Tajemství Zatracených 7.díl

SIMON: Bloudil jsem ve tmě okolo hodiny, možná i déle. „Halo?“ Zkusil jsem, nic, jenom ozvěna, nakonec jsem však uviděl světlo. Konečně.
Vstoupil jsem a ocitl se na místě prozářeném jenom svíčkami. „Ehm…halo?“
„Merilin, je tady, přišel, tak jak jsem říkala.“ Zasyčela jedna stará plesnivá babizna.
„Máš pravdu Viktorie, je vážně tady.“ Hlesla další stejně stará dáma.
„Utište se sestry, nejsme tu abychom jej obdivovaly.“ Zavrčela lhostejným hlasem třetí z nich.
„Posaď se u nás, hochu.“ Nabídla Viktorie a já se s nejistotou posadil. „Proč jsi tady?“ Položila mi první otázku.
„Přišel jsem abych se zeptal, jak zlomit kletbu, kterou jste uvalili na Kaisa.“ Šeptnu rozklepaně.
„Kaisa? Kdo je Kaiso?“ Koukly se na sebe v tázavém pohledu.
„Kluk, jako já…prokletý aby už nikdy neviděl nic než les.“ Sklopil jsem pokorně hlavu.
„Oh, ano, ano, zapomněla jsem.“ Pronesla nakonec Merilin.
„Musíš mu dokázat co k němu cítíš, musíš se odhodlat a překonat strach který v sobě ukrýváš, až v rudém úplňku vlci začnou vít, oba musíte splnit svůj slib.“ Pronesla Selma, třetí ze sester neochotným hlasem.
„C-Cože?“
„Jinými slovy, do zítřejšího úplňku musíš Kaisa přesvědčit o svých citech a on tebe o těch svých. Musíte zpečetit své city v jedinou noc, aby kletba byla poražena a vy oba volní.“ Poklonila se Merilin.
„N-nechápu vás-“ Vzlyknu zklamaně.
„Přemýšlej, tvé city to řeknou za tebe.“ Pousmála se Viktorie.
„To je vše? To je vše co jste mi měly říct?“ Zajímám se.
„Podoba tvoje se změní, stejně jako jméno, až tehdy, když si oba prokážete svojí lásku, probereš se opět k životu.“ Šeptla Merilin.
„Ticho! Prozrazuješ příliš!“ Okřikla ji Selma.
„Síla se v tu ránu probudí a už nic nebude stejné.“ Řekla Viktorie, když okolo mě prošla. „Vše začne znova, s novým začátkem ale se stále stejnými ještě více prohloubenými city.“
Nechápu jejich slova. O čem to sakra mluví?
„Jdi!“ Okřikla mě Selma. „Vypadni a splň co musíš, až pak, teprve pak tě budu moci uznávat, nyní je to zbytečné, nyní jsi se neprokázal.“ Koukla na mě nadřazeně. „Najdi cestu zpět a prokaž se, Simone.“ Probodla mě pohledem. Jenom co se můj pohled setkal s jejím zmizela, stejně jako její sestry i to divné depresivní místo. Ocitl jsem se v lese kdo ví kde. Ohlédl jsem se okolo sebe. Nasucho jsem polkl a doufal že jsem blízko úkrytu, z kterého mě Duch lesa odvedl. „Kudy mám jít?“ Zajímám se. O to víc mě vyděsí když se snažím Ducha lesa přivolat, ale pošle mi do hlavy jen jasnou odpověď.
„Prokázat se musíš sám, musíš Kaisa najít bez mé pomoci, hodně štěstí.“
„Hm.“ Zamručím vyděšeně. „Vsadím se že tam někde sedí s Kaisem a hlídá ho.“ S tím se rozběhnu vstříc svému osudu. Ale ani jedno ze slov těch tří čarodějnic jsem nechápal. Mluvili na mě příliš složitě a v hádankách.


