Doba temna, kapitola VI

Je noc dvanáctého dne po vyplutí. Darim bdí nad řízením a udržuje kurz. Únavou se mu zavírají oči, když vtom loď zaskřípe a motor zhasne.

      „Co se děje?“ vyběhne ještě napůl spící Yian.

      „Vypadá to, že nám došlo palivo,“ pohodí rukama. „I to rezervní.“

      „Jak jsme daleko od pevniny?“

      „Vím já? Takhle ve tmě se to nedá odhadnout.“

      „Takže musíme počkat do rána. To není dobré.“

      „Proč ne?“

      „V Tichém oceánu žijí stvůry lačnící po lidském masu a čerstvé krvi. Nebezpeční tvorové, kteří potopí loď jediným máchnutím ploutve. Tím, že tady zůstaneme, jenom zvýšíme šanci, že si nás všimnou.“

      „A máme snad na výběr?“

      „Vždycky máme na výběr. Jenom… pojď,“ povzdechne si, „aspoň se prospíme.“

× -  ×  - ×

      Darim vyšel na palubu a našel Yiana stojícího s rukama za zády a dívajícího se do dáli. Přistoupil k němu. Yian natáhne pravou ruku a ukáže před sebe. Skrz ustupující ranní mlhu prochází třpytivé zlaté paprsky vycházejícího slunce odhalující kus země rýsující se v dáli.

      „Vidíš,“ zabásní Yian, když si vzpomene, co všechno na té pevnině zažil, „Amerika. Tam jedeme. No, jeli.“

      „Co ty kanystry co jsme nasbírali doma?“

      „Prázdné.“

      „A něco jiného? Musí tady něco být.“

      „Prohledal jsem celou loď,“ zavrtí hlavou. „Jediné, co jsem našel, je jen spousta lahví s alkoholem. Ale...“

      „Jaké ale?“

      „Tohle je japonská loď, ne ruská. Tady to nebude fungovat.“

      „Za pokus to stojí.“

      Yian si povzdechne. „Fajn. Jsou dole v lednici. Budeš mi je nosit k nádrži. Ale nic z toho nepij. Jsou to domácí pálenky kdoví jak staré.“

      Darim přikývne a odejde do podpalubí. Tam najde v lednici mnoho neoznačených lahví plných čiré nevinné tekutiny. Vzal první a přinesl ji otci. Yian ji nalil do nádrže a zkusil pak nastartovat motor. Chytl se, výborně. Darim hned začal nosit další flašky. Nádrž se pomalu naplňovala, Yian však musel dohlížet na syna, jestli neupíjí.

      „Už jen jednu láhev,“ zvolá shora Yian a Darim vytáhne jednu láhev s vysokým hrdlem přeplněnou průhlednou tekutinou vypadající jako voda.

      „Však on si toho nevšimne,“ zašeptá si žíznivý chlapec pro sebe, podívá se nahoru a zkontroluje si, že ho otec nevidí, odšroubuje víčko a párkrát si lokne. Překvapivá palčivá chuť nápoje jej zaskočí a Darim se zakašle. Ostrost však brzy pomine a po hochově těle se rozlije příjemné teplo postupně se měnící v horkost. Svlékne si košili. Podá otci láhev. Yian si však jeho podivného chován všiml: „Proč jsi se svlékl?“

      „Je mi vedro.“

      „Nenapil ses, že ne?“

      „Ne.“

      Yian si ho měří.

      „Tak proč máš mokré rty?“

      „Olízl jsem si je, aby nebyly tak suché.“

      Yian se podezřívavě zamračí, ale láhev si od syna vezme, její obsah vylije do nádrže a ujme se řízení. Podívá se na oblohu a zjistí polohu slunce.

      „Do večera budeme na pevnině,“ oznámí. Darim se posadí na záď a začne si hrát se svými dýkami.

× -  ×  - ×

      Stmívalo se, když se muži vylodili. Zakotvili v přístavu na západě bývalých Spojených států. Jejich loď se jako jediná držela na hladině. Budovy okolo byly rozbořené a pach hniloby se rozléhal po širém okolí. Chodníky byly porostlé trávou a rozpraskanými silnicemi proudily potůčky vody. Příroda města skoro zaniklé civilizace začala zabírat a měnit zpět v území, kterými byla, než přišli lidé.

      Yian s Darimem si našli jeden z méně rozbořených domů a ukryli se tam. Darimovi nebylo moc dobře – nejspíš ještě z toho moře – a tak se o oheň postaral Yian. Přenechal mu spacák a sám spal na zemi. Oba se musí dobře vyspat a připravit se na cestu, protože to místo, odkud pochází duchové z drakova obojku, je na druhé straně Ameriky, až u jezera Michigan. Čeká je ještě dlouhá cesta.