Tanec bláznů 20

Věděl, že rychtář má pravdu. A vůbec se mu to nelíbilo. Vlastně nastínil dvě možnosti, se kterými oni mohli jen souhlasit. Nikdo ale netušil, pro kterou se rozhodnout. Splnit úkol a riskovat, že na ně Ahni poštve něco mnohem horšího, nebo to risknout, neřešit… a naštvat bohyni? Živej věděl, kdo by mu mohl pomoci to rozhodnout. Neukázal se ale dvanáct místních dní. Pak si na něj počíhal za kovárnou. Na sobě měl místní kroj a přes hlavu kapuci. Nic zvláštního, za deště. Živej nejdřív myslel, že se jedná o někoho z hlídky.
„Ona je mrtvá! Něco ji sežralo!“ vrhl se na něj, jakmile ho poznal. „Pak to sežralo koně, nějaký…“ zalovil v kapse a vzal si na pomoc ladinu statistiku „… sedmnáct kusů dobytka a tři lidi!“ Odhodil sešit na špalek. Písmo se okamžitě začalo rozpíjet. „Co jsi to sem přitáhl?“
„Hm… ´se stává.“ pokrčil rameny. „Věděl jsi, že jich tu je víc, přesto jsi ji nechal uvázanou u pranýře. A ten zbytek, to jsou jen důsledky jedné nedůslednosti.“
„Takže je to moje vina…“ začal Živej větou a tónem, jimiž obvykle začíná manželská hádka. Pak ale musel uznat, že asi je. „Aspoň mi řekni, jestli je ta věc jenom jedna, nebo je jich víc.“
„Hm… přišla mi nějaká veliká… neforemná.“ podrbal se na bradě. „Ale pokud by teď seděla na hnízdě, asi by měla větší apetit, než popisuješ.“
„Plení i lesy!“ bezmocně spráskl ruce.
„Dělám si srandu.“ potěžkal jednu z narovnaných kos. „To, co asi honíte, je zaručeně sameček.“
„Jak to, že ho nemůžeme najít?“
„Neumíte hledat?“ podrbal se pod kapucí a vyplázl jazýček.
„Máš úplně bílý jazyk.“
„Něco na mě leze.“
Živej si odfrkl „Je to jenom zvíře, že?“
„Chytrý zvíře…“ Na chvíli zaváhal „… na dlouhém řetěze.“
-IOI-
Jen co se Sire zviditelnil, dva muži ho popadli v podpaží a odtáhli ke káře zaklíněné v průjezdu. Žena, znuděně čechrající klestí, kterým byla kára, pro pohodlnější cestování, vystlaná, přes něj přetáhla hadr. Že páchne, mu nevadilo. Věděl, že sám páchne mnohem hůř. Kára sebou cukla a odhrkala po dláždění z říčních oblázků a zbytků pálených tašek až k dřevěnému mostku přes Pulardu. Odtud do kopce a, jak předpokládal, branou ven z města. Jeho předpoklad se mu potvrdil, když ho stáhli, i s hadrem přes hlavu, kvůli čemuž se cestou pohádali, z korby a vecpali do stodoly. Tam ho také vymotali z hadru a položili na červeně natřenou podlahu s otisky rohoží. Takhle velká hospodářská budova určitě nestála uvnitř hradeb! Potěšilo ho, jak pěkně se dostal z města, ale to bylo jen malé vítězství. Hezky nahřátý hadr zmizel v nenávratnu. Maltová podlaha studila a vyjící vítr, zavřený venku, lomcoval střechou i štítem. Zkusil vstát, ale povalili ho na zem. Šaman se mu usadil na hrudník a Sire raději znovu ztratil vědomí.
Když se probral, nebyl už ve stodole. Místnost, kterou sdílel s několika lidmi, byla malá, měla nízko do stropu a zdála se přeplněná. Byla zděná a evidentně alespoň částečně zakopaná. Zdroj světla se mu identifikovat nepodařilo, díky nevolnosti a mizernému výhledu. Přímo nad ním se skláněla ošklivá hlava podřadného kouzelníka a do očí mu padalo nějaké svinstvo seshora. Nakonec to ošetřovatel vzdal a dal se na ústup. Siremu se otevřel pohled na půlkruh tváří. Žádná se mu nezdála natolik známá, aby ji oslovil první. A už vůbec žádná se netvářila přívětivě. Nikdo neoslovil jeho. Nadzvedl se na loktech a někde mezi ním a tvářemi, asi na jeho břiše, začal někdo odpalovat ohňostroj. I přes jiskření před očima si všiml, že tváře okolo pokračují těly, která přes okovy plynule přecházejí do velkých kamenů zazděných v základech místnosti. Usoudil, že s těmi si nepokecá a zkusmo zachrastil vlastním řetězem na kotníku levé nohy. Nu, což. Na vývoji situace neshledával nic, co by bránilo tomu se tady vyspat. V teple a suchu, s lékařskou péčí na dosah. Co dál? To bude řešit, až to bude schopen i provést.
