Nardy - kapitola 3/4

Strávil dlouhé týdny vyjednáváním s rebely, ale vcelku bez výsledku. Pořád mleli to samé dokola. „Budeme jednat jen s královnou.“ Zakroutil se před zrcadlem, když si upravoval košili, aby dodal výraz posměšnému tónu. Tolik se kvůli tomu pohádali, že ho dokonce poslala do Severního přístavu, aby se uklidnil.  Byl klidný, jen to prostě nepovažoval za dobrý nápad.  V těch jejich chorých mozcích se jim mohlo odehrávat cokoliv. Dokonce by se mohli pokusit ji zajmout.

 

Chystal se na cestu. Stejně jako jemu se Anně celá věc rozležela a poslala pro něj. Čekala je dlouhá jednání a nikdo jiný se s nimi nescházel tak dlouho jako on. Úkol byl jasný, dostat Annu na Hidden než napadne sníh a odřízne je na severu.

 

 

Anna se pokoušela nasnídat, ale prostředí, ve kterém momentálně dlela, jí to neumožňovalo. Nejen, že bylo všechno navlhlé a vlezlé, neustále byla prokřehlá, i když se služebnictvo opravdu snažilo její přechodné obydlí vytopit. Momentálně se táborem rozlehl rachot, jakoby na ně snad zaútočili. Zmateně se podívala na Elinor, která ji na její cestě doprovázela, protože Marie se odmítla z hlavního města hnout. Byla to příjemná mladá žena a Anna si ji velmi oblíbila, teď nelitovala, že ji ke svému dvoru pozvala. Ta jen pokrčila rameny.

 

„Madam, měla byste zůstat tady.“ Vyhrkla, když se královna zvedla ze svého místa. Ta jen mávla ve vzduchu rukou a pevně si zavázala kožešinou podšitý plášť.

 

Do očí ji udeřilo ostré světlo, ranní slunce se odráželo od čerstvě napadaného sněhu. Anna vydechla a od pusy se jí vznesla pára. Podívala se nalevo, něco se tam dělo, ale bylo to příliš daleko na to, aby viděla co. Vlhko, které se k ní dralo skrz tenké podrážky, ji zrovna nepřesvědčovalo o tom, že by se tam měla vydat, a tak notnou chvíli jen stála na místě.

 

Zvědavost zas jednou zvítězila nad pohodlím a Anna se vydala od svého stanu. Procházela mezi vojáky a vším tím nepořádkem, který tak v takovém ležení obvykle bývá, následovaná Elinor, která se zdráhala pustit ji samotnou. K onomu místo se scházelo či sbíhalo čím dál víc lidí, rychlost závisela na tom, jak moc se kdo cítil odpovědný za ten zmatek. Dorazila právě, když se z celé věci stávala nepřehledná strkanice, uprostřed které bylo vězněno několik lidí.

 

„Co se to tady děje?“ První z nich se otočil, možná, aby ji okřikl, ale ve vteřině svého prozření nasadil smířlivý úsměv a zároveň s úklonou uhnul stranou. Další jeho příkladu následovali, až vytvořili jakousi uličku, která jí poskytovala dobrý výhled.

 

Přišla ze špatné strany, takže se skupina uvězněných mužů musela otočit, lépe řečeno byla otočena jejich vězniteli.

 

„Chytili jsme je, jak čmuchali kolem tábora.“ Podívala se na zajatce a chvíli jí trvalo, než mezi nimi rozeznala důvěrně známou tvář.

 

„Poklekni před svou královnou!“ Rákoska ho šlehla přes ohyb kolena a on klesl k zemi. Anna se zamračila.

 

„To snad nebude nutné.“ Popošla až k němu a mírně se usmála, viděla tyhle pomněnkové oči, které se věčně usmívaly, ráda. Jak už to bylo dlouho, šest let? Možná víc. „Jeho výsost má pro tohle jistě dobré vysvětlení.“ Natáhla k němu ruku, aby mu pomohla. „Vstaňte, pane.“ Jakmile se dostal do důstojné pozice, políbil ji na hřbet ruky a hluboce se uklonil. Za všech okolností galantní.

