Doba temna, kapitola IV

Yian sedí u stolu nad šálkem horkého čaje. Yuki láme šíp trčící z jeho ramene, rozepíná mu bundu a svléká mu košili. Bere dlouhý kus čisté bílé látky a začíná jím obmotávat Yianovu paži. Darim je naproti a otce pozoruje. Hlavou se mu míhají zážitky z toho, co viděl před chvílí.

„Kdo byly ty ženy?“ odváží se nakonec.

„Ženy,“ povzdychne si Yian, „o kterých jsem doufal, že nikdy neuslyšíš; bojovnice padlé bohyně. Myslel jsem, že zůstaly ve své umírající říši.“

Darim se na Yiana nechápavě podívá.

„Je toho mnoho, co jsem ti zatajoval, synu. Začneme od začátku: před dávnými věky přišla rasa Starších, o které se neví skoro nic. Neznáme jejich původ, historii, nebo kdo vlastně jsou.“

„Ani oni sami to neví,“ přidá se Yuki starající se o Yianovu paži. „Jenom málo jich přežilo do dnešních dob. Hádám, že už je jen jeden,“ dodá posmutněle.

„Tito Starší zkrotili Nidhogga, který v tu dobu terorizoval svět. Spoutali ho silnými řetězy a přivázali ke kořenům stromu Yggdrasilu, který vyrostl ze semínek, která s sebou přinesli. Pak zjistili, že plody Yggdrasilu dávají věčné mládí a semínka těch plodů nesmrtelnost.“

„Toho využili jejich potomci – bohové – kteří začali plody jíst. A jak jich přibývalo, místa na světě ubývalo a začali mezi sebou válčit. Nakonec si osm z nich vytvořilo svou vlastní říši – vlastní pevnost – mající své základy na Yggdrasilu, ve které si vládli sami. Zbývající se k některým z nich přidali.“

„Starší ale zůstali tady a dohlíželi na vývoj lidstva, které přijali za své děti.“

„Proč?“ vyzvídá Darim.

„Protože jejich vlastní děti byla pohroma, ale oni jim v jejich činech zabránit nemohli. A tak nechali bohy žít vlastním životem a starali se o lid,“ vysvětlí Yuki.

Yian přikyvuje: „Bohové chtěli moc. Starší chtěli znalosti. A těch by dosáhli jen stěží, kdyby se, jako bohové, stali závislými na Yggdrasilu.“

      „Ty plody pro ně byly drogou. Pomáhaly je uzdravit a prodlužovaly jim život, ale postupem času se bez nich nemohli obejít. Někteří si zkoušeli píchat šťávu z toho ovoce do žil, aby ho pak nemuseli jíst. Byli v tom značně úspěšní, ale jen za podmínek, že šťáva plně nahradila jejich krev. Semínka dávající nesmrtelnost však museli požívat i nadále.“

      „Přesto se věčné mládí stalo dědičným. Jejich děti a někdy i děti jejich dětí mělo tento dar. A když si je bohové oblíbili, nabídli jim semínek, aby žili věčně.“

      „Bylo to však dočasné. Proto museli semínka jíst pravidelně každý měsíc. Takhle to fungovalo dlouho, zásoby Yggdrasilu byly nevyčerpatelné. Jediné, co by jim ve věčném životě mohlo zabránit, byl Yggdrasil.“

      „Hezká ironie, že? Dává život, ale zároveň smrt tomu, kdo jeho nabídky využije.“

      „Pokud by byl Yggdrasil poražen, přestal by dávat plody, ty, které už dal, by během chvil uhnily a veškerá šťáva by vyschla. Jednoduše by všichni bohové zemřeli, světy držící se na Yggdrasilu by se zhroutily do sebe a mocný drak Nidhogg by byl vypuštěn na svobodu.“

      „A přesně tohle se stalo před dvaceti lety. Světy, které žily z energie svých stvořitelů, zemřely spolu s bohy. Z jejich potomků přežili jen ti, v jejichž žilách zbyla nějaká lidská krev.“

      „Těm se říká polobohové,“ doplní Yuki.

      „Jak to všechno víte?“ ptá se Darim.

      „My to všechno zažili,“ odpoví dvojice jedním dechem.

      Chlapec se zamyslí: „A kdo vlastně ten strom zničil?“

Yuki odtrhne oči od Yianových ran a podívá se na něj. Váhá, co říct.

      „Tvá matka,“ prozradí po krátké odmlce.

