Doba temna, Úvod

„Dobré ráno, Tokio! Sledujete Zprávy s vycházejícím sluncem. Co všechno se za včerejší noc událo? Sopka Oyama na ostrově Miyake-jima se začíná probouzet, silné zemětřesení na ostrově Honšú, národní banka přepadena opilcem a velká ranní dopravní nehoda v centru. Nenechte si nás ujít! Ale nejdříve počasí, o kterém nám něco řekne Yuki Yeoniy. Yuki, jak dnes bude?“

„Díky, Chiyoko. Dnes bude nad Tokiem svítit slunce bez jediného obláčku. Honšú a Kjóšó bude hostit husté mraky a bude polojasno až oblačno. Sopka Oyama sice prokazuje větší aktivitu než obvykle, ale není se čeho bát. Nic horšího než kouř bychom neměli čekat. Ve dne teploty neklesnou pod dvacet stupňů Celsia, v noci bude deset až třináct stupňů. Máme se na co těšit, bude teplo! Tak vytáhněte stany a – “

Ozval se hluboký sténavý zvuk, jako by mezi sebou vrzala prkna staré lodě. Reportérka zneklidněla, ale, ačkoliv nesměle, pokračovala: „Takže… Vem-vemte stan a – “

Řev se ozval znova, tentokrát hlasitěji a mocněji. Hned poté se zřítila část budovy. Yuki uskočila před šupinatým ocasem s velkými trny na svém konci ničícím studio. Kamera spadla a naživo filmovala řev, nohu a ocas mocné bestie. Yuki poznala onu bytost, kterou před tisíci lety sama pomáhala chytat, a věděla, že s ní se nebojuje. Před ní se jen utíká. Ale kudy utéct? Výtah je moc pomalý a schodiště zničené.

Drak se postavil, ale byl tak velký, že se nevlezl do budovy, a tak si zadní nohy opřel o okna o čtyři patra níž a mával křídly. Nenávistně se na Yuki díval. Ještě si ji pamatuje. Otevřel tlamu a hrdlo se začínalo rozžhavovat. Drak se přerývaně nadechl a zasípal. Z huby a nozder velkých jako auta stoupal dým.

„Jsi ještě slabý,“ řekla si pro sebe Yuki, „nedivím se, po tolika letech odpočívání,“ usmála se. Ještě pořád mu může utéct.

Nidhoggův ocas se houpal u budovy a ničil dvacáté čtvrté patro. Yuki vzala ze zápěstí gumičku a svázala si dlouhé černé vlasy do culíku. Tohle dělá jen když se chystá hodně riskovat, v situacích, kdy by jediná malá chybička mohla znamenat smrt. Rozběhla se a vyskočila na drakovu levou nohu. Šplhala po trnech vycházejících z každé šupiny a vyhýbala se ostrým útočícím zubům, dvakrát větším než je Yuki sama. Konečně zase trocha adrenalinu po všech těch letech. Yuki vyšplhala na hřbet a přebíhala k ocasu. Vlasy za ní vlály. Nidhogg lapal po dechu i po Yukininém životě.

Konečně se zakousl. Yuki už byla na místě, kde se Nidhoggovo tělo lámalo kolmo k zemi, bohužel ji už drak držel za vlasy. Yuki pokrčila pravou nohu a vytáhla nůž, který byl upevněn na pásku nad kotníkem. Ještě že ho s sebou nosí pro případnou obranu. Ostrou čepelí si vlasy přesekla. Zase byla volná a vydala se šplhat po trnech dolů. Bestie zařvala a otočila se. Yuki se při záchvěvu přitiskla k šupinám, ale pořád pokračovala níž.

Už byla za křídly, když se jimi drak ohnal. Yuki videla jen za jednu ruku a houpala se ve větru. Nidhogg zavřeštěl a chňapl po dívce, která se znova chytala jeho kůže oběma rukama. Měl pořádný vztek.