 

„Takže je to skutečně pravda.“ Rty se mu roztáhly do úsměvu, který na její tváři tenkrát pokaždé vykouzlil ruměnec. Dle horka stoupajícího vzhůru shledala, že se na tom nic nezměnilo.

 

Vytáhla svou ruku z jeho a mírně si odkašlala, aby přerušila to trapné ticho. „Pojďte se mnou.“

Rozhalila si límec pláště a povolila několik smyček, ten rozdíl teplot byl markantní, přestože vstup do stanu zůstával otevřený, aby na sebe dobře viděli. Právě vyhnala všechny přítomné, kromě Mána, který se stál zády a díval se do dálky, přesto připravený kdykoliv zasáhnout.

 

„Nevěřil jsem, že skutečně přijedeš, Anno.“ Byl o trochu starší, ale jeho obličej neztrácel ten uličnický výraz, díky kterému vypadal, jako by mu všechno přišlo k smíchu. Tvář měl porostlou strništěm a zmužněl, ale stále vypadal spíš jako kluk, než dospělý muž.

 

„Právo mne takto oslovovat jste ztratil již dávno, pane.“

 

„Ne z vlastního přičinění.“ Rozhalil si jezdecký kabát, čelo se mu lesklo potem. Na kratičký okamžik ji napadlo, že by u sebe mohl mít zbraň.

 

„Oh, Tome, ráda bych řekla, že tě ráda vidím, ale …“ dotkla se jeho tváře. Přivřel oči, jakoby ho to bolelo, „… proč tohle všechno?“ Odvrátila se, do očí se jí valily slzy a to nemohla dopustit. Měla na něj tolik vzpomínek, krásných i bolestivých zároveň. Jeho přítomnost ji zraňovala víc, než kohokoliv jiného.

 

„Můj otec nevěří, že tvoje počínání je správné.“                                            

 

„A ty?“ Znovu se k němu otočila, vlasy měl slepené potem a prachem, ale přesto to byl nesmírně přitažlivý muž. Tak snadno by jeho kouzlu dokázala znovu podlehnout.

 

„Já … nevím. Teď, když se na tebe dívám, nevím, co si mám myslet. Hodně jsi mi ublížila, Anno, ale přesto přese všechno nevěřím, že nevíš, co děláš.“ Možná to byl jen klam, ale na malý okamžik se jí zdálo, že se mu zaleskly oči. „Změnila ses, přesto bych nikdy nedopustil, aby ti někdo zkřivil jediný vlas na hlavě. Ale mám povinnosti ke své rodině, ty to musíš chápat.“

 

„Musela jsem, my oba.“ Několikrát zamrkala, aby zahnala nepohodlné vzpomínky. „Tvoje rodina byla vždy velmi vážená, utvářela názor většiny.“ Prudce se nadechla, vzduch jí v krku drhl, jak zaháněla slzy. „Můj otec zuřil, když zjistil, že my dva …“ usmála se při té vzpomínce, „…, ale řekl, že to pořád nemění nic na tom, co si myslí o tvém otci.“ I jemu se z hrdla vydralo uchechtnutí. „Řekl, kam půjde rod Hiddlemů, půjde celý sever.“ Odmlčela se, aby získala trochu času na vyřčení slov, které z ní nechtěly vyjít.

 

„Já nevěřím, že tu mluvím se zrádcem, Tome.“ Zavřela víčka a přesto se jí nepodařilo zabránit, aby jí vyklouzla jedna neodbytná slza, která se jí rozpila na rtech. Udělal krok vpřed, ale než se stačil dostat až k ní, pokračovala. „Vrať se k otci. Vyřiď mu, že tu na něj čekám. A jestli tohle má dopadnout špatně, prosím, už se nevracej.“ Chabě se na něj usmála.