Darim na Yuki vytřeští oči: „Proč jsi to udělala?“

      „Měla jsem svůj důvod,“ usměje se černovláska a nenápadně Yianovi přikývne. Roztrhne konec obvazu na dva kusy, ty naposled obmotá okolo pravé Yianovy paže a sváže je k sobě. Stoupne si a obhlédne jeho záda a rameno. Vezme kousek látky a přeloží jej na polovinu. Namočí jej ve vodě.

      „Tohle bude trochu bolet,“ upozorní Yiana a vytrhne zbytek šípu. Rychle přikryje zlehka krvácející ránu.

      „Přidrž si to,“ řekne a začne ošetřovat záda.

      „Nechtěl jsem, aby ses všechno tohle dozvěděl,“ přizná Yian. „Doufal jsem, že budeš moct žít normálním životem. Je mi to líto,“ svěsí hlavu.

      „Aspoň se na všechno můžu dívat jinak,“ utěšuje ho Darim. „A můžu ti pomoct,“ zamyslí se. „Říkal jsi, že chceš bojovat s Nidhoggem.“

      „To už dělám,“ přikývne Yian.

      „Chci ti pomoct.“

      „Ne. Jsi moc slabý a mladý.“

      „Tobě bylo sedmnáct, když jsi začal!“ hájí se Darim.

      „Ne, to nebylo.“

      „Počítat snad umím.“

      „Nechci ti zamotávat hlavu.“

      „Už tak je dost zamotaná. Ven s tím!“

      Yian si povzdechne. „Od doby, co mi bylo sedmnáct je to už čtyři sta třicet devět let, Darime.“

Chlapec vytřeští oči.

„Jsem polobůh. No, aspoň jsem byl. Teď už jsem jen poloviční člověk.“

      „Cože?!“

      „Jak říkám, nechtěl jsem, abys to věděl.“

      „A kdo jsem potom já?“ strachuje se Darim.

      „Řekl bych, že čtvrteční bůh, ale tím se nezabývej. Neřeš to.“

      „Ne, já to budu řešit. A co ten drak? Chci ti pomoct! Co ti Starší? Ti už jednou Nidhogga přemohli a jeden ještě stále žije. Proč nezkusit najít jeho?“

      „Ona to nedokáže sama sama.“

      „Ona?“

      „Ano,“ promluví Yuki beroucí další obvaz na Yianův hrudník a rameno. „Poslední žijící Starší je žena, ale ani ona nedokáže Nidhogga porazit sama. Tehdy jí v tom pomáhali ostatní Starší.“

      „Možná jsou ještě další. Můžeme je hledat. Jak vypadají?“

      „Jako lidé,“ odpoví Yuki, „nevědomý člověk by je neodlišil, ale ten, kdo ví, čím se liší,“ vstane a vyhrne si levý rukáv svého černého roláku. Ukáže Darimovi zápěstí, na kterém je vytetován sedící drak mávající křídly. „Ten je potom pozná snadno,“ dokončí větu.

Darim žasne: „Tohle je to znamení? To je úžasné! Počkat,“ zarazí se. „Jak je možné, že to tetování máš? Ty jsi ta poslední Starší?“

      „Ne,“ zalže s úsměvem, „tohle je jen padělek. Ale podle tohohle znamení je poznáš.“

      „No, za dnešek toho víš moc, Darime,“ usoudí Yian. „Jdi se trochu projít a pročisti si hlavu.“

      Darim přikývne, vezme si od otce své dvě dýky a odejde ven.

      Yuki ještě obvazuje Yianovi hrudník.

      „Dnes v noci odjíždím. Darim tak bude v bezpečí.“

      „Teď? Dozvěděl se toho o tobě, dokonce i o sobě, mnoho a bude mít moře otázek, až se vrátí. Bude potřebovat tvou podporu. Navíc se těšil, že pojede s tebou. Kam chceš vůbec jet?“

      „Nevím. Možná domů. Možná v Londýně najdu odpovědi, které hledám.“

      „Nikam bez Darima nepojedeš.“

      „A kdo jsi ty, že mi budeš rozkazovat?“

Yuki naštvaně pohodí obvazem a vstane. Dá ruce v bok.

      „Já jsem ta, která tady byla od počátku věků. Jsem ta, která připravila tuto zem pro život. Jsem ta,“ zvýší hlas, „která přivedla vaši rasu k životu. Jsem ta,“ oči se jí začínají barvit do nepřirozené barvy, „kterou bys měl respektovat. Já jsem Starší!“

      „Dobrá tedy. Darim se o tom dozví.“

      „Vidíš, jak to jde,“ usměje se Yuki a pokračuje v obvazování.