„Rány jsou sešité a měly by se rychle hojit, ale ta žebra bych nepodceňoval! Buďte na něj opatrní. Ještě přijdu.“ zablekotal šaman a jeho obrýlená hlava zmizela v otvoru. Jemné, ale rozhodné ruce nějaké ženy ho zatlačily do slaměného hnízda. Tak si přes sebe natáhl prostěradlo a pletenou deku. Voněla po mýdle, ale štípala jako hejno komárů. Chvíli s ní zápasil, aby dostal prostěradlo dospod, ale to zase nehřálo. Nakonec to vzdal. Sire zavřel oči a nechal si před imaginárním, ne zlomeným, nosem tančit jemné prstíky iluminátorky. Představil si sám sebe,… ale vlastně někoho úplně jiného, jak stojí v průjezdu. Nezraněný, v čistých šatech… ale zase ne moc. Se slušným zaměstnáním. Šel by k ní, oslovil ji. Určitě by jí krásně voněly vlasy… otočila by se k němu. Svýma velkýma hnědýma očima s vějířky vrásek v koutcích… a usnul. Možná ho zabijí, možná ne, ale zaručeně bude mít krásné sny.
-IOI-
Té noci neopustili městečko. Pokud tu potvoru řídí, člověk bude se držet blízko lidí. Živého jako první napadlo prohledat všechny domy. Prozatím mu to ale přišlo necitlivé. Pouze všem nařídil prohlédnout sklepy a podlahy. I v chlívcích. Jedinou stoku, která odváděla splašky z usedlosti, hlídali už od začátku a žádná neobydlená budova, kde by se něco tak velkého mohlo ukrýt, tu nebyla. Teď ale hledali něco podstatně menšího. Poslal tedy všechny své dobrovolníky, všech pět, aby převrátili městečko naruby. Jak se z počátku obával divokého prohrabování se hromadami haraburdí, násilného otevírání dveří, zásahů do soukromí, rvaček a výtržností spojených s následným rabováním vyvržených obsahů rodinných pokladnic, tak si teď, když došlo na vlastní akci, musel povahu místních pochvalovat. Razie probíhala poklidně, formou sousedského klábosení a exkurzí, v jejichž rámci se majitelé hrdě chlubili svými vymazlenými hnízdečky.
Že najdou něco tak malého, nečekal. Dvojice místních snaživců mu přinesla chumáč chlupů. Byly bílé jako padlý sníh, dlouhé jako předloktí a páchly, jako něco, co se živí masem. Živej, Vesori ani nikdo z místních nedokázali identifikovat tvora, z něhož chlupy pochází a ani Lada ho na své mapě nenašla. Tedy, dokud ho tam nepřidala. Když už věděla, co hledá, jako zázrakem se příšera do mapy zakreslila. Nezbývalo, než si pro ni dojít.
Stačilo zabušit na modré oprýskané dveře a počkat, až jim žena, která v domku u hradby bydlela, otevře. Vyvlekli ji ven. Živej přikázal nešťastnici připoutat k pranýři. Ani se na nic neptal. Počítal s tím, že na vysvětlování bude času dost. Teď už to chtěl mít za sebou. Doufal, že si pro ni přijdou. Rychle! Opravdu netrvalo to dlouho a ozval se řev. V jedné z blízkých ulic se zlobilo něco velkého. Vesori, zcela klidně, jako by šel na krátkou procházku poslouchat ptáčky do parku, došel k pranýři. Vytáhl meč a zkusmo s ním švihnul. Žena zaječela a přitiskla se ke kameni. Přesekl provaz a ona se rozeběhla zpět do svého domku, až jí uši plácaly. Rozeběhli se za ní.
Ulici blokovalo něco bílého. Veliký chlupatý zadek! Žena se prosmýkla kolem zadku a zmizela v ulici za ním. Živej se podíval na osm mužů po své levici a přikývl Vesorimu, který se mezitím přiblížil k nesprávnému konci bestie. Sykl na čarodějnici a zaklel, když zjistil, že tam jen tak stojí. A zírá. Jako kamenná. Musela dostat facku, aby se probrala. Vztáhla po zvířeti ruce a… nic. Protáhla se mezi semknutou řadou mužů, které Živej a Vesori zkoušeli, alespoň mizerně, vycvičit.
Rozkročila se nad jednou z kaluží a napjala tělo, jako by se chystala roztáhnout křídla a vzlétnout. Živej to viděl už tolikrát… Kolem kotníků se jí, ve víru, zvedala dešťová voda a špína, jak sála sílu z okolí. Pak udeřila. Malé domky na rohu se zachvěly. Nasáklá došková střecha se nadzvedla a, s hlasitým čvachtnutím, dopadla zpět na věnec. V jednom z oken vzplály záclony. Vcelku zbytečně. Zadek se k nim otočil čelem a potvora zavrčela. Vesori, výmluvným gestem, poslal, vcelku zbytečnou, čarodějnici, zase dozadu. Jeden ze členů hlídky, se zelenou kapucí na hlavě, bázlivě ustoupil. A za rukáv stáhl svého souseda. Celá řada udělala krok zpět. A pak ještě několik. Živej, ve snaze udržet formaci, ustoupil s nimi. Tak se Vesori ocitl vepředu, poměrně daleko od ostatních. A hodlal si náskok udržet.