 

„Kapitáne, vyprovoďte našeho hosta a postarejte se, aby se on i jeho lidé dostali bezpečně z tábora.“ Posadila se ke stolu, který měla k dispozici, už se na něj nepodívala. Slyšela ty vzrušené hlasy v táboře, když pochopili, co se to děje, ale nedonutilo ji to se pohnout z místa. De fakto pouštěla nepřátele, muže, kteří mohou zabít mnoho jejích věrných, ale prostě ho nemohla uvěznit. Ztratila by tím šanci na jakýkoli smír.

 

 

Zastihl ji ve velmi zvláštním rozpoložení. Celé odpoledne neřekla ani slovo, jen kývala hlavou, na cokoliv. Pokusil se z ní dostat, co se stalo, ale nic. Máno byl zamlklý jako obvykle, z toho chlapa by nikdo nic nedostal ani mučením. Pokusil se to vytáhnout ze své sestry, protože ta by mu nebyla schopná lhát, ale ta nic nevěděla.

 

A tak tu teď seděl naproti Anně, sám unavený z dlouhé cesty, před sebou kupu práce, kterou bylo potřeba dělat, a ona vypadala, že by si potřebovala jít lehnout.

 

„Myslíš, že mě chtějí sesadit?“ Upřela na něj skelný pohled. „Že mi kat setne hlavu?“ Představila si samu sebe s hlavou položenou na špalku, rukama ho pevně objímajíc. Vlasy pevně utažené pod čepcem, aby mu nekazila práci, protože každý ví, že jinak by rána nebyla čistá. Kdyby měla štěstí, použili by meč, je to prý téměř bezbolestné, ale jak to někdo může vědět?

 

„To dřív začnou vrány srát zlato!“ Přísně se zamračil. „Anno, co je to za řeči?“ Naklonil se k ní blíž. „To ti nakukal Hiddlem, když jsi s ním mluvila?“

 

„Ne, já … jen mě napadlo, jak tohle skončí.“ Byl upřímně přesvědčen, že ani z poloviny nechápe, o čem to mluví. „Možná by bylo lepší, kdyby to tak bylo, vládl by bratr a všichni by byli spokojení.“ Selech si pohrdlivě odfrkl.

 

„Tvůj bratr se na trůn nedral tenkrát, nevím, proč by to chtěl teď.“ Sevřel její ruku tak pevně, až to zabolelo. Před pár dny se s ním setkal a ten chlap se ani v nejmenším nezměnil. Neměl absolutně žádnou zodpovědnost. On na trůně by byla katastrofa. „V Nardy je minimálně pět rodů, které by se k následnictví hlásily. Rozervaly by tuhle zemi na kusy.“ Jejich oči se střetly. „Nebojovala jsi pro nic, Anno.“ Narovnal se v křesle a vypadal ještě mohutnější, než obvykle. „Tuhle vzpouru potlačíme, i kdybych měl hlavy Hiddlemů rozvěsit po celém severu.“ Zamračila se, nedovedla si představit, že by měla Tomovi podepsat rozsudek smrti. Co když bude muset?

 

Po čtyřech dnech jich přijelo dvanáct, s mohutným doprovodem, postavili na pláni za kopcem obrovský stan, ve kterém se mělo jednat, protože své královně nedůvěřovali natolik, aby vstoupili do tábora. I v tomhle jim ustoupila, přestože příliš snahy neprojevovali. Po celou dobu docházelo k potyčkám, zajímaly si navzájem lidi, zvědy, kteří se toulali po okolí. Jednání trvalo pět dní, Anna byla čím dál tím víc unavenější, trpěla horečkami a ukrutnými bolestmi hlavy, že se skoro nemohla přinutit udržet při vědomí. Tom to sledoval s jasnou nevolí a zdálo se, že i jeho otec toho má plné zuby. Už neměla sílu jim odporovat. Pokaždé, když se hnuli z místa, přišel někdo s dalším nesmyslným obviněním nebo požadavkem.

