné,“ usoudila Irisa a zmizela. Poprvé jsem se mohla podívat na místnost, kde jsem se nacházela.

Byla to obrovská jeskyně vysoká padesát metrů a na šířku dvojnásobná. Podlaha byla skalnatá a hrbolatá, místy plná kamenů. Vzadu, na konci, pronikal skrz podlahu až po strop v průměru pětimetrový kořen z hladkého lýka. U země byl ovázán zrezivělým obojkem, z něhož vycházel silný řetěz vedoucí k šupinatému krku. Víc jsem neviděla, ale i mohutný Nidhoggův krk, kde z každé šupiny vycházel osten, mi pro vytvoření představy o jeho hrůzostrašném vzhledu postačil.

Bohužel jsem se dívala okolo moc dlouho. Irisa mě srazila k zemi.

„Jsi tak slabá,“ řekla. Přemístila jsem se a dala jí meč za krk.

„Neřekla bych.“

Irisa se hbitě otočila a odrazila můj meč. Rozmáchla jsem se. Irisa mě vykryla a zaútočila na levý bok.

„Který slaboch tě trénoval?“

„Yian,“ vyhnula jsem se další ráně.

„Tak to se nedivím,“ udeřila do chrániče, „zradil tě, že? Naše Dianka má zlomené srdíčko.“

„Nech toho!“

„Naše Dianka má vztek, no co budeme dělat?“

„I tebe zradil, Iriso!“ odsekla jsem a meč jí vyrazila z rukou. Odkopla jsem ji na zem a Vapendod vzala k sobě. Jakmile jsem uchopila jílec meče, mým tělem projel silný elektrický proud, který mě na chvíli ochromil. Irisa se zatím plazila okolo mě. Vapendod mi ukazoval své stvoření potopou Atlantidy. Procházely mnou mnohé vzpomínky. Byla jsem jimi zahlcena, šly však dál a dál, už jich bylo moc. Dost!zavelela jsem. Přestalo to. Uvolnila jsem se a Vapendod přitiskla Irise ke krku. Ta se obrátila na záda a vyděšeně se na mě podívala.

„Hra skončila, Iriso. Svůj plán neuskutečníš.“

„Ne, Diano,“ usmála se, „hra teprve začíná.“

Zmizela a s ní i meč ležící na zemi. Tohle nebude lehké.

První rána přišla zezadu. Dostala jsem jílcem do zad. Vyrazilo mi to dech. Než jsem se znova nadechla, ležela jsem na zemi. Irisa bude za mnou. Obrátila jsem se na záda a máchla do vzduchu. Ucítila jsem odpor. Pomalu jsem vstala. Vrchním obloukem jsem stáhla zbraň a udeřila jsem na levou stranu. Myslela jsem, že jsem narazila do Irisina meče, ale byl to chránič, protože tím mečem jsem dostala pěknou ránu do levého ramene. Zatnula jsem zuby. S neviditelným se nedá bojovat. Je načase ukázat, co umím.

Rozplynula jsem se do okolí.

„Taky umím být neviditelná, Iriso,“ řekla jsem.

„A umíš tohle?“ Irisin hlas se rozezníval po celé místnosti. Rovněž se zde objevily desítky Irisiných kopií. Všechny byly stejné.

„Když mě poznáš,“ promluvily všechny zároveň, „tak se ti vzdám.“

Zviditelnila jsem se. Procházela jsem mezi klony. Ten vpravo vypadá skutečně. Bodla jsem, ale postava se jenom proměnila v prach. Hledala jsem dál. Všechny stály klidně a na tváři jim tkvěl posměšný úšklebek. Jak rozeznat tu pravou?Všímej si detailů, řekl mi hlas uvnitř. Detaily. To bude řešení!

U každé Irisy jsem se zastavovala a pozorně si ji prohlížela. Některým se panenky míhaly šedým a černým dýmem. Jiné měly odlišné barvy nehtů, dalším chyběly či přebývaly prsty. Dokonce tam byla i jedna, která měla tři nosní dírky.

„Musíš se zlepšit, Iriso,“ pousmála jsem se.

„Na zdržení to stačí.“

Přecházela jsem od jedné Irisy ke druhé. Přitom jsem držela Vapendod vystrčený do strany. Při mém průchodu třetí řadou jsem jednu z Iris omylem sekla do lýtka. Nevypařila se. Rána jí začala krvácet, ale její krev nebyla protkaná zlatými vlákny jako ta má, nýbrž stříbrnými. Tak je to pravda.

Irisa je Ván.

Moment. Jestli nezmizela, musí to být ta pravá.

 Otočím se a podívám se na dívky stojící ke mně zády, přičemž jsem se jich mečem jemně dotýkala. Všechny se rozpadaly, až na jednu. Než jsem k pravé Irise přišla, ona i všechny její kopie se otočily a ohnaly se mečem. Začala jsem bojovat proti každé z nich. Pocit, že jsou všude okolo mě, nebyl příjemný, ačkoliv hrozbou byla jen jedna. Figuríny se ke mně přibližovaly. Někde mezi nimi byla i pravá Irisa, která mě srazila na zem. Přitom zmizelo několik dalších stoupenců.

