Nardy - kapitola 3/5

Vše bylo tak klidné, jednoduché, jakoby se nic nestalo. Vzpoura byla zažehnána a nikdo si na ni ani nevzpomněl. Jak krátkou paměť může člověk mít? Bylo snadné pamatovat si jen to hezké a to ošklivé zapomenout. Ráda by se k nim přidala, ale nešlo to. Pokaždé, když se o to pokusila, rozezněl se jí mozkem varovný hlas. Stejně jako teď. Dívala se na všechny ty lidi, jak kolem něj krouží, lichotí mu, vtírají se do přízně. Ani jim nevadí, s jakou povýšeností se na ně dívá, protože dnes má každý dobrou náladu. Vítají nový rok a v tento den jsou všechny staré křivdy zapomenuty.

 

Otočila se čelem k velkému oknu, už nechtěla všechnu tu parádu a škrobenou nenucenost sledovat. Všechna ta světla, nákladné kostýmy, ó ano kostýmy, také na sobě jeden měla. Černé šaty bez vlečky z látky tak tenké, že přes ni skoro prosvítala její světlá kůže. Splývaly jí kolem těla v lehkých záhybech, šaty pod které nebylo možné vzít spodničku. Byla dnes za Freyu, severskou bohyni noci, což byl nápad Marie. Byl to nezvyklý pocit, cítit se tak volná.

 

I v ulicích se slavilo, všechna ta světla a hlahol, doléhaly až sem, dokonce i přes hudbu v sále. Ani mráz je od oslav neodradil, tolik tento den všichni milovali. Však jim k tomu poskytla patřičné prostředky, přesně jak se slušelo. V příštích dnech se většina dvoru rozjede do svých domovů a vrátí se až s jarem, jako každý rok. Alespoň ti, kterým letošní brzká zima neznemožnila cestu. Mohla být ráda, že se dokázala vrátit a nemusela na Krakovci zůstat do jara. Přestože vévodkyně Hiddlem byla pozornou hostitelkou, Anna neměla takový přísun informací, jaký potřebovala.

 

V odraze zahlédla postavu, která se k ní blížila, a z hrdla jí unikl otrávený vzdech. Dva už odehnala, nechtěla se s nikým bavit, flirtovat, protože všichni muži si dnes mysleli, že je masky opravňují k věcem, ke kterým by se za normálních okolností neodvážili.

 

Byl vysoký s maskou havrana, která zakrývala horní polovinu obličeje, stejně jako ta Annina. Nesnesla ten pocit, když jí nasadili masku přes celou tvář, měla dojem, že se dusí. Napila se z poháru spíš, aby tam tak nestála, než že by měla žízeň.

 

Bez zaváhání k ní došel a políbil na odhalené rameno, v tu chvíli se její hrudi dotkl dlouhý umělý zoban. Nadechla se, aby mu vyčinila, ale už v momentě, kdy uviděla ten úsměv, věděla, že na to nikdy nedojde.

 

„Nebavíte se snad, madam?“ Chytil její pravou ruku, rána se hladce zatáhla a teď po ní zbývala jen malá jizva, a políbil ji.

 

„Neměl bys tu být.“ Opatrně se rozhlédla kolem, zda je někdo nesleduje, ale zdálo, že všichni si hledí svého.

 

„Proč, jsem snad z něčeho obviněn?“ Oči mu zářily a z jeho celé osoby vyzařovala spokojenost.

 

„Ne, ale tvoje přítomnost není nejvhodnější.“

 

„Opravdu.“ Naklonil se k ní a lehce ji políbil na tvář, jak jen mu to maska dovolovala. „Přivezl jsem ti dárek.“

 

„A už vůbec by ses neměl chovat takhle důvěrně ke královně.“ Přejel jí po holých pažích, absolutně nedbaje jejích slov.

 

„Žádnou nevidím. Jen mladou dámu, která stojí opuštěně v koutě.“ Usmála se, protože tomu jeho lehkovážnému výrazu prostě nešlo odolat. Tak se uměl usmívat jen on, celou tváří. Upřímně, přesto škodolibě, jakoby říkal, že on je tím bohem, kterému by se měli všichni poklonit.