 

„Chcete ho? Pozvěte ho, protože já se bez něj obejdu!“ Vykřikla, když se někdo opět dožadoval přítomnosti krále. Krále! Celou dobu se oháněli, že celá tahle věc je kvůli spojenectví s Alcyonem, jejich zrádných úmyslech a najednou chtějí jednat s ním. Mrštila po dotyčném kalamářem, jehož obsah tu beztak jen bezútěšně vysychal. Na drahých šatech se mu rozlila skvrna, zbytek se vsákl do bláta pod jejich nohama. „Tak dělejte! Na co čekáte? Máte plné huby velkých slov, ale jakmile dojde na činy, čekáte na obětního beránka!“ Prudce vstala, až při tom povalila židli. Vypochodovala ze stanu, moc dobře věděla, že je denně chodí pozorovat, aby mu snad něco neuniklo. „Vidíte? Stačí zamávat. Tak mávejte … na uvítanou dobyvateli!“ Byli tak ohromeni jejím výbuchem vzteku, že se nevzmohli na slovo.

 

Než si to stačil uvědomit, sebrala mu dýku. „Pokud mé slovo, vaše věrnost, má krev …“ vztekle zabodla špičku nože do desky stolu, ale záštita byla příliš úzká, takže sevřená dlaň sjela až k čepeli a ošklivě ji pořezala. Až takhle názornou ukázku v úmyslu neměla, „ … nic neznamená, nemá smysl ztrácet čas. Pokud je vašim jediným úmyslem vyvolat válku, prosím, jsem připravena.“ Zbledla, nejspíš se řízla příliš hluboko, zranění silně krvácelo. „Za úsvitu čekám vaši odpověď.“ Vypochodovala ven a za ní všichni její muži. Nechala se vyzvednout na koně, švihla ho bičíkem přes zadek, protože jediné, co si přála, bylo dostat se pryč. Nebyla teatrální, nemilovala hádky a rozepře, a už vůbec ne války, jen byla příliš vyčerpaná na další kolo těchto nesmyslů. Pokud právě všechno zkazila, bude následkům čelit odpovědně. Zkoušela je obměkčit všemožnými způsoby, vlichotit se jim, připomenout přísahy, které složili, nic nezabíralo. Jejich jediným úmyslem bylo zdržovat a uvěznit ji přes zimu na severu a to nechtěla.

 

 

Když uslyšel lesní roh, byl připraven. Plně ozbrojen, s mečem za pasem si připadal opět ve své kůži. Jak to bylo dlouho, co se mu dlaně chvěly z nadcházející bitvy? Nemyslel si, že na to skutečně dojde, ale bylo dobré být připraven na každou variantu. Stál uprostřed tábora, se všemi těmi vznešenými panáky kolem, Annin stan deset metrů za zády. Chtěl jí vyčinit za to, co vyváděla, ale ta chudinka se ani neudržela na nohou. Celou noc ji museli přikládat obklady, aby srazili horečku. Za tohle mu někdo zaplatí.

 

Čekal posla, možná dva jezdce, případně celou tu jejich ubohou armádu, pokud budou úskoční, ale místo toho k nim směřovala skupina o dvaceti koních. Nechal je vpustit dovnitř.

 

Velký ryzák se zastavil těsně před ním, ani se nepohnul. „Chci mluvit s královnou, Vaše veličenstvo.“ Muž s ryšavou kšticí, ale vousy již úplně šedými se na něj díval svrchu, ani neslezl. Narmo se usmál, divoce, jak to uměl jen on.

 

„Nemyslím, že jste v postavení se něčeho domáhat.“

 

„Chci mluvit s královnou.“ Zopakoval klidně a podíval se po přítomných. Brad Hiddlem stále ještě uměl vzbudit dojem.

 

„Královna onemocněla.“ Selech se zdál vstřícnější k jeho požadavkům víc, než kdokoliv jiný. Vždyť sám pocházel z téhle nehostinné části země. Narmo po něm šlehl zlostným pohledem.

 

Tom ji viděl první, bledou a chvějící se, zabalenou v plášti, z jehož spodní části vyčnívala jemná látka košile, možná nějakých jednoduchých šatů. Kráčela opatrně, podpíraná další ženou, přesto se nesla hrdě. Změnil postoj, aby dal otci znamení. Ten zvedl hlavu a usmál se. Vzápětí sesedl a následovaný svým synem a synovcem, prošel netečně kolem Narma a ostatních. Zastavil se sotva dva kroky od ní a ze své úctyhodné výšky na ni shlížel, ozbrojený a ve válečné zbroji. Všude kolem zachřestily zbraně, jakoby si teprve uvědomili, jaké nebezpečí hrozí.

