Doba temna, kapitola I

„Argh…“ Yian si promnul oči a pomalu se probouzel. Všechno ho bolelo. Cítil se jak na prahu smrti. Kvůli nízké koncentraci kyslíku v už tak řídkém, štiplavém, mrazivém vzduchu skoro nemohl dýchat. Přetočil se na břicho, pokrčil nohy a sípavě lapal po dechu. Omylem vdechl jeden ze žhavých uhlíků poletujících okolo a znova se začal dusit. Úkol, kvůli kterému do této umírající země přijel a který se zdál být tak jednoduchý, se mění v boj o život.

Trvalo to dlouho, ale Yian nakonec popel z krku dostal a nadechl se. Zhluboka se nadechl a pomalu, aby na něj nešly mdloby, si stoupl. Rozhlédl se okolo. Všude byl jen sníh a tmavý kouř. Lesy sto metrů daleko skoro nebyly vidět. Hrobové ticho se rozléhalo zemí. Yian zkontroloval, že není zraněný. Musel ve sněhu ležet dlouho, protože měl na rukou, které si začal třít o sebe, bolestivé omrzliny. Žádné horší rány však na sobě nezjistil. Začal se třást zimou, a tak vešel do lesa nasbírat nějaké dřevo na oheň, o jehož plameny by se mohl ohřát.

Rozložil nasbírané větvičky na mýtinu, vzal nejbližší dva kameny a začal křesat, často však musel přestat a na chvíli si zahřát své promrzlé ruce, které ho bolely stále víc a víc.

„Nevykřesáš ani jiskru,“ ozval se známý ženský hlas. Yian zvedl hlavu a usmál se. Odložil kameny a s Valkýřinou pomocí vstal. Přátelsky ji objal.

„Kiryo.“

„Ráda tě zase vidím, příteli.“

„Jak jsi věděla, že jsem tady?“

„Našli jsme Shaque. Navíc vím, že se pro něj vrátíš.“

„Máte ho?“ nadějně vzhlédl. Kirya zavrtěla hlavou.

„Pořád po něm pátráme. Pojď, v táboře ti všechno vysvětlím.“

Už se stmívalo, když dorazili do tábora, ale teplo ohně cítil Yian už na desítky metrů. Valkýry Kiryu uvítaly a mnohé se ptaly, koho s sebou vede. Bojovnice, kterým Kirya velela, byly velmi mladé a neznalé Yianových činů, ale našly se zde i takové, které jej znaly dobře. S těmi se Yian pozdravil jako se starými přáteli a sedl si mezi ně k ohni. Ženy byly velmi pohostinné a nadšené z toho, že, mnohdy i poprvé, vidí muže. Yian se cítil uvolněně a v přátelském prostředí. Věděl, že si nemusí dělat starosti o jejich loajalitě, že na něj žádnou past nechystají. Radoval se s nimi a veselil, a když se pak dosyta najedl, mohl si poslechnout Kiryin příběh:

„Přesně podle tvých a Dianiných příkazů jsme na nádvoří rozpoutali boje, aby mohla Diana nepozorovaně proniknout do hradu a zbavit se Irisy. Já a Steph jsme potom šly hledat Darima, ale nikde jsme ho nenašly. Ani v Irisiném pokoji, ani v tvém a ani v žádném jiném. Musela jej odnést ke svým stoupenkyním ještě před útokem. Ale aspoň Diana uspěla. Porazila Irisu a zničila Yggdrasil. Tady se od té doby zastavil čas. Podívej se okolo sebe. Jsou to tři dny, a jak se to tady změnilo.“

„Což mě přivádí na otázku,“ zadrží Kiryu Yian, „kde je Steph?“

Kirya si povzdechla. „Nejdřív se zhroutila jeskyně, potom i hrad. Já ještě stihla utéct, ale Steph… Všechno potom vzplanulo. Oheň spotřeboval většinu kyslíku a pohřbil spoustu lidí, včetně ní.“

„Byla skvělá bojovnice,“ zasmutní Yian, nejistý, jestli mluví o Steph, Dianě či dokonce o Irise.

„Když jsem se z toho pekla dostala, sjednotila jsem zbytek svých sester. Dokonce se k nám přidaly i některé nové. Všechny jsme se zavázaly, že splníme poslední slib, který ti dala Steph i já: že Darima najdeme a přivedeme do Midgardu.“

„Máte tedy něco?“

„Ne. Jediné, co o něm víme, je, že ho mají Irisini spojenci a že jsou někde v Niflheimu. Děláme, co můžeme, ale zatím se žádná průzkumnice ještě nevrátila.“

„Pak tedy půjdu já,“ vstane. „Kde je Shaque?“

„Teď ne,“ zarazí ho Kirya, „odpočiň si.“

„Ne, Kiryo,“ oboří se na ni a strhne její ruku ze svého ramena. „Nemůžu si odpočinout, dokud ho nenajdu.“

„Ale-“

„Je to můj syn!“ zakřičí a ztratí dech. Popadne se za hruď a začne sípat. Kirya jej opatrně posadí.

„Asimiluj se. Jinak by tě ta záchrana mohla stát život a to by potom všechno vyšlo vniveč.“

„Je pro mě vším,“ zasípe Yian a ruku si přiloží na oči, aby nikdo neviděl jeho zoufalé slzy, ale souhlasí s Kiryou. Teď by to mohla být sebevražda. Prostě musí počkat.

Yian nemohl spát. Nebylo to nedostatkem kyslíku, ale starostmi. Co asi s jeho synem právě dělají? Je mu dobře? Je zdravý? Může klidně spát, nebo má stejně bezesnou noc jako Yian? Nepotřebuje pomoc? Nezapomněl na něj? Pozná vůbec ještě svého otce? Tisíce otázek zaplavovaly Yianovu mysl. Kde vůbec je? Ne. Nemůže čekat. Ne ráno, ne za pár dnů, ale teď ho půjde hledat. Hned. Než by se Yian přizpůsobil, Niflheim a dalších sedm říší by zemřelo. Nebylo by možné kouzlit. Nebyla by žádná cesta zpět do Midgardu. Tohle je hra o čas a musí se jednat hned.

Yian spěšně vyjde ze stanu a přivolá Shaque. Neví, kam má jet, ale i tak udělá mnohem víc, než když bude jenom ležet.

Ani Shaque na tom s dechem nebyla moc dobře. Stačilo poklusem pár stovek metrů od tábora a už jí nestačil dech. Zbytek jízdy neznámo kam musí jít krokem.

Přestože teplota ve dne byla hluboko pod nulou a v noci dvakrát hlouběji, jediné, co Yiana hřálo, byl cár kožešiny přehozený přes ramena. Ani zbroj podestlanou kožešinou na sobě neměl. Jenom džíny a tenkou mikinu, Všechno ostatní si nechal v Tokiu. I jeho kůň byl lépe vybavený – hřejivá kožešina pokrývala celý koňský hřbet, od krku po hýždě. Yian vlastně o Shaque pečoval víc jak o sebe.

Jeli celé hodiny a Yian už se třásl zimou. Přes hlavu si přetáhl kapuci, která jej jen minimálně chránila před lehkým větříkem. Třel si ruce o paže a do dlaní pravidelně dýchal, aby je aspoň trochu zahřál. Už ani skoro neměl sílu držet se na koni. Dojde-li na boj, je ztracen.