 

„Jaký dárek?“ Posadila se na dlouhou lavici, ale on si k ní nepřisedl.

 

„Dám ti ho až později.“ Natáhl k ní ruku, ale nesevřela ji. Zamračila se, protože měla ráda překvapení a teď byla trochu zklamaná. „Pojď tančit.“

 

Tom měl jistě spoustu chyb, o většině z nich nevěděla a nechtěla vědět. Mezi jeho klady patřila příkladná elegance, s jakou se pohyboval na tanečním parketu. Ostatně to byla věc, která je před lety sblížila. Anně přeběhl mráz po zádech, když zaujaly předepsané postavení a ona na sobě ucítila jeho teplé dlaně. V těch šatech se cítila odhalená a zranitelná vůči jeho šarmu, přesto ne ohrožená, jak se to často stávalo v přítomnosti jejího vlastního muže. Toma totiž znala nebo si to alespoň myslela, pojila je společná minulost, ze které mohli čerpat.

 

„Stále ještě ti to jde.“

 

„Díky, to bylo velmi galantní.“ Škodolibě se ušklíbla a jemu se rty roztáhly do oslnivého úsměvu.

 

 

Jeho drzost ho ohromovala a samozřejmě ani na vteřinu neuvěřil tomu, že ten chlap neví, s kým mluví. Mračil se, protože jeho společník ještě nepochopil, že si ho dál nehodlá všímat a stále mu něco vyprávěl. Narmo ostražitě sledoval pár u okna. Nevěděl, kdo to je, na tu dálku to nedokázal poznat, ale co mu neuniklo, bylo její rozechvění. Kdyby na něj reagovala alespoň z poloviny takhle uvolněně, mohli to mít mnohem jednodušší.

 

Musel si přiznat, že žárlí, bylo to nečekané a obtěžující, ale bylo to tak. Bez jakéhokoliv studu se jí dotýkal, dokonce ji líbal a ona se tomu smála. Sledoval, jak ho pohladila po tváři a málem rozdrtil sklenici ve své ruce.

 

Všiml si na poslední chvíli, že se k němu přitočila. Byla to ta poslední osoba, kterou by chtěl vidět nebo se s ní bavit, ale teď se mu mohla hodit. Poslední dobou jeho společnost vyhledávala a on ještě nepřišel na to proč. Nebyl k ní milý a rozhodně na tom nehodlal nic měnit.

 

„Netančíte?“ Její okázalý kostým ho pobuřoval. Fakt, že ho platila Anna, byl už jen taková třešnička na dortu jeho opovržení. Dívala se na něj skrz svou bílou masku chladnýma vypočítavýma očima a on zvažoval, že prostě odejde.

 

„Ne.“ Dopil obsah svého poháru a podal ho sluhovi, který právě procházel kolem, zároveň se natáhl po novém.

 

„Myslím, že už jsem vám říkala, jakou v tomto ohledu děláte chybu.“ Nejspíš se usmála, ale s jistotou to říct nemohl.

 

„A vy jste byla opakovaně poučena, že mi nemáte co radit.“ Upřímně doufal, že tu masku zakrývající celou její pohlednou tvář neměla proto, že se Amras nechal zase unést. Neměl náladu s Annou řešit další potyčku na toto téma.

 

„Proč hned ten útočný tón?“ Dívala se na stejné místo jako on a volnou rukou si u toho pohrávala se světlými loknami.

 

Právě se přesunuli ke středu sálu. Měl chuť mu useknout ty nenechavé ruce hned u ramen. Anna se hihňala, jiné slovo pro její výraz použít nešlo.

 

„Kdo je to?“ Vypálil bez přípravy. Zvedla k němu pohled, ale hned se podívala zase zpátky.

 

„Myslíte, že poznám každého muže v sále?“

 

„Ano.“ Našpulila rty a pokývala hlavou ze strany na stranu. Samozřejmě, že ano, ale u tohohle si byla naprosto jistá, že ho vidí poprvé v životě. Takový objekt by totiž nepřehlédla.

 

„Má masku.“ Nebyla tak dobrá herečka, aby dokázala zakrýt ten posměch.