Kaiso: *vůbec nám to neulehčuješ což?? xDDD*
Seděl jsem tam s ním snad hodinu. Poté jsem vstal. On vstal také.
„To mě budeš pronásledovat dokud se on nevrátí?“
„Musím tě hlídat. Nesmíš jít za ním.“
„Proč?“
„Tohle musí zvládnout sám.“
Odfrkl jsem si. To je samí tajemno. K čemu to?
„Dáš si čaj?“ zeptal jsem se ho, i když zbytečně, pochybuju, že on pije, či jí.
„Proč ne.“
Zůstal jsem na něj udiveně zírat, ale pak jsem potřásl hlavou a zavedl ho do kuchyně. Vytáhl jsem šálek, který jsem sám vyrobil a nalil do něj studenou vodu, kterou jsem následně kouzlem ohřál. Hodil jsem tam pár listů, ze kterých je dobrý čaj a podal ho Duchovi.
„Co jsi vlastně zač?“ zeptal jsem se ho.
Usrkl čaje a tajemně se na mě usmál. „Ty bys to měl nejlépe vědět.“
Pokrčil jsem bezradně rameny.
„Nestárnu. Mám stejné oči, jako Simon. Ovládám tento les. Co myslíš?“
„Jsi stejný jako Simon?“
„Ne. On stárne, já ne. A neumím se v draka proměnit.“
„Nemluv takhle, je to deprimující.“
„Promiň.“
„Když jsi jako Simon. Měl bys mít i lidskou podobu, než tohle zářící světlo, že?“ zeptal jsem se a rozhodil rukama na jeho osobu.
„Máš pravdu, mám,“ odpověděl a záře náhle zmizela.
„Páni,“ uteklo mi.
Přede mnou seděl asi dvacetiletý kluk s dlouhými modrými vlasy a stejnýma očima jako Simon.
„Takhle vypadám, ale jestli někomu něco řekneš, zamotám tě do lián a nechám tě tam po zbytek tvého dlouhého života vyset.“
Usmál jsem se. „Fajn.“
Záře se zase objevila a já v dálce pocítil Simonovu sílu. Chtěl jsem mu vyslat signál kde jsme, ale Duch mě zastavil.
„Proč?“
„Musí tě najít sám.“
„Proč sakra!“
„On ti to pak vysvětlí, pokud to od těch čarodějnic pochopil.“
„Od koho že?!“ vyletěl jsem.
„Slyšel jsi. Jedině ten kdo tě zaklel, ti zase může pomoci.“
„A jedinej kdo mě může zachránit je Simon, že?“
Nemohl jsem se uklidnit. Zase moje síla. Vystupovala na povrch. Ornamenty jsem měl po celém těle a začínal jsem si myslet, že tu všechno začne hořet, jak to tu bylo nasáklé mou energií.
„Kaiso…uklidni se,“ požádal mě Duch.
„Jak mám být klidnej! Kluk co si toho už prožil dost a ještě k tomu tak mladý se snaží zachránit bytost, která je už stejně ztracená! Jak mám být podle tebe klidnej!“
Moje slova ho zarazila. Pak akorát řekl: „Stejně tak jako ty. Vyděl jsi umřít svého přítele, kterému jsi nikdy neřekl co k němu cítíš a teď když se zase někdo ukázal se ho snažíš chránit, aby nedopadl jako ty, že? Miluješ ho doopravdy, nebo je to jen ochranitelský instinkt?“
„Ty hele……,“ byl jsem rozčílený, ale pak ve mně něco cvaklo a já se uklidnil. Svoji sílu jsem znovu potlačil a teď už v klidu jsem k němu mluvil.
„Opravdu ho miluju. Tenhle cit, se nedá zaměnit s ničím jiným. S ničím.“
„Dobře. Moje práce, je tu u konce.“
S těmito slovy zmizel a já se sesunul na židli.


