Nardy - kapitola 3/6

Jen na pár minut zavřela oči a hned toho využil. Vrátili se před pár hodinami, tabulkovými okny prosvítalo slunce, ještě příliš slabé na to, aby skutečně hřálo. Zabalená do koupacího pláště usazená v křesle s nízkou opěrkou čekala, až se všechny vonné oleje vsáknou do jejího těla, až vlasy budou dostatečně proschlé na to, aby je komorná mohla svázat do jednoduchého účesu, který začínal být v módě.

 

Pohladil ji po vlasech, opatrně zajel mezi prameny. Víčka jí cukla, ale nechala se ještě výskat, aniž by oči otevřela. Tady byl vůbec poprvé, nikdy předtím neměl to štěstí, ale dnes ano. Hodně věcí se za zimu změnilo.

 

Vyhrnul si rukávy až ke kloubům a pevně je zamotal, aby mu nesjely. Bylo tu teplo a začínal se potit, přestože měl jen košili. Ona, ač oblečená tepleji, měla kůži chladnou, jako vždy.

 

Klekl si za křeslo, aby jejich hlavy byly téměř ve stejné úrovni. Dlouhé vlasy jí přehodil přes rameno a odhalil tak štíhlý krk s vystouplými obratli. Ruce se mu stále ještě chvěly, ale už se to hodně zlepšilo. V duchu odpočítal tři články a na ten poslední přitiskl rty, voněla po levanduli.

 

Ani se nechtělo věřit, že už to byl téměř rok. Jak rychle to uteklo! Stále mu připadala krásná, snad krásnější než dřív.

 

„Ty ses o mě skutečně bála, viď?“ Zašeptal přímo do jejího ucha a jemně se při tom dotkl lalůčku. Prstem přejel po čelisti až k bradě a zpět.

 

„Nebuď směšný!“ Vyrazila ze sebe příliš rychle na to, aby jí uvěřil. Usmál se. Ona otevřela oči, hnědé duhovky plné medových žilek.

 

Anna přemýšlela o dárku, který jí přivezla matka, i když to žádný dar nebyl. Nebyla si jistá, že to skutečně chce, ještě úplně nevstřebala ty obavy. Neměla náladu zaplnit si hlavu novými starostmi. Necítila se připravená na takový krok. Teprve si na něj začínala zvykat, vítat ho. Přistihla se, jak přemýšlí, jestli je zamilovaná. Zda to takhle má vypadat. Byl to zvláštní pocit, to chvění u žaludku. Ta touha se ho dotýkat, kdykoliv ho viděla. Musela sama sebe napomínat, aby to nedělala. Nechtěla, aby si toho všiml, styděla se za svojí slabost.

 

Objal ji kolem ramen, jednou paží zajel pod lem pláště a sevřel její rameno. Ještě teď mu bušilo srdce, když si uvědomil, že nebýt Anny, mohl být mrtvý. Měl podezření, už delší dobu, ale myslel si, že ty protijedy, které preventivně užíval, ho ochrání. Políbil ji na lícní kost a pokračoval po krku níž.

 

„Co to děláš?“ Otočila se, nejprve jen hlavu, ale potom i tělem. Už neuhýbala očima jako dřív. Těch pár dní po tom setkání s ním, bylo nejhorších. Z očí jí přímo sálala vina, takže se nemohl donutit ani se jí dotknout. Pocit, že není jediný, kdo ji líbal, byl téměř k nesnesení. Jejími činy bylo vše odpuštěno. Navíc si uvědomoval, že i kdyby měla milence, nic by s tím nemohl dělat.

 

„Co myslíš?“ Chytil její hlavu do dlaní, aby se mu snad nevykroutila, jak to udělala před pár dny.

 

„Doktor to dovolil?“

 

„Kašlu na to, co říkal doktor!“ Tohle už bylo k nesnesení. Potřeboval se jí zase dotýkat, už ho nebavili všechny ty nařízení, zákazy a příkazy. Netvrdil, že se cítil úplně zdraví, ale byl nejvyšší čas začít se tak chovat. Čtyři měsíce se jí prakticky nedotknul, i když ty první dva na to neměl ani pomyšlení, to uznával.