 

„U jiných vám to potíže nečiní.“ Přemýšlel, kolik rozruchu by způsobil, kdyby k němu došel a několika dobře mířenými ranami ho poslal k zemi. Byla to samozřejmě čistě teoretická otázka, takovou unáhlenost si nemohl dovolit.

 

„Dobře se bavte, pane.“ Měl v úmyslu to z ní vytáhnout, ale ona prostě odkráčela. V ten okamžik dokázal svého přítele pochopit, i když jeho činy neschvaloval. Ta ženská byla na jednoho příliš.

 

 

Nechala se vyvést do zahrady, nevadil jí ani fakt, že to měl celé moc hezky připravené. U branky na ně dokonce čekal sluha s plášti. Tom byl možná excentrický, ale rozhodně ne hloupý a vypočítavý. Anna se do jednoho navlékla, úsměv od ucha k uchu a prošla otevřenými dveřmi.  Nevšimla si ani, že před chvílí prošli kolem jejího muže a Tom si neodpustil jedno významné mrknutí, přestože mu muselo být jasné, že ho pozná. Strávili spolu dost dlouhou dobu na to, aby si jeho výraznou tvář zapamatoval, tím spíš jeho ryšavou kštici.

 

„Změnilas to tu.“ Přešli po obloukovém můstku hlouběji do zahrad. Potok pod nimi byl zamrzlý a jeho koryto zasypané sněhem. Jediné štěstí pro Anniny boty bylo, že služebnictvo udržovalo cesty suché.

 

„Trochu. Změna je život.“ Předběhla ho, aby se na něj mohla podívat zpříma. „Ještě pořád chci ten dárek.“

 

„Já vím, právě pro něj jdeme.“ Anna milovala dárky, a přestože dnes někdo mohl stěží překonat ten, který dostala od Narma, byla vzrušená očekáváním.

 

„Tohle už je definitivní?“ Přejela mu po čelisti, nechal si narůst bradku.

 

„Nelíbí se ti?“ Pokrčila rameny, což byla jasná odpověď. Zasmál se tomu a táhl ji k brance v kamenné zdi, která ústila do zeleninové zahrady.

 

„Kde bydlíš?“ Ani se nepozastavovala nad tím, kde sebral od té branky klíč.

 

„V jednom hostinci.“ Dlouze zahvízdal. Nejdřív se nic nedělo, ale po pár vteřinách do zahrady vběhla dvě štěňata následovaná starším mužem s jizvou na obličeji. Prohlédla si ty tvory, jak jen se to při jejich rychlosti dalo. Měli velké tlapy, hustý kožich, špičaté uši a dlouhý čenich. Tohle museli být oni slavní severští vlci, respektive kříženci obrovských psů a vlků.

 

„Nejlepší z vrhů, původně jsem si je chtěl nechat pro sebe, ale …“ Stáhl si z hlavy škrabošku a ostýchavě se usmál. Anna k těm tvorečkům natáhla ruce. Když byla malá, psa měla, ale jeho ztráta byla bolestivá a dalšího si nepořídila. Navíc seznala, že ta malá klubíčka, která byla vhodná do paláců, nejsou nic pro ni. No a lovečtí psi by zase v pokojích napáchali moc škody.

 

Ostražitě si ji očmuchali, ale nakonec se nechali podrbat za ušima. Už teď jí byli téměř ke kolenům, jak budou asi velcí v dospělosti. Ve chvilce nepozornosti ji jeden z nich kousl do palce. „Au.“ Strčila si pochroumaný prst do pusy a zasmála se, když viděla, jakou z toho ten tvoreček má radost.

 

„Tady Hovr ti je vychová. Neznám nikoho vhodnějšího.“ Anna se na muže usmála a on se jí uklonil potěšen pochvalou od svého pána.

 

„Jsou úžasní.“ Muž se tiše i se psy vytratil.

 

„Budou hlídat tvoje sny. Pokud tedy ještě máš ty problémy.“ Přikývla a vrátila se na cestu, než bude mít boty úplně rozmáčené. Trpěla nočními běsy od raného dětství a s přibývajícím věkem a starostmi se to jen zhoršovalo.

 

„Děkuju.“ Opatrně jí vysunul škrabošku nahoru do vlasů, aby mu nepřekážela.