„Není to fascinující?“ rozjímala Irisa. „Jsme sestry a každá jsme jiné rasy.“

Má úroveň adrenalinu a vzteku dosáhla nejvyššího bodu. Tyto dva poháry přetekly a jejich obsahy se spojily. Pomalu jsem vstávala. Levou ruku jsem zvedla ke stropu. Zazněl mohutný hrom a do boku jeskyně vyryl silný vítr průchod ve výšce několika metrů nad zemí. Vržené kameny zabily několik dalších klonů. Špinavý vichr, plný prachu, písku a listí, mě začal ovívat. Pohltil mě jako osobní tornádo, ale pořád jsem stála na zemi. Dodával mi sílu. Ve spolupráci s mou magií mi vytvářel novou, jako uhel černou zbroj. Neměla jsem jediné slabiny. Byla jsem lehkou zbrojí obalená od hlavy k patě. Každý kloub na mých plátových rukavicích byl zdoben lesklým rubínem. Vlasy se mi rozpustily. Levou ruku jsem přesměrovala před sebe a vítr smetl všechny falešné Irisy, až zbyla jen jedna. Potom bouře utichla a plazíc se po podlaze se pomalu vytrácela. Stála jsem tam před Irisou v nové temné zbroji, ve které mé zrzavé vlasy zářily jako oheň.

„Myslíš, že tím na mě uděláš dojem?“ Irisa byla očividně zaskočená, „nějakým větříčkem nebo přihlouplým brněním?“

„Drž,“ procedila jsem mezi zuby, „hubu.“

Irisa se zašklebila a splynula s prostředím. Udělala jsem to samé na chvíli dostatečně dlouhou na to, abych se přizpůsobila Irisiné neviditelnosti. Ano, udělám stejnou věc jako Yian – potlačím zrak, abych zlepšila sluch.

Zavřela jsem oči. Víčka mi srůstala s líčky. Nic jsem neviděla. Jen tmu. Avšak zlepšovaly se mi ostatní smysly. Cítila jsem sebemenší záhyb na Vapendodu, tu hrubou látku, kterou byl jeho jílec obmotán. Ochutnala jsem chuť vlastních chuťových pohárků a horního patra mé pusy. V nose mi panoval nahořklý vlhký pach okolního prostředí s trochou napětí. Slyšela jsem poryv venkovního větru. V dálce se míhaly výkřiky bojujících Valkýr. Zaslechla jsem i výrazný uši drásající výkřik… Kyriin… přecházející do smrtonosného hněvu.

Kdosi jiný běžel po hradních chodbách.

Vnímala jsem Nidhoggův hluboký pomalý dech. Slyšela jsem prach dopadající na zem.

Zhluboka jsem se nadechla a pevně sevřela meč. Zkontrolovala jsem si, že mám na zádech luk. Byl však chladný. Asi se změnil i on, když se mi formovalo brnění. Zviditelnila jsem se.

„Takže slepé kouzlo?“ posmívala se Irisa. Její hlas zněl ze všech stran. Snažila jsem se její poznámky ignorovat a určit její polohu.

„Proč jsi mě chtěla zabít?“ zeptám se, abych ji donutila se pohnout. Zároveň jsem udělala pár kroků kupředu.

„Co to povídáš?“

„Já vím, že jsi na mě poslala toho vlka.“

„Jo tohle. Chtěla jsem se ujistit, že jsi to ty,“ přiblížila se ke mně.

„Nemusela jsi mi ubližovat. Mohla jsem žít doma a nemusela jsem vědět, kdo opravdu jsem.“

„Ve věštbě stálo, že mi budeš překážkou. Překážky je nutno odstranit.“ Byla u mě. Šeptala mi do ucha. Máchla jsem.

„Mě se nezbavíš tak lehce jako Idunn.“

„Nech toho!“ udeřila jsem znova.

„Ale někdo z toho bude mít prospěch. Dělala by jen potíže.“

„Víš, že to byla nehoda!“ bodla jsem. Zase mimo.

„Z jaké strany jsi ji vzala? Zleva doprava nebo zprava doleva?“

„Buď – už – zticha!“ s každým slovem jsem sekla, pokaždé z jiné strany. Irisa se všem útokům vyhnula a bavila se. Kdybych neměla oči srostlé, rozplakala bych se.

„Zleva doprava, že?“ pořád provokovala. Tohle už dál nestrpím.

„Že mi to usnadníš ještě víc a otevřeš tu skříňku?“ ptala se s pobavením. Cítila jsem její polohu. Slyšela jsem její dech i kroky.