Simon: Cítil jsem větší strach než obvykle. Venku byla náhlá tma a já si říkal jestli jsem v té jeskyni byl fakt jen tu zatracenou hodinu nebo ne.
Náhle přede mě vyskočil černý překrásný vlk, jenž se mi ihned zadíval zaujatě do očí.
„T-Ty?“ Zajímám se. „Lewisi?“ Oslovím ho.
„Rád tě zase vidím, Simone.“ Pronese vrčivě.
Popojdu pár kroků vzad, nemám z něj dobrý pocit.
„V lese se proslýchá že mluvíš s naším Duchem, že se ti dokonce objevil v pravé podobě…jsem tu abych ti pomohl.“ Uklonil se a já nechápal.
„Proč to děláš?“
„Také se tu šeptá o velmi podivné věci, Simone.“ Koukne mi znova do očí.
„J-Jaké?“ Přemýšlím jestli je dobré to vědět, nebo jestli bych byl radši, kdybych to nechal plavat.
Vlk se zahleděl okolo sebe, jestli nás nikdo nesleduje. „Slyšel jsem pár zvířat jak si mezi sebou šušká že jsi jediným synem našeho Ducha.“ Promluvil a mě zamrazilo.
„C-Cože jsem?!“ Vyprskl jsem nechápavě.
„Ale že ještě nejsi probuzený, že tohle ještě zdaleka nejsi ty.“ Prozradil veškeré informace, které znal.
Já jen mírně zakroutím hlavou. „Hm.“ Vydám ze sebe. „Určitě to jsou jenom pouhé pomluvy, zvířata určitě nemají o čem mluvit, tak si vymýšlí nesmysly.“ Snažím se to zamluvit.
„Já tomu třeba věřím.“ Uklonil se mi znova Lewis.
„Ale já ne!“ Křiknu náhle. „Omlouvám se, nechtěl jsem zvyšovat hlas.“
„Chápu to.“ Šeptl bez jediné námitky a otočil se cestou, kudy jsem přišel. „Jdeš špatně, minul jsi hlavní odbočku, proto jsem tu, pojď, nasměřuju tě.“ Hlavou se otřel o mojí levou ruku, tím dal najevo ať se chytím jeho srsti. Zvířat se nebojím. Jsem rád že je tady.
„Srst ti dorostla.“ Pousměju se.
„Ještě aby ne, tady se léčí veškerá zranění rychle.“ Pověděl a vedl mě pomalým krokem správným směrem.


Kaiso: Po nějaké době jsem měl zase nutkání vypadnout z domu, ale když jsem otevřel dveře, nedokázal jsem udělat krok dál. Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, bylo to, jako bych byl přilepený k podlaze.
„Sakra. On fakt myslel na všechno,“ zaklel jsem.
Odešel jsem ode dveří a přešel ke koupelně, potřeboval jsem si dát sprchu a to hned.
Sundal jsem ze sebe zašpiněné oblečení a vlezl do vany. Pustil jsem na sebe ledový prou vody a nechal se jím omývat.
„Tohle jsem potřeboval,“ hlesl jsem.
Vylezl jsem ze sprchy, hodil jsem na sebe ručník a přešel k roztřískané ložnici, kde jsem měl oblečení.
Vytáhl jsem pár věcí a oblékl se.
„Kde je? Snad se mu nic nestane,“ říkal jsem si.
Náhle mě obklopila jeho síla. Nebyl daleko, ale já jsem nemohl z domu.
„Prosím, prosím, už mě najdi,“ prosil jsem nahlas.


Simon: „Jsme skoro u cíle.“ Prohlásí Lewis a já z dály zpozoruju jeden záchytný bod. Blízko našeho úkrytu stála vrba, když jsem lovil – teda pokoušel se lovit, všiml jsem si ji.
„Tady to znám.“ Šeptnu.
