Doba temna, kapitola III

O dvacet let později

      K jedinému dosud stojícímu rodinnému domku v širém okolí se přibližuje neznámý muž. Je oblečen do potrhaných kalhot, ze kterých místy vykukuje hřejivá podšívka, a do tenké zšedivělé látkové bundy. Zdá se, že zbroj vycpanou kožešinou, která ho ještě před nedávnem chránila, v dalekých chladných krajích ztratil. Okolo pasu visí prostý meč a hruď obepínají úzké kožené pásky se dvěma pochvami na zádech pro dvě krásné, zlatem zdobené dýky, které jsou poutníkovi dražší než jeho život. Je to taky jeho jediná vzpomínka na temnou minulost, kterou, ač mu způsobuje bolest jen při pohledu na dvě písmena vyrytá na rukojeti, si stále chce a musí připomínat. Ještě stále má přes hlavu přehozenou kapuci, v tomto čase vrhající stín na jeho oči.

      Zcela vyčerpaný muž otevírá bílou kovovou branku a vbelhává se do prostorné jarní zahrady. Pod větvemi rozkvetlých sakur se zelená měkký upravený trávník. Je to nejveseleji vypadající místo na Zemi, ale poutník není veselý ani šťastný. Ne. Cítí se jinak. Opuštěně, zoufale, beznadějně. Ano, to je to správné slovo: beznadějně. Takovou dobu na cestách, tolik let hledání a stále nic nenachází. Ani nápovědu k vodítku, které ho možná může přivést k řešení neřešitelného problému. Už zase jde domů s prázdnou.

      Muž má za sebou polovinu uzounké cestičky dlážděné říčními kameny, když pocítí na krku chladnou ocel. Vzhlédne. Urostlý mladík, snad ještě víc dítě než dospělý muž, v bílé košili a vybledlých hnědých kalhotách. Zrzavé vlasy sahající malinko pod ramena má černou stužkou svázané do culíku. Velké zelené oči mu září vzrušením a s dychtivým úsměvem očekává reakci. Poutník však jen dvěma prsty odsune chlapcovu čepel.

      „Dnes ne,“ promluví cestovatel unaveně a rozpaží ruce. Mladík zasune meč za opasek a muže obejme.

      „Je to už dlouho,“ hlesne.

      „Dřív jsem nemohl,“ chytí chlapce za ramena a pyšně se na něj podívá. „Hodně ses změnil, co jsem byl pryč.“

      „Pojď dovnitř a pověz nám o svém putování. Jistě jsi toho mnoho zažil.“

      Chlapec otevře dveře z třešňového dřeva a posadí poutníka ke stolu. Muž si odloží zbraně a sundá si kápi. Na jeho špinavý obličej dopadly paprsky světla. Ve zlatavých rozcuchaných vlasech je zapletené jehličí a všemožná špína. Jeho jasně zelené oči jsou zmožené a klíží se únavou. Líce jsou samá šmouha a vousy jsou slepené bahnem a zaschlou krví. Mladík podá muži šálek čaje a odběhne do vedlejšího pokoje. Poutník je hned v dalším radostném objetí, ještě než se stačí napít.

      „Yiane! Jsem tak ráda, že tě zase vidím!“

      „Yuki,“ poplácá černovlasou ženu po zádech a podívá se do jejích šedých očí, „vůbec ses nezměnila.“

Yuki se usměje: „Zato ty jsi nám nějak zestárl.“

Posadí se a chytí Yiana za ruku.

      „Byl jsi dlouho pryč. Pověz,“ zeptá se v naději, „byl jsi úspěšný?“

Yian zavrtí hlavou. „Nebyl. Ale něco jsem přivezl.“

Pokyne zrzkovi, který se začne přehrabovat v Yianových zbraních položených na komodě. Vytáhne dvě zdobené dýky.

      „Kdysi jsem ti slíbil, že ti je dám,“ pousměje se a kývne hlavou, „teď jsou tvoje.“

Chlapcova tvář se rozjasní. „Opravdu?“ žasne.