 

Dnes strávil několik hodin v sedle a taky to přežil. Tohle bylo podstatně delikátnější, než jízda na koni. Rozvázal opasek jejího pláště, ale když se ho chystal rozevřít, jeho ruce odehnala. Zvedla se z křesla a důkladně se zase zabalila.

 

„Teď ne.“ Byla tak roztomilá, když se mračila. Opírajíc se o křeslo vstal, ale jen proto, aby se k ní dostal blíž a nedělil je ten kus nábytku.

 

„Proč?“ Zeptal se. Nadechla se, aby ho vypeskovala, měla ještě práci. Dnes přijela její matka s doprovodem, jarní slavnosti. Bylo toho potřeba spoustu zařídit.

 

Do oblékárny vrazila služebná, ale setkala se s jeho výhružným pohledem. Přirazil jí dveře před nosem a vrátil se ke své odtažité ženě.

 

„To nebylo moc slušné.“ Zavrčela a vecpala mezi ně ruce, když ji objal. Strčila do něj a on zapadl do křesla, kde před malou chvílí seděla.

 

„Musím jít, mám práci.“ Natáhl po ní ruce a donutil ji udělat dva kroky vpřed.

 

„Jistěže.“ Jednou určitě, ale ne teď. Odhrnul jednu stranu pláště stranou a odhalil její bok s vystouplým vrcholem kosti. Nevadilo by mu, kdyby byla trochu tvarovanější, ale i takhle v něm dokázala vyvolat hodně hříšné představy. Pohladil ji po zadku a druhou rukou přitáhl blíž. Líbal ji po břiše, stehně, na pahorku a cítil, jak její odpor slábne.

 

Původně si chtěl jen povídat, jak to poslední dobou dělali často, ale když ji viděl, jak si tam tak sedí, klidná a vyrovnaná, nemohl odolat. Ještě nikdy dřív se před ním neuvolnila tak, jako v posledních dnech.

 

Oběma rukama ho hladila po hlavě, ale najednou, aniž by to čekal, ho chytla za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu. „Vždycky musí být po tvém?“

 

„Vždycky.“ Usmál se, ale její tvář zůstala tvrdá.

 

„Dnes ne.“ Odtáhla se. Tváře měla růžové vzrušením, ale přesto se odtáhla. Zůstal na ni překvapeně zírat. „Co je to tentokrát, Narmo? Proč tolik pozornosti? Naposledy to bylo, když jsi potřeboval vytáhnout informace z mých věrných.“ Usmála se, ale nebylo to veselé, ovšem ani plné zloby, což mu dávalo solidní naději, že mu to nezazlívá. „Co? Myslel sis, že to nevím?“ Zuřila, když se to dozvěděla, cítila se zneužitá, o to víc, že Oberon tuto otázku vyřešil bez ní. Teprve později si uvědomila, že to od něj bylo milosrdné. Ušetřil jí toho otřesného rozhodnutí, přestože jí to odpovědnosti nezbavovalo. Klářina rodina pozbyla důvěryhodnosti a musela být odstraněna, i když se nepodařilo ověřit, co všechno vyzradila. Věděl to a nemohli dopustit, aby se někdo další řídil jeho příkladem.

 

„Domníval jsem se, že nebudeš mít potřebu to vytahovat.“ Seděl v křesle a pokoušel se zůstat v klidu. Pravdou bylo, že byl rozčílený. Vzrušení opadalo pomalu a nebyl připravený na hádku nebo cokoliv, co mělo přijít.

 

„Jen se snažím přijít na to, co se chystá. Už mě to nebaví, tyhle hry na špióny, jsem unavená tím vším.“ Vzdychla zklamaně.

 

„Proč už za mnou nechodíš?“ Pokusil se odvést pozornost. V době jeho nemoci s ním strávila hodně času, četla mu nebo jen tak seděla vedle něj, případně si povídali.

 

Podívala se na něj výrazem jasně říkajícím, že mu tenhle úhybný manévr neprojde. Nicméně Annu to samotnou trochu mrzelo, bylo to docela hezké období. V nemoci s ním bylo jednoduché pořízení, neměl energii na pikle a nemusela se ho obávat. Tím nechtěla říct, že by chtěla, aby to tak zůstalo, ale jak mu přibývaly síly, připadala si v jeho ložnici, čím dal víc nepatřičně a nepohodlně. Z beránka se opět stával vlk.