 

„Rádo se stalo.“ Anna se nebránila, když jí rozhalil plášť a chytil kolem pasu. Obtočila mu ruce kolem krku, a pokud tam někde byl náznak viny, zůstával ukryt hluboko uvnitř jejího nitra. Těšila se na okamžik, kdy se jejich rty setkají a rozhodně nebyla zklamaná.

 

„Myslel jsem, že je to všechno pryč, ale ne.“ Vyrážel ze sebe mezi jednotlivými polibky, moc ho neposlouchala, jinak by musela přestat a to se jí nechtělo. Chytila ho za vlasy, jakoby se bála, že se ztratí. Přitiskl se k ní celým tělem a pohladil ji po krku.

 

Možná by tak zůstali až do rána, kdyby Anna nezaslechla nějaký hluk. Trhla sebou a Tom ji v tom překvapení kousl do rtu. Rozhlédla se kolem sebe, ale nikoho neviděla. I on zpozorněl, ale nezdálo se, že by byl úspěšnější. Bylo to pryč.

 

„Promiň.“ Pohladil ji po tváři a zároveň setřel palcem krev stékající ze rtu.

 

„To nic.“ Pohladila ho po paži. „Radši bys měl jít.“

 

„Neboj, nebudu ti dělat problémy, zítra odjedu.“ Ani nebyl naštvaný, spíš smířený.

 

„Tak jsem to nemyslela.“ Odhrnula mu z čela pramen vlasů. Jaké by to bylo, kdyby se tenkrát rozhodla jinak? Respektive, kdyby ji otec nedonutil si zvolit odpovědnost? Byla si téměř jistá, že by šťastná stejně nebyla. Porušení té smlouvy by jim neprošlo jen tak a Anna by nemohla žít s pocitem viny, s pocitem, že zapříčinila válku. Tom to pochopil časem.

 

„Opatruj se.“ Upřímně doufal, že to nebude trvat dalších šest let, než ji znovu uvidí.

 

Sledovala jeho vzdalující se záda, dokud se jí neztratil mezi stromy, teprve potom se vydala na zpáteční cestu. Na rtech jí pohrával lehký úsměv, který nešel dolů, ať se snažila sebevíc. Násilně se ho zbavila, ale v nestřeženém okamžiku se zase objevil.

 

 

„Tohle už potřebovat nebudeš.“ Marie zatáhla za smyčku, která držela škrabošku na svém místě, a stáhla ji Anně z hlavy. Té trvalo docela dlouho, než ji předtím upravila tak, aby nikdo nepoznal, že s ní bylo manipulováno.

 

Zmateně zamrkala, ale skutečně se zdálo, že nikdo už tvář za maskou neukrývá. „Už je po půlnoci, drahoušku.“ Dodala na vysvětlenou.

 

„Och.“ Promeškala půlnoční tanec. Naděje, že se její nepřítomnost obešla bez povšimnutí, se rozplynula.

 

„Už to vypadalo, že tě bude muset zastoupit ta Magrahovic holka. Sice má otřesný vkus, ale v té masce ti byla celkem podobná.“ Švitořila Marie, která už zjevně byla celkem přiopilá. „Ale on stejně odešel a pokoušet se nahradit vás oba nemělo smysl, takže se to nějak obešlo bez toho.“

 

„Odešel?“ Všiml si jich?

 

„No jo. Taky sis mohla dávat větší pozor.“ Spiklenecky na ni mrkla. „Tak povídej, kdo to byl?“ Vyzývavě zahýbala obočím a dotkla se Annina opuchlého rtu. Ta zasyčela bolestí a pokusila se vykroutit z jejího sevření.

 

„Dobře, tak si to nech pro sebe.“ Zamračila se na oko dotčeně.

 

„Jsem unavená, půjdu spát.“ Teď už tu nebyl nikdo, kdo by ji přiměl tu zůstávat.

 

„Dobrou noc …“ políbila ji na tvář, „… a sladké sny.“ Annu napadlo, že neví, kde by měla hledat své psy, až se zítra vzbudí. Ale tím se teď nechtěla trápit, on se najde někdo, kdo o nich bude vědět.

