Doba temna, kapitola VII

Na obloze se objevily první paprsky světla procházející rozbitými okny budov a vzbuzujícími život v trávě rašící skrz betonové pukliny. Sluneční kotouč se pomalu vynořuje z hřebenů hor a orel svým výkřikem zahajuje ptačí orchestr. Spolu s ním se probouzí i Yian.

      Pohlédne na Darima dosud tvrdě spícího ve spacáku. Ještě ho chvilku nechá odpočívat. Probudí ho, až sežene jídlo.

      Darim pomalu otevírá oči. Posadí se.

      „Otče?“ rozhlíží se. „Otče!“

Stále je vázán na své rodiče. Nikdy nebyl dlouho sám na neznámém místě, proto je teď nervózní. A navíc je mu teď velmi špatně od žaludku.

       Náhle uslyší čísi kroky. Rychle se postaví, uchopí své dýky a připraví se k boji. Hned se však ozve i břicho, ve kterém ostrá bolest pulzuje a bodá do každého svalu. Jen stěží dokáže v rukou udržet byť jen ty lehké zbraně, ale nesmí dát najevo svou slabost. Se zaťatými zuby čeká, kdo se objeví.

      Oddechl si, když spatřil Yiana. Nechá neústupnou bolest plně propuknout a upustí dýky.               Křečovitě se chytí za břicho a prohne se v pase. Yianovi okamžitě úsměv z tváře zmizí. Honem odloží tašku se snídaní a přispěchá k Darimovi. Podá mu láhev s vodou.

      „Na, napij se. To bude určitě dehydratací.“

      Darim se napil, ale nijak to nepomohlo. Yian mu tedy nabídl jídlo, ale na to chlapec teď opravdu nemá chuť. Nemůže se na snídani ani podívat.

      „S tímhle už nemůžu nic víc udělat,“stará se Yian, „lehni si. Odpočívej. Nedaleko odtud jsem   potkal lidi, kteří by nám mohli pomoci. Mají auto. Lékárničku taky. Vydrž tady, přijdu pro ně.“

      Darim si s Yianovou pomocí vlezl zpět do spacáku, do tepla. Hned u hlavy měl vodu a tašku s jídlem – kdyby dostal chuť jíst. Ležel na boku a svíjel se bolestí.

      Chvíli poté, co Yian odešel, Darim pocítil na svém čele kus plátna. Ledové kapky vody stékají po jeho horké tváři. Pak uslyší ten známý neznámý hlas: „Na horečku to pomůže, ale na otravu nic nezmůže.“

Darim ví, že ta žena klečí vedle něj a přikládá mu studený obklad na čelo. Chce se podívat, kdo to je, ale kvůli bolesti nedokáže ani otevřít oči.

      „Nenamáhej se. Mě neuvidíš. Ne teď. Ale na to nedbej, chlapče. Musíš se co nejrychleji vypravit. Je to hra o čas, Darime. Poslouchej mě pozorně: Kanien'kehá:ka. Za nimi se vydej stůj co stůj. Dostav se na východ včas, jestli je ti život milý.“

      Hlas slábne a odeznívá. Darim cítí, že odchází, že... mizí. Jenom obklad na jeho čele zůstává.