Doba temna, kapitola II

Svítalo, a jediné, na co zatím Yian narazil, byla mrtvá těla mnoha Valkýr. Většina z nich poadla v boji, ale Skadiinou smrtí přestalo působit její kouzlo chránící je před nemocemi, a tak tam některé dívky ležely bez jediné prolité kapky jejich krve. Buď je zabila náhlá vlna prachu a nejspíš i požáru, nebo nedostatek kyslíku. Tak jako tak, udusily se. Je to těžké vidět tolik udatných bojovnic, mladých i starých, známých i cizích ležících nehybně ve sněhu. Je zřejmé, že i zvěř pomalu vymírá. Okolo několika těl leželi i vlci nebo lišky. Je to jisté, Niflheim umírá.

Yian pokračoval dál. V jedné mrtvole poznal starou známou. Zastavil, sesedl z koně a přistoupil k Valkýře středního věku ve zbroji generála. Ještě držela luk a na tváři jí tkvěl zuřivý bojový výkřik. Její bílý ozbrojený kůň ležel kousek od ní, s oštěpem v krku. Yian vytáhl šíp z Valkýřina ramene a zahleděl se jí do tváře. Zavřel jí oči.

„Byla jsi ten nejlepší bojovník, kterého jsem kdy měl čest potkat,“ povzdychl si, „odpočívej v pokoji, Höngrad.“

Yian vstal a rozhlédl se. Okolo něj byly rozesety tmavé oblázky, které se se vzdáleností zvětšovaly v kamínky, kameny, balvany a kusy skal. Yian se zahleděl do dálky a v mlhavém kouři rozeznal obrovské ruiny kdysi tak velkolepého ledového hradu, který se zbortil poté, co se skála, na které stál, zhroutila sama do sebe a zasypala jeskyni, která se ukrývala v jejích útrobách.

„Vrátil jsem se, Diano,“ zašeptal Yian, „přesně, jak jsem slíbil.“

Vydal se blíž. Odněkud z trosek vycházel slabounký sloupeček kouře. Možná spojenci. Další z Valkýr, které by mu možná mohly pomoci a poskytnout bližší informace o Darimovi. Bok po boku s Shaque se přibližoval a pomalu ruiny obcházel. Asi v polovině cesty se však zastavil a zahleděl se do zříceniny. Hrdinně přiložil pravou ruku k srdci. Oči mu zvlhly.

„Hvil i fred,“ zavzpomínal, „Diano.“

Potlačil smutek a pokračoval dál. Brzy zaslechl dva ženské hlasy. Hádaly se.

„Ty to udělej!“

„Ne, ty!“

„A proč já?“

„Byla jsi jí nejblíž!“

„Ne, to Fabia!“

„Tak ať to udělá ona.“

„Je mrtvá, ty tupče.“

„Kdo je u tebe tupec, rybí hlavo?!“

„Co jsi to říkala?!“

„Že by sis měla zesílit naslouchátko, stařenko!“

„To jsi přehnala, Lucie,“ bylo slyšet zacinkání čepele, „na něco jsi zapomněla. JÁ jsem Fabiina sestra. JÁ jsem byla určena jako její nástupce. JÁ tomu teď velím. JÁ rozdávám rozkazy. TO JÁ JSEM AUTORITA!“zahřměla. Pak už Yian slyšel jenom zvuk čepele a vystříknutí krve.

„Postarejte se o tělo a o toho kluka taky,“ obrátila se na ostatní sloužící. Slyšel Yian dobře? O toho kluka? O Yianovi určitě nemluvila, to už by byl pod útokem, a pokud ví, tak v Niflheimu je jenom jeden další chlapec. Yian se usmál. Našel tu správnou osadu. Teď jen vymyslet jak se tam nepozorovaně dostat.

Shaque hlasitě zaržála a vzbudila tím pozornost nepřátel.

„Vy tady máte koně?“ zeptala se velitelka. Ostatní jen zavrtěli hlavou. Žena se porozhlédla a jednu z Valkýr poslala Yianovým směrem: „Prozkoumej to tu.“

„Pojď,“ zašeptal Yian, „tak dělej, Shaque,“ popotáhl otěžemi a zavedli ji i sebe za pozůstatek blízké ledové stěny. Pak výhružně vztyčil prst a pohrozil: „A teď budeš zticha. Jasné?“

Yian se postavil k oknu a vytáhl dýky. Průzkumnice se podívala na Yianovy stopy ve sněhu a vydala se jeho směrem. Ostražitě se rozhlížela. Yian s bušícím srdcem trpělivě čekal. Valkýra se přiblížila k oknu a naklonila se do něj. Yian vykročil a bodl bojovnici do krku. Dívka zahýkala a tvrdě dopadla na zem.

„Všichni připravte zbraně!“ zavelela vůdkyně, která umírající dobře slyšela, „vy dvě,“ vybrala dvě ženy, „tady zůstanete a budete hlídat tábor. Ostatní za mnou!“

Teď má Yian šanci. Ta velitelka je jistě ještě nezkušená. Nechat tábor skoro nehlídaný…

Yian spěšně odvedl koně a společně tábor obešli. Tam u skály Shaque přivázal a mapoval nepřátelské území. Uprostřed mnoha náhodně uspořádaných malých stanů se dvě k Yianovi zády otočené mladé Valkýry opíraly o svá kopí a znuděně si povídaly. Takhle se jen tak nepoštěstí. Toho musí hned využít.

„Zůstaneš tady a budeš potichu,“ nařídí Shaque a s dýkami v rukou se začne plížit ke strážím.

„Tak si říkám,“ povídá první žena, „proč tady vlastně jsme? Všichni moc dobře víme, že to tady umírá, ale pořád tu jsme.“

„No jo, nad tím jsem nepřemýšlela. Pak se zeptáme velitelky.“

„Katia ti nic nepoví. Je stejná tajnůstkářka jako její sestra. A víš, jak to s ní dopadlo? Zabili ji.“

„Kdo?“

„To ví jen Katia, ale jsem si jistá, že to má co dočinění s tím malým spratkem, kterého si tak opatruje.“

„Od smrti té pečovatelky ho nedá z ruky,“ přikyvovala, „pořád ho má ve svém stanu.“

Takže zdejší vůdkyně Katia má chlapce ve svém stanu, pomyslel si Yian, to je vše, co potřebuju.

Yian se přiblížil až k bojovnicím a oběma současně potom vrazil dýku do týlu. Zbraně vyndal a těla se zhroutila na zem.

„Můj syn není žádný spratek,“ dodá s nádechem vzteku ve svém hlase a rozhlédne se. Který stan bude ten správný? Asi ten největší.

Yian odsunul hrubou látku vchodu do největšího stanu a nakoukl dovnitř. Srdce mu radostně poskočilo. Vzal malé miminko zavinuté do hřejivé kožešiny a s láskou jej pochoval.

„Už je dobře, synáčku,“ konejšil děťátko, „tatínek je u tebe.“

Chlapeček spokojeně zamlaskal a dál spinkal.