 

 

Převaloval se v posteli, přestože zdánlivě neměl důvod se znepokojovat. Anna se vrátila do své ložnice, sama. Ovšem pořád tu byl fakt, že byla pryč dlouho, příliš dlouho. Uvažoval nad možností, jestli by byla schopná udělat to tak okatě, jemu přímo na očích. Jestli by byla schopná vůbec to udělat. Co když ho chtěla jen dráždit?

 

Upřímně se svojí úvaze zasmál. Rozhodně to nebyla snaha vyvolat v něm žárlivost, přesto se jí to tak dokonale podařilo. Jestli mu ten chlap ještě někdy přijde na oči, bude toho trpce litovat. On, i celá jeho rodina. Neměl nic proti starému Hiddlemovi, ale nebyl tak nad věcí, aby se dokázal povznést nad fakt, že se mu někdo pokouší ukrást něco, co patří jemu.

 

 

„Co je mu?“ Už to trvalo dva dny a začínala být nervózní. Doktor se na ni podíval, ale už podle jeho výrazu poznala, že pro ni uspokojivou odpověď nemá.

 

„Vypadá to na otravu.“ Přiložila si kapesníček k nosu, téměř se tu nedalo dýchat. Jak se mají nemocní uzdravit, když je dusí tenhle smrad?

 

„Čím? Jak?“ Stála nad ním a jen se dívala, ani se ho neodvažovala dotknout. Byl bledý, téměř průhledný, všechno kolem něj bylo propocené.

 

„Na to jsem ještě nepřišel.“ Anna se prudce otočila, až se doktor přikrčil. Jak ho chce léčit, když neví, co způsobilo tu otravu?

 

„A jak dlouho vám to ještě bude trvat?“ Vyštěkla vztekle. Tohle byla velmi nebezpečná situace. Pokoušeli se všem namluvit, že je jen nemocný, ale jak dlouho ještě udrží velvyslance v nevědomosti? Pokud se někdo dozví, že byl otráven, Anna bude mít velké problémy.

 

„Možná několik dní.“ Pokrčil rameny.

 

„Vypadněte! Všichni!“ Nervózně těkala očima z jednoho na druhého, dívala se, jak odchází. „A pro boha živého, vyvětrejte tu!“

 

„Máno?“ Znovu se na něj podívala, na tu bezbrannou schránku. Její city k němu byly velice složité, ale nepřála si, aby zemřel.

 

„Ano, madam?“ Zastavil se mezi dveřmi a zavřel je.

 

„Přiveď ji. Nebude chtít jít, ale prostě … ji přiveď. Tiše.“ Pokud by to nechala v rukou tohohle amatéra, mohlo by to dopadnout špatně.

 

„Jistě.“ Otočil se ve dveřích a odešel. Anna s ním zůstala sama. Na chvíli se sedla na okraj postele a chytila ho za ruku, byla horká a vlhká, bez známek života. Stále ho svírala a očima těkala po pokoji, tohle byla její první návštěva a nebyla nadšená, že zrovna v takové věci.

 

Otočila se za zvukem, ale byla to jen služka. Otočila se zpátky a pokoušela se vymyslet, co by měla dělat. Když umíral otec, bylo to jiné. Anna ho milovala a všechno co dělala, přicházelo tak nějak přirozeně. U Narma se nemohla k nějaké spontánní reakci přinutit, a tak jen seděla, dlaň volně položenou na jeho, až nakonec odešla.

 

 

Nespala, takže jí ani nevadilo, že ji zavolali takhle časně. Do oken svítilo ranní slunce, na zemi byla čerstvá vrstva sněhu. Práskla dveřmi dřív, než se k ní mohl někdo připojit a rychlým krokem přešla přes chodby.

 

„Proč s ní čekáš tady?“ Zamračila se na kapitána a hned poté na ženu po jeho boku. Ta se škodolibě usmívala s rukama svázanýma před sebou. „Sundej jí ty pouta.“

 

„Nechce mě s ní pustit dovnitř.“ Hodil hlavou k Amrasovi. Protočila oči v sloup.

 

„Dokud mi neřeknete, kdo to je, nikam nepůjde!“ Upravila si neposedný pramen, který se jí tím spěchem uvolnil, a zhluboka se nadechla.