 

„Madam, až se setkám s vaším otcem, budu se mu muset omluvit. Vy jste větší muž, než kdokoliv z těch za mými zády. Jako vždy měl pravdu.“ Natáhl k ní paži a Anna do jeho hrubé dlaně vložila svou jemnou ruku. Pokusila se o chabý úsměv.

 

„Byl by nešťastný, kdyby se tohoto dne dožil.“ Zachumlala se do dlouhých rukávů a jen s velkou námahou bránila zubům, aby necvakaly o sebe. „Podle vašeho výrazu soudím, že mi nenesete dobré zprávy.“ Sklouzla pohledem ke společnosti, která je upřeně sledovala. Selech a její manžel si to vysvětlili jako pobídku a připojili se k nim.

 

„Bohužel se zdá, že další jednání jsou zbytečná.“ Anně se rozklepala kolena. Bude tedy čelit rebelii. Pochybovala, že by její otec na ni byl hrdý.

 

„Nicméně jsem se rozhodl, že se téhle nešťastné záležitosti nezúčastním.“ Úkosem se zadíval na syna, aby bylo jasné, čí je to zásluha, i když mu nedalo zase tolik práce ho přesvědčit. Brad byl zklamaný, že tomu nedokázal zabránit. Jeho vliv už nebyl tak silný, jak tomu bývalo za starých časů.

 

Pokývala hlavou. Byla za to vděčná a chápala, proč se k ní nemůže připojit. Už takhle to bylo víc, než v co mohla doufat.

 

„Seveřani, dubové palice!“ Zavrčel Narmo, ale na tváři mu pohrával veselý škleb.

 

„Já to slyšel, Waggane!“ Zakřičel, ale sám se usmál pod vousy. Už s tímhle mladíkem měl tu čest a jediný způsob jak mu čelit bylo nepřipustit si ho k tělu. Ještě si moc dobře pamatoval výsledky jeho práce a nebyly to hezké vzpomínky.

 

Anna mu na znamení díku jemně, přesto pevně, sevřela ruku. Raději by v tom ošklivém křesle viděl silného muže, ale ten se jim nedostával a ona byla nejlepší z toho mizerného, co se jim dostávalo.

 

 

Předešlé noci se Bradova autorita otřásla v základech. Během toho včerejšího výstupu stejně lidí urazila, jako překvapila, ale on se jí rozhodl dát šanci. Za těch několik dní si uvědomil, jak moc se Vayanovi podobá. To ho přesvědčilo a také způsob, jakým jednala se svým manželem. Svědčil o tom, že ho rozhodně nepodceňuje, a to bylo dobře.              

 

Těch důvodů bylo samozřejmě víc, mimo jiné fakt, že nikdy nechtěl vyvolat válku. Potřeboval, aby mu věnovala pozornost, jejich potřebám, protože se až příliš soustředila na jih.

 

S nelibostí zjistil, že přesvědčit je, aby následovali jeho názor, bylo těžší, než za starých časů. Asi už stárne.

 

Podíval se na svého syna, který cválal po jeho boku s výrazem raněného štěněte. Byl vážně přesvědčený o tom, že ta jejich aférka byla dávno vyčpělá. Na druhou stranu, pokud by ona alespoň část jeho citů opětovala, mohlo to pro něj být přínosné. Zamračil se sám nad sebou, protože tahle hra zaváněla až moc popravčím špalkem.

 

Měl svého jediného syna rád a měl v úmyslu si s ním vážně promluvit o stavu jeho manželství, jak ho jeho manželka neustále nabádala, ale viděl, že momentálně to nemá smysl. Ta nosatá zrzka byla teď ta poslední, kdo ho zajímal. Stejně si ji vzal jen proto, že mu nedal na výběr.