Doba temna, kapitola V

„Nemůžu tomu uvěřit,“ říká si pro sebe Darim, „otec je polobůh.Můj otec je polobůh. Takže jsem z jedné čtvrtiny bůh. Hm… je to divné.“

      Darim si promítá poslední události dne a, opřený o strom, vyřezává z nalezené větve kůl. Je už skoro hotov, když zaslechne čísi lehké krůčky. Vzhlédne. Podívá se okolo sebe. Nic neobvyklého nevidí. Vrátí se zpět k práci, hned však zaslechne kroky znova, tentokrát blíž. Darim zvedne hlavu. Cítí na sobě oči, ale nikoho nevidí. Náhle k němu promluví dívčí hlas: „On nemluví pravdu.“

Darim sebou škubne. Ten hlas hýčkající uši je tak blízko. Vstane a rozhlédne se.

      Pravda, ta jinak zní, ale nerad o ní mluví.“

      „Kdo je tam?“ Darim stojí s dýkou připravenou k útoku.

      „Tasíš proti mně zbraň nosící mé jméno?“

      „Cože? Ukaž se!“

      „Najdi Nelu. Zjisti pravdu. Jedině tak porozumíš, jen tak mě uvidíš.“

Hlas se začal pohybovat. Darim to ví, cítí to. Dívá se všemi směry, ale stále nic nevidí.

      „Chystá se na cestu. Nenech ho odjet. Sám nemůže uspět.“

      „Kdo?“

      „Utíkej domů, ptej se na Nelu.“

      „Co? Vůbec nerozumím.“

      „Yian odjíždí bez tebe. Zabraň tomu!“ rozkáže neznámý hlas a s ozvěnou pomalu odeznívá.

Co to bylo? Kdo to mluvil? Darim neví proč, ale tomu hlasu věří. Zní tak povědomě, jako by ho už někdy někde slyšel. Ale kdy a kde…?

      Darim vyběhl z lesa a zamířil přímo do domu, kde našel Yiana balícího si věci. Ten hlas měl pravdu.

      „Ty někam jedeš?“ zeptá se.

      „Ano,“ odsekne Yian. Vezme z držáku lesklý meč a potěžká ho, vyzkouší si, jak pasuje v ruce, trochu si s ním zašermuje a nakonec si ho zastrčí do jednoduché kožené pochvy u pasu.

      „Kam jedeš?“

      „Pryč.“

      „To kvůli těm ženám? Jak se jmenovala ta jejich vůdkyně? Katia? To kvůli ní?“

      „Ne.“

      „Tak kvůli tomu, co říkala?“

      „Darime,“ osloví ho přísně. Přestane si na chvíli balit. „Do toho ti nic není. Zatím.“

      „Má to něco společného s Nelou?“

Yian se zarazí. Vážně se na Darima podívá. „Kde jsi to slyšel?“

      „Do toho ti nic není.“

      „Tak fajn. Jedu hledat něco, čím můžu Nidhogga zastavit, ale ty nejdeš se mnou, protože Yuki tady nesmí být sama.“

      „Proč ne?“

      „Nidhogg se čas od času vrací a ona bude potřebovat pomoc při obraně.“

      „Ona se ubrání sama. Ty potřebuješ větší pomoc než já.“

      „Jak se opovažuješ – “

      „Ano, správně, opovažuju. Tak mi teď řekni, kam jedeš!“

      „A jak, když to sám nevím?!“

      „Promiň. Já jen…“

      „Nech to být.“

      „Kdo je Nela, otče?“

      „Je to… Byl to můj mazlíček. Takový malý bílý drak,“ usměje se. „teď je na svobodě,“ zarazí se. „A je to nejspíš jediný způsob, jak Nidhogga zabít. Darime, ty jsi génius!“

      „Víš, kde je teď?“

      „Ne… Ale našel jsem ji… Ano, tam bude!“

      „Kde?“

      „V Americe, nebo spíš v tom, co z ní zbylo. Tam taky vedla jedna z mých prvních výprav.“

      „Dovolíš mi jet s tebou?“

      „Ne. Je to pořád moc nebezpečné,“ zvážní.

      „Ale to na mě číhá všude. Ty jsi skvělý bojovník, u tebe budu v bezpečí.“

      „No, je to přes dvacet let a pořád přemůžu tak mocné bojovnice jako jsou Valkýry. Ale cesta do Ameriky je dlouhá. Nikdy jsi na takové výpravě nebyl.“

      „Nešlo by to jinak?“

      „No, je tady možnost, ale je skoro nemožná. Nela měla obojek, který jí znemožňoval utéct. Byl vytvořen duchy místa, odkud pochází. S nimi bych se mohl spojit a zeptat se jich, kde je, ale to by chtělo magii.“

      „Magii?“

      „Kouzla. Možnost čarování však vymizela krátce po zničení Yggdrasilu.“

      „Možná ne.“

      „Bohužel. Sám jsem to zkusil jen tři dny po zkáze. Magie je nadobro pryč.“

      „Pak nemáme na výběr.“

× -  ×  - ×

      Jen málo lodí zůstalo na hladině. Moře jsou velmi nebezpečná, ale není jiná možnost, jak se dostat do Ameriky. Yian s Darimem nemají na výběr: misí plout po vodě.

      „Tak kterou?“ zeptá se Darima rozhlíží se po přístavu. Yian s ním kráčí po molu a očima přejíždí po každé z lodí, které jsou ještě schopny plavby, a hodnotí je. Nakonec se zastaví u malé, skoro nepoškozené, jachty. Je to starý model, místy je lak oloupaný a okna rozbitá.

      „Tato,“ odpoví Yian a vstoupí na palubu.

      Loď není nijak velká ani nijak nová, ale má motor a je přizpůsobená rychlé plavbě. Yian se podívá do kajuty. Podlaha je tam špinavější jak venku, je vlhká a plesnivá. Vzduch tam však díky oknům není zatuchlý. Celé podpalubí tvoří jedna místnost, kde leží stará postel s polorozpadlým povlečením rozežraným moly. Na stole ještě a talíři hnije polo snědená večeře, kterou Yian okamžitě vyhodí do moře a radši se odebere zkontrolovat řízení. Aspoň to je v pořádku, i když tachometr neukazuje rychlost.

      Yian sestoupí zpět na molo: „Projdi všechny lodě a vezmi všechny kanystry s palivem, které najdeš. Jedna nádrž nám nevydrží.“

Darim přikývne a projde všechny lodě. Po hodině už pomáhá Yianovi nosit kanystry na palubu.

      „Budeme se střídat v řízení,“ řekne Yian, když je vše připraveno, „a do podpalubí choď jen v naléhavých případech.“

Nastartuje a odváže lano. Pomalu vyplouvají z přístavu. Čeká je dlouhá cesta.