„Co v ní vůbec je?“

„Je to Pandořina skříňka. Idunn ji u sebe uchovávala. V ní je uvězněn Tyr, Diano. Náš otec.“

Schovala jsem Vapendod do pochvy a spojila ruce. Za chvíli se v nich zformovala černá plynová koule.

„Hele, kouzla nejsou dovolená,“ Irisa byla vyděšená. Tohle nečekala. Dala mi skvělou šanci. Kouli jsem vyslala. O několik metrů dál dopadlo na podlahu bezvládné tělo. Otevřela jsem oči. Irisa ležela na pravém boku. Pod hlavou měla položenou ruku, ve které držela meč. Druhá ruka volně splývala přes břicho na podlahu.

Pomalu jsem k ní přistoupila. Dívala se na mě. Její zakrvácený úsměv mě děsil.

„Tak do toho,“ řekla mi, „zabij mě.“

Její oddanost a vyrovnanost, snad i radost z nadcházející smrti mě zarážela.

„Ale pamatuj, že jsi pošpinila jméno rodiny a zradila svou rasu. Až Tyr znovu povstane, zabije tě. Očistí tak náš rod.“

Mohla jsem ji konečně probodnout, ale chtěla jsem, aby ještě mluvila. Chtěla jsem to slyšet všechno.

„Můžeš s ním bojovat, Diano. Můžeš to zkusit. Ale boha války neporazíš. A on – táta – potom zničí vše, co by tě mohlo připomínat. Vymaže tě ze světa a celé lidstvo s tebou.“

Kypěla jsme vzteky, když jsem ji poslouchala.

„Nakonec ten tvůj pokus zachránit lidi nevyjde.“

Irisa se usmála. Znovu jsem mohla vidět její zuby zalité vlastní krví.

„Vidíš?“ pokračovala pak. „Nic nás nezastaví.“

„Něco ano.“

Ohlédla jsem se. Možná Irisa jen blafuje, ale možná taky ne. To nemůžu riskovat.

Rozběhnu se.

„Co to děláš?“ optá se sestra. Smích ji už přešel.

Běžím dál.

„Zabiješ se!“

„Malá oběť pro dobro všech,“ zašeptám si pro sebe, ale místností se to nese jako katedrálou.

„Blázne!“ křičí na mě Irisa, ale to už jsem u Yggdrasilu a jeho kořene.

Země se otřásla. Jeskyně se začíná hroutit. Strop se propadá a kusy kamene a ledu se sypou jako meteory. Jeden z nich padá i na mě.

 

¤             ¤             ¤

Nastal klid. Prach usedl. Poslední kořen Yggdrasilu byl zničen. Mocné zvíře otevřelo své křiklavě červené oči. Úzké štěrbinky se rozhlédly po okolí. Drak zvedl hlavu. Z každé šupiny mu vycházel osten. Lebku měl protáhlou a výrazných tvarů. Z výběžků nad očima rostly ve vodorovné rovině třímetrové bodliny.

Celá podlaha se otřásla, když Nidhogg zvedal své těžké tělo. Z každého kloubu jeho velkých ještěrkovitých končetin vycházel dlouhý dráp. Na každém byly stopy tisíce let staré zaschlé krve.

Monstrum roztáhlo křídla, která se svým rozpětím tak akorát vlezla do trosek jeskyně. Byla blánovitá a skrz ně byly vidět všechny žíly i cévy, které je prokrvovaly. Na konci jeho ocasu, který byl dvakrát delší než on sám, vystupovaly největší a nejsilnější ničivé ostny, které na těle měl.

Bestie zamávala křídly, přičemž odsunula většinu suti okolo sebe. Drak se zhluboka nadechl a vychutnával si znovuzískanou svobodu. Potom ukousl svými mocnými zuby řetěz, zavětřil a odletěl pryč.

 

 

¤             ¤             ¤

 

Byl další rušný den v rušném městě. Přelidněnými ulicemi procházeli lidé. Někteří šli do práce, jiní do školy, ostatní třeba pro letenky na svou vysněnou dovolenou. Jen jeden z těchto milionů lidí však neměl kam jít, protože tam nebyl dobrovolně.

Blonďatý chlapec se procházel po nábřeží a smutně se koukal do vody.

Najednou se země otřásla a chlapce zabolelo u srdce. Křečovitě se chytil za bílé tričko.

Kolemjdoucí splašeně pobíhali okolo a utíkali před zemětřesením. Hoch se podíval k nebi. Nad tokijskými mrakodrapy se rychle zatáhlo a mraky se stočily do zlověstného víru. Jediný Yian, jehož božská polovina právě umírala, věděl, o co jde.

Ze středu víru proniklo oslepující světlo. Brzy po tom zahřměl mocný hluboký řev. Obyvatele města zachvátila panika. Z nebe vyletěl gigantický ještěr s křídly.

„Hvil i fred[i],“ povzdychl si Yian, „má lásko.“

Nidhogg zařval ještě jednou a začal ničit Midgard.