 

Na malý moment ho napadlo, že si něco vymyslí, ale přišlo mu to nedůstojné jich obou. Pohodlně se opřel. „Jednomu muži se dnes stane taková menší nehoda.“ Kterou přirozeně nepřežije.

 

„Tak?“ Zvedla obočí, ale překvapená moc nebyla. Dnes už věděla, že to byl Teonassův příkaz, a že ho realizoval velvyslanec, ale neměla žádné přímé důkazy, které by ho usvědčovaly, tudíž nemohla jednat. Její muž se s tím zjevně netrápil. „Máš snad důkazy, které jsi mi zamlčel?“

 

„Ne, nepotřebuji je. Je vinen, o tom není pochyb.“ Tvář měl tvrdou, až téměř ztratila všechnu přitažlivost. Nikdy ho takhle neviděla, cloumala s ním nenávist.

 

„Kde bereš jistotu?“ Takové jednání bylo nebezpečné. Pokud udělá chybu, těžko ho bude obhajovat, nehledě na to, že z jeho smrti bude obviněna ona.

 

Pokynul jí, aby se k němu prosadila. Neochotně mu dosedla na klín. „Mluvil jsem s tou ženou, co mne léčila. Utvrdila mě v domněnce, že to byl stejný jed, kterým byla zabita moje matka.“ Pohladil ji po tváři a rukou objal kolem ramen.

 

Anna se na něj dívala a najednou to všechno dávalo dokonalý smysl. O tom, že byla předchozí královna Alcyonu zavražděna, se spekulovalo od samého začátku, ale nikdy to nikdo nepotvrdil. Narmo o tom byl zjevně celou dobu přesvědčen a teď získal potřebný impuls k činům. Pokud to tak bylo, měl její plnou podporu. Musel být tenkrát ještě chlapec, když zemřela. Anna snad ještě nebyla na světě nebo čerstvě narozena. Pohladila ho po tváři, oči mu plály zlostí, ale jakmile se k ní otočil, jeho rysy zjemněly. „Nemusels to tajit, dokážu tvé rozhodnutí pochopit.“

 

„Nechtěl jsem tě vystavovat nepříjemnostem.“ Přitáhl si její hlavu a vtiskl jí krátký polibek. „Nemusíš mít obavy, moji lidé jsou svědomití.“ To bylo něco, o čem nepochybovala. Budou tedy potřebovat nového vyslance, opět. Oberon nebude mít radost.

 

„Co ti to matka přivezla?“ Bez větších problémů změnil téma, ale pro změnu tohle byla věc, o které se nechtěla bavit Anna. Ještě se nerozhodla, že ten lektvar bude užívat.

 

„Nic důležitého.“ Chtěla se ho zeptat na jeho dětství, chtěla se něco dozvědět, ale v tomhle ohledu byl skoupý na slovo. „Proč jsi nechtěl, abych si vzala tvého bratra?“ Ne, že by o to stála, nikdy ho sice neviděla, ale říkalo se o něm, že je hloupý a krutý. Podíval se na ni a oči se mu u toho podivně zaleskly.

 

„Původně jsem to měl v plánu, ale jen do chvíle, než jsem tě uviděl.“ Rozvázal opasek pláště a rozhrnul ho. „Bylo v tobě něco, co jsem nemohl jen tak přejít. Věděl jsem, že ses narodila pro mě.“ Jakoby byla náhradou za jeho bolestivou ztrátu, jakoby měla nahradit ženu, kterou v životě miloval nejvíc, aby vedla jeho kroky a zmírnila jeho ctižádost, což se jí prozatím dařilo. „Toužil jsem tě mít a chránit tě.“ Hladil ji po těle dlouhými něžnými prsty. Nebránila se tomu.

 

Normálně by si řekla, že jediný, před kým potřebuje chránit, je on, ale nyní byla příliš rozrušena jeho pozorností, než aby vůbec dokázala přemýšlet. Rukou zajela pod bělostnou košili. Začínal sílit, ale stále ještě byl kost a kůže. Otrava ho vyčerpala. Měla veliké obavy, ale nakonec z toho vyvázl téměř bez následků, pouze se zničeným žaludkem. To všechno díky Manaře, nikdy nebude moci být té ženě dostatečně vděčná.