 

„To je Manara, léčitelka.“ Věděla, že s ní velmi riskuje. Vyznala se v jedech jako málokdo a tenhle klidně mohl pocházet od ní, i když pochybovala, že by věděla, pro koho ho míchá. Už jí jednou varovala a Anna doufala, že si to vzala k srdci.

 

„Čarodějnice!“ Manara se usmála, nejspíš se chystala ho v té bláznivé teorii utvrdit. Ráda budila dojem, že je něco víc, než jen bláznivá ženská mrzkého původu s obdivuhodnou znalostí bylin.

 

„Nebuďte směšný, nic takového neexistuje. Vyzná se v bylinách, to je všechno.“ Vzdychla si a podívala se na ženu za sebou. Pořád ještě vypadala dobře, i když i na ní se věk začínal podepisovat. V době, kdy léčila jejího otce, se její divoká krása dala těžko srovnávat. „Přemýšlejte, co bych z toho měla?“ Zasyčela na něj z těsné blízkosti. Chvíli ho musela přesvědčovat, ale nakonec přikývl a ustoupil stranou. Chytila kliku.

 

„Počkat.“ Mnula si zápěstí. Anna se otráveně otočila.

 

„Tak kolik?“ Manara ráda smlouvala, to si pamatovala, ale dnes na to neměla náladu.

 

„Tři sta nuánú.“

 

„K čemu ti bude tolik peněz?“ Založila si ruce na prsou.

 

„To není tvoje věc, královno.“ Poslední slovo téměř odplivla, ale toho si Anna nevšímala, už prostě byla taková, bez respektu.

 

„Dobře. Ještě něco?“ Anna ztrácela trpělivost.

 

„Až ho uvidím.“ Manara se usmála, když se královna podívala na Mána ve snaze zjistit, co jí řekl. Ten odmítavě zakroutil hlavou. „No tak, nejsem blbá.“ Anna se tomu uškrnula. „Mohla jsem si říct i dvakrát tolik, že?“ Pomalu se posunula ke dveřím.

 

„Mohla, ale neřekla.“ Dala jasně najevo, že na změnu názorů už je pozdě. „Ty a ty, všichni ostatní ven.“ Ukázala na Evana a ještě jednoho sluhu. Nemuselo se tu motat zbytečně moc lidí. Na Amrase se ani nepodívala, stejně by se odsud nehnul.

 

Všech šest osob vstoupilo do ložnice a zavřeli za sebou dveře. Přestože se Manara chovala přezíravě a často nesnesitelně, jak si tak Anna pamatovala, jakmile vstoupila k pacientovi, její chování se změnilo. Ona byla prostě moc zvědavá na to, aby odolala takové výzvě.

 

„Odhrňte závěsy, otevřete všechna okna, přineste čisté povlečení a svlékněte ho do naha, musím ho vidět.“ Rozkazovala, ale nikdo se ani nepohnul.

 

„Udělejte to.“ Viděla ho večer a teď vypadal podstatně hůř, Anně se úzkostí sevřelo hrdlo. Co když váhala moc dlouho a už bylo příliš pozdě?

 

Do pokoje se navalil studený čerstvý vzduch a světlo. Amras zdvihl Narmovo bezvládné tělo a položil ho do křesla na druhém konci místnosti. Evan ho přikryl kožešinou, aby neprochladl. Jakmile bylo všechno hotovo, vysvlékli ho do naha a položili na čistou postel.

 

Manara k němu přistoupila, čichala mu k vlasům, k ústům, dokonce i k podpaží. Otevřela mu oči a dlouho je pozorovala. Zkontrolovala mu nehty na rukou i nohou. Olízla mu čelo a nakonec ho bodla do prstu. Vymáčkla z rány několik kapek krve, i tu nakonec ochutnala. Zdálo se, že přemýšlí. Držela ho za zápěstí, oči zavřené.

 

„Jak dlouho je mu takhle?“

 

„Třetí den.“ Ozval se Evan.

 

„Před tím nic? Kašel, nějaké divné tělesné projevy?“ Hledala slova, zjevně nechtěla být před Annou impertinentní. Evan odmítavě zakroutil hlavou. Manara se podívala na Annu.