Yuki už lezla po ocasu, se kterým však Nidhogg s mocným řevem rozléhajícím se po celém Tokyu vztekle mával ze strany na stranu. Čím byla Yuki dál od těla, tím hůř se držela. Drakův ohon byl více jak dvě třetiny jeho těla dlouhý. Yuki svou cestu neměla lehkou, brzy se však, díky své fyzické zdatnosti vyzkoušené již v mnohých bitvách a záchranných akcích dostala až ke špičce ocasu poseté mohutnými ostrými dvoumetrovými trny. Yuki se za jeden

z nich zavěsila a čekala. Nidhogg stále ocasem lomcoval. Dívka se pevně držela a snažila se z divoce mávajícího ohonu nespadnout. Houpala se ze strany na stranu, až se přiblížila k mrakodrapu. Rukama se zapřela a jako na hrazdě se vyhoupla do vzduchu. Zabalila se a dopadla na linoleovou podlahu kanceláří jedné z firem sídlících v tomto patře plném střepů z rozbitých oken zabírajících celou zeď. Yuki rychle vstala a prchala po dosud zachovaných schodech pryč. V pozadí slyšela Nidhoggův krvelačný řev.

Konečně byla venku. Z nečekaného shledání s mýtickým drakem vyšla ve skvělém stavu. Přišla jenom o délku svých krásných lesklých černých vlasů.

Rozhlédla se po ulicích. Lidé zmateně pobíhali kolem. Yuki už tohle jednou zažila. Věděla, co dělat. Nebo aspoň co nedělat. Když se promění, moc ke klidu nepomůže. Alespoň si zesílí hlas, aby byla slyšet:

„Obyvatelé Tokia, poslouchejte mě!“ zaduněla hlasem silným jako Nidhoggův řev, „to, co vidíte, vás nesmí znepokojit.“ Lidé se na Yuki začali otáčet. Drak mezitím dál, budovu po budově, ničil město.

„Nesnažte se zachránit město. Kam drak přijde, tam to zničí a nic ho nezastaví. Neztrácejte proto čas balením věcí. Nasedněte na vlak, autobus či do auta a jeďte co nejrychleji pryč. Zachraňte si život. Odejděte ke svým příbuzným hodně daleko od Tokia! Jděte, jestli je vám život milý!“

Lidé začali prchat, ale ještě chaotičtěji než předtím. Yuki si povzdechla nad jejich nepoučitelností a jednoduchým gestem vyvolala magické kouzlo, které zčásti ovládlo mysli utíkajících. Kontrolovala, aby všichni běželi jednotně, nebo aspoň spořádaněji. Zároveň dohlížela na to, aby nikdo nezůstal ve městě, když spatřila urostlého světlovlasého chlapce sedícího na nábřeží. Měl na sobě bílé tričko a rifle. Očividně na něj její kouzlo nepůsobilo, protože nepanikařil. Křečovitě se držel za hruď. Yuki vyvolala narůžovělou, skoro neviditelnou mlhu, která její kouzlo udržovala za ni a k muži přiběhla.

„Jste v pořádku?“ sehnula se k němu s ustaraným výrazem na tváři. Chlapec přikývl a stěží vydechl: „Jsem.“

„Co se vám stalo

Hoch se s námahou nadechl: „To nepochopíte.“

„Nebojíte se toho ještěra? Jak se jmenujete?“

„Yian,“ zavrtí hlavou, „nebojím. Ona to musela udělat.“

„Kdo? Ty asi nejsi odtud, že? Myslím odtud.“

„Nejsem. Hlídal jsem Vapendod. To je nadlouho.“

„Hm,“ uvažuje Yuki, „skutečný svět znáš, takže obyčejný člověk nejsi. Kdybys byl bůh, jsi teď mrtvý, ale očividně ti není nejlíp. Vypadáš, jako bys zčásti umíral. Jsi polobůh.“

„Kdo jsi, že toho tolik víš?“ Yian povolil ruku a vzhlédl k Yuki.

