Tanec bláznů 19

„Myslíte si, že nevíme, jak to tady chodí?“ zaúpěl rychtář a nahnul se nad stůl „Tohle je střelnice a my… živé cíle.“ Vrhl vyčítavý pohled na Vesoriho „Ta věc, tam venku, je nejspíš jen úkol, který máte splnit…“
„A to také uděláme…“ začal Vesori, ale rychtář praštil pěstí do stolu, až na něm poskočil měděný svícen s jedinou svící, osvětlující pokoj a stíny na stěnách se zavlnily. „Houby uděláte! Co si myslíte, že se stane, až tohle vyřešíte? Já si myslím, že jen dostanete další úkol. Náročnější.“ Zadíval se svýma sametovýma očima na Ladu a pak na Živýho „A až splníte všechny úkoly?“
„Už to roztrhalo tři lidi…“ začala Lada.
„Čtyři, ať už byla kdokoliv!“ zavrčel rychtář a zadíval se z okna věže. Z jediného okna, které bylo tuhle, nebo kteroukoliv jinou, noc otevřené.
Bezstarostnost městečka byla pryč. Místní rychle začali shánět kdejaký trám a kámen. Nejaktivnější rychle rozebrali těch pár opuštěných domků. Začali zatloukat spodní okna. Začali se ozbrojovat. Narovnávat kosy, okovávat cepy, na nejrůznější tyče přidělávat hřeby a čepele, narychlo vykované nebo jen vysekané z plechu. A ač byli rádi, že v noci již není úplná tma, pověrčiví začali vinit měsíce.
Děti přestaly nosit dospělým svačiny. Do polí, kterými obehnali město, vycházel jen ten, jehož práce tam, byla nezbytně nutná a ti, kterým uložili nakopat spraš a vypálit cihly. Jídlo si brali sebou. Každé ráno a večer ponocný obcházel všechny domy a odškrtával si, v tabulce, kterou mu čarodějnice předškrábala do vosku, kompletní domácnosti. Hradby kolem městečka, původně z řídce zatlučených kůlu vyplněných vepřovicemi a výplety, nyní cihelné, rostly. Několik rodin muselo opustit domky v polích a nastěhovat se do města. I jejich usedlosti byly rozebrány. Atmosféra houstla. Lidé nacházeli strženou divokou zvěř. Dobytek mizel. Dlouho rokovali, zda zalézt úplně a nějak zkusit přečkat, nebo postavit hlídky. Rozhodli se pro hlídky. Po sedmi mužích, ozbrojeni vším, co bylo k dispozici, procházeli ulicemi zalitými slabým bílým světlem měsíčků. Na nic nenarazili.
Vesori a Živej spali obden. Chodili si lehnout po rozednění a vstávali okolo poledne, aby za dne dohlédli na stavební práce. A připravili se na noc. Před setměním vyjížděli do okolí. Pročesávali všechny tři lesy a skalnatou pustinu za nimi. Dorazili až k pobřeží obzvláště urostlé laguny, které se rozhodli říkat moře. A přišli o dva koně i s postroji. Živej se téměř radoval, že příšera se nažrala a jejich lidé zůstali celí. Nicméně ani to nezahlédli a zpátky museli pěšky.
Do knihy stížností nepsali nic, od okamžiku, kdy jim, poprvé, co tu byli, odepsala. Stručně jim sdělila, že když se kácí les, létají třísky a s příšerou si mají poradit sami.
Pak se ztratil ponocný.
Lada zuřila. Zavřela se v jedubáni a vytvářela mapu Malého světa se vším, co na něm žije. Už se jí to tam hemžilo malinkými postavičkami všeho možného, od velryb po žížaly. Věc, kterou hledala, jí ale stále unikala.
Druhý den našli ponocného. Usnul opilý u kamaráda. Teď to bylo dvanáct dní a tři další lidi, které už nenašli.

