Plány do budoucna

Kapitola I.

Pršelo. Vítr foukal do skalních skulin, ze kterých se ozývaly nepříjemné zvuky. Rodrick, průměrný muž dvacet dva let starý s trochu dlouhými hnědými vlasy i jeho spolubojovníci mrzli až na kost v roztrhaných košilích. Ty byly to jediné, co jim Accarští vojáci nechali, dokonce ani boty si nesměli nechat. Ale to mělo sloužit spíš pro pobavení nepřátelských vojáků, kteří se vyžívali v lidském utrpení.
„Už sebou trochu pohněte! Je tu zima a schyluje se k opravdové bouři!“ zahučel jejich velitel. Byl to celkem vysoký a svalnatý muž, který měl trochu delší prošedivělé vlasy. Nebýt jeho, asi by už dávno Rodrick a další tři válečníci z Drakenburgu zemřeli. To on měl ten nápad, aby je přivedli do vězeňské pevnosti Accon. Bohužel byla ona pevnost na vrcholku nejvyšší hory Accarie, a možná i celého Severního poloostrova.
Blesk najednou udeřil do menší borovičky asi deset metrů od Rodricka. Ten se okamžitě přikrčil na zem, za což ovšem schytal kopanec do zad.
„Nezastavujeme!“ zařval na něj jeden z vojáků s holou hlavou.
Rodrick už radši ani necekl a pokračoval v pochodu. Nohy už měl celé od krve, jak neustále chodil po ostrých kamenech, které byly všude po strmé pěšince k vězení. Jak se asi má můj bratránek, pomyslel si Rodrick, určitě se teď někde hřeje u krbu v Drakenburgu. Ten měl teda štěstí, že si musel zlomit nohu.
„Už vidím věže Acconu!“ zvolal jeden voják. A opravdu, za jednou špičatou skálou vykoukla jedna vysoká věž. Za chvíli už měli nad sebou obrovskou kamennou zeď a spoustu silných kruhových věží. Pomalu došli k bráně.
„Á, konečně jste dorazili! Pojďte, rychle, než promoknete. Ještě aby tu někdo chytil zápal plic!“ řekl jeden voják strážící bránu, který byl schován za oknem v hradbách, díky čemuž mu koukala jen hlava.
„Vězně doveďte do cely, já jdu za generálem.“ rozkázal velitel. A jak řekl, tak se i stalo.

„Tak, co teď hodláte dělat?“ zeptal se Rodrick svých spolubojovníků.
„Já vážně nevím! Co bys chtěl asi teďka dělat, hm?“ řekl nabroušeně muž jménem Patrick. Ten měl krátké hnědé vlasy a krátký vous.
„Podle mě nás popraví.“ řekl odevzdaně druhý, Louis, s dlouhými šedými vlasy, už trochu starší, který velice jasně věděl, co je čeká. Třetí, Lehmar, neříkal nic. Jen seděl a koukal do zdi.
Atmosféra v cele byla příšerná. Všichni mysleli na teplé postele v Drakenburgu, na horkou polévku, kterou vařil tamní kuchař Nick. Na svoje přátele, kteří mohli zůstat v pevnosti. Jak moc jim teď záviděli.