„Opravdu?“ Napřímil uši a stoupl mi do cesty aby se mi opět zadíval do očí. „Trefíš už sám?“ Zajímal se a já jen mírně přikývnu, i když jsem v celku pochyboval. „Dobře, jen, běž pořád rovně, cítím z tamma pach toho druhého.“ Šeptl jednu malou radu, pak se rozběhl do křovin a nechal mě, ať se snažím sám.
„Hm.“ Prohlédnu si starou vrbu a pak se i já rozběhnu směrem, který mi Lewis doporučil. „Kaiso!“ Křiknu, když už jsem skoro “doma.“ Před dveřmi se zastavím, nemůžu vejít dovnitř, nemůžu se natáhnout pro kliku, něco mě nepouští.
„Prokaž se.“ Tkví mi v paměti ten starý plesnivý hlas jedné z čarodějnic. „Dokud se neprokážeš, nevejdeš za ním, musíš toho být hoden.“ Najednou cítím, že stojí kousek ode mě. Přesněji za mnou.
„Jak to můžu udělat?“ Chci se otočit, ale ani to mi najednou nejde.
„Musíš pro něj obětovat něco cenného…“ Nabádá mě k nějakému ohavnému činu. Vím to! Cítím to.
„Jak?“ Odpovídám mírně neochotně.
Její vrásčitá tenká ruka se objevila přede mnou, svírala malou lahvičku. „Pokud tohle vypiješ prokážeš se.“ Šeptne a já sáhnu po lahvičce.
„Co je to?“ Ptám se.
„Jed.“ Zasměje se škodolibě. Zdá se mi jako kdyby hrála svojí hru.
Vytřeštím zrak a snažím se lahvičku vrátit. „Nechci, nechci ji, na, vezmi si to zpátky!“ Křiknu. K čemu budu Kaisovi dobrý, když mu přímo na prahu jeho domu seknu mrtvý?
„Nech si ji, za chvíli pochopíš že není zbytí.“ Zavrčela mi do ucha až mě zamrazilo a vypařila se zase pryč.
Prohlédl jsem si důkladněji malou lahvičku. „Ale proč?“
„Možná pro tebe neznamená tolik, jak tvrdíš. Možná že nejsi ochotný obětovat vše. Možná že vůbec nevíš co tenhle úkol obnáší.“ Ozve se mi v hlavě a mě najednou blikne. Už vím!
„Prokázat se…to znamená obětovat se, nemám pravdu?“ Mírně se usměju.
„Pochopils docela rychle.“ Zase ten hlas.
„Ale kde vezmu tu jistotu že ho neztratím?“ Opět váhám.
„Věř ve svou pevnou vůli. Buď ztratíte jeden druhého, nebo se navzájem zachráníte.“
Hluboce si povzdechnu. „Takže ne jen že já mám pomoct Kaisovi, ale i Kaiso musí pomoct mě…“
„Ano. Když Kaiso pomůže milované osobě a dokáže jí jak moc pro něj znamená, oba vás zachrání. Část úkolu – tvého úkolu, je u konce, nyní je to na Kaisovi.“ S tím cítím jak má druhá ruka oddělává víčko malé flaštičky.
„N-Ne, počkej, já nechci, bojím se.“ Snažím se tomu zabránit.
„Omlouvám se, Simone.“
Ovládá mě, cítím to, to nedělám já! Nakonec cítím ten malý roztok stéct do mého organismu. Přestalo to. Mohl jsem zase uvažovat sám za sebe, už to nebylo ovládání, ale jenom boj s jeden vevnitř. „Kaiso…“ Šeptnu, když narazím do dveří, o které se ihned sesunu k zemi. Hluboce oddechuju. Má tvář je zpocená z toho úsilí které do toho všeho dávám. Jed postupuje rychle. Proč mi museli dát zrovna úkol, ve kterém se hazarduje se životem jak svým tak i toho, kterého bych nikdy nechtěl zranit?