„To je nadlouho. Jsem Starší.“

Yian překvapeně vykulil oči. Nečekal, že vůbec někdy potká někoho jako Yuki.

„Teď není čas na nějaké vysvětlení či představování se. Musíme pomoci nevinným lidem,“ urychlí to Yuki.

„Ale jak?“

„Jsi polobůh, takže – “

„Býval jsem,“ vstával.

„No jo, vlastně. Kolik ti je?“

„Čtyři sta třicet šest let.“

„Proč neumíráš na stáří?“

„Jsem Valkýr.“

„Ach tak,“ zamyslela se, „tak zavolej svého koně a odveď co nejvíce lidí za město. Tam ať jdou za příbuznými.“

„Co budete dělat vy?“

„O to se nestarej. Jdi. Ať zemře co nejméně lidí.“

Yian přikývl. Zavřel oči a spojil ruce. Po chvíli je předpažil a na místě, kam ukazoval, se z náhodného blesku zjevil Yianův bílý kůň Shaque. Yian na ní vyskočil a s lehkým pobídnutím vyrazil.

Yuki se podívala na draka chrlícího oheň ve čtvrti za řekou.

„Na to budu potřebovat pomoc,“ zašeptala pro sebe a dvěma prsty si sáhla na levé zápěstí. Na první pohled to vypadali, že si měří tep, avšak z místa, kterého se dotýkala, se postupně začínaly vypalovat tenké provázky, které nejdříve procházely souběžně s žílami pod kůží, ale potom je další dvě vlákna spojovala k sobě a tvarovala do různých podob. Obraz skončil u tvaru okřídleného ještěra, který na ruce chvíli zářil a potom se přeměnil do složité runy, kterou lidstvo nevidělo od svého stvoření. Symbol žhnul, brzy však pohasl. Yuki zjistila, že je na to sama. Ozval se velký otřes. Yuki vzhlédla. Nidhogg právě poslal jeden mrakodrap k zemi. Vypadá to, že nikdo z Yukininých spolubojovníků nežije. V jejich dohodě byla povinnost vyslyšet znamení, které před chvílí vyslala. Sloužilo pro nouzové případy. No nic. Nemá na výběr. Musí to udělat sama.

Yuki rozpřáhla ruce. Zvedl se prudký vítr. Starší začala růst. Když skončila, velikostně se vyrovnala Nidhoggovi. Místo přiléhavých černých koktejlových šatů na ní visely husté pavučiny. Obklopovaly ji od hrudi po stehna. Nehty se jí prodloužily a oči ztratily lidskost a zbarvily se do všech barev duhy. Krátké vlasy vlály ve větru, stejně jako hedvábný šátek okolo rukou.

Yuki vykročila směrem k Nidhoggovi. Cestou se jí hedvábí v rukou měnilo ve dvě katany. Drak konečně vzhlédl. Z tlamy mu ještě viselo pár stovek lidí a nějaké kusy budov. Otevřel ji a zařval, čímž na Yuki vrhl zbytky vlaku Šinkanzen. Mocná Starší se napřáhla a silně udeřila do Nidhoggova krku, meče se však s cinkotem neškodně odrazily. Yuki to ještě párkrát zkusila, ale drak jen posměšně zachraptěl a zamával křídly. Toho Yuki využila a Nidhoggovi blány přesekla. Bestie zaúpěla a vrhla na bojovnici nenávistný pohled. Yuki přimhouřila oči. Katany se měnily zpět ve vzácné hedvábí od bource morušového, kterým obratně hodila a obmotala jím Nidhoggův krk. Zatáhla a trochu draka přiškrtila. Stvůra zakňučela jako štěně. Yuki hodila druhou část a přitáhla. Monstrum mělo spoutané i břicho. Teď by potřebovala svého starého přítele Krya, řeckého Staršího, bojovníka Ničitel, známého spíše jakožto Kronos. On byl jedním z válečníků, kteří jí kdysi pomohli draka zneškodnit. Teď tu však byla jen ona a její dvě zaneprázdněné ruce.