-IOI-

Se západem slunce se zvedl vítr a v ulicích se ochladilo. Přitáhl si krátký plášť blíž k tělu a zatoužil se zavrtat hloub do svinčíku na nároží. To ale neudělal. Věděl, že nesmí. Když si ho všimnou, uteče! Hromada nikomu nepatřícího hnoje nepředstavuje ideální startovní pozici ani, když v něm zrovna nevězíte po krk. Místo toho se posunul a trochu se nadzvedl na lokti, aby lépe viděl. V duchu zaklel. Hlídka sice byla na svém místě, ale byla to jiná hlídka. Opět se skládala z muže a ženy. Klor ale věděl, že k nim patří ještě jeden. Vždycky byli tři. Dva se vystavili na ulici, tak aby byli dobře vidět a neměli to daleko k případným narušitelům nočního klidu. Ten třetí se ale schovával a jen párkrát, za těch několik dní, co je měli tu pochybnou čest pozorovat, se ukázal. Ale zkušení lumpové, jako on dokázali vycítit další pár očí střežící daný úsek. Hlídka se dala do pohybu a on je musel následovat. Ne, že by mu až tak záleželo na politice a na tom, kdo bude z tohohle hnízda vysávat daně, to co ho pálilo, nemělo s vlastenectvím společného zhola nic. Byl to hlad! Tedy zatím ne, ale brzy by mohl. To čím si on, a jemu podobní, vydělávali na živobytí, se s těmihle bystrookými hlídkami na každém rohu, moc dělat nedalo. Hlídka zahnula za roh a Klor tiše odhopkal tamtéž. Opřel se o otlučenou bosáž a na chvilinku přimhouřil unavené oči. I jeho už by měl někdo vystřídat! Noční vítr k němu nesl útržky jejich řeči připomínající produkt náhlé křeči nosohltanu. Žena něco vykvíkla a Klorovi připadlo, že to souvisí se stahováním kůže za živa.
„Vlastně je to taková žirafa, co se trochu podobá tuňákovi… Prostě něco mezi schizotheriem a krokodýlem.“ pokýval hlavou štítonoš a plácl svou partnerku po zádech.
„Jasně! Už vím, co myslíš. S packama takhle dozadu a…“ nabrala rovnováhu a rukama napodobila postavení zmiňovaných pacek. Pak někde za nimi zapištěly podrážky na dlažbě a oba se otočili do uličky, odkud je pozoroval Klor. Ten na nic nečekal a na tentýž zvuk zareagoval po svém. Vysmekl se z nepevného objetí černého stínu, v němž rozeznal tu maličkou mrchu z první hlídky a vběhl do ulice. V ruce druhé hlídky se něco zalesklo. Co to je, nezkoumal a prudce zahnul. Mezi dvěma domy, naklánějícími se tak blízko k sobě, že ji zakryla složená kostra zelinářského stánku, byla malá ulička. Vpadl do ní a málem si urazil palici o prampouch, který tam někdo, nejspíš s vypětím sil, vecpal před dobrými čtyřmi, možná pěti, dlážděními. Zaslechl jemné zašustění hnijících došku o pár pater výš. V běhu zvedl hlavu, jako by ze soutky mohl něco vidět. Zjistil jediné, že předsazené patro domu napravo zakrývá výhled na nebe a poroučel se k zemi. Za sebou slyšel nějaké vrčení, jak se oba vojáci srazili v ústí uličky a pak potkali prampouch. Klor přistál na skrčených rukou a prsty mu ujely po něčem kluzkém. Díky tomu nahmatal výklenek napravo a vklouzl tam. Po hlavě zahučel do úzké šachty ze tří stran ohraničené cihelným zdivem a z jedné udusaným svinstvem kulturní vrstvy soutky. Obličej vrazil do vlhkého hnusu na dně, nohy vtáhl za sebou tak, jak to jen stísněný prostor umožňoval a ani nedutal. Napěchovaný bordel, o který se opíral břichem, se zatřásl, jak kolem proběhl štítonoš a něco se mu zapíchlo do rozkroku. Klor sykl, spíš úlekem, než bolestí, a pokusil se mrsknout nohami, aby se vyprostil. Pak to zkusil rukama a, v pozici spoutaného tučňáka, chvíli patlal vytočenými dlaněmi po stěnách. Dosud si v duchu blahopřál, že si nezlomil vaz, když nechal ruce připlácnuté k tělu, místo aby je poslal napřed, když si uvědomil, že se nemůže hnout, téměř zalitoval, že se tak nestalo. Cítil, jak mu krev natéká do hlavy. Tichý dech, odrážející se od stěn byl stále rychlejší, a mělčí. Jen kousek nad ním, přesto nedosažitelně daleko bouřil vítr a trhal došky se střech. Jemu ale vzduch docházel.