 

„Pojď do postele.“ Zašeptal jí do ucha a podle jeho dechu bylo patrné, jak moc o to stojí.

 

„Vedle bude alespoň deset lidí.“ Zajela mu prsty do vlasů a prudce se přisála na jeho rty. Zároveň se nadzvedla, aby si na něj obkročmo sedla, její stávající poloha už nebyla pohodlná. Byl její, živý a zdravý, přestože nedůvěryhodný. Dnes už by neměnila.

 

„Tak zůstaneme tady.“ Zvedl se i s ní, ale vzápětí ji posadil zpátky do křesla. Přetáhl si košili přes hlavu. Pouhým okem by mu byla schopná přepočítat vystouplá žebra, tváře měl propadlé a popelavé, ale zdálo se, že mu síla nechybí. Stáhl si kalhoty z útlých boků a klekl si mezi její bílá stehna.

 

Skláněl se, aby ji políbil, když se ozvalo opatrné zaklepání. Zamračil se tak, že se neubránila zasmání. „Vypadni, ať jsi kdokoliv!“ Zařval s hlavou otočenou k tomu ubožákovi, který zůstal skrytý vedle. Nikdo už se neozval.

 

„Přestaň se hihňat.“ Dokončil, co měl původně v úmyslu, a Anna se snažila uklidnit. Brzy se jí to podařilo, protože to, co vyváděl s jejím tělem, rozhodně k smíchu nebylo. Vydralo se z ní slastné vzdychnutí, kolena se jí roztřásla a mozek se kamsi odpařil. Díval se na ni a byl sám se sebou spokojený. Natáhla se po něm, aby ho přinutila se k ní přitisknout, ale místo toho byla stažena k němu na zem. Chytil ji za boky a otočil. Klečela na zemi, horní polovinu těla na křesle a na krku ji lechtal jeho horký dech. Cítila na sobě většinu jeho váhy, ruce, které tak dokonale věděly, co mají dělat, a prvotní překvapení vystřídalo hluboké vzrušení. Nikdy by neřekla, že v téhle podřízené poloze nalezne takové uspokojení.

 

Jeho arogance zmizela a možná proto to bylo takové. Tiskl se k ní, hladil ji mezi stehny, jednu ruku podvlečenou křížem přes její hrudník, nehty zakryté do jejího ramene, dýchajíc jí na zátylek. Něco zachrčel, nerozuměla mu dobře, ale krk by za to nedala, že řekl: Miluji tě.

 

Chytila ho za ruku a pevně ji sevřela, přidušeně zaskučení jí spravilo o tom, že se blíží konec. Naposledy se prohnula, svaly napnuté. Držel ji uvězněnou pod sebou, její nohy sevřené mezi svými, jasně cítila, jak se napjal a hluboce do ní pronikl. Vyčerpaně klesla do sedáku, protože na tenkých pažích nebyla schopná unést jejich váhu. Ležel na ní, tvář přitisknutou mezi její lopatky, těžce, ale spokojeně oddychujíc. Sevřela jeho štíhlé paže a položila si na ně hlavu. Drobné jizvy od pijavic, které ho hyzdily, už se úplně ztratily.

                                           

„Promiň.“ Odtáhl se, když se zavrtěla, nedýchalo se jí moc dobře. Otočila se, aby se mu mohla konečně podívat do tváře. Měl omámený pohled a lehce se usmíval. Anna na tom nebyla o nic líp. Chytil její hlavu do dlaní a dlouze políbil. Přimáčkla se k němu a toužila tak zůstat co nejdéle. Dřepl si na paty a přitáhl si ji do klína, objímal ji a líbal do vlasů, takže neměla šanci cítit se poníženě. Cítila se milovaná a chtěná, bylo to tak nové, že z toho znervózněla.

 

Natáhla se pro svůj koupací plášť a zakryla se. „Půjdu je vyhnat, protože pochybuji, že mám služebnou, kterou jsi ještě nerozbrečel.“ Zasmál se tomu a zvedl se, až když byla téměř u dveří. Sotva otevřela dveře, dovnitř se nahrnuli její psi.