Druhý konec hedvábného šátku přendala k prvnímu a uvolnila si tak jednu ruku. Než si však další meč vyčarovala, Nidhogg ucítil povolení svých pout a využil toho. Ohnal se a vytrhnul se ze sevření. Zbytková tažná síla svrhla Yuki na zem, přičemž zničila stovky budov a v řece si narazila hlavu. Drak k ní přiletěl a stoupl si na ni. Když se nepočítá ocas, byl stejně dlouhý jako Yuki. Natáhl přední tlapu a ošklivě ji podrápal na hrudi.Yuki neměla šanci Nidhogga porazit. Přešla do velikosti člověka a stěží, držíc se za poraněnou krvácející hruď, utíkala pryč.

 

„Evakuoval jsi je všechny?“ Yuki se dopotácela k Yianovi a vysílená spadla mu do náruče.

„Tolik, kolik jsem mohl, ale…“

„To není dost. Musí nýt všichni – “ zaúpěla bolestí, „musím jim pomoct – “

„Jste zraněná. A ne málo.“

„To nevadí. Já to přežiju,“ drápala se zpět na vlastní nohy, „jsem přece – au!“ chytila se za hruď.

„Ne. Je potřeba vás dostat k lékaři. Hned.“

Yuki Yiana ignorovala a sama se ploužila zpět do města.

„Musím… zachránit… všechny… Drak… nesmí… zví – zví… tězit…“ mumlala si dokola. Yian ji bezmocně pozoroval. Už se o lidi nestaral, jen je nechal proplétat se okolo něj. Yuki byla důležitější. S její pomocí by dokázal Nidhogga zastavit, a tak na ni musí dávat pozor.

Yuki byla jako v transu. Pořád si opakovala tu samou větu a malými krůčky postupovala vpřed. Z těla jí unikalo stále víc krve.

„Musím… - “ ztratila vědomí. Yian si toho hned všiml.

„Panebože, Yuki!“

 

Na vršku kopce, nedaleko Tokia, stál u lesa malý domek. Na velké zahradě kvetly aleje sakur, jejichž stíny dopadaly na stezku z oblázků.

Yian otevřel bílou branku a, drže v náručí bezvědomou Yuki, prošel onou alejí a vstoupil do budovy. Tam do ložnice namířil a opatrně Starší na postel uložil. Ujistil se, že jí nic nechybí, a poté se začal chystat na cestu. Musí někoho zachránit. Někoho, kdo pro něj znamená víc, než jeho vlastní život. Musí si však pospíšit – portál do Niflheimu už nebude moc dlouho funkční. Maximálně pár dnů a vchody do zbylých osmi říší se nenávratně uzavřou.

Yian naložil všechny své věci na svou bílou klisnu Shaque a nasedl na ni. Vzal otěže do rukou, podíval se na velkoměsto, se kterým si Nidhogg hrál jako s hradem z písku, pobídl koně a zmizel mezi kmeny stromů.

 

 

Náhlý záblesk světla ozářil zasněženou krajinu a na nedotčený hluboký sníh dopadla čtyři tmavě hnědá těžká kopyta bílého koně. Shaque se poklidně brodila sněhem, ale Yian byl příliš vyčerpaný. Kouzla přestávají fungovat a je stále náročnější je používat. Yian ztěžka popadal dech a ležel na koňském krku jako moucha nahraně sklenice plné vody, usilující o to, aby do ní nespadla a neutopila se. Yian však byl velmi vyčerpaný a přes veškerou snahu se převážil a upadl do sněhu, kde ztratil vědomí. Shaque mezitím dál pokračovala vpřed.