„Všechno nejlepší.“

„Díky, ale – “

„Já vím. Přišel jsem pozdě.“

„O tři měsíce.“

„Dřív to nešlo,“ zalituje Yian, „opravdu.“

„Nevadí. Jsou překrásné.“

Mladík si obě dýky prohlédne a potěžká si je. Zbraně mají mírně zahnutou čepel a drobnými drahokamy zdobené zlaté rukojeti. Na konci jedné násady je vyryto písmeno I; na druhé pak D. Na čepeli první dýky si chlapec všiml nápisu v neznámém jazyce.

      „Co znamenají ta písmena?“

      „Jméno tebe a Yuki, tvé matky,“ odpoví klidně Yian. „To abych na vás nezapomněl.“

      „Ale to není ypsilon.“

      „Tehdy se to psalo jinak.“

      „Aha. A ten nápis na matčině dýce?“

      „To je norsky. Píše se tam: Pro dobrou věc“.

      „Aha. Zabojujeme si?“

„Zítra, chlapče. Musím si odpočinout.“

      „Jistě,“ pokývne hlavou a odejde.

 

      „Něco jsem našel,“ začne Yian, když mladík zmizel z doslechu, vytáhne bílou plochou hladkou věc a posune ji po stole blíž k Yuki. Žena objekt uchopí a chvíli ho zkoumá.

      „Není to šupina?“

      „Vypadá to tak,“ přitaká Yian, „ale je až nepřirozeně velká. Od čeho by mohla být?“

      „Nevím, ale pochybuji, že to má nějaký význam. Buď jsi nenašel nic, nebo je to řešení problému s Nidhoggem.“

      „To je ale jen pohádka, ne?“ vykoukne chlapec.

      „Co jsem ti říkala o poslouchání za dveřmi!“ napomene ho Yuki.

      Yian si zachová smysl pro humor a pochopení. Vždyť on nebyl jiný.

      „Pamatuješ si ještě na tu pohádku o drakovi uvězněném na ostrově Miyake-jima?“ vysvětluje laskavě.

      „Ano,“ přistoupí a posadí se vedle Yiana, „je to má nejoblíbenější pohádka. Jednou ji taky budu vyprávět svým dětem.“

Yian se usměje: „Tak ta pohádka… je skutečnost. Před dvaceti lety sem vtrhl zlý drak Nidhogg. Zničil mnoho měst a vyhubil miliardy lidí. Zkoušeli jsme ho zastavit, ale nebyli jsme toho schopni. Teď hledáme způsob, jak draka zastavit, ale zatím v tom nejsme nijak úspěšní.“

      „Proto chodíš na ty výpravy? Abys našel způsob, jak ho zabít?“

      „Ano,“ povzdechne si.

Mladík bouchne do stolu a prudce se postaví: „Chci jet se tebou!“

      „Posaď se a uklidni se. Zůstaneš doma. Někdo musí chránit domov a Yuki.“

Černovláska se na Yiana vyčítavě podívala. Měli spolu další telepatický rozhovor o tom, co všechno před chlapcem utají.

      „Tam, kam chodím, je velmi nebezpečno,“ hájí své rozhodnutí Yian. „Nechci, aby se ti něco stalo.“

      „Nestane. Sám jsi mě učil bojovat.“

      „Tak ho pusť,“ přesvědčuje Yuki, „sám bys potřeboval nějakou pomoc. Už nejsi v tak dobré formě jako před dvaceti lety.“

      „Vždyť je mi čtyři – “ vyjede Yian prudce. Uvědomí si přítomnost nevědomého chlapce a zarazí se. V rychlosti začne přepočítávat roky.

      „Třicet sedm,“ dokončí. „To není tolik.“

      „Jen ho vezmi, ať se něco přiučí. Sám moc dobře víš, že já se ubráním proti komukoliv. Teda až na Nidhogga, a ten už se dlouho neozval.“

      Yian si povzdechne. Všichni jsou proti němu. Otevře ústa. Aby něco řekl, ale dunivé hřmění jej přeruší. Muž chvatně vstane a podívá se z okna. Nikde ani mráček.

      „Klid, to bude jen hrom,“ hádá zrzek.

      „Nebo Nidhogg,“ přidá se Yuki.

Yian se zaposlouchá. Je ticho. Až podezřele velké ticho. Tohle není Nidhogg ani hrom.