*

„Konečně jsem tě našla, drahý!“ uslyšel Wilhelm, z rodu Drakenherzů, lord Drakenburgu, z chodby. Poznal, že to je hlas jeho ženy. Nacházel se nyní v kobce pevnosti Drakenburg. Utekl sem, protože se chtěl skrýt před světem. Neustále se nemohl vzpamatovat z toho, že před měsícem zemřel jeho otec, který byl též prvním, a jak se zdálo i poslední králem severu. Po jeho smrti se země rozpadla a lordové si teď dělají, co chtějí. Mágové z Krechillu v čele s lordem Dariem pořád zkoumají ty svoje staré knihy a neustále mluví o konci světa. Lord Drax z Unciaru je zas neustále zalezlý v horách, kde vlastní obrovský důl. Ten je teď ovšem k užitku pouze jemu a kdo ví, co chystá. Další, lord Ulfric Northeon z Reckionu má neustále problémy s divochy z Divokých planin. Navíc jeho území je velice odtrhnuto od ostatních. A poslední, nejmocnější, lord Georges, přezdívaný veliký, z rodu Arreynů, pán Gradce. Jeho bohatství a velikost vojska kdekoho zastraší, ale přesto už na něj bylo spácháno několik atentátů. Všichni tito lordové nyní měli dorazit do Drakenburgu, aby rozhodli o dalším králi severu. Bohužel, tu byla ještě Accarie v čele s králem Orestem I. Ten si již brousí zuby na Drakenburg, i na celý Severní poloostrov. A nejspíš válka s ním bude nevyhnutelná.
„Drahý, co tedy děláš?“ vytrhla Wilhelma z přemýšlení jeho žena, lady Alice a posvítila na něj pochodní.
„Jen přemýšlím, nic víc.“ odsekl Wilhelm.
„Pořád myslíš na něj, co? Už to nech být, bylo mu přece šedesát a to je požehnaný věk. Navíc, nemůžeš tu pořád truchlit, Drakenburg potřebuje silného vládce!“ snažila se ho utěšit.
Zakoukal se na ní svýma modrýma očima. Vzpomínal. Nezměnila se, pořád vypadala krásně, jako když jí bylo osmnáct a jemu dvacet. Vzpomínal na ty bezstarostné časy, kdy společně prolézali Drakenburg a každou chodbičku v něm. Díval se na její dlouhé plavé vlasy, které neměly ani náznak šedin. A na její oči, na ty krásné oči, které se podobaly těm jeho, do kterých mu teď vtékala slza.
„Dobrý, už jdu. Stejně ještě musím vše vysvětlit dětem. Půjdu za tebou.“ odpověděl jí.
Sám se utěšoval a snažil se zapomenout na minulost. Když se podíval do jedné kaluže v kobce, která zde pravděpodobně vznikla tím, že ze stropu padaly kapky vody, zjistil, jak zestárl. Jeho delší černé vlasy, které mě nechány rozpuštěné, už projevovaly náznaky šedin. I jeho kratší vousy už začaly šedivět.
„Tak dělej. Za chvíli by měl přijet Georges, tak si alespoň pěkně urovnej věci v hlavě, jo?“ řekla mu a vyrazila chodbou směrem k východu z kobky.
„Jasně.“ usmál se na ní a vyšel za ní.

„Kde se zase toulá?“ mumlal si pro sebe Baloro, druhý syn lorda Wilhelma, na krátko ostříhaný blonďatý svalnatec.
„Snad víš, kolik má povinností, ne?“ odsekl mu na to wilhelmův nejstarší syn, Robert, kterému bylo už devatenáct. Bylo na něm vidět, že už je skoro dospělý. Měl krátké černé vlasy a oči jako jeho rodiče. Jeho mladšímu bratrovi bylo sedmnáct, a nejmladšímu, Nicolasovi, který posedával na lavičce v trůnním sále, bylo teprve čtrnáct. Ten byl vysoký, blonďatý s dlouhými vlasy stažené do kratšího copu.
„Hele, už jde!“ zvolal na své bratry Nicolas poté, co spatřil svoje rodiče na chodbě před trůnním sálem.
„Zdravím vás, děti. Asi už víte, že jsem sem pozval všechny lordy ze severu, aby zvolili nového krále. Ale také asi víte, že nám hrozí válka se sousedním královstvím, s Accarií. Proto od vás budu potřebovat pomoc. Velkou pomoc.“ oznámil Wilhelm a pokračoval: „Ty, Roberte, se budeš muset postarat o naši armádu. Máme málo vojáků a potřebujeme, aby tu nevznikaly vzpoury. Jelikož jsi můj nejstarší syn a tím i nástupce, budou tě moji vojáci jistě respektovat a s radostí ti pomohou verbovat. Baloro, ty pojedeš s dalšími vojáky do dvojitého průsmyku a budeš strážit tamní hraniční věže. Potřebuju tam někoho, komu můžu věřit, tak mě prosím nezklamej. A ty, můj nejmladší, pojedeš do Reckionu. Lord Ulfric je můj dobrý známý a potřebuje pomoc s tamními problémy. Ty jsi velice chytrý, takže mu jistě pomůžeš vymyslet nějaký dobrý plán na obranu proti divokým lidem z plání. To je vše“ domluvil.
Všichni si pomalu všechno urovnávali v hlavě, a nakonec kývli, že souhlasí a šli se sbalit. Robert se šel domluvit s velitelem posádky Drakenburgu o verbování nových vojáků.
„Snad to všechno dobře dopadne. A kde je vlastně moje dcera?“ zeptal se Wilhelm své manželky.
„Asi zas někde lítá s tím svým přítelem.“ odpověděla Alice a vzpomněla si na sebe a wilhelma před dvaceti lety. Ach to byly časy, pomyslela si. A její devatenáctileté dceři se teď dělo to samé.
„No, tak snad se jí nic nestane.“ pousmál se Wilhelm a sedl si unaveně na trůn, „A teď si počkáme na Georgese. Měl by tu být za chvilku.“