 

„Chceš, abych mu pomohla, nebo mu mám jeho trápení ukrátit? Protože to druhé by bylo snazší.“ Máno musel Amrase chytit za rameno, aby se na léčitelku nevrhl. Anna považovala odpověď za zbytečnou, stejně ji jen provokovala.

 

„Co potřebuješ?“ Sedla si ke stolu, tušila, že to bude dlouhý seznam. Manara psát neuměla a pánové nevypadali, že by se k něčemu měli.

 

„Dovol, siláku.“ Jemně odstrčila Amrase stranou, protože jí stál v cestě a došla k Anně. Ta poslušně psala, aniž by věděla, co většina z těch věcí je. Podala seznam kapitánovi, který odešel zařídit, co bylo potřeba.

 

„Jestli zjistím, že v tom máš prsty …“ Výhružně zdvihla prst. Léčitelka odmítavě zakroutila hlavou.

 

„Musím tě zklamat. Podle příznaků a jeho chuti to vypadá, že hlavní přísadou by mohla být Maga Caractis a ta, pokud vím, v Nardy vůbec neroste. Někdo si s tím dal hodně práce, chtěl mít jistotu.“ Poslední slova Annu donutily zvednout hlavu. Doteď ji poslouchala jen tak napůl, tvořila si v hlavě seznam podezřelých osob.

 

„Pomůžeš mu?“ Ten děs v jejích očích musel být vidět, když to vyloudilo povzbudivý úsměv i na Mařiných plných rtech.

 

„Nebude to snadné, ale ještě není pozdě.“ Otočila hlavu k lůžku, na kterém spočívalo Narmovo tělo. „Byla by ho škoda, je to pěkný chlap.“ Otočila se zpátky ke královně, která mezitím vstala. „Neříkám, že to bude bez následků. Budu muset vyhnat jed jedem.“

 

„Dělej, co musíš a mlč. Vy všichni, ani slovo! Je to jasné?“ Trojice hlav se zakývala, což Anna brala jako signál, že může odejít.

 

V polovině chodby ji dohnal Amras a chytil ji za ruku. Všude kolem bylo dost lidí, kteří se po nich otočili. „Jestli to má být nějaká hra!“ Zavrčel. Anna ze sebe smetla jeho ruku, která ji bolestivě svírala.

 

„Zbláznil jste se?“ Podívala se po přítomných, kteří se všichni tvářili náramně zaměstnaně. „Pojďte se mnou.“

 

Došla s ním do knihovny, sice bylo zarážející, že to bylo všeobecně nejméně vyhledávané místo, ale bylo to tak. Tady si mohli promluvit beze svědků.

 

„Uznávám, že ona je zvláštní volba, ale moc dobře ví, co dělá. Není blázen, dá se jí věřit.“ Mluvila tiše, takže musela stát těsně u něj, což bylo velmi nepohodlné.

 

„A vám se dá věřit?“ Jak mám vědět, že jsi ho neotrávila ty, ty malá mrcho? To přesně mu koukalo z tváře.

 

„Kdybych chtěla rozpoutat válku, stačilo odmítnout tu svatbu. Nemusela bych se s vámi devět měsíců trápit. Používejte mozek, pokud nějaký máte!“ Natáhla ruku a prstem ho ťukla mezi oči. Chytil ji v zápěstí a zatáhl. Anně se zalily oči slzami, jak hrozně to bolelo.

 

„Ty malá potvoro!“

 

„Pusťte mě!“ Promnula si zápěstí. „Raději zjistěte, jestli to byl někdo z vašich! Protože momentálně mě napadá jediná osoba, která musí být velmi zklamaná z vývoje situace.“ Teonass prostě byl logická volba! Anna ani na vteřinu nepochybovala, že by toho byl schopný. Myslel si, že skrz Narma bude ovládat Nardy, ale to se podle všeho nedělo. Ani jeho syn neměl v úmyslu mu dělat poskoka, natož Anna. Vlastně bylo zarážející, že se nepokusil otrávit ji samotnou. Nejspíš se rozhodl se vlastního syna zbavit a potom z toho obvinit Annu. Impuls k válce, nic víc nepotřeboval.

 

„Přemýšlejte o tom a už na mě nikdy nesahejte!“ Prošla kolem něj, čas, který mu byla ochotná obětovat, právě vypršel.