      „Jen to ne,“ hlesne Yian a jde pro meč. „Tohle jsou síly, které znám osobně jenom já. Síly, které sice nejsou tak hrozné jako Nidhogg, ale dost smrtonosné na to, abychom se jim vyhýbali.“

      Ozve se ohlušující dusot kopyt. Yuki zaběhne do jedné z místností. Yian vyběhne ven. Chlapec vezme dýky. Následuje ho.

      Další burácení otřáslo zemí jen, co se muži dostali před dům. Z nebe se na bílých koních snesly čarokrásné panny se světlými vlasy svázanými do copů.  Bylo jich nejméně patnáct a na všech se leskne ne moc dobře naleštěná rezavějící zbroj. Bojovnice nehledí na plot a razí se cestu přímo do zahrady. Stromy, okolo kterých prošly, vyvrátily z kořenů. Zastavily se pár metrů před Yianem, který svým tělem chrání chlapce a čeká na útok.

      „Tak tady se schováváš,“ promluví bojovnice stojící v čele. „Tomu teda říkám vyhnanství. V klidu na venkově, nedaleko města, s krásným výhledem,“ poukáže na trosky Tokia rýsující se v dálce. „Tohle má být trest? Vždyť se ti žije líp jak u nás, nemám pravdu?“

      „Váš svět je mrtvý a vy byste měli být taky.“

      „Nebyl to vždy tvůj sen? Vlastnit malý domek v Japonsku? Jak se jen jmenovalo to město, u kterého sis chtěl své bydlení zařídit? Taro… Topo… Tiki… - “

      „Tokio.“

      „Přesně to jsem myslela. Jaké to je, žít v ráji?“

      „Byly i lepší doby. Třeba ty, kdy jste tady nebyli vy!“

      „Já bych tu teď nebyla, kdybys neukradl něco, co patří nám. Před dvaceti lety. Tam, v Niflheimu. Zabil jsi tři mé lidi.“

      „Katia?“

      „Máš dobrou paměť. Jsem Fabiina sestra. Ta, kterou jsi zasáhl svým nemotorným šípem! Vzpomínáš, jak jsme tě noc před Ragnarökem překvapili? Jak jsi zabil Fabii?“

      „Mé poslední okamžiky s Dianou,“ zavzpomíná Yian. „Proč jste nám nenechali chvíli o samotě? Fabia mohla žít.“

      „Pche! Aby sis zadělal na tupého synátora, který půjde ve tvých proradných stopách? To tak! Navíc Fabii bys zabil tak jako tak.“

      „To udělala Diana!“

      „Na ni se vymlouvej!“ křikne sarkasticky Katia.

      „Je to pravda. Já jí to vymlouval, ale – “

      „Dost! Tvé ubohé výmluvy mě nezajímají. Přišli jsme pro to, co jsi nám před dvaceti lety vzal! Kde je ten kluk?“

      „Kdo je to?“ zašeptá chlapec.

      „Až jindy,“ Yian stále po očku sleduje Valkýry.

      „Mluví o mně?“

      „To tě teď nemusí zajímat.“

      „Já myslím, že musí.“

      „Teď není čas se hádat.“

      „To máš pravdu,“ mladík vytáhne dýky. Yian ho pevně chytí za paže. Zrzek se vzpírá. Yian není dost silný. Povoluje. Chlapec předstoupí.

      „Chcete mě?“ otáže se rázně.

      „Ne,“ odpoví pohrdavě jedna z Valkýr. „My hledáme malého kluka, mimino.“

      „To bylo dvacet let zpátky, blbče,“ napomene ji Katia a obrátí se na kluka: „Kdopak jsi?“

Pomalu jej, stále sedící na koni, objíždí. Prohlíží si ho ze všech stran. Yian vytáhne meč. Je nachystaný chlapce bránit.

      „Neznám tě odněkud?“ zeptá se Katia vybízivě.

      „To sotva,“ promluví chlapec. Narovná se. Pevně sevře zbraně. Vztyčí hlavu co nejvýše. Pohrdavě se na Valkýru podívá. Sleduje ji, jak ho obchází.

      „Jsem Darim,“ řekne odhodlaně. Podívá se na Yiana, který na něj přísně pohlédne. Nesouhlasně zavrtí hlavou. Chlapec nedbá. Pokračuje: „Yianův syn.“

Yian svěsí hlavu a plácne se po čele.