Nemohl dozadu ani dopředu, doleva ani doprava, dolů rozhodně nechtěl, tady zůstat nemohl a nahoře číhali oni… Počkat! Oni by mohli! Hlídka by ho mohla vytáhnout. Co s ním udělají potom, mu bylo, v téhle fázi, jedno. Stačilo by jen na sebe upozornit. Nadechl se, jak jen mohl a zakřičel. Zakopal nohama, aby dodal svému projevu na naléhavosti. Na záda mu napadalo další svinstvo a pod vyhrnutou košilí sklouzlo až za krk. Stejně tak to svinstvo okolo pohltilo zachrčení, které vydal. Došlo mu, že by ho neslyšeli, ani kdyby leželi v uličce s hlavou strčenou do téhle blbé díry. Pokusil se znovu vzepřít, ale jen si poranil dlaně a sklouzl ještě hloub. Hloub do tmy, vlhka a smradu. Nic z toho už, přes rudý závoj a bubnování v uších, neslyšel. Váha těla mu zkroutila krk a palici odsunula stranou. Vyplivl to, co se mu vedralo do úst, a uvědomil si, že narazil na dřevo. To, do čeho spadl nebo, buďme upřímní, se spíše s vypětím sil nacpal, je osvětlovací šachta vedoucí k oknu! Nebo dokonce ke dveřím, pohřebeným časem a odpadem hluboko pod úrovní pochozí vrstvy! S trochou štěstí bude někdo doma. Nedoufal v altruistickou nesobeckou pomoc bližnímu, prostě jen vsadil na to, že jen málokdo chce mít za oknem zaklíněnou mrtvolu. Mrsknul sebou a hlavou narazil do dřeva. Vytoužený dunivý zvuk ale nevydalo. Spíš čvachtlo. Čvachtnul ještě jednou a pomalu se začal smiřovat s tím, že dům je opravdu tak neobydlený, jak vypadá zvenčí. Napnul svaly a, ještě jednou to zkusil. S očima téměř vytlačenýma z důlků, naběhlými žilami na krku a hromadou svinčíku v závěsu prolétl zpuchřelým dřevem a zůstal viset za opasek. Uvolnil si ruce a rychle se opřel o stěnu, aby se zaklonil a dostal alespoň nějakou krev z hlavy. Zkusil odháknout opasek. Vzhledem k tomu, že na něm visel celou vahou, bezúspěšně. Tak poděkoval bohům, že ho ještě neopravil a roztáhl sponu. Sletěl z neočekávané výšky a narazil si záda, prdel i paty. Hlavu si chránil rukama a odnesly to jen lokty.
Chvíli jen tak ležel v troskách beden, které svým vpádem rozdrtil, a dýchal zatuchlinu zapomenutého sklepa. Tma před očima pomalu nabývala normální barvy a sytě rudý tlak povoloval. „Ty jsi ale blbec, Klore!“ pomyslel si a pomalu se posadil. Před očima se mu znovu zatmělo a tak si raději zase lehl a pozoroval, jak se temnota prosvětluje díky okénku, které napůl vyrazil a napůl prorazil.