*

Voják Brandon myslel na svého bratránka. Doufal, že ho nezajali accarští vojáci a on teď někde netrpí ve vězení, nebo hůř, jestli už není mrtvý. Rád by s ním a se svými přáteli vyrazil společně na průzkum accarského území, ale jeho noha mu to nedovolila. Zlomil si ji totiž, když při průzkumu spadl do jedné jámy. Naštěstí měl s sebou svého bratrance Rodricka, který ho z díry vytáhl a odnesl ho až na Drakenburg. A opět naštěstí, se mu noha docela hojí, a on už může, pokud je opřený o hůl, kulhavě chodit. Ale přesto to bolelo.
Díky jeho zranění také dostal místo trenéra nových vojáků. Bylo to asi to jediné, co mohl dělat, když měl zlomenou nohu.
„Neboj se, on se vrátí!“ pousmál se kuchař Nick a podal mu teplou zeleninovou polévku.
„Věřím tomu. No nic, sním polívku a půjdu připravit nováčky na příjezd lorda Georgese. Nechci, aby dělali bordel, zatím co se tu bude procházet lord z Gradce.“ řekl Brandon a pustil se do polévky.
„Ani se ti nedivím. A já jdu připravit další kotel polívky. Vojáci jsou snad bezední!“ zasmál se kuchař a šel krájet zeleninu do své polévky.

*

„Zdravím, generále Gottare!“ pozdravil Accarský velitel Renard svého nadřízeného.
„Také, Renarde. Kohopak jste to přivedli?“ zeptal se generál
„Jen nějaké Drakenburgské zvědy. Nebojte se, budeme je vyslýchat!“ odpověděl velitel.
„Tak to je dobře, zjistěte co nejvíce, protože už sem míří náš král Orestes I. a chce vědět vše o Drakenburgských plánech. Úplně vše!“
Renarda nečekaná zpráva o příjezdu krále docela zarazila, ale napadlo ho, že by to mohla být dobrá příležitost na povýšení. Nebo taky na trapas.
„Jistě pane, už to jdu zařídit.“ řekl neklidně generálu Gottarovi a odešel do vězení.
Co asi Orestes zamýšlí, přemýšlel, asi chce dobýt severní poloostrov. Ale jak? Vždyť pokud se lordové opět spojí, je možné, že Accarii zničí. Nechápal, jak toho chce dosáhnout.

„Vězni, seřadit!“ rozkázal Renard vězňům když vstoupil do cely.
Co se sakra děje, pomyslel si Rodrick.
„Ty!“ ukázal na něj accarský velitel, „Půjdeš se mnou. Bude výslech.“

*

Bouřka dorazila až do Drakenburgu. V tomto dešti zahlédl jeden z vojáků v mostecké věži, která chránila most spojující Drakenburg a okolí a který vede přes velkou řeku Iorwennu, několik desítek ozbrojených mužů jedoucích na koních po cestě k pevnosti. Jeden z nich měl krásnou černou zbroj s dlouhým pláštěm. Jeden z vojáků nesl rudou vlajku s černým lvem. Okamžitě poznal, o koho jde.
„Přijíždí Lord Georges! Otevřete mosteckou bránu!“