      „To jsi neměl říkat.“

      „Tak odtud znám ty oči,“ vzpomene si Katia, „ale co ty vlasy? Vzpomínáš na svou matku?“

      „A co s tím má Yuki společného?“

      „Takhle jí přezdíváš?“

      „Jak přezdívám? Co tím myslíte?“ obrátí se na otce, „Co tím myslí?“

      „Nech ho být, Katio,“ rozzlobí se Yian, „netahej ho do věcí, do kterých není nic ani jemu, ani tobě!“

      Katia se mu vysměje. „Která z těch dvou to byla, Yiane?“ provokuje. „Tak, kterou jsi zradil, nebo ta, která zradila tebe?“

      „Ona nikoho nezradila!“

      „Tak jinak. Ta, kterou jsi podvedl, nebo ta, se kterou jsi ji podvedl?“

      „Takhle to nebylo.“

      „A jak teda? Řekni mi to, všichni na to čekáme.“ Valkýry se zasmějí.

      „Do toho vám nic není.“

      „Mě by to docela zajímalo,“ připomene se Darim.

      „Ty buď zticha,“ okřikne ho Yian. Obrátí se na Katiu: „To jsi přijela jen, abys mě ponižovala?“

      „Zčásti. Zčásti jsem si přijela pro Darima a zčásti pomstít Fabiinu smrt. A když už jsme u toho…“ Katia luskne prsty. Její stoupenkyně vytahují luky. Šípy míří na Yiana, který si zatím vypůjčí Darimovy dýky. Zrzavý chlapec je zmatený. Neví, co se děje. Katia mává rukou. Na Yiana letí černý oblak šípů. Darim vykřikne. Utíká.

      „Zůstaň mi na očích!“ velí Yian. Kotoulem se šípům vyhýbá. „Darime!“ ohlíží se. Kvůli chvilce nepozornosti utrží ránu do paže. Zlostně se podívá na útočnici. Podřízne jí hrdlo. Katia vytahuje meč. Na koni vyráží proti němu. Yian se přikrčí. Vyhýbá se čepeli. Probodává jinou bojovnici. Další se na něj řítí. Yian se staví na nohy. Obratně se vyhýbá meči. Zasazuje dvě bolestivé rány do břicha. Jiná Valkýra útočí. Yian levou rukou útok odráží. Krčí se. Prořezává její břicho. Vnitřnosti se vyvalily ven jako vodopád. Yian se vrhá na další. Bodá do krku. Podívá se na Katiu: „Nech toho, dokud ještě můžeš. Nerad bych ti vyvraždil družinu.“

      „Na to už schopnosti nemáš!“ posmívá se Katia. Vydává rozkaz k útoku.

      Yian první útočnici sráží na kolena. Dýku jí zarývá do lebky. Slyší praskání kosti. Ten zvuk mu chyběl. Dýku vyndá. Nastrkává ruce za sebe. Probodává další dva nepřátele. Další ho zezadu chytila za krk. Yian nemůže hnout rukama. Před ním běží další Valkýra. Chystá se udeřit. Yian kopá ženu, která ho drží. Otočí se. Nastrkává ji místo sebe. Neváhá. Další Valkýře láme vaz. Poslední bojovnice začínají ustupovat. Katia pohotově vytahuje luk. Střílí. Ostrá bolest projede Yianovým levým ramenem. Útočnice jsou motivované. První rána přichází do zad. Další jílcem do břicha. Yian klesá na kolena. Darim se schovává za stromem v nedalekém lesu. S hrůzou to všechno pozoruje.

      „Nechte ho být!“ zmůže se na výkřik.

      Nenadálá nárazová vlna odráží Valkýry na stromy, o které se praští a padají v bezvědomí na zem. Katia se vyděsí. Její kůň se staví na zadní.

      „Ještě jsme spolu neskončili!“ zvolá a mizí v lese.

      Darim běží ke zraněnému Yianovi. Pomáhá mu vstát.

      „Jsi v pořádku?“ ptá se.

      „Víš, synku,“lapá po dechu, „nejsou daleko ty doby, co jsem se dokázal bez zranění vypořádat nejméně s dvojnásobkem takových bojovnic.“

      „Krvácíš.“

      „Z toho se vyléčím.“

      „Pojď, aspoň ti to uvnitř ošetříme.“