Kaiso: Uslyšel jsem hlasy. Jak spolu mluví. Žena a muž. Simon! Vyběhl jsem na práh, ale dveře jsem pořád nemohl otevřít. Zůstal jsem tam stát a doufal jsem, že už budu moci otevřít ty dveře a sevřít Simona v náručí. Jen doufám, že se mu nic nestane.
Náhle slovo. Moje jméno. Někdo narazil do dveří a sesunul se po nich.
„Sakra!“ vyjekl jsem, ale dveře mě pořád nepouštěli k němu.
„Fajn, když si to Duch takhle vymyslel, dobře,“ komentoval jsem to. Vytáhl jsem svůj meč, který mi pořád vysel u pasu a soustředil do něj svoji sílu.
Ornamenty na rukou mi vystoupili v rudé záři a já sekl. Dveře se rozletěly a nebohé tělo, které u nich leželo zasypaly.
„Simone!“ vyjekl jsem a přihnal se k němu,
„Co jste mu to udělali!“ křičel jsem na celý les a doufal, že mi někdo odpoví.
Obejmul jsem ho a řval na něj. „Simone! Prosím, otevři ještě ty oči! Prosím!“
Nic, ani se nehnul. Nějaký jed mu koloval v krvi.
„Jsi prej můj osud. Nenechám tě umřít,“ šeptl jsem a políbil ho na tvář, stejně jako svého přítele, kterého jsem ztratil. Nechtěl jsem ztratit i jeho. Nemohl jsem. Už ne.
„Tak prosím prober se, ať spolu můžeme být. Prosím.“
Věděl jsem, že prosba nepomůže.
„Fajn, takže mi tu nikdo nedává na výběr. Jed, který mu dali, můžu odstranit a eliminovat svojí krví.“
Vytáhl jsem meč, jediný nástroj, který mě může zabít. Řízl jsem se do zápěstí a přiložil ho k Simonovým ústům.
„Prosím, nenechám tě umřít,“ hlesl jsem.
Krev mu stékala do těla a já jsem musel položit druhou ruku na jeho břicho a mumlal si tichá slova modlitby a kouzla na zničení jedu v jeho těle. Pociťoval jsem, jak jed ničím a jak se část z něho dostává do mého těla a pak přechází do meče, kde by měl pak zmizet, ale stal se úplný opak. Část z toho jedu se vrátila do mě a já jsem měl pocit, že se snad složím.
„Sakra! Co se to děje?“
Dělali se mi mžiky před očima a rychle jsem mrkal. Doufal jsem, že si s tím moje tělo poradí.
Za chvíli to odeznělo, ale já měl pořád nepříjemný pocit v těle.
Jed z jeho těla – jak jsem doufal, snad zmizel a já ho odnesl do ložnice, kde aby mi tu nenachladl a šal jsem pro šálek čaje, pro něj.


Simon: Celou dobu jsem vnímal jenom okrajově. Jen málo co jsem postřehl. Cítil jsem se najednou o trochu lépe. Probíral jsem se pomalu. Snažil jsem se otevřít ty těžké oči, které byly celé zarudlé.
„Kaiso…Kaiso…“ Šeptám jeho jméno. Není tady. Kde je?!
Když oči konečně otevřu, cítím se lehčeji. Oči mě sice pálí od toho vedlejšího účinku čímž bylo jejich zarudnutí, ale dalo se to přežít.
Cítil jsem se více uvolněný, jako kdyby omámený. Lehce se pousměju. Vše mi dochází. „Jako jed to mělo vypadat, aby se prokázal i Kaiso…“ Šeptnu do stěny. „Myslím že je to věc která mě zbavuje veškerého strachu.“ Šeptl jsem a pak uslyšel někoho vejít.
Chvíli jsem se díval do Kaisových rudých očí, nevnímaje jeho hlava. Jen co se ke mně sklonil a políbil, automaticky jsem po něm zatoužil. Věděl jsem to. Žádný jed, ale oblbovadlo.